Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. H. a Mgr. O. H., zastoupených Mgr. Petrem Mikešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 11. 2010, č. j. 10 EC 73/2010-60, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 25 Co 172/2011-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé prohlásili, že pokud znalec nebyl uznán vinným spácháním trestného činu a odsouzen, neznamená to, že se nemohl dopustit protiprávního jednání, které nemusí dosáhnout závažnosti, pro kterou by mělo být takové jednání považováno za trestné. Podle § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal. V daném případě však takové rozhodnutí učiněno nebylo. Soud však nedostatek rozhodnutí v trestní věci považuje za důkaz toho, že ke spáchání protiprávního jednání nedošlo, aniž by sám provedl dokazování.
Stěžovatelé dále uvádějí, že činili svá rozhodnutí v původním řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 1138/2003 právě s ohledem na podstatné rozpory mezi obsahem znaleckého posudku a skutečným stavem kolny zjištěným i v samotném uvedeném řízení (sp. zn. 9 C 1138/2003). Příčinou jejich podání v řízení sp. zn. 9 C 1138/2003 a násl. (a tedy vynaložení dalších nákladů řízení) tak nebyl pouze prostý a účelový nesouhlas s rozhodnutím soudů, ale nesouhlas odůvodněný zjevným rozporem mezi obsahem znaleckého posudku a skutečným stavem kolny. Konečně, stěžovatelé namítají, že jako důkaz předložili revizní znalecký posudek, avšak soudy se k jejich návrhu nevyjádřily a ani v odůvodnění napadených rozhodnutí se s ním nevypořádaly.
Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že se zamítá žaloba stěžovatelů s návrhem, aby soud uložil žalovanému Ing. C. povinnost zaplatit stěžovatelům částku 11.018,- Kč s přísl. (výrok I). Dále bylo výrokem II. rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 12.096,- Kč.
Soud uvedl, že stěžovatelé jako žalobci postavili v daném řízení svůj nárok na náhradu škody vůči žalovanému na tom, že v předchozím (v bodě I. tohoto usnesení Ústavního soudu citovaném) řízení o určení vlastnictví (vedeném pod sp. zn. 9 C 1138/2003 u Okresního soudu v Kolíně) opírali svou obranu vůči žalobcům manželům H. právě o znění znaleckého posudku (zpracovaného žalovaným) jako o klíčový důkaz. Domnívali se, že kůlna, popsaná v tomto posudku, není totožná s kůlnou převáděnou kupní smlouvou z 11.
10. 1988; s ohledem na to stěžovatelé (v řízení pod sp. zn. 9 C 1138/2003 u Okresního soudu v Kolíně) brojili proti jednotlivým rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo určeno vlastnické právo manželů H. k uvedené kůlně. Škoda pak dle jejich názoru spočívá v nákladech vynaložených na vedení sporů, konkrétně (po částečném zpětvzetí žaloby a jejím pozdějším rozšíření) v nákladech dovolacího řízení 4.848,- Kč a dále v nákladech za sepis a podání ústavní stížnosti 7.270,- Kč, celkem 11.018,- Kč (po omezení žaloby).
Okresní soud v Kolíně v napadeném rozhodnutí dovodil, že zejména z rozhodnutí vydaných v předchozím řízení (tedy z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, č. j. 9 C 1138/2003-129, z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 25 Co 329/2005-169, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, č. j. 22 Cdo 1685/2006-198, a u z usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2049/07 ) plyne, že předmětný znalecký posudek byl žalovaným vypracován pravdivě a v souladu s tehdy platnými předpisy; výpověď žalovaného jako svědka byla v předchozím řízení hodnocena jako hodnověrná, a sám znalec nebyl za nepravdivý znalecký posudek či křivou výpověď pravomocně trestně odsouzen.
Je tedy jednoznačné - dle okresního soudu - že se žalovaný protiprávního jednání vůči stěžovatelům nedopustil. Žalované náklady předchozího řízení tudíž stěžovatelé nevynaložili proto, že by byl znalecký posudek nepravdivý, ale proto, že nesouhlasili s rozhodnutími soudu, respektive se nesmířili s tím, že předmětná kolna (uvedená v dodatku znaleckého posudku) je totožná se stavbou, která byla předmětem řízení.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že se výše náhrady nákladů řízení činí 12.088; Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení 13.764,- Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud především uvedl, že se stěžovatelé domáhali náhrady škody, která měla spočívat v nákladech za právní pomoc při podání mimořádných opravných prostředků (se kterými posléze byli zcela neúspěšní). Příčinou těchto jejich nákladů však nemůže být - dle odvolacího soudu - znalecký posudek zpracovaný žalovaným znalcem. Takovou příčinou je výhradně jejich rozhodnutí uplatnit mimořádné opravné prostředky, neboť nebyli srozuměni s rozsudkem soudu prvního stupně ani s rozhodnutím odvolacího soudu. Mezi zpracováním znaleckého posudku žalovaným a stěžovateli tvrzenou škodou není vztah přímé příčiny a následku a již proto nemůže být žaloba úspěšná. Pouze pro úplnost dodal odvolací soud, že v řízení nebylo rovněž prokázáno, že by se byl žalovaný protiprávního jednání vůbec dopustil.
Podstatou námitek stěžovatelů je především nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého znalec svoji právní povinnost neporušil. Proti tomuto závěru namítají nepravdivost znaleckého posudku a dovozují porušení právní povinnosti znalce.
Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud stěžovatelé argumentují takto, důsledně nereflektují rozhodovací důvody odvolacího soudu. Totiž, odvolací soud především dovodil, že stěžovatelé jako žalobci neprokázali, že mezi případným protiprávním úkonem znalce a škodou existoval vztah příčinné souvislosti. To v podstatě proto, že příčinou jejich nákladů v dovolacím řízení a v řízení před Ústavním soudem bylo výhradně jejich rozhodnutí uplatnit dovolání a ústavní stížnosti; příčinou tedy nebyl znalecký posudek. Takový závěr odvolacího soudu excesivní - a jako takový i protiústavní (pro porušení práva na spravedlivý proces) - není. Ústavní soud však považuje za příhodné věc argumentačně rozvést.
Totiž, před podáním dovolání a ústavní stížnosti bylo stěžovatelům v původních rozsudcích Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003, vysvětleno, jaký je (dle soudů obou stupňů) pravý obsah předmětného znaleckého posudku; k jeho obsahu byl též vyslechnut jako svědek nynější žalovaný (tehdejší znalec). Tedy, i kdyby stěžovatelé byli původně v dobré víře ve znalecký posudek (a proto se snad domnívali, že jsou vlastníky příslušné nemovitosti), jejich dobrá víra musela být objektivně vyloučena shora citovanými pravomocnými rozsudky (okresního a krajského soudu), které mj. zhodnotily znalecký posudek a dospěly k závěru, že vlastnickému právu stěžovatelů nesvědčí.
Pokud však i poté stěžovatelé dále procesně postupovali tak, že podali dovolání a ústavní stížnost, nelze dovozovat, že příčinou jejich postupu byl znalecký posudek. Tu obecné soudy právem usoudily, že ve skutečnosti byl příčinou podání dovolání a původní ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelů s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, a s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003, resp. vůle stěžovatelů podrobit tyto rozsudky dalšímu přezkumu v rámci moci soudní.
Tím je vypořádána i námitka, že stěžovatelé jako důkaz navrhli revizní znalecký posudek, avšak soudy se k jejich návrhu nevyjádřily a ani v odůvodnění napadených rozhodnutí se s ním nevypořádaly. Jestliže (podle racionálně obhajitelného názoru odvolacího soudu) znalecký posudek nebyl příčinou žalované škody, nelze obecným soudům vytýkat - jako ústavně právní pochybení - že svůj implicitní závěr o zamítnutí navrhovaného důkazu revizním posudkem argumentačně nepodložily. Totiž, ani případný závěr o nepravdivosti znaleckého posudku (tento závěr měl být zjištěn revizním znaleckým posudkem) by nemohl nic změnit na neexistenci příčinné souvislosti mezi znaleckým posudkem a škodou, kterou stěžovatelé podle svého tvrzení utrpěli
Nad rámec toho lze dodat, že především okresní soud v nyní posuzované věci řádně vysvětlil, proč znalecký posudek nepravdivý nebyl, a proč tak nebyla naplněna ni podmínka protiprávního úkonu žalovaného. Za tohoto stavu se již Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelů nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelů zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2012
Vojen Güttler předseda senátu