Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnost J. F., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 538/2025-1037 ze dne 30. července 2025, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 99/2024-962 ze dne 23. ledna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 3/2023-901 ze dne 4. října 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shledán vinným ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což (a za další trestné činy) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, Nejvyšší soud pak stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl. Daných trestných činů se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce tím, že využil tísně nezletilé a přemluvil ji k pohlavnímu styku se zákazníkem, kterého za tímto účelem kontaktoval, načež zákazník s nezletilou vykonal soulož za úplatu ve výši 1 500 Kč, jíž nezletilá předala stěžovateli, který si nejméně polovinu ponechal.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že věc měla být vrácena státnímu zástupci k odstranění závažné procesní vady, jelikož státní zástupce před podáním obžaloby stěžovatele neupozornil na změnu právní kvalifikace a nezjistil, zda obhajoba navrhuje doplnění vyšetřování. Stěžovatel trvá na tom, že se žalovaného skutku nedopustil, vznáší výhrady k procesu dokazování před soudem a poukazuje na navržené důkazy, které soudy neprovedly, na to, že soudy vycházely z nepoužitelných výpovědí z přípravného řízení či na rozpory ve výpovědích svědků a nedostatky ve znaleckém posudku. Dále stěžovatel namítá, že o věku nezletilé nevěděl a že mu byl uložen nepřiměřený trest.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel vesměs opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, aniž by ale reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu a na argumenty, jimiž se s uplatněnými námitkami Nejvyšší soud vypořádal. Za této situace k většině námitek postačí na ústavně konformní rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázat. To platí zejména o námitce, že věc měla být vrácena státnímu zástupci [viz body 70 a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu, které odpovídají i publikovanému usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 106/98
ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)], o námitce vad při provádění výslechu svědků a použitelnosti některých důkazů (viz bod 74, ale také body 37 a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu), o námitce opomenutých důkazů (viz body 53 a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu), o námitce rozporů ve výpovědích svědků (viz body 46 a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu), o námitce, že stěžovatel neznal věk nezletilé (viz bod 60 rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také bod 44 rozsudku krajského soudu, v němž je vysvětleno, na základě čeho soud uzavřel, že stěžovatel její věk znal), i o námitce týkající se uloženého trestu (viz body 61 a násl. rozhodnutí Nejvyššího soudu).
6. K uvedenému Ústavní soud dodává, že soudy provedly značné množství důkazů, na jejichž základě dospěly k logickým a přesvědčivě odůvodněným závěrům. Stěžovatele sice usvědčují zejména výpovědi svědků, v nichž se objevily určité rozpory, ale i jimi se soudy zabývaly, přičemž i na podkladě znaleckého posudku vysvětlily, proč ani tyto rozpory nemohou vést ke zproštění obžaloby. Lze poznamenat, že v souladu se zákonem sice byly v hlavním líčení čteny protokoly o výpovědích z přípravného řízení, ovšem nezletilá základní kostru událostí potvrdila i v hlavním líčení (viz k tomu bod 43 rozsudku krajského soudu). Výpověď poškozené a dalších svědků pak orgány činné v trestním řízení doplnily o řadu dalších důkazů. Mezi ně lze zařadit i již zmíněný znalecký posudek, proti němuž stěžovatel sice vznáší určité výhrady, Ústavní soud se nicméně ztotožňuje s argumentací vrchního soudu (viz bod 35 jeho rozhodnutí) v tom směru, že jde vesměs o prostý nesouhlas s jeho závěry.
7. Poukazuje-li konečně stěžovatel na to, že vrchní soud nejdříve uvedl, že důkazy v odvolacím řízení neprovádí, v rozporu s tím poté některé důkazy provedl, následně je však ve svém rozhodnutí pominul, tak těžiště dokazování skutečně leží před soudem prvního stupně, čímž ale zároveň není vyloučeno přiměřené doplnění dokazování odvolacím soudem. V nyní posuzované věci vrchní soud provedl důkaz stěžovatelem zaslanými fotografiemi, které následně ve svém odůvodnění neopomenul (viz bod 38 jeho rozhodnutí).
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu