Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Koldy, zastoupeného JUDr. Martinou Tesařovou, advokátkou se sídlem Hořelická 1230/39, Rudná, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. srpna 2025 č. j. 21 As 38/2025-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, Krajského úřadu Středočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel dosáhl celkového počtu 12 bodů v registru řidičů. Správní orgán ho proto vyzval k odevzdání řidičského průkazu. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že za jeden z přestupků, za který mu byl udělen bod, se již po novelizaci bod neuděluje. I tento bod mu ovšem byl započítán do celkového počtu bodů v registru řidičů.
2. Správní orgán prvního stupně stěžovateli přípisem dne 3. 12. 2014 oznámil, že ke dni 30. 11. 2014 dosáhl celkového počtu 12 bodů v registru řidičů. Zároveň ho vyzval k odevzdání řidičského průkazu. Proti oznámení o dosažení 12 bodů podal stěžovatel námitky podle § 123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ("zákon o silničním provozu"). Správní orgán prvního stupně tyto námitky zamítl. Krajský úřad Středočeského kraje toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k projednání správnímu orgánu prvního stupně. Následovalo dlouhé řízení před správními orgány a soudy, kde byla rozhodnutí správních orgánů opakovaně rušena. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podstatným pro nynější řízení je, že stěžovatel se před správními soudy domáhal (mimo jiné) nezapočítání jednoho bodu ze dne 29. 3. 2011, neboť tento přestupek ode dne 1. 8. 2011 již nebyl předmětem bodového postihu. Krajský soud v Praze shledal námitky stěžovatele nedůvodnými a jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2025 č. j. 54 A 12/2023-53. Nejvyšší správní soud v nyní napadeném rozsudku souhlasil s posouzením krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nezákonný záznam bodů za přestupky, za které zákon bodový postih již nestanoví. Stěžovatel dosáhl 12 bodů mj. na základě záznamu jednoho bodu ze dne 29. 3. 2011. Tento bod byl zaznamenaný za přestupek, za který se od 1. 8. 2011 na základě novelizace zákona o silničním provozu bod již nezaznamenával [§ 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích]. Jednalo se o zbytkovou skutkovou podstatu obsahující všechna jednání, která nebyla explicitně uvedena v zákonu o přestupcích, ovšem porušující povinnosti plynoucí ze zákona o silničním provozu. Konkrétně stěžovatel porušil povinnost vyplývající ze zákazové značky B 11 Zákaz vjezdu všech motorových vozidel, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu.
4. V ústavní stížnosti se stěžovatel vymezuje vůči právnímu závěru Nejvyššího správního soudu o tom, že o přestupku již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel tvrdí, že dosažení 12 bodů je samostatnou skutkovou podstatou, za jejíž naplnění následuje sankce ztráty řidičského oprávnění. Stěžovatel tuto skutkovou podstatu naplnil dne 30. 11. 2014, kdy dosáhl 12 bodů. Ovšem v tu dobu již byla účinná novela zákona o přestupcích, podle které by za jeden z přestupků bod nedostal. Stěžovatel se domnívá, že v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod měl být při posouzení, zda byla tato skutková podstata naplněna, aplikován pozdější zákon, který byl pro stěžovatele příznivější. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle stěžovatele porušil zásadu zpětné účinnosti příznivějšího zákona (čl. 40 odst. 6 Listiny).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).
6. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014). Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jak to činí správní soudy a fungovat jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud tedy posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a fakticky představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
9. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval v poslední instanci, zcela srozumitelně vysvětlil v bodech 44 a 47 napadeného rozsudku, z jakých důvodů nelze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně (ne)zákonného záznamu bodu za přestupku. V tomto ohledu odkázal i na rozsudky krajského soudu, který se shodnou námitkou stěžovatele zabýval již dvakrát a to v rozsudku č. j. 55 A 81/2022-39 v bodech 15 až 18 a v rozsudku č. j. 54 A 12/2023-53 v bodech 46 až 47. V obou případech přitom krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.
4. 2016 č. j. 6 As 60/2016-23, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že závěry usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014-55, resp. na něj navazujícího rozsudku č. j. 6 As 114/2014-69 nelze interpretovat tak, že by ukládaly správním orgánům povinnost revidovat body zaznamenané v registru řidičů jen proto, že v době po uložení pokuty v blokovém řízení (resp. nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku) a před námitkovým řízením se zákon změnil ve prospěch pachatele. V takových případech je již o přestupku pravomocně rozhodnuto a pro aplikaci zásady užití příznivějšího pozdějšího zákona není prostor.
Závěry Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku jsou tedy v souladu s ustálenou judikaturou a jsou přesvědčivě a dostatečně zdůvodněny.
10. Ústavní soud již v minulosti shledal zjevně neopodstatněnou námitku vymezující se proti výše uvedenému právnímu závěru rozšířeného senátu. Ústavní soud se již vyjádřil k posouzení temporálních účinků novely zákona o silničním provozu (provedené zákonem č. 133/2011 Sb.) v případech, kdy došlo ke změně bodového postihu za tentýž přestupek, za současného dodržení zásady zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny. Uvedl, že okamžik uložení trestu v podobě záznamu bodů je jednoznačně upraven v ustanovení § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu, dle něhož záznam v registru řidičů provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek (usnesení sp. zn. II. ÚS 1109/16 ze dne 6. 6. 2017). Ústavní soud nevidí důvod se od tohoto právního závěru v nynějším řízení odchýlit.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu