Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké nám. 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. července 2025 č. j. 13 To 212/2025-39 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. června 2025 č. j. 1 Nt 113/2025-23, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové -pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadenými usneseními bylo rozhodováno o žádosti stěžovatelky o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 6. 2025 č. j. 1 Nt 113/2025-23 rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Okresní soud uvedl, že vzhledem k tomu, pro jakou trestnou činnost je stěžovatelka stíhána, činí náklady na jeden úkon právní služby 1 500 Kč, přičemž na základě vyjádření státního zástupce nelze předpokládat, že by náklady obhajoby měly dosáhnout vy´še např. v řádu několika desítek tisíc korun, tedy sumy, u níž by mohlo by´t zvažováno přiznání práva na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu. Stěžovatelka není osobou nemajetnou, která by vůbec nedisponovala finančními prostředky, aby nemohla hradit náklady obhajoby. Z řádného pracovního poměru dosahuje výdělku zpravidla přes 23 000 Kč měsíčně; s přihlédnutím ke splácení úvěru a jejím nákladům na bydlení lze uzavřít, že je v jejích silách náklady obhajoby, byť třeba ve splátkách, hradit. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 7. 2025 č. j. 13 To 212/2025-39 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky. Podle krajského soudu její situace nevykazuje žádné mimořádné okolnosti. Stěžovatelka je mladá, v produktivním věku, nemá žádná zdravotní omezení, je schopna pracovat a vydělávat peníze. Za mimořádnou okolnost s ohledem na judikaturu Ústavního soudu nelze považovat hrazení vysoky´ch měsíčních splátek za úvěr. Z ústavně právního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené, což u stěžovatelky zjištěno nebylo.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že u ní nastaly skutečnosti, které odůvodňují přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatelka je povinna ze svého příjmu 23 000 Kč - 24 000 Kč hradit bance částku převyšující 10 500 Kč, do roku 2034 tedy budou její příjmy vy´razně nižší oproti osobám nacházejícím se v exekucích či v insolvenci ve formě oddlužení. Stěžovatelka pracuje na maximum v rámci svy´ch možností, přesto dosahuje čistého příjmu okolo 23 000 Kč měsíčně. S ohledem na nízké dosažené vzdělání a na místo bydliště stěžovatelky není reálné, aby nalezla ve svém okolí lépe placené zaměstnání.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Přiznání bezplatné obhajoby je podle něj podmíněno tím, že obviněná osoba nemá dostatek prostředků na obhajobu a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby jí právní pomoc byla poskytnuta. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněná osoba právo na bezplatnou obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Příslušnou zákonnou úpravou je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného.
6. Zmíněný § 33 odst. 2 trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněné osoby, která se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinna pečovat. Posuzovány jsou (1) současné finanční možnosti dotyčné osoby, a jsou-li shledány nedostatečnými, je (2) hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněné osoby. Její současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních zjištěných skutečností. Není možno vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno (usnesení ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2104/24 ).
7. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečným způsobem vyhodnotily všechny dostupné skutečnosti a dospěly k odůvodněnému závěru nepřiznat stěžovatelce nárok na bezplatnou obhajobu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami směřuje k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Tato činnost ovšem Ústavnímu soudu nenáleží. Jsou to totiž primárně obecné soudy, které rozhodují na základě znalostí konkrétních okolností. V napadených usneseních přitom uvedly podstatné důvody, pro něž žádosti stěžovatelky nevyhověly.
Obecné soudy zvážily současné finanční možnosti stěžovatelky, která má pravidelný příjem a u které nelze dospět k závěru, že by pro ni úhrada nákladů za obhajobu znamenala ohrožení nutné výživy. V rámci posouzení konkrétních okolností věci byly správně vzaty do úvahy i informace o odměně, která náleží advokátovi v případě stěžovatelky, a vyjádření státního zástupce, ze kterého vyplynul odhad náročnosti řešené trestní věci stěžovatelky. Pokud jde o opakované poukazování stěžovatelky na její povinnost splácet úvěr, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že relevantnost závazků nasvědčuje skutečnost, že se jich obviněný nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu.
Obviněný musí prokázat, že jeho dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována (např. nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24 ). Stěžovatelka před obecnými soudy netvrdila ani nedoložila, že by se nacházela v takové situaci.
8. Ústavní soud nezjistil, že by byla napadená rozhodnutí zatížena zjevným logickým rozporem nebo postrádala zvážení srozumitelných kritérií. Obecné soudy uvedly okolnosti, které považovaly za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatelky, a své závěry ústavně konformním způsobem odůvodnily.
9. Vzhledem ke shora uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu