Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. A., zastoupené Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 30 Cdo 905/2024-696 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 11 Co 260/2023-631, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhala na vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 2 000 940,41 Kč za nezákonné trestní stíhání. Z toho požadovala 604 940,41 Kč jako náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu, 300 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a 1 100 000 Kč jako náhradu škody na zdraví. Posledně jmenovaný nárok byl však vyloučen k samostatnému projednání.
3. Řízení o posuzované ústavní stížnosti se týká toliko náhrady nemajetkové újmy. Ta měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Prvostupňový trestní soud stěžovatelku zprostil obžaloby v plném rozsahu. Odvolací trestní soud se s tímto závěrem ztotožnil, ale řízení zastavil, neboť trestní stíhání bylo promlčeno. Stěžovatelka odůvodňovala svou újmu tím, že trestní stíhání, v němž jí byl kladen za vinu návod k vraždě manžela, trvalo přes dva roky a tři měsíce a bylo pro ni traumatizující, stresující a ponižující. Její pověst měla utrpět v sousedských i profesních kruzích, mimo jiné kvůli medializaci případu. Stres z trestního stíhání se navíc negativně projevil na duševním i fyzickém zdraví stěžovatelky, která byla opakovaně hospitalizována.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 15. prosince 2022 č. j. 18 C 206/2020-581 uvedl, že v důsledku stíhání za vraždu manžela a medializaci případu došlo ke společenské stigmatizaci stěžovatelky, trvajícímu zhoršení rodinných vztahů a značnému stresu v důsledku povahy trestné činnosti a hrozící výši trestu (trest odnětí svobody v délce 12 až 15 let, popř. výjimečný trest). Přiznal proto stěžovatelce odškodnění ve výši 300 000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však k odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelky dospěl k závěru, že kompenzace újmy ve výši 300 000 Kč je neadekvátní a za přiměřenou označil částku 100 000 Kč. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve znovu podrobně popsala újmu, kterou utrpěla v důsledku trestního stíhání. Konkrétní stížnostní námitky lze rozdělit do dvou okruhů. Zaprvé stěžovatelka namítla, že rozhodnutí odvolací soudu, který znatelně snížil výši přiznaného zadostiučinění z 300 000 Kč na 100 000 Kč, bylo překvapivé. Stěžovatelka prý neměla možnost se ke stanovisku městského soudu vyjádřit, zvlášť s ohledem na to, že vedlejší účastnice k výši zadostiučinění neměla výhrady. Zadruhé stěžovatelka rozporovala výši přiznané kompenzace. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu ji označila za zcela symbolickou a neodpovídající charakteru dané trestní věci ani důsledkům stíhání v jejím životě. Obecné soudy podle ní nedostatečně posoudily veškeré okolnosti jejího případu a újmu nepřípustně bagatelizovaly. V tomto ohledu též stěžovatelka městskému soudu vytkla, že neprovedl řádné srovnání s obdobnými případy. Konečně uvedla, že nelze vycházet z přiznaných částek odškodnění, které již neodpovídají reálné ekonomické situaci, neboť nereflektují růst cen ani inflaci.
6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
7. Nejvyšší soud Ústavnímu soud navrhl, aby ústavní stížnost zamítl, pokud ji neodmítne. Nejprve Nejvyšší soud upozornil, že otázka výše kompenzace je záležitostí soudů nižších stupňů a sama o sobě není otázkou ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Dodal, že subjektivní pocit poškozeného o nepřiměřenosti zadostiučinění ještě neznamená porušení základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Naopak podle Nejvyššího soudu platí, že odškodnění přiznané v souladu s jeho judikaturou je třeba považovat za spravedlivé v tom, že je se všemi poškozenými zacházeno stejně. Dále Nejvyšší soud poukázal na jedinečnost české úpravy v tom, že poskytuje odškodnění nemajetkové újmy nedůvodně trestně stíhaným osobám. Poukázal na nutnost konzistence také ve vztahu k dalším druhům nemajetkové újmy. Konečně Nejvyšší soud vysvětlil, že některými námitkami stěžovatelky se nemohl zabývat z procesních důvodů. Ve výsledku tedy shrnul, že ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí není ani přípustná ani důvodná.
8. Městský soud ve vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí a vysvětlil, proč je námitka překvapivosti rozhodnutí nedůvodná. Závěrem Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost odmítl.
9. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí jsou podle ní věcně správná, řádně odůvodněná a přezkoumatelná. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu vyjádřil přesvědčení, že nelze navyšovat finanční zadostiučinění z důvodu inflace. Ústavnímu soudu proto navrhla, aby ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
10. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření na vědomí stěžovatelce.
11. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že princip zákazu překvapivých rozhodnutí ale neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15 ). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Vedlejší účastnice v odvolání (č. l. 596 soudního spisu) mimo jiné výslovně uvedla, že neuznává a rozporuje tvrzenou intenzitu nemajetkové újmy stěžovatelky. Bylo tedy zřejmé, že otázka výše přiznaného zadostiučinění je předmětem sporu. Stěžovatelce tudíž muselo či mělo být zřejmé, které skutkové a právní otázky jsou pro řešení věci relevantní [srov. nález ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17
(N 34/88 SbNU 479), bod 38] a že otázka výše přiznané kompenzace je sporná. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka v soudním řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat [nález ze dne 25. února 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18
(N 34/98 SbNU 363), bod 21].
13. Co se týče výše přiznaného zadostiučinění v posuzovaném případě, Ústavní soud je s ohledem na svou roli orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) dalek toho, aby sám určoval částku, která stěžovatelce jako odškodné za nezákonné trestní stíhání náleží. To je věcí obecných soudů (usnesení ze dne 20. března 2025 sp. zn. I. ÚS 120/25 ). Ústavní soud dohlíží na to, zda obecné soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání pečlivě zvažovaly veškeré relevantní okolnosti případu, zohlednily nepříznivé následky způsobené nezákonným trestním řízením a zda nepostupovaly paušálně a mechanicky. Výše přiznané peněžité náhrady přitom nesmí být symbolická či rozporná s obecnou představou spravedlnosti [nález ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15
(N 183/82 SbNU 773), bod 35]. Musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (nález ze dne 24. dubna 2024 sp. zn. II. ÚS 379/23 , bod 36)
14. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní posuzovaném případu v nutné míře dostály. Obecné soudy se zabývaly povahou trestní věci, délkou trestního stíhání i jeho dopady do osobnostní sféry stěžovatelky (zejm. body 18-20 napadeného rozsudku městského soudu). Nepřihlédly přitom k tvrzené újmě na zdraví, neboť tento nárok byl vyloučen k samostatnému řízení. Při svém rozhodování neopomněly ani specifické okolnosti případu. Výsledná částka byla městským soudem určena po srovnání s jinými případy, přičemž vysvětlení soudu, jak se tyto případy v podstatných znacích shodují či liší s případem stěžovatelky, nevybočilo z ústavních mantinelů.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani stěžovatelčinu námitku, podle níž je přiznané zadostiučinění založeno na starých případech, které nereflektují růst cen ani inflaci. Městský soud totiž vycházel zejména z podle něj nejpřiléhavějšího případu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 27 Co 207/2020. Nešlo tedy o srovnání s deset let starými případy, jak uvedla stěžovatelka, na což ji ostatně upozornil i Nejvyšší soud (bod 5 napadeného usnesení).
15. Napadená rozhodnutí tak neobsahují natolik zásadní vady, které by dosáhly protiústavní intenzity a opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu