Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřiny Švojgrové a Václava Švojgra, oba zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Vodičkova 736/17, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013, č.j. 32 Cdo 2153/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.1.2011, č.j. 10 Co 360/2010-403, ve znění opravného usnesení ze dne 7.3.2011, č.j. 10 Co 360/2010-412, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9.4.2010, č.j. 4 C 238/2004-346, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, a společnosti České dráhy, a.s., sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému kvalifikovanému porušení nedošlo. Podstatu návrhu stěžovatelů tvoří polemika s posouzením pasivní legitimace subjektů, vůči nimž uplatňovali svůj nárok. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které obecné soudy žalobě nevyhověly, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí v plné míře odkazuje (zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v původní žalobě se stěžovatelé domáhali náhrady škody vůči aktivně legitimovanému subjektu, tj. vůči bytovému družstvu, avšak žalobu posléze vzali zpět. Z veřejných informačních zdrojů (obchodní rejstřík) Ústavní soud zjistil, že bytové družstvo U Trati bylo založeno 13.5.1998, jeho předmětem činnost byla správa bytového a nebytového fondu členů družstva a že stěžovatelka byla jeho ustavující členkou a v době nabytí vlastnického práva byla i členkou představenstva; měla tak nepochybně možnost seznámit se s obsahem smlouvy a náležitě posoudit její právní následky.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Ti však musí respektovat, že jedním z předpokladů úspěchu žaloby je i okolnost, že žaloba směřuje vůči tomu, kdo je pasivně legitimován, přičemž pasivní legitimace je determinována hmotněprávním nárokem. Tento nárok, byť vzniklý vůči původnímu pronajímateli, v souladu se smlouvou o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou dne 31.12.2002 přešel na kupující bytové družstvo.
Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelů garantovaného v čl. 11 Listiny. Ústavní soud neshledal ani porušení základního práva chráněného v čl. 38 odst. 2 Listiny, protože průběh řízení byl ovlivněn opakovanými návrhy stěžovatelů, o nichž rozhodoval soud I. stupně i soud II. stupně (náhrada nákladů řízení přiznaná původnímu žalovanému, osvobození od soudního poplatku, uložení pořádkové pokuty stěžovatelů aj.).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ze spisu nalézacího soudu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé se žalobou podanou dne 21.12.2004 u okresního soudu domáhali úhrady částky 465 288,- Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody na vybavení domácnosti vzniklé v období od 17.12.2002 do 14.12.2004, jejíž příčinou byla vadná střecha domu, která vedla ke vnikání vlhkosti do jimi pronajatého bytu. Petit žaloby byl formulován v eventuální podobě, a to proti družstvu U Trati a in eventum proti společnosti České dráhy, a.s. Téhož dne byl podán návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, a to organizace Správa železniční dopravní cesty, a dne 9.2.2005 bylo okresnímu soudu doručeno podání stěžovatelů, kteří žalobu ve vztahu k bytovému družstvu U Trati vzali zpět (s odůvodněním, že si po podání žaloby uvědomili, že žaloba proti němu směřuje nesprávně); oba návrhy okresní soud zohlednil, částečně řízení zastavil a připustil přistoupení dalšího žalovaného.
Okresní soud zjistil, že vlastníkem bytového domu byly původně Československé státní dráhy, stěžovatelům od 1.4.1987 byl dán jeden z bytů v domě do společného osobního užívání, jeho přeměnou jim vznikl společný nájem. Transformací Československých státních drah se pronajímatelem bytu staly České dráhy, státní organizace, po jejím zániku vznikly dvě nástupnické organizace - žalované. V letech 1994-2002 vnikala do bytu stěžovatelů vlhkost, která způsobila poškození bytového vybavení, přičemž stěžovatelé požadovali náhradu škody ve výši snížení obvyklé ceny věcí.
Ke dni 31.12.2002 došlo k převodu bytového domu na bytové družstvo U Trati, a to na základě privatizačního projektu a podle zák. č. 92/1991 Sb. Ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené dne 31.12.2002 vyplývá, že kupující bytové družstvo bylo seznámeno se stavem nemovitosti a že event. právní závady, dluhy, zástavní práva, břemena a služebnosti, jež se vztahují prodávanému majetku, převezme (čl. VIII.), a že na kupujícího přecházejí dnem účinnosti kupní smlouvy veškerá práva a závazky a pohledávky, vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních, jakož i jiné závazky související s privatizovaným majetkem (čl.
IX.). Pozn. v průběhu řízení (na počátku r. 2006) byl stěžovatelům na základě jejich žádosti ustanoven kvalifikovaný právní zástupce, v roce 2009 udělili stěžovatelé plnou moc jinému advokátovi. Po provedeném dokazování připustil okresní soud existenci pohledávky stěžovatelů na náhradu škody vůči pronajímateli, avšak dospěl k závěru, že závazek k náhradě škody podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. přešel na nabyvatele, tj. na bytové družstvo, a to i tehdy, pokud závazek nebyl uveden v privatizačním projektu (na důsledky § 15 zák. č. 92/1991 Sb. poukazovaly žalované již v průběhu řízení).
Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž zpochybňovali závěry okresního soudu, zejména ohledně přechodu závazku na bytové družstvo, též s využitím odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že s převodem bytového domu na bytové družstvo přešly na toto družstvo i veškeré závazky k náhradě škody, a dokázal na příslušná ustanovení smlouvy o převodu majetku z Fondu národního majetku na bytové družstvo.
Následné tzv. nenárokové dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
Odůvodnění objasnil, že se stěžovatelé mýlí, spatřují-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že otázka přechodu závazku k náhradě škody podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena, resp. byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Pokračoval, že právní věta formulovaná v jeho rozhodnutích, podle níž závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, a nepřecházely proto podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), se váže ke specifickému problému, který Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil, totiž v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, konkrétně závazky z odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci.
Tyto judikatorní závěry tudíž nemají přesah postihující též občanskoprávní a obchodní závazkové vztahy, nejsou proto v rozporu s jinými konkrétními rozsudky, v nichž vyložil, že k závazkům, které podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele, patří též odpovědnostní závazky související s provozem privatizované organizační jednotky. Od této judikatury se dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neodchýlilo a je v souladu též s dalšími judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska ekonomicko-organizačního, tj. zda závazek se váže k majetku a hospodářské činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace, přičemž není rozhodné, čím je tato souvislost dána.
Ani další námitky stěžovatelů neshledal Nejvyšší soud za otázky zásadního právního významu, což náležitě odůvodnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu