Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 Tdo 380/2017-51, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 To 294/2016-1354, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že se Městský soud v Brně nevypořádal s odborným vyjádřením znalkyně PhDr. Blanky Zapletalové, nicméně jeho závěry jsou postaveny na širokých základech umožňujících nalézacímu soudu učinit spolehlivý úsudek o vině stěžovatele. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování a skutkový stav věci lze mít za spolehlivě zjištěný. Městský soud v Brně se v rámci svého odůvodnění vypořádal i s tím, že na těle poškozeného nebyly známky po bití či kopání (srov. str. 29 rozsudku městského soudu). Závěry obecných soudů o vině stěžovatele nebyly založeny jen na výpovědi poškozeného, ale též svědků P. H., M.
V. O věrohodnosti výpovědi posledně jmenovaného svědčí i výpověď jeho nadřízeného S. V., jemuž se podřízený svěřil o obavě ze své výpovědi, kdy si nic nevymýšlel. Nikdo ze svědků sice nepotvrdil, že by přímo viděl stěžovatele či spoluobžalovaného jakkoli manipulovat s nohou poškozeného, ze svědeckých výpovědí o řevu a volání o pomoc poškozeného však nelze považovat tento skutkový závěr obecných soudů za vadný. Podle Ústavního soudu bylo zcela správně přihlédnuto i ke snaze spoluobviněného o sjednocení výpovědí jednotlivých policistů, o nichž bylo zřejmé, že budou ve věci vyslýchání v pozici svědka.
V řízení před obecnými soudy bylo spolehlivě prokázáno, že již v době poutání poškozeného si musel být stěžovatel dobře vědom jeho zranění, na které byl upozorněn nejen samotným poškozeným, ale též ostatními příslušníky Policie ČR. K velmi podrobnému odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně lze jen poznamenat, že ve věci nebylo vyjasněno, z jakého důvodu byl poškozený i přes své zranění přenesen z druhého do pátého patra, když z logiky věci by měl být, když už, přemístěn spíše k východu z budovy a tam vyčkat příjezdu záchranky.
Poukazuje-li stěžovatel na částečně zrušující usnesení Nejvyššího soudu, tento uložil obecným soudům, aby se hlouběji věnovaly skutkovému ději v časovém období od usazení poškozeného na chodbě policejní budovy před skokem z okna do okamžiku, kdy byl poškozený nalezen policisty ve druhém patře budovy. Jedná se tedy o mimoběžné období s tím, kdy se vytýkaného jednání dopustil stěžovatel. Z toho důvodu je odkaz na závěry Nejvyššího soudu bezpředmětný. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu