Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Popa, zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 2329/2024-246, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti U.T.A.H. - BH, s. r. o., sídlem Na Rynku 887, Kunovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V posuzované věci se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 850 000 Kč, což měla odpovídat úplatě za postoupení veškerých pohledávek ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016 (dále jen "postupní smlouva"). Předmětem postoupení bylo mj. i postoupení vyplývající ze zajišťovacího převodu práva k movitým věcem (automobilových pneumatik). Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") žalovaný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, že pohledávka na zaplacení zůstatku půjčky ke dni jejího postoupení neexistovala. Vrácení úplaty z postupní smlouvy stěžovatel začal vymáhat až po odcizení pneumatik, tedy po 28. 1. 2018. Bylo na něm, jak naloží s předmětem zajištění. Podle okresního soudu tak nebylo prokázáno bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Neztotožnil se však s jeho právním hodnocením. Uzavřel, že vydlužitelé zapůjčené peníze ve lhůtě splatnosti (tj. do 18. 6. 2016) nevrátili. Zanikla tak rozvazovací podmínka převodu vlastnického práva k pneumatikám a převod se stal nepodmíněným. Tím došlo k zániku pohledávky na zaplacení zůstatku půjčky, a to ještě před uzavřením postupní smlouvy. Pohledávka byla postoupena za úplatu. Vedlejší účastnice tak odpovídá stěžovateli až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí tak za její dobytnost (§ 1885 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ve smyslu § 1917 a § 1920 občanského zákoníku ale vada, která je nápadná a zřejmá již při uzavírání smlouvy, jde k tíži nabyvatele, který z ní nemá právo. V postupní smlouvě bylo výslovně sděleno, že zápůjčka byla zajištěna smlouvou o zajišťovacím převodu, a že celá zápůjčka nebyla uhrazena. Bylo tak zřejmé, že postupovaná pohledávka takovou vadu bude mít. Stěžovatel proto měl a mohl ke dni uzavření postupní smlouvy vady zjistit.
4. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele zamítl. Krajský soud podle něj při posouzení odpovědnosti vedlejší účastnice za trvání pohledávky nezohlednil obsah celé postupní smlouvy. Tím se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důsledkem neexistence pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupením není neplatnost smlouvy, ale odpovědnost postupitele vůči postupníkovi. Ustanovení § 1885 občanského zákoníku má dispozitivní povahu. Z prohlášení stěžovatele v postupní smlouvě a z ujednání v ní obsažených vyplývá, že stěžovatel věděl, že pohledávka je nejistá a nedobytná.
Strany postupní smlouvy si nadto výslovně vyloučily aplikaci (užití) § 1885 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Stěžovatel dále v dovolání kladl otázky založené na § 1917 občanského zákoníku (zda prohlášení postupitele o existenci pohledávky lze považovat za výslovné ujištění o neexistenci vad a zda lze přičíst zjevnou vadu k tíži postupníka, který je slabší stranou). Zákon v § 1885 odst. 3 občanského zákoníku stanoví cesionáři k uplatnění vad pohledávky prekluzivní lhůtu "bez zbytečného odkladu" poté, kdy vadu měl a mohl zjistit.
Vzhledem k jejímu uplynutí je stěžovatelova argumentace v tomto směru bezvýznamná. Bez významu je i případné vytčení dalších vad pohledávky. Vzhledem k hodnotě jistoty a prohlášením v postupní smlouvě neobstojí ani námitka nerovnováhy vzájemných práv a povinností.
5. Stěžovatel zpochybňuje, že postupní smlouva byla platným právním jednáním. Neexistovala k okamžiku uzavření smlouvy, a šlo tak o plnění nemožného ve smyslu § 580 občanského zákoníku. Navíc z ujednání v postupní smlouvě nevyplývá, že by si strany vyloučily odpovědnost za vady, ale pouze odpovědnost za škodu. Odkázal na znění článku postupní smlouvy, podle kterého "strany této smlouvy sjednávají vyloučení odpovědnosti postupitele k náhradě škody pro případ, že by se v budoucnu ukázalo, že se jedná o pohledávku nedobytnou nebo účtovanou v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak se vylučuje odpovědnost postupitele pro případ, že by v budoucnu došlo k popření pravosti, výše, pořadí či zajištění postoupené pohledávky a jejího příslušenství." Nejvyšší soud nadto nevypořádal všechny jeho námitky.
6. Právo stěžovatele z odpovědnosti za vady ani nezaniklo, protože by nebylo oznámeno včas ve smyslu § 1885 odst. 3 a § 1921 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku. Nejvyšší soud se totiž nevypořádal s obsahem § 1921 odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž "nevytkl-li nabyvatel vadu včas a namítne-li zcizitel opožděné vytknutí, soud nabyvateli právo nepřizná. To neplatí, pokud je vada důsledkem skutečnosti, o které zcizitel při předání věděl nebo musel vědět." Vedlejší účastnice nikdy pozdní vytknutí vad nenamítla. Nadto musela mít vědomost o neexistenci pohledávky. S ohledem na znění § 1921 odst. 2 občanského zákoníku stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že lhůta k vytknutí vad je prekluzivní. Podle stěžovatele je tak právní posouzení Nejvyššího soudu v přímém rozporu s právním řádem. Odkázal přitom na nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 390/23 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti závěru Nejvyššího soudu, že mu nenáleží právo z vadného plnění z postupní smlouvy. Rozporuje zejména výklad postupní smlouvy a právní závěry Nejvyššího soudu. Pro úplnost je vhodné uvést, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení i rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu. K těmto rozhodnutím však neuplatnil žádnou argumentaci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. To ostatně odpovídá i způsobu, jakým je celá ústavní stížnost koncipována.
10. Jde-li o výklad postupní smlouvy, stěžovatel nesouhlasí s tím, že si strany vyloučily aplikaci § 1885 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Podle něj totiž postupní smlouva vyloučila pouze právo na náhradu škody. K výkladu právních jednání jsou primárně příslušné obecné soudy. Ústavní soud může do tohoto procesu zasáhnout, jsou-li při této činnosti porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. K tomu může dojít zejména tehdy, pokud soud formalistickým výkladem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [srov. nálezy ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. sp. zn. II. ÚS 2095/14
(N 190/75 SbNU 139), nebo ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11
(N 59/64 SbNU 711)]. Je proto nepřípustný takový svévolný výklad právního jednání, který by například odňal smlouvě rozumný význam, jenž ji chtěly smluvní strany dát (nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1089/23 , bod 20).
11. Nejvyšší soud závěr o vyloučení § 1885 odst. 1 dovodil z postupní smlouvy. V odst. 19 napadeného rozhodnutí citoval pasáže postupní smlouvy, a to konkrétně prohlášení stěžovatele v čl. II odst. 6 "že je mu stav postupované pohledávky i obsah postupovaných dohod a smluv dobře znám a s touto znalostí tuto smlouvu s postupitelem uzavírá." V čl. II odst. 6 si strany ujednaly: "Postupitel neručí postupníkovi za vymahatelnost a dobytnost postupované pohledávky ani práv s ní spojených, která jsou převáděna či postupována touto smlouvou na postupníka, a to ani do výše úplaty za postoupení pohledávky.
Postupník bere na vědomí, že plnění na pohledávku může být nejisté." V čl. II odst. 7 strany ujednaly: "Strany této smlouvy sjednávají vyloučení odpovědnosti postupitele k náhradě škody pro případ, že by se v budoucnu ukázalo, že se jedná o pohledávku nedobytnou nebo účtovanou v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak se vylučuje odpovědnost postupitele pro případ, že by v budoucnu došlo k popření pravosti, výše, pořadí či zajištění postoupené pohledávky a jejího příslušenství. Postupitel neručí za dobytnost postoupené pohledávky ani jejího příslušenství"
12. Stěžovatel svůj závěr zjevně staví pouze na sousloví "stejně tak", které se podle něj ve větě "...stejně tak se vylučuje odpovědnost postupitele pro případ, že by v budoucnu došlo k popření pravosti, výše, pořadí či zajištění postoupené pohledávky a jejího příslušenství" má vztahovat k vyloučení náhrady škody. Opomíjí ale, že Nejvyšší soud své závěry o vyloučení odpovědnosti za vady odůvodnil dále prohlášeními stěžovatele v II. odst. 6 a ujednáních v čl. II. odst.
6. Z nich mj. vyplývá, že "postupník bere na vědomí, že plnění na pohledávku může být nejisté, byla v ní vyloučena odpovědnost za dobytnost a vymahatelnost, a to ani do výše úplaty za postoupení pohledávky." Vzhledem k výše uvedenému a ke znění § 1885 odst. 1 občanského zákoníku přitom výklad Nejvyššího soudu (vedoucí k vyloučení odpovědnosti za vady) nelze považovat za svévolný, jež by zakládal prostor pro zásah Ústavního soudu.
13. Stěžovatel dále uvedl, že postupní smlouva byla podle něj neplatná, a že lhůta podle § 1885 odst. 3 občanského zákoníku je prekluzivní. Tím stěžovatel zpochybňuje právní hodnocení Nejvyššího soudu. Je třeba připomenout, že do procesu výkladu podústavního práva může Ústavní soud zasáhnout až v případech tzv. kvalifikovaných vad. K těm přitom dochází, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85) či nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17
(N 88/89 SbNU 331)]. Stěžovatel svou stížnost nedoprovází ústavněprávní argumentací a Ústavní soud výše popsanou kvalifikovanou vadu v řízení před obecnými soudy neshledal. Závěr, že neexistence pohledávky k okamžiku uzavření postupní smlouvy nevede k neplatnosti, ale k pouze ke vzniku práv z vad, ostatně odpovídá i znění zákona. Podle § 1885 odst. 1 občanského zákoníku totiž postupitel odpovídá za trvání pohledávky v době postoupení (tj. za její existenci). Stejně tak posouzení lhůty podle § 1885 odst. 3 jako prekluzivní ústavněprávní přesah nezakládá. Jazykové znění tohoto ustanovení odpovídá tomu, že má jít o modifikaci lhůt podle § 1921 občanského zákoníku. Nadto i stěžovatelem citovaná odborná literatura lhůtu za prekluzivní považuje [srov. DVOŘÁK, Bohumil. § 1885. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 756, marg. č. 23].
14. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka stěžovatele, že vedlejší účastnice věděla o neexistenci pohledávky, a nemělo proto dojít k uplatnění lhůt k vytknutí práva z vadného plnění podle § 1921 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud toto ustanovení zřejmě neaplikoval s ohledem na požadavek (pouze) přiměřeného použití tohoto ustanovení podle § 1885 odst. 3 občanského zákoníku, a jiné úpravě lhůt v tomto ustanovení (viz výše, bod 13). Nadto i v samotném kontextu § 1921 občanského zákoníku existují názory, že výluka z aplikace lhůt k vytknutí vady se nemá vztahovat na subjektivní lhůtu "bez zbytečného odkladu", ale pouze na lhůtu objektivní [srov. POROD, Jakub. § 1921. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 13]. I z toho důvodu ani tento výklad ústavněprávní přesah věci nezakládá.
15. Námitku týkající se nevypořádání všech námitek stěžovatel nedoprovodil žádnou konkrétní argumentací. Je třeba připomenout, že není porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13
(N 57/73 SbNU 125), bod 19]. Pro Ústavní soud proto bylo podstatné, zda je z napadeného rozhodnutí zřejmé, jaké skutečnosti považoval Nejvyšší soud za rozhodné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy, resp. konkrétní ustanovení, aplikoval. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí v tomto kontextu obstojí.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu