Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Vondry, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Mánesova 752/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 23 Cdo 1282/2025-148, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 27 Co 154/2024-126 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. února 2024 č. j. 15 C 109/2023-81, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, Aleny Vondrové, a Milana Vondry, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že specifikované nemovitosti jsou ve výhradním vlastnictví vedlejší účastnice. Tyto nemovitosti byly podle stěžovatele součástí rodinné domácnosti. Za dobu společného manželství přesto vedlejší účastnice darovala 23. 8. 2017 nemovitosti svému synovi, vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel byl 3. 3. 2023 vyzván, aby okamžitě přestal tyto nemovitosti užívat a aby je vyklidil. Tím podle něj došlo k ohrožení rodinné domácnosti ve smyslu § 747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a dovolával se relativní neplatnosti darovací smlouvy.
2. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že právo dovolat se relativní neplatnosti stěžovatel uplatnil až po uplynutí promlčecí lhůty. Rozhodným pro počátek jejího běhu není to, kdy fakticky došlo k ohrožení zájmu stěžovatele na rodinné domácnosti, ale okamžik, kdy vedlejší účastnice porušila povinnost zdržet se všeho a předejít všemu, co by mohlo bydlení manžela či rodiny znemožnit nebo ohrozit ve smyslu § 747 občanského zákoníku. Promlčecí lhůta proto běžela od okamžiku, kdy se stěžovatel měl a mohl dozvědět o učinění relativně neplatného jednání (převodu nemovitostí), nikoliv až od výzvy k vyklizení. K tomu došlo již koncem roku 2017, kdy na to vedlejší účastník stěžovatele upozorňoval.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že i když mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí po dobu jejich manželství promlčecí lhůta neběžela, je toto stavení nerozhodné pro vedlejšího účastníka. Námitka promlčení nebyla ani v rozporu s dobrými mravy. Nadto stěžovatel nemohl být z většiny úspěšný už jen proto, že relativně neplatným jednáním došlo u všech nemovitostí kromě jediné k převodu pouze podílu 1/2.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel při své argumentaci vyšel z vlastních skutkových závěrů. Nezpochybnil tak správnost právního posouzení, ale správnost zjištěného skutkového stavu. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně právním otázkám. Nadto krajský soud nemožnost plného úspěchu žaloby odůvodnil též tím, že výlučnou vlastnicí veškerých nemovitostí by se vedlejší účastnice nestala, ani pokud by stěžovatel byl s námitkou relativní neplatnosti darovací smlouvy úspěšný. Proti tomuto závěru dovolání nijak nebrojí.
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice darovala nemovitosti tvořící rodinnou domácnost bez jeho souhlasu. Výzvou k vyklizení došlo k ohrožení rodinné domácnosti. Soudy nesprávně dovodily, že ohrožením byl již převod nemovitostí. K darování přitom došlo v rámci rodiny. S tím se okresní soud žádným způsobem nevypořádal. Stěžovatel neměl důvod kontrolovat vlastnictví k nemovitostem na katastru nemovitostí. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by stěžovatel o darování věděl. Nadto je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Promlčecí lhůta navíc byla přerušena řízením sp. zn. 20 C 340/2021. Během manželství mezi manželi promlčecí lhůta neběží. K promlčení proto nemohlo dojít.
6. Nejvyšší soud se argumentací stěžovatele vůbec věcně nezabýval. Není pravdou, že stěžovatel konstruoval otázky na vlastních skutkových závěrech. Nejvyšší soud pochybil, pokud se dovoláním nezabýval i z důvodu, že ani úspěšným dovoláním se relativní neplatnosti darovací smlouvy by se vedlejší účastnice nestala výhradní vlastnicí všech nemovitostí. Stěžovatel totiž mohl být v řízení úspěšný částečně.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Kvůli vytýkaným pochybením podle něj soudy na posuzovanou věc nesprávně aplikovaly institut promlčení.
10. Stěžovatel, jak ostatně uvedl v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, svou argumentaci zakládá na částečně odlišných skutkových tvrzeních. Uvádí, že neměl důvod ke kontrole katastru nemovitostí, protože o darovací smlouvě nevěděl. Obecné soudy přitom dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel byl na tuto okolnost vedlejším účastníkem upozorňován. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že jeho zásah do procesu dokazování a hodnocení důkazů, tedy i zjištěného skutkového stavu, přichází v úvahu až v případě zásadních pochybení, tedy zejména pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry [srov. např. nálezy ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06
(N 169/47 SbNU 221) nebo ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13
(N 78/73 SbNU 387), body 20 až 21]. Stěžovatel v tomto ohledu žádným zásadním pochybením neargumentuje. Pouze v ústavní stížnosti uvádí alternativní verzi skutkových zjištění. Taková argumentace zcela postrádá ústavněprávní přesah.
11. Uvedl-li pak stěžovatel, že promlčecí lhůta byla přerušena řízením sp. zn. 20 C 340/2021, jde zřejmě také o námitku, která ignoruje zjištěný skutkový stav. Aniž by Ústavní soud hodnotil, zda toto řízení mohlo vést ke stavení promlčecí lhůty, bylo zahájeno až 6. 12. 2021 (což Ústavní soud ověřil dotazem u okresního soudu a na webových stránkách https://infosoud.justice.cz), tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Okresní soud totiž odvozoval počátek běhu promlčecí lhůty od okamžiku nabytí vědomosti stěžovatele o existenci relativně neplatného jednání, resp. od okamžiku, kdy o něm stěžovatel měl a mohl vědět. K tomu mělo dojít na přelomu roku 2017 a 2018 (srov. bod 34 rozsudku okresního soudu).
12. Namítá-li pak stěžovatel, že obecné soudy měly počátek promlčecí lhůty odvíjet až od výzvy k vyklizení a v tomto kontextu zohlednit, že k převodu došlo v rámci rodiny, jde o polemiku s právním hodnocením. Výklad podústavního práva je přitom zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavní soud zasahuje až v případě kvalifikovaných vad. K tomu může dojít zejména, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), nebo ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17
(N 88/89 SbNU 331)]. K tomu zjevně nedošlo. Obecné soudy odvíjely běh promlčecí lhůty od převodu vlastnického práva, který § 747 občanského zákoníku ostatně výslovně zahrnuje do demonstrativního výčtu zakázaných jednání. Stěžovatel ani zde neuvádí žádnou argumentaci, pro kterou by právní hodnocení obecných soudů (které ostatně odpovídá i jazykovému výkladu) mělo být důsledkem výše popsané kvalifikované vady.
13. Na výše uvedeném nic nemění ani námitky týkající se rozporu s dobrými mravy a stavením lhůty mezi manželi. S těmito argumenty se dostatečně vypořádaly obecné soudy a stěžovatel tím pouze pokračuje v polemice s jejich závěry.
14. Lze částečně souhlasit s námitkou stěžovatele vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu. Ten odmítnutí založil mj. na tom, že stěžovatel nenapadl dovoláním jeden z argumentů krajského soudu (krajský soud mj. uvedl, že úspěšným dovoláním se relativní neplatnosti by se vedlejší účastnice nestala výhradní vlastnicí všech nemovitostí). Je pravdou, že i krajský soud tímto pouze zdůvodnil, že stěžovatel by se svým nárokem nebyl úspěšný plně, tj. ve vztahu ke všem nemovitostem. Odmítnutí usnesení ale Nejvyšší soud postavil i na tom, že stěžovatel dovolání založil na vlastních skutkových závěrech.
Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že svou argumentací brojil proti právnímu hodnocení, nikoliv proti skutkovému stavu, je jeho argumentace v dovolání s vlastními skutkovými závěry provázána. V dovolání krajskému soudu opakovaně vytýká, že o převodu nemovitostí nevěděl, a nemohla proto od tohoto okamžiku běžet promlčecí lhůta; ta mohla běžet až od výzvy k vyklizení (což Ústavní soud ověřil ve vyžádaném dovolání). Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto z hlediska ústavněprávního přezkumu ještě obstojí.
15. Obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu