Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Bytového družstva X, zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou, sídlem Koněvova 874, Jirkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 27 Cdo 3388/2023-246, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2023 č. j. 6 Cmo 131/2022-206, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2022 č. j. 68 Cm 28/2017-180, spolu s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2022 č. j. 68 Cm 28/2017-185, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 6 Cmo 131/2019-87 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2019 č. j. 68 Cm 28/2017-60, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Finferleho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovatelem, bytovým družstvem, a vedlejším účastníkem, členem družstva, o platnosti rozhodnutí o vyloučení vedlejšího účastníka z družstva.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že představenstvo Bytového družstva X vyloučilo vedlejšího účastníka, protože ve specifikovaném bytě provedl stavební úpravy bez souhlasu družstva a protože umožnil byt užívat třetí osobě (dceři s rodinou) bez předchozího souhlasu družstva. Námitky vedlejšího účastníka zamítla členská schůze Bytového družstva X rozhodnutím ze dne 27. června 2017. Vedlejší účastník se proti svému vyloučení bránil soudně prostřednictvím návrhu na prohlášení neplatnosti posledně jmenovaného rozhodnutí.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobná rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná. Účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí shrnout, že obecné soudy určily, že předmětné rozhodnutí členské schůze Bytového družstva X je neplatné. Hlavním důvodem byl závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem, potvrzený Vrchním soudem v Praze, že stěžovatel při vyloučení vedlejšího účastníka nedodržel lhůty k vyloučení člena z družstva podle § 617 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatelovu argumentaci v ústavní stížnosti lze stručně shrnout do dvou bodů. Zaprvé stěžovatel uvedl, že odmítnutí jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu bylo formalistické a porušilo jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zadruhé stěžovatel namítá, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Toho se měly dopustit striktní aplikací lhůt podle § 617 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, čímž daly bezdůvodně přednost právní jistotě vedlejšího účastníka a zcela opomenuly práva stěžovatele.
5. Právní zástupkyně stěžovatele zaslala Ústavnímu soudu také obsáhlé vyjádření sepsané stěžovatelem samotným. Přípisem ze dne 30. října 2024 Ústavní soud stěžovateli sdělil, že k tomuto vyjádření nebude přihlížet. Účelem povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) je, aby komunikace s Ústavním soudem probíhala na náležité formální a věcné úrovni. Tento požadavek nemůže být nahrazen tím, že laické stěžovatelovo vyjádření bude přiloženo k advokátem vypravené písemnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 32/24
či ze dne 23. října 2014
sp. zn. III. ÚS 328/14
).
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť na stěžovatelem vymezených otázkách hmotného práva, které se týkaly závažnosti porušování povinností členy družstva, napadená rozhodnutí nespočívala. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na nedodržení objektivní roční lhůty pro vyloučení vedlejšího účastníka z družstva. Nejvyšší soud uvedl, že správnost tohoto závěru odvolacího soudu stěžovatel sice v dovolání napadl, ale v rozporu s § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky, protože dal přednost odmítnutí dovolání, místo aby přistoupil k reálnému řešení problému, který stěžovatele tíží. 8 Ústavní soud dospěl k závěru, že tato námitka není s to zpochybnit ústavní konformitu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V nálezu ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23
Ústavní soud připustil, že podmínkou přípustného dovolání mimo jiné je, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V rámci toho musí vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu je naplněn a jak konkrétně, přičemž pro splnění těchto náležitostí nepostačí pouhé povšechné konstatování. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel tyto podmínky nesplnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že jim dostál, pouze brojí proti údajně příliš formalistickému postupu Nejvyššího soudu.
Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Již dříve vysvětlil, že účelem právní úpravy přípustnosti dovolání je, aby se advokát dovolatele seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a vyhodnotil tak vhodnost podání dovolání, případně alespoň zvýšil kvalitu jeho obsahu. V dovolání je proto třeba konkrétně vymezit, v jakém vztahu je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vůči předkládané právní otázce [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. I. ÚS 2336/24
a zejména stanovisko ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
9. Co se týče námitky porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, obecné soudy jasně a srozumitelně opřely svůj závěr o neplatnosti vyloučení vedlejšího účastníka z bytového družstva nedodržením lhůt podle § 617 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Podle tohoto ustanovení o vyloučení nelze rozhodnout později než ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se družstvo dozvědělo o důvodu vyloučení, nejpozději však ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy důvod vyloučení nastal. Stěžovatel nezpochybnil nedodržení objektivní roční lhůty, ale namítl, že obecné soudy na lhůtách trvaly striktně a nevzaly v potaz stěžovatelovy omezené možnosti zjistit důvody pro vyloučení vedlejšího účastníka z družstva.
Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce. Stěžovatel v podstatě běduje nad následky, které právo pravidelně spojuje s marným uplynutím lhůty a ve kterých v daném případě nelze spatřovat protiústavnost. Obecné soudy navíc neignorovaly stěžovatelovy zájmy a nad rámec nutného odůvodnění nastínily, jakými mechanismy může stěžovatel vymáhat plnění povinností ze strany svých členů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2023 č. j. 6 Cmo 131/2022-206).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu