USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 752/10, proti žalovaným 1) A. V., a 2) M. V., oběma zastoupeným JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 109/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 27 Co 154/2024-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se na žalovaných (po změně žaloby připuštěné usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 8. 2023, č. k. 15 C 109/2023-41) domáhal určení, že žalovaná 1) je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. st. XY, jejíž součástí je stavba bez čísla ev./p., vše v k. ú. a obci XY, dále také jen „předmětné nemovité věci“. Tvrdil, že žalovaná 1), jež je jeho manželkou, převedla bez jeho vědomí darovací smlouvou ze dne 23. 8. 2017 předmětné nemovité věci na jejich syna – žalovaného 2). Žalobce byl vyzván dopisem zástupce žalovaného 2) ze dne 3. 3. 2023, aby okamžitě přestal předmětné nemovité věci užívat a aby je vyklidil. Vzhledem k tomu, že došlo k ohrožení rodinné domácnosti žalobce a žalované 1), dovolával se žalobce podle § 747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy.
2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 15 C 109/2023-81, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že jsou předmětné nemovité věci ve výhradním vlastnictví žalované 1), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 28 703,27 Kč.
3. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a zavázal žalobce zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 560 Kč (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž
namítl nesprávné právní posouzení věci v otázce promlčení. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Současně žalobce navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že je starobním důchodcem a okamžitá úhrada nákladů řízení by jej zásadně ohrozila na živobytí. Měl za to, že hrozí nevymahatelnost vrácení těchto nákladů v případě úspěchu dovolání. Poukázal též na probíhající řízení o vyklizení, v němž se žalovaný 2) po žalobci domáhá vystěhování z předmětných nemovitých věcí.
5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze ve výroku o věci samé, neboť ve vztahu k výrokům o nákladech řízení v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalobce se tak zjevně domáhá (také) jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), jež je veřejnosti také dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz]. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, avšak samotným vymezením důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1817/21, a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1571/22, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Není však nutné, aby byla otázka v dovolání explicitně formulována jako věta tázací či měla jinou konkrétní formu; vyplývá-li tato otázka z obsahu dovolání, je na Nejvyšším soudu, aby ji náležitě reflektoval. Zároveň však není úlohou Nejvyššího soudu, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
11. Daným požadavkům na náležitosti dovolání žalobce v dovolání dostál ve vztahu k argumentaci, při níž namítal nesprávnost řešení otázky promlčení jeho práva na dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy podle § 747 o. z. odvolacím soudem. Z obsahu jeho dovolání je patrné, že za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považoval konkrétně otázku počátku běhu promlčecí lhůty takového práva.
12. Uvedená otázka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť žalobce nesprávnost právního posouzení této otázky odvolacím soudem v dovolání zakládá na vlastních skutkových závěrech a na vlastním hodnocení provedených důkazů (prezentuje vlastní hodnocení obsahu svědeckých výpovědí), podle kterých mu nebylo známo vlastnictví žalovaného 2) k předmětným nemovitým věcem získané darovací smlouvou ze dne 23. 8. 2017 a neměl důvod jej zjišťovat, neboť k ohrožení práva na rodinnou domácnost žalobce uzavřenou darovací smlouvou došlo až výzvou žalovaného 2) ze dne 3. 3. 2023. Odvolací soud však své právní posouzení věci při řešení otázky promlčení založil na skutkovém zjištění, že žalobci muselo být zřejmé z obsahu sdělení žalovaného 2) v rámci jejich vzájemných hádek již od konce roku 2017, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí je žalovaný 2), a nikoliv žalovaná 1) – manželka žalobce – či sám žalobce a že rodinná domácnost žalobce je tím ohrožena, neboť žalobce byl při těchto hádkách též upozorňován žalovaným 2) na to, že jej z nemovitosti „vyhodí“, pokud se bude nadále chovat způsobem, který ostatní členové rodiny vnímali jednoznačně negativně.
13. Uvedenou argumentací tak žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
14. Nadto lze pro úplnost dodat, že odvolací soud nemožnost plného úspěchu žaloby, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaná 1) je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí, odůvodnil též tím, že již před uzavřením darovací smlouvy, jejíž neplatnosti se žalobce dovolával, byla žalovaná vlastníkem pouze spoluvlastnického podílu o velikosti ? k předmětným nemovitým věcem a již v době před darováním byl jejich spoluvlastníkem žalovaný 2) na základě jiného právního titulu. Uzavřel tedy, že i kdyby se žalobce dovolal relativní neplatnosti dotčené darovací smlouvy včas, nemohla být v důsledku toho žalovaná 1) výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí (minimálně předmětných pozemků a také jedné ze staveb na těchto pozemcích se nacházejících), jak v řízení požadoval určit. Tento závěr odvolacího soudu, na němž bylo napadené rozhodnutí též současně založeno, žalobce v dovolání nijak nezpochybnil. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
15. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
16. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti (či právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu