USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2024 o dovolání obviněného M. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 1 To 2/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 50 T 5/2021, byl obviněný M. R. v bodech 1) – 3) výroku rozsudku uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí, blíže specifikovaných na str. 7 výroku rozsudku. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.
2. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině i trestech ohledně obviněného D. J..
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. R., rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 1 To 2/2023 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil ve výroku o vině a trestu v části jeho se týkající. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodech 1) – 3) výroku rozsudku pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Podkladem pro to bylo zjištění, že:
společně s odsouzeným D. J., narozeným XY, o jehož vině bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2022, č. j. 50 T 5/2021-922, který ve vztahu k odsouzenému J. nabyl právní moci dne 13. 12. 2022, 1) začátkem měsíce prosince 2018 ve Spolkové republice Německo v obci XY, kde přechodně oba bydleli, po společné domluvě, že zakoupí omamné a psychotropní látky, tyto společně objednali, kdy objednávku fyzicky provedl obžalovaný M. R., který zakoupil na internetu v TOR síti na tržišti Dream Market 100 ks tablet extáze obsahujících psychotropní látku MDMA za celkovou cenu 100 EUR, kdy tuto částku zaplatil obžalovaný D. J., a takto zakoupené tablety si obžalovaný D. J. za pomoci poskytovatelů poštovních služeb nechal doručit do obce XY v SRN a následně okolo 12. 12. 2018 je dovezl autobusem do místa svého trvalého pobytu do České republiky do obce XY, přičemž v prosinci 2018 až v lednu 2019 z takto dovezeného množství přibližně 80 ks tablet extáze v XY, v XY a na dalších místech v ČR prodal obžalovaný J. neustanoveným odběratelům za cenu 200 Kč za 1 tabletu a v přesně nezjištěné době okolo ledna předchozí domluvě prodal K. M., nar. XY, celkem 5 tablet extáze obsahujících psychotropní látku MDMA za celkovou cenu 500 Kč,
2) v červnu až červenci 2019 po společné domluvě, že obžalovaný D. J. zakoupí omamné a psychotropní látky pro K. B., nar. XY, obžalovaný M. R. v místě svého trvalého bydliště na adrese XY, XY, objednal na internetu v TOR síti na neustanoveném tržišti 1 500 ks tablet extáze obsahující psychotropní látku MDMA za cenu 1 EUR za 1 ks tablety, 200 gramů psychotropní látky amfetamin a 50 gramů psychotropní látky MDMA za celkovou cenu 70 000 Kč, které na nákup předem poskytl K. B., který je v XY před pobočkou XY předal za přítomnosti obžalovaného D. J. obžalovanému M. R., který je následně směnil za měnu BTC, kdy takto zakoupené drogy si obžalovaný D. J. nechal prostřednictvím poskytovatelů poštovních služeb doručit do skladovacích prostor společnosti XY, které se nacházejí na adrese XY, Spolková republika Německo, kde si je v srpnu 2019 osobně vyzvedl a dovezl do České republiky do XY, kde drogy předal K. B.,
3) v přesně nezjištěné době, nejméně od 27. 8. 2019 až do 2. 9. 2019, po společné domluvě, že obžalovaný D. J. zakoupí omamné a psychotropní látky pro K. B., nar. XY, obžalovaný M. R. v místě svého trvalého bydliště na adrese XY, XY, objednal na internetu v TOR síti na neustanoveném tržišti nejméně 5 939 ks tablet extáze o celkové hmotnosti 2 885,97 gramů, obsahujících celkem 1 172,52 gramů MDMA báze za celkovou cenu 160.000 Kč, které na nákup předem poskytl K. B., který je v XY na adrese XY předal za přítomnosti obžalovaného D. J. obžalovanému M. R., který je následně směnil za měnu BTC, kdy takto objednané zboží měl obžalovaný D. J. v úmyslu dovézt do České republiky tak, že v období od 27. 8. 2019 do 2. 9. 2019 si takto zakoupené tablety extáze nechal v celkem 20 ks poštovních zásilek doručit prostřednictvím poskytovatelů poštovních služeb do skladovacích prostor společnosti XY, které se nacházejí na adrese XY, Spolková republika Německo, a XY se nejméně dne 5. 9. 2019, jakožto zákazník registrovaný u spol. XY pod ID č. 7530, pokusil osobně ve skladovacích prostorech společnosti XY těchto 20 ks poštovních zásilek vyzvednout, což mu nebylo umožněno, neboť zásilky byly zajištěny Hlavním celním úřadem KEV Zittau a následně předány Generálnímu ředitelství cel České republiky,
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. R. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním směřujícím do všech jeho výroků, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž namítá protiústavnost napadeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod. Došlo též k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, neboť rozsudek byl vyhlášen v situaci důkazní nouze.
6. Po rekapitulací skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího, obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že shledává rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť z nich nelze učinit nezpochybnitelný závěr o tom, že by se měl do trestné činnosti spáchané D. J. zapojovat více než pouhou směnou české měny na měnu virtuální. Má tak za to, že skutkový závěr vyslovený odvolacím soudem z provedeného dokazování nevyplývá a jeho obhajoba nebyla jednoznačně vyvrácena ani jinými opatřenými důkazy.
7. V tomto ohledu uvádí, že byl odsouzen jen na základě výpovědi spoluobviněného D. J. a jeho tvrzení, které rozšířil mezi další osoby – K. B. a T. K.. Nesouhlasí, pokud soud prvního stupně výpověď D. J. nedůvodně shledal za věrohodnou, zatímco jeho výpověď označil za nepravděpodobnou. Ačkoliv orgány činné v trestním řízení měly povinnost pokusit se opatřit další, byť nepřímé důkazy o jeho vině, která je založena na jediném přímém důkazu, nestalo se tak. Žádné další důkazy o jeho trestné činnosti zajištěny nebyly, ani neexistují žádné digitální stopy o objednávkách návykových látek pro spoluobviněného J., stejně jako o faktuře, kterou mu měl údajně poslat.
8. Podotýká, že proti věrohodnosti výpovědi D. J. přitom svědčilo, že byl v dané době aktivním uživatelem psychotropních látek, navíc jeho výpověď obsahuje jak vnitřní rozpory, tak je rozporná i se svědectvím K. B. Její vypovídací hodnota je zpochybněna i tím, že J. výpověď v průběhu trestního stíhání měnil, a to jak ohledně údajné odměny obviněného za podíl na spáchání trestné činnosti či výměny informací mezi obviněným a svědkem K. B., tak i ohledně zvýšení míry podílu obviněného na páchání trestné činnosti.
9. Soud prvního stupně rovněž nesprávně vyhodnotil výpověď svědka K. B., který byl rovněž uživatelem návykových látek a osobou s kriminální minulostí. Skutečnosti obsažené v jeho výpovědi o obviněném přitom pocházely pouze ze sdělení D. J. Pokud jde o výpovědi T. P. a K. K., ani ty neobsahovaly nic, co by obviněného usvědčovalo ze spáchané trestné činnosti. Naopak K. K. podporovala jeho náhled na D. J. jako nevěrohodné osoby, ovlivněné užíváním návykových látek. Taktéž svědectví T. K. bylo zatíženo stejným problémem jako u K. B., když skutečnosti vyplývající z jeho výpovědi byly pouze informace z doslechu, jejichž zdrojem byl opět D. J.
10. Obviněný vyslovil přesvědčení, že jeho obhajoba nebyla v trestním řízení do důsledků vyvrácena, což připustil v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně, naopak tato byla potvrzena i dalšími důkazy. Poukázal, že když odmítl pro D. J. provádět jakékoliv nezákonné operace, ten objednávání drog na „Darknetu“ i směnu českých korun na bitcoiny zvládl sám. To podporuje základní tezi obhajoby, že obviněného pouze využíval na směnu peněz a nikoliv, jak tvrdil J., na objednávání drog. Při setrvání na této své obhajobě vytýká, že soudy se nezabývaly tím, zda jimi zjištěné jednání vykazuje všechny znaky nejpřísnější formy účastenství v širším smyslu, tj. spolupachatelství na mu přisouzené trestné činnosti.
11. V rámci zpochybnění výpovědi D. J. obviněný dále poukázal na jeho charakter i na využívání k páchání trestné činnosti K. M., K. K. a T. K., kteří jej označili jako nevěrohodného, manipulativního a závislého na návykových látkách. Má tedy za to, že při celkovém hodnocení spoluobviněného D. J. soud prvního stupně neměl nekriticky přijmout jeho výpověď a důvěřovat všem jím tvrzeným skutečnostem. V této souvislosti obviněný dále poukázal na možné motivy D. J. křivě jej obvinit, mohla to být msta za to, že pro něj odmítl provádět další směny peněz na bitcoiny a že jej vykreslil jako člověka závislého na návykových látkách; mohlo jít též o manipulací z jeho strany, když se chtěl vyhnout odpovědnosti za nedodání drog nebo nechtěl prozradit skutečné ceny, za které drogy na „Darknetu“ objednával. Současně obviněný označil za nepřípustné, pokud mu krajský soud kladl k tíží, že si nebyl schopen vybavit některé podrobnosti nebo odmítl k některým skutečnostem vypovídat. Setrval proto na své obhajobě, že skutečně prováděl pouze směnu peněz na bitcoiny, a to bez jakékoliv spojitosti s objednáváním drog.
12. Nesouhlas projevil obviněný i s uloženým trestem, neboť ačkoliv jej odvolací soud odsoudil toliko za pokus trestného činu, tuto změnu právní kvalifikace jeho jednání do výše a druhu ukládaného trestu nepromítl, ale převzal výrok o trestu z rozsudku prvního stupně. Přitom pokus trestného činu vzhledem k tomu, že nedošlo k jeho dokonání, a nenastal tak závažný společenský následek, měl být trestán mírněji a jedná se tak o zjevnou disproporci. Bylo proto v případě nepochybného prokázání jeho viny namístě uložit mu trest pod dolní hranici trestní sazby. Navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil věc Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
13. Jestliže odvolací soud dospěl k odlišným závěrům o jeho vině, měl při ukládání trestu zohlednit jeho rodinné a pracovní zázemí. K tomu poukázal, že nástupem do výkonu trestu ztratil zaměstnání i kontakt se svou rodinou a se svou partnerkou, stejně jako možnost hradit své peněžité závazky, zejména hypoteční úvěr za bydlení matky. V případě přerušení výkonu trestu lze přitom předpokládat obnovení pracovních i rodinných vztahů v plném rozsahu.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil, v části jeho osoby se týkající, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 1 To 2/2023-984 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2022, č. j. 50 T 5/2021-922, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody s tím, že se nebere do vazby.
15. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Především odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.
16. Státní zástupkyně projevila souhlas s názorem odvolacího soudu, že výpověď spoluobviněného D. J. nebyla jediným stěžejním důkazem v projednávané věci, když k závěru o vině obviněného vedly také výpovědi svědků K. B., T. K. a T. P.. Kromě toho soud správně zmínil některé listinné důkazy, přičemž ve vztahu k obviněnému M. R. to byly důkazy o probíhajícím telekomunikačním provozu s D. J., resp. důkazy o finančních pohybech na jeho finančních účtech. Pokud obviněný sám v odvolání argumentoval i dalšími důkazy, např. výpovědí dřívějších spoluobviněných M. a K., tyto důkazy u hlavního líčení provedeny nebyly a soud prvního stupně s nimi také v odůvodnění rozhodnutí neoperoval, neboť z hlediska jejich obsahu je neshledal pro danou věc za rozhodující. Je tedy evidentní, že důkazní situace ve věci obviněného M. R. nebyla v důkazní nouzi ani nebyla očividně nedostatečná. Pokud jde o výpověď spoluobviněného D. J., tato byla podpořena dalšími nepřímými důkazy, ať už výpověďmi svědků, anebo listinnými důkazy. Ve výpovědi spoluobviněného se viditelně neprojevil vliv užívání návykových látek, naopak tato byla věcně i časově provázaná a odpovídala dalším důkazům. Případné rozpory, které ve výpovědi obviněný M. R. shledával, byly spíše okrajové, zapříčiněné odstupem času a rozsahem vlastní trestné činnosti. Jeho jednání bylo provedenými důkazy prokázáno a rovněž právní kvalifikace aplikovaná odvolacím soudem, je zcela přiléhavá.
17. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
20. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
21. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
22. Pokud obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu jeho argumentace vyplývá, že měl zřejmě na mysli dovolací důvod nyní uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v rámci jeho druhé alternativy, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku odvolacího soudu byl dán uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
25. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
26. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten obviněný uplatnil v jeho první alternativě. Námitky obviněného obsahují nesouhlas s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně a selektivně v jeho neprospěch, v důsledku čehož shledal, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu.
Nejvyšší soud veskrze polemické skutkové námitky obviněného ve vztahu k namítanému jednání kategoricky odmítl jako irelevantní, neboť jsou toliko projevem jeho snahy zvrátit skutkové závěry soudu prvního stupně ve svůj prospěch. To platí zejména stran námitek, jimiž obviněný popírá, že by se měl do trestné činnosti obviněného D. J. zapojit více než pouhou směnou české měny na měnu virtuální, pokud opačná tvrzení soudů označil za pouhé domněnky a za důsledek nesprávného hodnocení důkazů, v jehož rámci byly přehlíženy důkazy, které svědčily v jeho prospěch.
Rovněž tvrdí, že jeho obhajoba nebyla žádným důkazem vyvrácena, vytýká, že se soudy s jejím obsahem náležitě nevypořádaly, poukazuje, že soudy nedůvodně shledaly verzi D. J. oproti jeho tvrzení za pravděpodobnější, že nebyly zajištěny žádné další důkazy o jeho trestné činnosti ani nebylo prokázáno, že z trestné činnosti jakýmkoliv způsobem profitoval. Taktéž zpochybňuje výpověď D. J. s poukazem na jeho nevěrohodnost danou jednak rozpory v jeho výpovědích, jednak jeho drogovou minulostí a motivací v neprospěch obviněného, vytýká též, že soud nesprávně vyhodnotil i výpověď svědka K.
B., poukazuje, že ani z výpovědi svědků T. K. či T. P. nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly svědčit o jeho zapojení do trestné činnosti D. J., a další. Takto koncipované námitky směřující proti skutkovým zjištěním ve skutečnosti představují nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku, přičemž činí vlastní hodnotící úvahy, na jejichž podkladě předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které se předmětného jednání nedopustil.
Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
27. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
28. K namítanému zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, z nichž podle obviněného nevyplývá, že by se měl do trestné činnosti obviněného D. J. zapojit více, než pouhou směnou české měny na měnu virtuální, přičemž nelze vyvrátit, že se trestné činnosti mohl dopustit J. sám, tak vyplývají jiné závěry, nežli učinil soud prvního stupně a jsou tedy s nimi v extrémním rozporu, nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
29. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou, když z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Není pochyb o tom, že Krajský soud v Brně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů.
Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat zejména ve výpovědi spoluobviněného D. J., která sice byla stěžejním důkazem v projednávané věci, když podle soudů vypovídal srovnatelně nejen o relevantních skutečnostech týkajících se obviněného svědčících v jeho prospěch i v neprospěch, ale také o vlastní trestné činnosti i o dalších osobách, nebyla však jediným nebo izolovaným důkazem. Pokud jde o zpochybnění věrohodnosti D. J. ve vztahu k pravdivosti jeho tvrzení, kteréžto otázce obviněný věnoval značnou část své dovolací argumentace, za zdůraznění stojí, že zejména soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti jeho svědecké výpovědi v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě zabýval, přičemž tuto shledal za zcela věrohodnou.
Případné rozpory, na které obviněný ve výpovědi D. J. poukázal, byly soudy shledány jako nevýznamné. Pokud je obviněným namítáno, že D. J. byl uživatelem návykových látek, ani v tomto ohledu soudy neshledaly důvody pro zpochybnění věrohodnosti jeho výpovědi, v níž se viditelně vliv užívání návykových látek neprojevil. Rovněž námitka o jeho motivaci, např. osobní mstě vůči obviněnému, frustraci nebo manipulaci, je podle názoru obou soudů neudržitelná. Navíc jeho výpověď byla podpořena dalšími důkazy.
Nutno zdůraznit, že závěru o vině obviněného nasvědčovaly též výpovědi svědků K. B., T. K. a T. P.. S těmito pak korespondovaly i listinné důkazy, konkrétně svědčící o jeho probíhajícím telekomunikačním kontaktu s D. J. a důkazy o finančních transakcích na jeho bankovních účtech (viz sdělení Generálního ředitelství cel ze dne 23. 2. 2021 na č. l. 695-697), vše v době odpovídající páchání posuzované trestné činnosti. Soudy se tak dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného, jejíž podstata spočívala v tvrzení, že sice po dohodě se spoluobviněným J.
prováděl převody české měny na měnu virtuální, aniž by věděl o účelu těchto převodů, a že další transakci spočívající v nákupech drogy provedl již sám spoluobviněný J. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.
30. Za relevantní nelze považovat námitky obviněného M. R., že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
31. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
32. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. Důkazní situace obviněného nebyla nedostatečná ani zjevně nenasvědčovala „důkazní nouzi“, jak je jím namítáno. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo.
33. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů (za nepřezkoumatelný označuje soudy blíže nerozvedený odkaz na listinné důkazy údajně nasvědčující jeho vině), které shledává rozporným a odporujícími ustanovení § 125 tr. ř., když svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.)
34. Jen pro úplnost tak lze dodat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
35. Hmotněprávní, nicméně neopodstatněnou se jeví námitka obviněného, pokud má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jiná forma účasti na trestném činu než spolupachatelství. Tuto jeho argumentaci směřující do oblasti právního posouzení uvedeného skutku však lze spíše podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil.
36. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné připomenout, že spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku spočívá v tom, že trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Podle ustálené judikatury přitom není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná. V této souvislosti je na místě poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož „spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání“.
37. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, s. 329-331). Nejvyšší soud nadto uvádí, že pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných ani není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel (k tomu srov. např. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 482/2011, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017, a další).
38. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikovaného pod č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr., „spolupachatelství z hlediska § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu“.
39. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že podstatou jednání obviněného M. R. bylo jeho aktivní zapojení do opakovaných případů neoprávněného opatření v rozsudku blíže konkretizovaného množství psychotropní látky MDMA, amfetaminu a tablet extáze, z nichž každý sestával z několika na sebe navazujících fází, přičemž každý ze spolupachatelů se nemusel podílet na všech těchto fázích. Obviněný M. R. přitom jednal v součinnosti se spoluobviněným D. J., který vykonával další fáze, přičemž oba byli vedeni společným úmyslem tyto látky opatřit. Na základě jejich předchozí společné domluvy úloha obviněného M. R. spočívala v tom, že jednáním v bodě 1) objednal na internetu v TOR síti na tržišti Dream Market omamné látky, D. J. tyto zaplatil, poté je za pomocí poskytovatelů poštovních služeb nechal doručit na blíže uvedené místo ve Spolkové republice Německo, kde je osobně vyzvedl a dovezl do České republiky, v případě jednání pod bodem 2) obviněný M. R. opět po společné domluvě s D. J. objednal na internetu v TOR síti na neustanoveném tržišti omamné a psychotropní látky, přičemž prostředky na jejich nákup předem poskytl K. B., pro kterého byly drogy určeny, za přítomnosti obviněného D. J. předal peníze obviněnému M. R., který je následně směnil na měnu bitcoin, takto zakoupené omamné látky si opětovně J. za pomocí poskytovatelů poštovních služeb nechal doručit na blíže uvedené místo ve Spolkové republice Německo, odkud je osobně vyzvedl a dovezl do České republiky. Stejný scénář se uskutečnil i ohledně jednání v bodě 3), s tím rozdílem, že obviněnému J. nebylo umožněno ze skladovacích prostor v Německu, poštovní zásilky vyzvednout, neboť byly zajištěny německými celními orgány.
40. Jak již výše uvedeno, skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, jak tomu bylo i v nyní projednávané trestní věci. Skutečnost, že předmětnou trestnou činnost zjevně zosnoval obviněný D. J. neznamená, že obviněný M. R. nebyl jedním ze spolupachatelů, neboť tím, že objednával v rozsudku blíže konkretizované množství omamných a psychotropních látek, přičemž mu bylo zřejmé, že nelze bez dalšího s takovými látkami nakládat a rovněž převáděl finanční prostředky na jejich nákup na měnu bitcoin, přispěl i touto svou, neméně výraznou rolí k páchání předmětné trestné činnosti. Společné jednání obou obviněných vedené společným úmyslem přitom probíhalo postupně, časově na sebe bezprostředně navazovalo a jednání každého z nich bylo článkem řetězu společných činností.
41. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že uvedeným závěrům soudů nižších stupňů, které mají oporu v ustálené judikatuře, nelze ničeho vytknout. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněný jednáním popsaným pod body 1), 2) a 3) rozsudku dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 a § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku společně se spoluobviněným D. J., přičemž je zřejmé, že tento trestný čin spáchali obvinění společným úmyslným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Z těchto důvodů nepřichází v úvahu, aby bylo jednání obviněného posuzováno např. toliko jako pomoc k trestnému činu, či jiná forma účastenství ve smyslu § 24 tr. zákoníku, jak je jím namítáno.
42. Pokud obviněný bez odkazu na konkrétní dovolací důvod shledal vadným rovněž výrok o trestu odnětí svobody, přičemž namítá, že ačkoliv odvolací soud posoudil jeho jednání toliko jako pokus trestného činu, nepromítl tyto závěry do výše a druhu ukládaného trestu, který měl být mírnější. Jedná se tak o zjevnou disproporci, když bylo namístě u něj, jako osoby dosud netrestané, uložit trest pod dolní hranicí trestní sazby odnětí svobody. Evidentně se tedy domáhá aplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
43. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
44. V tomto ohledu je nutno akcentovat, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou ve výměře osmi až dvanácti let odnětí svobody. V daném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, tj. ve výši osmi let, pro jehož výkon byl podle zmirňujícího ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dovolává-li se aplikace moderačního ustanovení podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, vyjadřuje své přesvědčení, že mu měl být uložen trest pod dolní hranicí takto zákonem stanovené trestní sazby, tedy pod hranicí osmi let. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a ani není trestem, který zákon nepřipouští.
45. Nicméně Nejvyšší soud vědom si nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, přezkoumal, zda se soudy nižších stupňů nedopustily pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Rovněž s ohledem na požadavek Ústavního soudu se zabýval námitkou obviněného i materiálně (níže) a vypořádal se s ní ústavně komfortním způsobem, aby nedošlo k porušení základních práv obviněného (bod 55. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23). Pro úplnost je však nutné konstatovat, že i po tomto nálezu nadále Nejvyšší soud setrval na své dosavadní ustálené judikatuře zásadně vylučující přímo z dovolacích důvodů námitku nesnížení trestu pod dolní hranici trestní sazby na základě některé z fakultativních alternativ § 58 tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023).
46. Nejvyšší soud považuje za nutné v obecné rovině poukázat na to, že ustanovení § 58 tr. zákoníku jako prostředek soudcovské individualizace trestu umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody, pokud nemá alternativu v podobě mírnějšího druhu trestu, a to v případě, když trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby by neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele, a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích ustanovení § 39 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789). Toto moderační právo lze využívat za účelem zmírnění mimořádné tvrdosti zákona v případech, kdy konkrétní čin naplňuje po formální stránce znaky trestného činu, avšak jeho závažnost je nižší, než je obvyklá u srovnatelných případů. Použití § 58 tr. zákoníku je výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Tato obecná hlediska jsou v § 58 tr. zákoníku diferencována podle konkrétně vymezených okolností, které se v odstavcích 1 až 7 různí a lze je aplikovat jen při splnění v nich přesně určených podmínek, které jsou u každého odstavce stanoveny jinými skutečnostmi, a které vyjadřují jejich odlišnou povahu a výjimečnost oproti jiným případům.
47. Ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, jehož aplikace se obviněný domáhá, je určeno pro možnost uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u přípravy, pokusu a účastenství ve formě pomoci. Tím se zvýhodňují situace, když jednání, za něž je pachatel odsuzován, nevedlo k následku u konkrétního trestného činu ať proto, že dospělo jen do stádia přípravy (srov. § 20 tr. zákoníku) nebo pokusu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku), anebo jde o pomoc k trestnému činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], která se považuje za nejméně závažnou formu účastenství. Tato okolnost v sobě nese onu mimořádnost, protože trestní zákoník uvedené situace shledává méně závažnými, než je tomu u dokonaného trestného činu, anebo u závažnějších forem účastenství, a není proto třeba jiných mimořádných okolností. Již při splnění této podmínky má soud možnost zvažovat vhodnost uložení trestu pod zákonem stanovenou trestní sazbu, tedy bez mimořádnosti okolností na straně pachatele nebo případu, jako je tomu např. u § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Skutečnost, že čin nedospěl do dokonaného stádia však jen sama o sobě ještě bez dalšího nepostačuje pro to, aby ke zmínění trestu došlo, protože je třeba, aby byly současně splněny i další dvě podmínky a to, že použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. To, že trestný čin zůstal ve stádiu přípravy, pokusu nebo šlo jen o pomoc, totiž neznamená, že by soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě, ale je nutné, aby menší škodlivost přípravy, pokusu či pomoci z hlediska jejich povahy a závažnosti promítly do výše a druhu trestu (vyloučily nepřiměřenou přísnost trestu) a uložily jen takový trest, který postačuje k nápravě pachatele.
49. V projednávané věci jde o pokus k trestnému činu nedovolené nakládání s omamnými látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a proto je vhodné se v dalším výkladu soustředit na tuto alternativu, u které (na rozdíl od dokonaného trestného činu) je nedostatek následku důvodem, zpravidla s přihlédnutím k povaze a závažnosti činu, pro závěr o nižší škodlivosti pro společnost, než jakou vykazuje dokonaný trestný čin, i když jsou zásadně stejně trestné (srov. § 21 odst. 2, § 111 tr. zákoníku). Proto je použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku možné tehdy, když povaha a závažnost pokusu nedosahuje takové společenské škodlivosti, jaké by odpovídala trestní sazba trestu odnětí svobody za dokonaný trestný čin spáchaný pachatelem, to znamená, že i trest uložený na samé spodní hranici, by byl příliš tvrdý. Nejedná se o pravidelný postup soudu, a proto jej nelze odůvodnit jen běžně se vyskytujícími skutečnostmi ani přesvědčením soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).
50. Pro to, aby bylo možné snížit ukládaný trest pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, musí být u pokusu splněny tři podmínky, jimiž jsou povaha a menší závažnost pokusu, okolnost, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Zákon tyto tři podmínky vyjadřuje gramaticky ve slučovacím poměru, a proto lze dovodit, že mají být splněny kumulativně. Nestačí proto jen zjištění, že došlo k pokusu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 14/1965 Sb. rozh. tr.).
51. První podmínka, jíž je spáchání pokusu trestného činu, u něhož je nutné zvažovat, zda nedosahoval škodlivosti jiných obvyklých případů, se uplatní jen tehdy, jestliže pokus nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 56/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2272/20). K tomu dochází v takových případech, kdy nenastal zákonem předpokládaný následek, a čin je vzhledem k významu chráněného zájmu, který jím byl dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (srov. § 39 odst. 2 tr. zákoníku), méně závažný. Z těchto hledisek je důležité posoudit, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo. Je nutné přihlížet i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Soud má zejména přihlédnout k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo porušení objektu trestného činu z podniknutého pokusu a které skutečnosti zabránily dokonání, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Přitom bude mít význam, zda šlo o pokus ukončený nebo neukončený, resp. zda nešlo o nezpůsobilý pokus. Větší vzdálenost od dokonání trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily v jeho dokonání, mohou být takového významu, že povedou k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 531).
52. Pro další dvě podmínky vymezené v § 58 odst. 6 tr. zákoníku (uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné vzhledem k povaze a závažnosti pokusu, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání), je významné, že i když toto ustanovení není sice výslovně vázáno na mimořádné okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), je třeba vycházet i z jejich obecného zhodnocení, protože bez nich by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, svazek 26, č. T 615). Vždy bude záležet na jejich individuálním posouzení v každé věci s přihlédnutím k § 39 a násl. tr. zákoníku. Je nutné zvažovat, zda jde o naplnění souhrnu takových okolností, aby odůvodňovaly aplikaci uvedeného ustanovení, a proto se pro určení toho, jaký dopad by měl trest uložený v rámci zákonné trestní sazby pro pachatele, nutně vychází z konkrétně zjištěných skutečností v každé individuální věci.
53. Pro stanovení toho, zda by byl trest uložený v rámci trestní sazby pro pachatele nepřiměřeně přísný, a proto je třeba použít § 58 odst. 6 tr. zákoníku, jsou vedle zhodnocení povahy a závažnosti pokusu se zřetelem na význam chráněného zájmu dotčeného činu pachatele, určující i další hlediska stanovená v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, zejména osobní, rodinné a majetkové poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy. Soud přihlédne k chování pachatele po činu, k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit škodlivé následky činu, k jeho postoji k trestnímu řízení.
S ohledem na ně lze dospět k závěru o nepřiměřené přísnosti trestu v zákonem stanovené sazbě. Je možné vycházet z porovnání polehčujících okolností ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým však soud přihlédne jako ke snižujícím závažnost trestného činu pod míru obvyklou, jestliže mají vyšší intenzitu, než jim je obecně přisuzována, čímž by se pak trest běžně ukládaný jevil jako nespravedlivý, přísný a neproporcionální. Pro takové úvahy bude namístě zvažovat zejména kritéria přiměřenosti trestních sankcí (§ 38 tr.
zákoníku), resp. proporcionalitu trestu odnětí svobody, který představuje vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, a vyvolává i další negativní důsledky pro jeho osobní život. Závěr o nepřiměřenosti trestní sankce najde svůj odraz i v tom, jaký dopad mělo pro pachatele pokusu trestní stíhání i výkon trestu, a jak zasahují do jeho soukromého života, cti a dobré pověsti. Pokud by tato pravidla nebyla dostatečně respektována, bylo by takové pochybení způsobilé, vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl.
8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny (srov. nález Ústavního soudu 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004). Uvedené vychází ze zásady, že jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel, a v takovém případě být i spravedlivá. Závěr soudu bude záviset i na okolnostech, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného pokusu trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání.
Při posuzování zkoumané nepřiměřenosti trestu je třeba důsledně dbát na zásadu hlubší individualizace trestní sankce, a to s maximálním ohledem na charakter konkrétního případu (srov. KRATOCHVÍL, F. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 410).
54. U kritéria možnosti dosažení nápravy i mírnějším trestem, než stanoví základní trestní sazba, významného pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, je nezbytné hodnotit osobní poměry pachatele, avšak bez požadavku na jejich mimořádnost, která se zde (na rozdíl od § 58 odst. 1 tr. zákoníku) nevyžaduje. Stále jde o okolnosti rozhodné pro posouzení toho, zda výměra trestu ukládaného v rámci zákonné trestní sazby dostačuje nebo bude potřebné uložení trestu mírnějšího, s nimiž se soud musí důsledně vypořádat se zřetelem na zcela konkrétní poměry pachatele.
55. Nápravou pachatele lze rozumět jeho schopnost opětovaného začlenění do společnosti a uvědomění si, co udělal špatně, a způsobilost se podobnému chování v budoucnu vyvarovat. Tohoto stavu lze docílit vhodnou volbou trestu, u něhož je jedním z hlavních cílů nápravná funkce spočívající v předcházení opakovaným trestným činům. V tomto směru je však třeba možnost nápravy pachatele hodnotit individuálně s ohledem na jeho osobu, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace. Očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna, a proto na možnost nápravy soud usuzuje podle dosavadního chování a plnění povinností pachatelem, aby mohl předpoklad jeho nápravy, tj. polepšení se, posoudit, a podle tohoto dovodit, v jaké míře se může od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu, je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, byť je třeba ho činit s potřebnou znalostí rozhodných skutečností a musí jít o odůvodněný předpoklad. Za určité kritérium v těchto úvahách lze označit i to, zda se pachatel pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k oběti apod. O možnosti jeho nápravy může svědčit i to, že rozezná či reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly ke spáchání trestné činnosti, zda disponuje znalostmi či schopnostmi, které by svědčily o cíli uplatnit se ve společnosti, má-li náhled na svoji trestní minulost, nebo zda lituje upřímně svého jednání apod. (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21).
56. Obviněný byl v dané věci uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od osmi do dvanácti let. Soud prvního stupně obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře osmi let, odvolací soud po částečném zrušení výroku o vině a trestu tomuto i přes změnu kvalifikace na pokus trestného činu uložil shodně trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi let, když současně dospěl k závěru, že nebyly na straně obviněného splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku.
57. Z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody, jehož výši stanovil na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin bez využití aplikace § 58 odst. 6 tr.
zákoníku. Tento svůj závěr přesvědčivě odůvodnil tím, že: „V typové ani konkrétní podobě jednání obviněného nijak zásadně nevybočovalo z obdobné trestné činnosti při dovozu omamných a psychotropních látek. U obviněného nenalezl žádné zvláštní okolnosti nebo poměry, které by ho výrazně odlišovaly od jiných pachatelů, i když se trestného jednání dopustil poprvé. V trestním řízení nedošlo k žádnému konsenzuálnímu způsobu projednání věci obviněného, neměl ani postavení spolupracujícího obviněného. Teoreticky naplňovala podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody skutečnost, že byl trestný čin ve velkém rozsahu spáchán pouze ve stadiu pokusu, obviněný nicméně ze svého pohledu učinil všechno, co pro dokonání trestného činu bylo třeba.
Nijak nezabránil dokonání trestného činu, neoznámil čin úřadům, ani nespolupracoval na odstranění jeho škodlivých následků. Nelze totiž přehlédnout, že k dokonání trestného činu nedošlo toliko z důvodu zásahu německých celních orgánů, které omamné látky zajistily, a zabránily tak jejich vyvedení na drogovou scénu, přičemž tato okolnost nastala zcela nezávisle na vůli obviněného, který naopak ze svého pohledu učinil vše pro jeho dokonání. V charakteru pokusu trestného činu, jak se ho obviněný dopustil společně s D.
J., odvolací soud tedy neshledal ničeho, co by mělo prolomit dolní hranici zákonné trestní sazby (k tomu srov. bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud mohl plně ztotožnit.
58. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, „dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou.
Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
59. Nelze přehlédnout, že obviněný byl součástí sofistikovaného jednání směřujícího k zajištění a uvedení na trh velkého množství drog, dosahující stanovenou hranici velkého rozsahu ve smyslu aplikované skutkové podstaty, a tohoto jednání se účastnil nikoliv omezeně, např. jednorázovým úkonem, ale přibližně deset měsíců trvající aktivitou. Podle Nejvyššího soudu, ve shodě se závěry odvolacího soudu, nevyplývá nic, co by odůvodňovalo použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Odvolací soud se uložením trestu odnětí svobody nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. S ohledem na závažnost případu a přitěžující okolnosti nejde ani o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
60. Pokud obviněný M. R. ve svém dovolání odkázal rovněž na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak s ohledem na výše uvedené závěry, podle nichž Nejvyšší soud neshledal důvodnou argumentaci, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani tento důvod dovolání. 61. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str.8-18), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 3-10). Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.
62. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
63. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného M. R. na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu