Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Michaelou Houdkovou, advokátkou, sídlem Lazecká 393/70a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2025 č. j. 29 NSČR 27/2025-B-157, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2025 č. j. 4 VSOL 507/2024-B-150 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2024 č. j. KSBR 30 INS 9310/2020-B-134, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V petitu při označení napadeného usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že "usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2025, č. j. 22 As 30/2025-45 29 NSČR 27/2025-B-157... bylo porušeno základní právo stěžovatele ... ." Ústavní soud část "č. j. 22 As 30/2025-45" považoval za zjevnou chybu, ke které nepřihlédl, aniž považoval za nezbytné vyzývat stěžovatele k jejímu
odstranění. Jde totiž o označení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného v jiném řízení s odlišnými účastníky. Obsah ústavní stížnosti, včetně označení napadených rozhodnutí na její titulní stránce, k napadení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nesměřuje.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením neschválil oddlužení stěžovatele a zastavil insolvenční řízení. Dospěl k závěru, že minimální zákonem požadovaný rozsah splácení pohledávek v posuzované věci odpovídá měsíční splátce 5 319 Kč. Stěžovatel je dlouhodobě nezaměstnaný a v pracovní neschopnosti. Veškeré plnění do majetkové podstaty po dobu schváleného oddlužení má být hrazeno z daru ve výši 5 500 Kč měsíčně, který se zavázala pravidelně poskytovat dárkyně. Plnění splátkového kalendáře je tak zcela závislé na plnění přislíbeného daru. Krajský soud se proto zabýval schopností dárkyně přislíbený dar poskytnout. Stěžovatel doložil pouze skutečnost, že dárkyně není evidována v centrální evidenci exekucí. Dárkyně na výzvu soudu k doložení majetkových poměrů nereagovala. Stěžovatel po celé řízení nedoložil, z jakých finančních zdrojů jsou hrazeny zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Nemá přitom žádný zpeněžitelný majetek. Neprokázal tak schopnost splácet pohledávky alespoň v minimálním zákonem požadovaném rozsahu.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil. Zdůraznil, že stěžovatel sám tvrdil, že je bez příjmu a výživné na dceru za něj platí bývalá manželka. Pokud stěžovatel se zřetelem ke všem okolnostem neprokázal svou schopnost poskytovat do oddlužení plnění v minimálním zákonném rozsahu, lze mu to klást k tíži. Tuto schopnost je povinen prokázat, resp. doložit.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zčásti odmítl a zčásti zamítl. Dospěl k závěru, že má-li být částka z darovací smlouvy jediným příjmem, z nějž dlužník za trvání oddlužení je schopen splácet pohledávky svých věřitelů, je insolvenční soud oprávněn žádat po dlužníkovi doložení majetkových poměrů dárce. Tento požadavek zároveň není nepřiměřeným zásahem do práva dárce na soukromí. K prokázání této skutečnosti přitom neexistuje žádný předem daný okruh důkazů. Vrchní soud neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že nezohlednil listiny, které nebyly způsobilé osvědčit schopnost dárkyně poskytovat dar ve slíbeném rozsahu. Vrchní soud nepostupoval přehnaně formalisticky. Oddlužení definitivně neschválil až po téměř pěti letech od zahájení insolvenčního řízení.
5. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud ho vyzval k doložení listin dokládajících majetkové poměry dárkyně, přestože nebyla účastnicí insolvenčního řízení. Požadavky na jejich doložení nadto zasahují do soukromí dárkyně a jsou projevem libovůle soudu. Dárkyně není v centrální evidencí exekucí a není s ní vedeno ani insolvenční řízení, což stěžovatel doložil. Vrchní soud si vyžádal od správních orgánů listiny dokládající, že dárkyně nepobírá důchod, byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, následně zahájila samostatnou výdělečnou činnost a ve specifikovaném období nepobírala sociální dávky. Tyto listiny žádným způsobem nezohlednil a opomenul je. Nelze preventivně odmítat oddlužení stěžovatele na základě hypotetické obavy, že dárkyně nebude plnit. Případné riziko neplnění má být řešeno v průběhu oddlužení. Stěžovatel nemá možnost žádnými prostředky si doložení majetkových poměrů od dárkyně vynutit. Takto jemu uložená povinnost nemá oporu v zákoně.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
8. Stěžovatel svou argumentací v ústavní stížnosti zpochybňuje zejména potřebnost (dalších, v řízení neprovedených) důkazů k prokázání majetkových poměrů dárkyně. Tím směřuje do oblasti dokazování. Ústavní soud přitom k zásahům do tohoto procesu vzhledem ke svému postavení přistupuje zdrženlivě. Důvod pro kasační postup mohou založit až zásadní pochybení, tedy zejména pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry [srov. např. nálezy ze dne 24. 10. 2007
sp. zn. I. ÚS 761/06
(N 169/47 SbNU 221) nebo ze dne 7. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1604/13
(N 78/73 SbNU 387), body 20 až 21].
9. V posuzované věci bylo rozhodující, zda se zřetelem ke všem okolnostem mohly obecné soudy důvodně předpokládat, že stěžovatel nebude schopen splácet pohledávky svých věřitelů alespoň v minimálním zákonem požadovaném rozsahu. Jediným zjištěným příjmem, ze kterého by stěžovatel tyto pohledávky hradil, měla být pravidelná měsíční částka z darovací smlouvy. Za této situace obecné soudy požadovaly doložení jejích majetkových poměrů, k čemuž však nedošlo. To je vedlo k závěru, že stěžovatel schopnost splácet pohledávky alespoň v minimálním zákonem požadovaném rozsahu neprokázal. Z těchto okolnosti zásadní pochybení při procesu dokazování a hodnocení důkazů nevyplývá. Opačný přístup by znamenal, že soudy by v těchto situacích ověřovaly (ne)schopnost dlužníků splácet pohledávky svých věřitelů pouze formálně. Požadavek obecných soudů na takovou míru důkazů tak nelze považovat za svévolný a nezakládá ústavněprávní přesah věci. Nárok na odpuštění části dluhu ostatně z ústavního pořádku nevyplývá (usnesení ze dne 6. 10. 2020
sp. zn. III. ÚS 1321/20
, bod 24, nebo ze dne 10. 7. 2018
sp. zn. III. ÚS 1268/18
, bod 8).
10. Na výše uvedeném nic nemění ani stěžovatelem tvrzené opomenutí některých důkazů (listin dokládajících, že dárkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, následně zahájila samostatnou výdělečnou činnost, a že ji ve specifikovaném období nepobírala sociální dávky). Lze přitom odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, v němž uvedl, že tyto listiny nic nevypovídají o schopnosti dárkyně poskytovat stěžovateli po dobu trvání oddlužení slíbený dar (srov. bod 30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Skutečnosti, které by byly při provedení těchto důkazů zjištěny, by měly velmi omezenou vypovídací hodnotu o majetkových poměrech dárkyně, což stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje.
11. Stěžovatel svou argumentaci doprovodil i námitkou, že požadavek na prokazování majetkových poměrů dárkyně nepřiměřeně zasahuje do jejího soukromí. V řízení před Ústavním soudem se nicméně může dovolávat porušení svých ústavně chráněných práv, nikoliv práv třetích osob. Podle stěžovatele navíc bylo uložení důkazního břemene k prokázání majetkových poměrů dárkyně nepřiměřeně přísné. Jakkoliv Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že v některých typech sporů se může důkazní břemeno účastníka z povahy věci stát neúnosným bez jeho viny [v podrobnostech srov. nález ze dne 28. 6. 2022
sp. zn. I. ÚS 1785/21
(N 80/112 SbNU 209), bod 28], o takovou situaci v posuzované věci nejde. Je to stěžovatel, kdo požaduje možnost zákonného benefitu spočívajícího v odpuštění části jeho dluhů. Obecné soudy jeho schopnost splácet pohledávky prověřovaly 5 let. Podle Nejvyššího soud navíc neexistuje předem určený okruh důkazů, které jsou způsobilé prokázat schopnost dárkyně pravidelný dar poskytovat (srov. bod 31 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel přitom doložil pouze to, že není vedena v centrální evidenci exekucí a v její věci není vedeno insolvenční řízení. Za těchto okolností nejsou dány dostatečně ústavněprávně relevantní důvody pro zásah Ústavního soudu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu