K náhradě živého a mrtvého inventáře
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 24. října 2007
sp. zn. I. ÚS 761/06
ve věci ústavní stížnosti P. V. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 42/2004-42 ze dne 7. 1. 2005, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na poskytnutí peněžité náhrady za živý a mrtvý inventář, směřující proti státnímu statku (vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti).
Usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 42/2004-42 ze dne 7. 1. 2005 se zrušují.
Odůvodnění
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář na základě toho, že jeho bývalý tchán J. J. (právní předchůdce stěžovatele) uplatnil u státního statku nárok na tuto náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Okresní úřad ve Svitavách odkázal právního předchůdce stěžovatele jako domnělou oprávněnou osobu na rozhodnutí soudu o nároku na vydání pozemků, protože jinak mu prý nemůže být poskytnuta ani náhrada za živý a mrtvý inventář. Rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách bylo pak určeno, že J. J. je oprávněnou osobou ve vztahu k pozemkům, které mu také byly Okresním pozemkovým úřadem ve Svitavách vydány. J. J. smlouvou o postoupení pohledávky dne ze 21. 8. 2003 postoupil stěžovateli pohledávku z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář. Stěžovatel vyzval vedlejšího účastníka (státní statek) k poskytnutí náhrady; ten mu sdělil, že jeho nárok nemůže uznat, protože neregistruje nárok oprávněné osoby jménem J. J. Soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu zamítl a dovodil, že J. J. jako jeho právní předchůdce neuplatnil včas nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a dovolání bylo odmítnuto.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecnými soudy má být zajištěn spravedlivý proces, aniž by soudy lpěly na formálních náležitostech. V předmětné věci takový spravedlivý proces zajištěn podle jeho názoru nebyl. Poukázal i na to, že - podle soudů - z výzvy J. J. nelze dovodit, že požaduje náhradu za živý a mrtvý inventář, za jaký konkrétně a v jaké výši. Stěžovatel dále tvrdí, že z provedeného dokazování vyšlo najevo, že J. J. vůči povinné osobě postupoval stejně jako ostatní oprávněné osoby, tj. vyplnil a předal tiskopis, který státní statek pro restituenty připravil. Státní statek také dopisem ze dne 20. 4. 1995 potvrdil, že eviduje "Výzvu k vydání zemědělského majetku" ze dne 17. 12. 1992. Stěžovatel dovozuje, že zemědělským majetkem nejsou pouze nemovitosti; navíc bývalý ředitel státního statku jako svědek potvrdil, že na základě žádostí podávaných na výše uvedeném tiskopisu byly oprávněným osobám vydávány nejen nemovitosti, ale poskytnuta i náhrada za živý a mrtvý inventář.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Všechny soudy vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K výzvě Ústavního soudu sdělil stěžovatel podáním ze dne 4. 9. 2007, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K vyjádřením obecných soudů, která mu byla zaslána, své stanovisko nesdělil.
Státní statek, který byl žalovaným v řízení před obecnými soudy, se podáním ze dne 17. 9. 2007 postavení vedlejšího účastníka vzdal.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci vyčerpávající dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav. Rovněž právní závěry soudu prvního stupně jsou prý bezchybné. Pro stručnost odkázal na vyčerpávající odůvodnění obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu k odvolacím námitkám uvedl, že ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že by byl právní předchůdce stěžovatele uplatnil u povinné osoby nárok na vydání živého a mrtvého inventáře ve lhůtě do 31. 3. 1993 (poznámka: lhůta k uplatnění nároku skončila podle názoru odvolacího soudu právě tímto dnem), ale ani ve lhůtě do 26. 9. 2002 (do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí). To se prý provedenými důkazy ani svědeckými výpověďmi neprokázalo. Podle názoru krajského soudu z výzvy k náhradě musí být odvoditelné, že právní předchůdce stěžovatele požaduje náhradu za živý a mrtvý inventář, za jaký konkrétně a v jaké výši, tedy výzva má obsahovat vždy náležitosti určitého právního úkonu.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006 jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Hlavními spornými otázkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, jsou otázky týkající se jednak samotného uplatnění náhrady za živý a mrtvý inventář, jednak lhůty, v níž bylo nutno tuto náhradu uplatnit. Stěžovatel zejména namítal nerovné zacházení s restituenty, protože řada restituentů uplatnila - podle jeho tvrzení - své nároky stejným tiskopisem, který pro ně připravil státní statek (povinná osoba), a byla jim poskytnuta náhrada nejen vrácením pozemků, ale i náhrada za živý a mrtvý inventář.
Stěžovatel v podstatě tvrdí, že v první otázce postupovaly obecné soudy příliš formalisticky a nevzaly v úvahu skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování, tedy že stěžovatel (jeho právní předchůdce J. J.) postupoval ve věci zcela stejně jako ostatní oprávněné osoby, a tudíž bylo nutno vycházet z toho, že výzvou k vydání nemovitostí uplatnil i náhradu za živý a mrtvý inventář. V opačném případě pak došlo k nerovnému zacházení s jednotlivými restituenty. Tuto námitku nelze - podle názoru Ústavního soudu - se zřetelem na současný stav sporu - nereflektovat. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně nevyplývá, že se právní předchůdce stěžovatele J. J. při uplatnění nároků choval jinak než ostatní restituenti. Je pravda, že z výslechu svědků sice jasně nevyplynulo (č. l. 36, 39 revers, 40), že by byl J. J. spolu se žádostí o vydání nemovitostí výslovně uplatnil i náhradu za živý a mrtvý inventář. Na druhé straně svědci F., J., V. i H. uvedli, že povinná osoba poskytovala restituentům nejen požadované pozemky, ale i náhradu za živý a mrtvý inventář (např. výslech svědka F. na č. l. 36), a to na základě stejného tiskopisu, který podal právní předchůdce stěžovatele a který připravil státní statek. Obdobný závěr vyplývá zejména z výpovědi svědkyně H. (č. l. 40), která uvedla, že na schůzi svolané státním statkem (povinnou osobou) se přihlásila, že chce vrátit pole, a poté již žádnou žádost nesepisovala a byla jí vrácena nejen pole, ale poskytnuta i náhrada za živý a mrtvý inventář. Tyto skutečnosti vedou Ústavní soud k názoru, že právní závěr přijatý obecnými soudy není zjištěným skutkovým stavem dostatečně a jednoznačně podložen.
Ústavní soud si je vědom toho, že proces dokazování a hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, které v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů realizují tento proces samostatně. Ústavní soud pak - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - do tohoto procesu nezasahuje tehdy, jestliže se obecné soudy v tomto procesu pohybují v hranicích vymezených uvedenou zásadou. Na druhé straně však - jak již Ústavní soud také opakovaně judikoval - je namístě do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout, lze-li v činnosti obecných soudů konstatovat překročení hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, zejména v situaci, kdy vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. K takové situaci došlo - podle názoru Ústavního soudu - právě v souzené věci. Vzhledem ke skutečnostem, které Ústavní soud konstatoval výše a které vyplývají ze soudního spisu, je podle jeho názoru namístě, aby obecné soudy v dané věci doplnily dokazování právě v tom směru, jak povinná osoba postupovala při odškodňování ostatních restituentů a jak tito restituenti uplatňovali vrácení pozemků a poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. Teprve podle situace a po zvážení i všech skutečností zjištěných v předchozím řízení mohou obecné soudy náležitě posoudit, zda bylo vůči právnímu předchůdci stěžovatele postupováno stejně jako vůči ostatním restituentům a zda tak byla dodržena zásada rovného zacházení vůči všem oprávněným osobám.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává.
Vzhledem k výhradám vzneseným vůči posuzování první otázky se Ústavní soud již nezabýval zkoumáním námitek týkajících se posouzení lhůty, v níž měla být žádost o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podána. Řešení této otázky totiž souvisí s posouzením otázky první.
Ústavní soud si je vědom toho, že v této konkrétní souzené věci je stěžovatel nikoli původním restituentem, nýbrž jeho právním nástupcem, jemuž restituent J. J. svoji pohledávku na náhradu za živý a mrtvý inventář postoupil. Výše uvedené úvahy, které potenciálně prospívaly původnímu restituentovi, je však třeba reflektovat i v řízení o této ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.