Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Toufara, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2024 č. j. 29 NSČR 74/2023-B-114, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2023 č. j. 3 VSOL 215-2023-B-101 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2023 č. j. KSBR 56 INS 12380/2013-B-84, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Kateřiny Toufarové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
2. Krajský soud v Brně napadeným usnesením schválil návrh insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelovy námitky proti návrhu insolvenčního správce považoval za neopodstatněné.
3. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Ani on neshledal důvodnými stěžovatelovy odvolací námitky, které se obsahově shodovaly s námitkami proti návrhu insolvenčního správce.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo dovolání. V rozhodnutí se zabýval stěžovatelem předloženými dovolacími otázkami na posouzení doby, po kterou může zajištěný věřitel udělit pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění, a na posouzení účinků předkupního práva podle § 1124 občanského zákoníku na konání dražby.
5. K první otázce se Nejvyšší soud postavil tak, že před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení (je-li podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře), lze vypořádat nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění bez zřetele k tomu, že již uplynula (nejzazší) pětiletá lhůta určená dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Takový postup není podle Nejvyššího soudu bez dalšího vyloučen ani tehdy, vydá-li zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení zajištění až po uplynutí oné pětileté lhůty. Nejvyšší soud dal stěžovateli v obecné rovině za pravdu, že insolvenční správce (potažmo insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti) odmítne jako opožděnou takovou žádost o zpeněžení zajištění po splnění splátkového kalendáře, kterou podá zajištěný věřitel v době, kdy jsou jinak splněny předpoklady pro vydání usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení, přestože zajištěnému věřiteli nic nebránilo požádat o zpeněžení zajištění v průběhu splátkového kalendáře.
6. Pokyn zajištěné věřitelky v nynější věci Nejvyšší soud za včasný sice nepovažoval: zajištěná věřitelka mohla udělit pokyn ke zpeněžení už od 31. 12. 2018, učinila tak však až 1. 7. 2021. Doba podání žádosti však podle Nejvyššího soudu sama o sobě nevyloučila možnost přikročit ke zpeněžení. Insolvenční správce si vyžádal pokyn insolvenčního soudu, zda má na základě takové žádosti zpeněžovat zajištění. Insolvenční soud mohl tuto žádost odmítnout jako opožděnou, ale usnesením z 1. 9. 2021 udělil insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení zajištění. Za těchto okolnosti nelze zajištěné věřitelce upřít právo na vydání výtěžku zpeněžení zajištění. To platí tím spíš, když by jí právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zajištění zůstalo i po skončení insolvenčního řízení (postupem podle § 414 odst. 4 insolvenčního zákona), kdyby její opožděné žádosti nebylo vyhověno.
7. K druhé otázce Nejvyšší soud uvedl, že poukazem na porušení zákonného předkupního práva nelze zpochybnit platnost ani zákonnost dražby už jen proto, že důsledkem takového porušení je pouze právo předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, aby mu věc za úplatu převedl. Zákonné předkupní právo podle Nejvyššího soudu nemohlo v této věci vzniknout, navíc se dědicem stal stěžovatel sám. Stěžovatelův syn by pak nemohl být možným zájemcem o koupi, jestliže by mu insolvenční soud nepovolil výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval na své argumentaci, že kroky ke zpeněžování majetkové podstaty lze provádět pouze po dobu pěti let od schválení oddlužení, a to na žádost zajištěných věřitelů. Z toho podle stěžovatele plyne, že zajištění věřitelé tak musí učinit po dobu, po kterou je dlužník vystaven nepříznivým účinkům insolvenčního řízení. V jeho věci zajištěná věřitelka udělila pokyn insolvenčnímu správci více než dva roky po skončení pětileté lhůty pro plnění oddlužení. Tím, že postupovala v rozporu se zásadou, že práva patří bdělým, se připravila o možnost uspokojení své pohledávky. Závěr Nejvyššího soudu z usnesení č. j. 29 NSČR 140/2018-B-124, z něhož insolvenční soudy v jeho věci vycházely, lze podle stěžovatele uplatnit právě jen tam, kde zajištění věřitelé dali pokyn před uplynutím pětileté lhůty pro plnění splátkového kalendáře. Stěžovatel je vystaven negativním důsledkům insolvenčního řízení po více než dvojnásobnou dobu oproti tomu, co stanoví zákon, což považuje i za protiústavní protahování insolvenčního řízení. Podle stěžovatele mají platit stejná "pravidla hry" (tedy plnění povinností a dodržování lhůt) pro dlužníky i pro věřitele.
9. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že ačkoliv se s ním v tomto ohledu ztotožnil, nezákonný postup při zpeněžování nemovitostí nenapravil. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím vyslal signál, že nezáleží na tom, zda probíhá zpeněžování v souladu se zákonem, ale důležité je pouze to, zda se majetek podaří zpeněžit. Navíc za situace, kdy má insolvenční dlužník omezené možnosti obrany proti samotné dražbě. Stěžovatel dále namítá, že k dražbě vůbec nemělo dojít, protože v té době probíhalo dědické řízení po vlastnici druhého spoluvlastnického podílu a dědicové by mohli uplatnit předkupní právo. O dražené nemovitosti navíc před konáním dražby projevil zájem stěžovatelův syn.
10. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
11. Ústavní soud je v otázce přezkumu výkladu podústavního práva obecnými (tedy i insolvenčními) soudy konzistentní a setrvale zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze v případě kvalifikovaných vad, jako jsou libovůle, flagrantní nerespektování kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, které představují porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud ale obecné soudy své závěry řádně zdůvodní a jejich výklad nevykazuje kvalifikované vady, Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti nezasahuje (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 3067/23
, body 9 a 11,
IV. ÚS 3123/21
, bod 7, nebo
I. ÚS 867/19
).
12. Žádné takové kvalifikované vady se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily. Naopak svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz jeho body 44 až 64) podrobně vyložil, že ke zpeněžení zajištění mohlo dojít i po uplynutí pětiletého plnění splátkového kalendáře, protože insolvenční řízení ještě neskončilo. Navázal tak na svá dřívější rozhodnutí: mimo jiné usnesení sp. zn. 29 NSČR 140/2018, ze kterého vycházely i krajský a vrchní soud a které vzešlo z obdobné skutkové situace (i v něm byla žádost o zpeněžení zajištění podána po stanovené době), nebo usnesení sp. zn. 29 NSČR 83/2019. Dále důkladně zvážil obecné zájmy insolvenčních dlužníků a zajištěných věřitelů. Tím pádem vysvětlil nejen to, proč sice mohl insolvenční soud nevyhovět opožděné žádosti zajištěné věřitelky (resp. navazující žádosti insolvenčního správce, který se na soud obrátil). Vysvětlil také, že když už insolvenční soud žádosti vyhověl a došlo ke zpeněžení, zajištěná věřitelka nemusela spoléhat na postup podle § 414 odst. 4 insolvenčního zákona, ale měla právo na vydání výtěžku ze zpeněžení.
13. Stížnostní námitky, že se nemohla konat dražba za účelem zpeněžení zajištění, Ústavní soud považuje za plně vypořádané insolvenčními soudy. Ty jednak dospěly k závěru, že předkupní právo v této věci vůbec nemohlo vzniknout a že konání dědického řízení nemělo na konání dražby vliv (viz body 68 až 70 usnesení Nejvyššího soudu, bod 28 usnesení vrchního soudu a bod 6 usnesení krajského soudu). Jednak z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelův syn sice zájem o dražené nemovitosti projevil, ale i přes snahu insolvenčního správce zůstal dále nečinný (viz zejména poslední odrážku bodu 10 na str. 6 usnesení vrchního soudu).
14. Ústavní soud dodává, že stížnostní argumentací k nemožnosti účastnit se dražby v rámci insolvenčního řízení, a tím i nemožnosti podat odvolání proti příklepu exekutora, se v nynější věci nezabýval. Tuto stížnostní argumentaci už odmítl jako zjevně neopodstatněnou v jiné věci stěžovatele skončené usnesením
sp. zn. I. ÚS 2790/24
.
15. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože neshledal porušení jeho ústavně zaručených práv. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu