Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Štěpána Heráka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2023 č. j. 30 Cdo 1645/2023-195 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2022 č. j. 21 Co 122/2022-141, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 C 18/2021 se podává, že v exekučním řízení vedeném se stěžovatelem jako povinným mělo dojít k dražbě nemovité věci v jeho vlastnictví. Soudní exekutor tehdy usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 009 EX 2322/09-151 o dražební vyhlášce nařídil elektronickou dražbu na duben téhož roku. Dne 16. 2. 2018 stěžovatel proti tomuto usnesení brojil podáním, ve kterém mimo jiné namítal nesprávné ocenění dražené věci. Předtím, než bylo podání stěžovatele pravomocně vyřízeno, dražba v dubnu 2018 proběhla. Řízení o podání stěžovatele, které soudy vyhodnotily jako odvolání, později zastavil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2020 č. j. 26 Co 322/2019-286, protože exekuce již byla provedena.
3. Stěžovatel se proto později žalobou u obvodního soudu domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení 408 356 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávně vyznačené doložce právní moci na rozhodnutí soudního exekutora ze dne 7. 2. 2018 o dražební vyhlášce. Škoda měla spočívat v rozdílu mezi tvrzenou hodnotou vydražené nemovité věci a její skutečně vydraženou cenou.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 č. j. 21 C 18/2021-123 žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele uvedený rozsudek potvrdil. Podle obecných soudů škoda mohla vzniknout jen v příčinné souvislosti s rozhodnutím o příklepu, které později po provedení dražby soudní exekutor vydal, a do kterého se tvrzený nesprávný úřední postup "vtělil". Proti němu však stěžovatel nebrojil odvoláním, a nebylo tak zrušeno či změněno; neexistuje zde proto nezákonné rozhodnutí podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3199/2009).
5. V dovolání stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek městského soudu odporuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4883/2007, podle kterého provedení dražby na základě nepravomocného rozhodnutí není porušením zákona, jež by mohlo být důvodem pro neudělení příklepu, vycházel-li soud při dražbě z pravomocného usnesení o ceně nemovitosti. Podle stěžovatele proto nebylo možné brojit odvoláním proti usnesení o příklepu, a proto musí v jeho věci tvrzená škoda vzniknout v příčinné souvislosti přímo s nesprávným úředním postupem.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud zdůraznil, že právní kvalifikace nároku je věcí soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzený rozpor rozsudku městského soudu s usnesením sp. zn. 20 Cdo 4883/2007, protože jím není dotčen klíčový předpoklad, že zde neexistuje nezákonné rozhodnutí. Případný nesprávný závěr o (ne)přípustnosti odvolání proti usnesení o příklepu na tom nemůže nic změnit.
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v dovolání a městský soud nerespektoval jeho právo na odškodnění újmy z výkonu veřejné moci nesprávným výkladem jeho předpokladů. Stěžovatel zdůrazňuje, že požadoval odškodnění za nesprávné vyznačení doložky právní moci na usnesení o dražební vyhlášce; dražba proběhla, aniž dražební vyhláška nabyla právní moci. Podle obecných soudů přitom měl stěžovatel uvedené namítat v odvolání proti usnesení o příklepu, což však odporuje usnesení sp. zn. 20 Cdo 4883/2007. Stěžovatel tedy nemohl dosáhnout zrušení či změny usnesení o příklepu. Obecné soudy tak vyloučily odpovědnost za nesprávný úřední postup, ačkoli je zřejmé, že v jeho věci existoval. Ani Nejvyšší soud na podstatu této argumentace nijak nereagoval.
6. Dále stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 (N 155/54 SbNU 17) a ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1534/18 (N 113/94 SbNU 346), z nichž vyplývá, že v určitých případech není možné pro odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny trvat na podmínce zrušení nezákonného rozhodnutí a současně odmítat posoudit vytýkaná pochybení jako nesprávný úřední postup. Zde přitom obecné soudy dospěly k závěru, že chybné vyznačení doložky právní moci na usnesení, které právní moci nenabylo, je nesprávný úřední postup. Dovozují-li současně, že z něj za žádných okolností nemohla vzniknout škoda, jde o nepřípustné upření práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, jakož i žalované, které náleželo postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že již v odůvodnění napadeného usnesení stručně vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Stěžovatel v dovolání logicky nevyložil, v čem spočívá nesprávnost závěru městského soudu, že v žalobě tvrzená škoda nevznikla v důsledku chybného vyznačení doložky právní moci, ale až v důsledku usnesení o příklepu. Není přitom pravdou, že stěžovatel nemohl brojit proti rozhodnutí o příklepu odvoláním; to v obecné rovině usnesení sp. zn. 20 Cdo 4883/2007 nevylučuje. Došlo-li skutečně při nařízení dražebního jednání nebo provedení dražby k porušení zákona, odvolání mohlo být tehdy úspěšné. Není proto důvod netrvat na podmínce změny nebo zrušení "nezákonného" rozhodnutí podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. To platí tím spíše, plyne-li ze stěžovatelem odkazovaného usnesení sp. zn. 20 Cdo 4883/2007, že chybějící právní moc dražební vyhlášky není porušením zákona. To logicky neznamená nic jiného, že buď došlo k procesnímu pochybení, které bylo možné napravit odvoláním proti usnesení o příklepu, které však stěžovatel nepodal, nebo takové procesní pochybení nezakládá rozpor se zákonem, a proto nejde o situaci předpokládanou čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel se nadto mohl ochrany svých práv domáhat již v exekučním řízení.
9. Městský soud podle svého vyjádření založil své rozhodnutí na závěru, že ke stěžovatelem tvrzené škodě mohlo dojít jen v souvislosti s rozhodnutím o příklepu, které však nebylo možné považovat za nezákonné, protože nebylo změněno či zrušeno.
10. Žalovaná se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že byla poučena, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní v posuzované věci nadále jednáno.
11. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice nejprve uvedl, že Nejvyšší soud ve vyjádření nadále přehlíží závěry usnesení sp. zn. 20 Cdo 4883/2007; stěžovateli při respektování závěrů tohoto rozhodnutí nelze důvodně vytýkat, že proti rozhodnutí o příklepu nepodal odvolání. Prokazatelně došlo k nesprávnému vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí o dražební vyhlášce, od čehož stěžovatel odvíjí, že byl neprávem zbaven majetku. Městský soud dále podle stěžovatele ve vyjádření opomněl, že samotné vyznačení doložky právní moci sice nezapříčinilo vznik škody, ale "zlegalizovalo nesprávný postup a osvědčilo tak právní stav, na základě kterého následně došlo k právním úkonům, jejichž výsledkem je existence škody." Situace je obdobná věci podle nálezu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2888/10 (N 17/60 SbNU 185); také zde je nutné trvat na odpovědnosti státu za nesprávné vyznačení doložky právní moci.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Podstatou námitek stěžovatele v ústavní stížnosti jsou tvrzení nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání a formalistického výkladu předpokladů pro odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je stručné, kusé. Jak se podává z dovolání (č. l. 146 a násl. soudního spisu), stěžovatel jasně formuloval svou dovolací argumentaci v tom smyslu, že po něm nebylo možné oprávněně požadovat, aby podal odvolání proti rozhodnutí o příklepu, protože v souladu se svou žalobní argumentací brojil proti nesprávnému vyznačení doložky právní moci, kterou však podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze opravným prostředkem úspěšně zpochybnit.
Ve smyslu požadavků na racionální a věcnou argumentaci při odmítnutí dovolání (viz nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) je přitom povinností Nejvyššího soudu uvést konkrétní důvody, proč podstata tvrzení dovolatele neobstojí.
Odůvodnění může být stručné (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), ale musí být věcné.
15. Takovou argumentaci napadené usnesení Nejvyššího soudu postrádá. Obsahuje ji až vyjádření k ústavní stížnosti, v němž Nejvyšší soud své úvahy blíže osvětlil; zde již srozumitelně a logicky na podstatu námitek stěžovatele reagoval, protože předkládá konkrétní tvrzení, proč odkaz na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu není ve věci rozhodný.
16. Obecně platí, že nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze "dohánět" vyjádřením podávaným v řízení o ústavní stížnosti již proto, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepokračuje proto v řízení před nimi, nýbrž jen hodnotí dodržení ústavních kautel práva na soudní ochranu [viz bod 25 nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17
(N 155/86 SbNU 577) či bod 39 nálezu ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 647/23 ]. Současně však platí, že u posuzování "adekvátnosti" vypořádání jednotlivých tvrzení (prizmatem práva na řádně vedené soudní řízení) je rozsah reakce na konkrétní námitky co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
17. Proto jak ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva Ústavní soud konstatoval, nereagování na námitky, které jsou zjevně neopodstatněné nebo které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či změnit výsledek řízení, nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu [viz např. bod 31 nálezu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19
(N 228/103 SbNU 318) a v něm odkazovanou judikaturu]. Porušením práva na spravedlivý proces není nereagování na námitky, které by ve světle skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či změnit výsledek řízení nebo které jsou zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné či jinak nepřípustné kvůli jednoznačné právní úpravě či praxi [viz bod 34 nálezu ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2449/20
(N 27/104 SbNU 330) a bod 47 až 48 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, č. 81/04 či bod 31 rozsudku ze dne ve věci 11. 2. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, č. 36755/06].
18. V tomto smyslu Ústavnímu soudu není rovněž lhostejný celkový kontext věci stěžovatele a řízení o jeho žalobě. Ústavní soud zde zjistil, že stěžovatel svůj požadavek na odškodnění spojil s namítaným procesním pochybením soudního exekutora, chybně vyznačenou doložkou právní moci. Jako vzniklou škodu pak stěžovatel označil rozdíl mezi částkou, za kterou byla nemovitá věc vydražena, a cenou, kterou k roku 2018 určil jím zadaný znalecký posudek (č. l. 24 a násl. soudního spisu). Rozhodné zde je, že soudní exekutor stanovil cenu nemovité věci k dražbě usnesením ze dne 21. 11. 2012 (č. l. 15 a násl. soudního spisu). Stěžovatel se poté v exekučním řízení domáhal navýšení určení hodnoty nemovité věci. Podle stěžovatele se totiž od určení ceny v roce 2012 do nařízení a provedení dražby v roce 2018 zásadně zvýšila hodnota věci (viz č. l. 23 soudního spisu).
19. Je proto zřejmé, že stěžovateli jak v exekučním řízení, tak v následné žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb., šlo zejména o vyrovnání ceny určené soudním exekutorem a jím tvrzené skutečné hodnoty věci. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že stěžovatel takové námitky nemohl uplatnit v odvolání proti rozhodnutí o příklepu, jež lze podle § 336k odst. 4 o. s. ř. k odvolání změnit při porušení zákona. Nadto Ústavní soud považuje úvahy Nejvyššího soudu o inherentním logickém rozporu argumentace stěžovatele usnesením sp. zn. 20 Cdo 4883/2007 za racionální; je totiž pravdou, že nebylo-li by ve věci stěžovatele chybné vyznačení doložky právní moci nezákonností, pro kterou by bylo možné zrušit usnesení o příklepu, nemohlo by jít logicky o titul zakládající právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny. V opačné situaci bylo oprávněné po stěžovateli požadovat, aby odvolání proti tomuto rozhodnutí tehdy podal.
20. Proto nejde ani o situaci předpokládanou stěžovatelem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu (sub 7). Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že obecné soudy ve věci stěžovatele konstatovaly nesprávný úřední postup. Takovému tvrzení stěžovatele nesvědčí ani závěry odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2888/10 ; v nyní posuzované věci totiž nešlo o vyznačení doložky právní moci exekučního titulu.
21. Zamítnutí žaloby stěžovatele lze ve světle argumentace stěžovatele akceptovat jako ústavně konformní procesní výsledek řízení. Je proto zřejmé, že argumentace stěžovatele je od počátku zjevně neopodstatněná. Srozumitelnosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu by přesto bylo bývalo napomohlo doplnit jej toliko o několik vět, které by vystihly tvrzení předestřená Nejvyšším soudem ve vyjádření o ústavní stížnosti. To platí tím spíše, uplatnil-li stěžovatel jedinou dovolací námitku. Přitom by byl zachován požadavek stručnosti, avšak také i věcnosti odůvodnění. Přestože však napadené usnesení Nejvyššího soudu postrádá jasné, srozumitelné a věcné odůvodnění, nejde podle shora uvedeného o vadu náležité intenzity, aby opodstatnila zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu