Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Viktorie Tomancové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 201/2022-41 ze dne 22. 11. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 9/2022-102 ze dne 29. 6. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Masarykovy univerzity, sídlem Žerotínovo náměstí 617/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka byla v podzimním semestru akademického roku 2021/2022 studentkou Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. V té době byla účast na prezenční výuce zakázána studentům, kteří nesplňovali preventivní podmínky podle opatření děkana č. 10/2021 ze dne 18. 11. 2021, ukládající jim povinnost prokázat se pro účast v prezenční výuce očkováním proti onemocnění covid-19, proděláním této nemoci, nebo negativním testem na ni (tzv. systém O-N-T: očkování-nemoc-test). Stěžovatelka se proti tomuto údajně nezákonnému opatření bránila žalobou u Krajského soudu v Brně ("krajský soud").
2. Krajský soud stěžovatelčinu žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III); dospěl k závěru, že do práva stěžovatelky na vzdělání bylo zasaženo, ale nešlo o zásah nezákonný ani nepřiměřený. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu (výrok I), žalobu odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Stěžovatelka podle NSS neuvedla žádné plausibilní tvrzení ohledně naplnění podmínek pro poskytnutí ochrany podle § 82 s. ř. s., krajský soud tudíž neměl žalobu zamítnout, ale odmítnout.
3. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 3, čl. 10, čl. 11 odst. 5, čl. 33, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 a čl. 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
4. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že jí správní soudy neposkytly účinnou ochranu před nezákonným jednáním vedlejší účastnice. Krajský soud chybně vyhodnotil zásah do práv stěžovatelky jako proporcionální, NSS dokonce soudní přezkum odmítl, aniž by srozumitelně odůvodnil proč. NSS měl povinnost před odmítnutím žaloby stěžovatelku v souladu s judikaturou Ústavního soudu řádně poučit. Dále stěžovatelka rozvádí, proč vydání opatření vedlejší účastnice a nucení k jeho dodržování je zásahem ve smyslu § 82 s.
ř. s. Systém O-N-T nemůže obstát v testu proporcionality ani racionality, neboť jej nezavedly ani všechny fakulty vedlejší účastnice. Vyžadování osobních informací od studentů týkajících se jejich zdravotního stavu a nemožnost kontroly jejich dalšího šíření porušuje jejich právo na informační sebeurčení. Zavedením systému O-N-T bylo porušeno právo stěžovatelky na vzdělání a zákaz diskriminace. Nucení k očkování za účelem splnění podmínek systému je porušením práv na informovaný souhlas a respektování soukromého života a svobody svědomí.
Nucení stěžovatelky k pravidelnému testování je porušením zásady nullum tributum sine lege.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupená advokátkou (§ 30 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, kromě části směřující proti rozsudku krajského soudu, který byl jako celek zrušen rozsudkem NSS. Ústavní soud totiž není oprávněn rušit, co již bylo zrušeno. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Obdobnými ústavními stížnostmi (sepsanými stejnou advokátkou) v téměř totožných věcech se Ústavní soud zabýval v usneseních sp. zn. I. ÚS 1778/23 ze dne 18. 7. 2023 a sp. zn. III. ÚS 1646/23 ze dne 29. 7. 2024 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v nichž nepovažoval za protiústavní, že NSS žalobu tamějších stěžovatelů odmítl pro chybějící připustitelné tvrzení nezákonného zásahu. Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od tam dovozených závěrů odchylovat vzhledem k podobnosti předkládané argumentace i obsahu napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejm. na usnesení sp. zn. III. ÚS 1646/23 , v němž mimo jiné vysvětlil, že za "zásah" podle ustálené rozhodovací praxe nelze považovat samotné vydání opatření obecné povahy či právního předpisu ani z nich plynoucí účinky či následky. Zásahovou žalobou se lze bránit až proti konkrétnímu případnému zásahu vyplývajícímu z jejich aplikace, která je přímo zaměřená proti jednotlivci - nikoli proti aktu samotnému nebo jeho obecným účinkům či důsledkům (viz část 1.2 odkazovaného usnesení).
Jak v tomto ohledu uzavřel NSS, stěžovatelka ani netvrdila, že jí byla znemožněna účast na prezenční výuce, a to například vykázáním z výuky či nevpuštěním od učebny (viz bod 21 rozsudku NSS). NSS nelze vytýkat přepjatý formalismus, neboť se zabýval tím, zda za přípustný zásah lze považovat emailovou komunikaci mezi stěžovatelkou a garantkou předmětu. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1646/23 se Ústavní soud vyjádřil rovněž k tomu, že správní soud je povinen poučit účastníka, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení, pouze tehdy, zamýšlí-li odmítnout žalobu "pro špatnou volbu žalobního typu" (viz část.
2.2 odkazovaného usnesení); ani v nynější věci přitom o takový případ nešlo.
9. Nezabýval-li se NSS stěžovatelčinou žalobou meritorně (v čemž nelze spatřovat nic protiústavního), nezabýval se Ústavní soud s ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu tvrzeným porušením stěžovatelčiných substantivních základních práv.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu