Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 438/2024-1094 ze dne 20. června 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 2/2023-984 ze dne 5. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 5/2021-922 ze dne 3. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť byl odsouzen bez opory v provedených důkazech.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let (tedy na spodní hranici trestní sazby). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí zčásti zrušil a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a opět jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Daného trestného činu se stěžovatel měl dopustit ve zkratce tak, že přes internet objednal tablety extáze, které spoluobžalovaný následně dovezl do České republiky a zde je prodával. Vrchní soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a nově rozhodl z toho důvodu, že jeden dílčí útok pokračujícího trestného činu nebyl dokonán, jelikož návykové látky se nepodařilo z ciziny dovézt.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, poněvadž žádný objektivní důkaz nesvědčí o tom, že by se do trestné činnosti spoluobžalovaného zapojoval více než pouhou směnou české měny na měnu virtuální. O nákupu zboží stěžovatelem neexistuje ani žádná digitální stopa, ačkoli příslušné elektronické zařízení bylo v trestním řízení zkoumáno. Soudy se dostatečně nevypořádaly s argumenty stěžovatele, místo toho jen opakovaly výpověď spoluobžalovaného, ačkoli jsou v ní rozpory a spoluobžalovaný je manipulativní osobou. Ostatní svědci pak vypovídali jen o tom, co jim o stěžovateli řekl spoluobžalovaný, nejde o přímé svědectví. Stěžovatel zdůrazňuje, že pro spoluobžalovaného uskutečňoval jen směnu měny, o její další osud se nezajímal. O směnu byl spoluobžalovaným požádán kvůli tomu, že spoluobžalovaný nevěděl, jak směna větších částek probíhá, a kvůli snaze skrýt vlastní totožnost a zneužít osobu stěžovatele pro cíle, o kterých stěžovatel nevěděl.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřazen (čl. 91 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření trestu je primárně věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy České republiky) a Ústavní soud do této jejich činnost z hlediska běžné zákonnosti a věcné správnosti nezasahuje, ani kdyby se s jejich závěry ne zcela ztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající například v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud napravil zrušením napadených rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1750/17
ze dne 27. 6. 2017). Takový zjevný exces ale Ústavní soud nyní neshledal.
7. Je zřejmé, že klíčovým (avšak nikoli jediným) důkazem o vině stěžovatele byla výpověď spoluobžalovaného. Stejně tak je ovšem patrné, že soudy se touto výpovědí podrobně zabývaly, hodnotily ji s ohledem na všechny další ve věci zjištěné okolnosti a zvažovaly i možné motivace spoluobžalovaného vypovídat nepravdivě. Pokud za této situace - a s přihlédnutím k dalším důkazům (viz bod 29 usnesení Nejvyššího soudu) - shledaly stěžovatele vinným, nenachází Ústavní soud dostatečnou oporu pro závěr, že porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva. Není přitom na Ústavním soudu, aby úvahu soudů o důvěryhodnosti toho či onoho svědka, vyslechnutého přímo a bezprostředně procesním trestním soudem, nahrazoval takříkajíc od stolu úvahou vlastní (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/19
ze dne 5. 2. 2019).
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu