Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 489/2025-750 ze dne 18. 6. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 6/2025-670 ze dne 27. 2. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 16 T 71/2024-576 ze dne 22. 11. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu byl podle stejného ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu bylo též uloženo zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy.
3. Stěžovatel, státní zástupce (v neprospěch stěžovatele) i poškození podali proti rozsudku krajského soudu odvolání; v odvolacím řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek krajského soudu doplnil podle § 259 trestního řádu tak, že stěžovateli podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní. Odvolání stěžovatele i poškozených zamítl podle § 256 trestního řádu, jinak ponechal napadený rozsudek krajského soudu beze změn.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že v průběhu celého trestního řízení poukazoval na skutečnost, že není nikomu známo, co přesně se v předmětný večer odehrálo, a že je mnoho možností, jak si skutkový děj vykládat. Zdůrazňuje, že znalci dospěli k závěru, že nebyl ve stavu, že by byl schopen manipulovat s důkazy. Nelze-li zjistit, co přesně se v předmětný večer odehrálo, nelze-li vyloučit, že zranění stěžovatele byla způsobena poškozenou, nelze bez dalšího rozhodnout o vině stěžovatele. Rozhodnutí má za rozporná se zásadou in dubio pro reo i zásadou materiální pravdy, přičemž za této situace mělo být dle § 226 písm. c) trestního řádu rozhodnuto tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by trestný čin spáchal. K rovnosti účastníků a presumpci neviny odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014, ze kterého vyplývá, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, jež je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň namítá, že v jeho věci došlo k rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Zdůrazňuje, že mu nelze dávat k tíži, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo nalézt vražednou zbraň, o to více za situace, když bylo znaleckým zkoumáním s nejvyšší pravděpodobností vyloučeno, že by byl schopný jakékoliv manipulace s důkazy ve svůj prospěch.
6. Stěžovatel zároveň tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení, když neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem (výslechy svědků, zdravotnická dokumentace z psychiatrické nemocnice).
7. Ústavní stížnost dne 6. 12. 2025 doplnil v odůvodnění ústavní stížnosti o srovnání s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1374/25 ze dne 27. 11. 2025. V doplnění své argumentace uvedl, že v obou věcech totiž byli stěžovatelé napadeni a poraněni poškozenými. Orgány činné v trestním řízení v obou věcech rovněž odmítly doplnit dokazování o další důkazy navržené stěžovateli tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Dodal, že v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení předkládali stěžovatelé svou skutkovou verzi případu, resp. stěžovatel v nadepsané věci v průběhu celého trestního řízení poukazoval na skutečnost, že nikomu není známo, co přesně se v předmětný večer odehrálo, a že je mnoho možností, jak si vykládat skutkový děj. Má za to, že se i u něj mohlo jednat například o nutnou obranu, případně exces z nutné obrany, případně že samotné jednání mohlo být kvalifikováno jinak, například jako zabití, nikoliv vražda. Poukazuje na rozpory ohledně vražedné zbraně i na rozpory ohledně poranění stěžovatele a poškozené, které jsou podle stěžovatele zásadní.
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívajících v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit vady ústavněprávního rozměru zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky směřující proti výsledkům dokazování, kterými se jak krajský, tak vrchní a Nejvyšší soud v řízení vedeném proti stěžovateli pečlivě zabývaly. Zásada in dubio pro reo, které se stěžovatel dovolává a která vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestní řízení konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Krajský soud zjistil skutečnosti nepochybné k tomu, aby bylo možné uzavřít, že útoku na poškozenou (šlo o čtyři rány velkou silou hrotnatým nástrojem do krku a hrudníku) se dopustil stěžovatel (srov. odst. 46 a násl. rozsudku krajského soudu).
11. Krajský soud označil v napadeném rozsudku další dokazování ve věci za nadbytečné a popsal, proč návrhy obhajoby nepřijal (srov. odst. 45 napadeného rozsudku krajského soudu). Vrchní soud takový postup akceptoval, když konstatoval, že provedenými důkazy byly vlastnosti obžalovaného a poškozené zjištěny dostatečně s tím, že není úkolem trestního řízení mapovat celý rodinný život poškozené a stěžovatele. Již vrchní soud (v odst. 63 napadeného usnesení vrchního soudu) dovodil, že další navrhovaní svědci nemohli objasnit samotný skutek, takže vyslýchat je, by bylo zcela nadbytečné. Také se vypořádal s návrhem na vyžádání zdravotní dokumentace poškozené, když z dalších důkazů dovodil, že samotný skutek by takové zprávy také objasnit nemohly a popsal důvod pobytu poškozené na psychiatrickém oddělení (odst. 64 vrchního soudu). Nejvyšší soud pak k námitce opomenutých důkazů popsal, proč nebylo třeba v řízení dále zevrubně zjišťovat další skutečnosti o chování stěžovatele vůči poškozené, popř. naopak poškozené vůči obviněnému, tedy ani vyslýchat k tomu další svědky, jak požadoval stěžovatel, neboť nikdo z nich nemohl nic vypovědět o tom, co se odehrálo v době činu nebo v čase mu bezprostředně předcházejícímu. Uzavřel, že žádný z důkazních prostředků, které žádala obhajoba provést, neměl úzkou bezprostřední návaznost na skutková zjištění odpovídající znakům trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu.
12. Pokud jde o další stěžovatelovy námitky týkající se vražedné zbraně, vrchní soud srozumitelně vysvětlil, že při nemožnosti nalezení vražedné zbraně existuje jen jediná možnost, a to manipulace stěžovatele s nožem, neboť poté, co poškozená zavolala na záchrannou službu, již nemohla obžalovanému způsobit žádné zranění, po utržení bodných ran (do krku a hrudníku) se nemohla ve větší míře pohybovat a zejména nemohla manipulovat s nožem, který jí zranění způsobil (srov. závěry vrchního soudu v odst. 65-69). Stěžovatelova argumentace závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1374/25 nemůže obstát. V této věci totiž Ústavní soud shledal, že hodnocení trestních soudů nelze dovodit ze žádných důkazních prostředků provedených ve věci. Šlo např. o závěr, že stěžovatel utrpěl "nijak závažná", resp. nikoliv "nějak citelná" poranění, který podle závěrů nálezu nebyl opřen o žádný důkaz (blíže bod 67 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1374/25 ). Ve stěžovatelově věci však jsou závěry obecných soudů jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu