Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2022 č. j. 3 Co 88/2021-409 a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2021 č. j. 32 C 132/2012-310, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení částí v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici jednak na konstatování, že se vedlejší účastnice dopustila vůči stěžovateli diskriminace tím, že mu v době výkonu jeho trestu neumožnila rovný přístup k zaměstnání z důvodu věku (I. výrok), a jednak na zaplacení 100 000 Kč jako zadostiučinění (II. výrok), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 19 434 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (III. výrok). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil uvedený rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože se vedlejší účastnice jako úspěšná procesní strana tohoto práva vzdala (II. výrok).
1. Stěžovatel nesouhlasí se svou povinností hradit vedlejší účastnici náklady řízení. Tvrdí, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, disponuje-li organizační složka státu svými interními právníky, což zpravidla platí, není účelně vynaloženým nákladem takového subjektu, nechá-li se zastupovat v řízení před soudem advokátem. Výjimečně však lze považovat za účelně vynaložené takové náklady spočívající v zastoupení advokátem, je-li předmětem věci specifická problematika, která se vymyká běžné agendě právních oddělení příslušných organizačních složek státu. V nyní posuzované věci jde o spor o zadostiučinění za diskriminaci proti organizační složce státu. Taková agenda je pro vedlejší účastnici, resp. Vězeňskou službu České republiky, běžná. Vedlejší účastnice byla zastoupena advokátem a v důsledku napadených rozhodnutí jí náleží právo na náhradu nákladů za právní zastoupení. Přiznaly-li obecné soudy v nyní posuzované věci vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem, nerespektovaly ustálenou nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Jak Ústavní soud ověřil u městského soudu, stěžovatel nepodal dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku vrchního soudu.
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci směřuje výhradně proti nákladovým výrokům. Nadto jde o částku v tzv. bagatelní výši; již to samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20 , ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18 ). Argumentace stěžovatele přitom spočívá na prostém nesouhlasu s posouzením účelnosti nákladových položek. Tzv. bagatelnost své věci nereflektuje, nepřináší žádná tvrzení směřující k prokázání nutného předpokladu, že jeho věc je buď kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 či bod 22 usnesení ze dne 15.
3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22 ).
3. Jde-li o tvrzení stěžovatele o účelnosti nákladů řízení vedlejší účastnice, lze mu přisvědčit, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k ústavně konformnímu výkladu tzv. potřebnosti a účelnosti nákladů vynaložených v soudním řízení mimo jiné platí, že u některých subjektů, jejichž činnost je, zjednodušeně řečeno, materiálně a personálně zajištěna z veřejných prostředků, nelze považovat náklady jimi vynaložené v soudním řízení na odborné právní zastoupení za vynaložené účelně, nejde-li o právní problematiku, která přímo nesouvisí s činností daného subjektu či o právní problematiku velice specializovanou.
Uvedená premisa spočívá na předpokladu, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); učiní-li tak, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené, mimo výjimečné situace [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07
(N 167/51 SbNU 65), bod 20 nálezu ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09
(N 186/54 SbNU 303), nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10
(N 246/59 SbNU 507), nález ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3191/10
(N 19/60 SbNU 197), nález ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2238/09
(N 56/64 SbNU 689) či nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 ].
4. V nyní posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatele jako právním prostředku ochrany před diskriminací podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Přitom obecné soudy v napadených rozhodnutích problematiku účelnosti nákladů vynaložených vedlejší účastnicí na odborné právní zastoupení výslovně neřešily. U napadeného rozsudku vrchního soudu je rozsah odůvodnění pochopitelný, protože se vedlejší účastnice pro odvolací řízení práva na náhradu nákladů vzdala. Jde-li však o městský soud, je pravdou, že co do posuzované problematiky je jeho napadený rozsudek v příslušné části nepřezkoumatelný. Ústavní soud však v řízení o ústavní stížnosti přistupuje k předcházejícím fázím řízení jako k celku a u procesních pochybení zkoumá jejich charakter a intenzitu [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09
(N 43/52 SbNU 431), bod 20 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297) či bod 24 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 ]. Ústavní soud proto zkoumal, zda částečná nepřezkoumatelnost v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu představuje tzv. kvalifikovanou vadu vedoucí k porušení ústavnosti.
5. Ústavní soud nepovažuje za svévolné, nelogické či natolik excesivní, že závěry napadeného rozsudku městského soudu implicitně spočívají na závěru, že problematika ochrany před diskriminací je velice specializovaná a není běžnou součástí agendy vedlejší účastnice (Vězeňské služby České republiky, která je podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ozbrojeným bezpečnostním sborem zajišťujícím výkon vazby, zabezpečovací detence a trestu odnětí svobody a ochranu pořádku a bezpečnosti při výkonu soudnictví a správě soudů a při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti).
Jakkoli nelze popřít, že problematika tvrzené diskriminace bezpochyby souvisí s výkonem jejích úkolů, Ústavní soud nepovažuje bez dalšího za nepřiměřené, že náklady na její právní zastoupení v obdobném sporu se považují za účelně vynaložené. Ústavní soud proto s ohledem na svou zdrženlivost u problematiky nákladů řízení v tzv. bagatelních věcech a věcnou akceptovatelnost důsledků napadených rozhodnutí shledal, že obecné soudy nákladovými výroky do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nezasáhly.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu