Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 11/2022 ze dne 19. 3. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 40/2024 ze dne 27. 6. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 338/2025-10000 ze dne 18. 6. 2025, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu rovněž uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku.
Městský soud stěžovateli uložil podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let a deseti měsíců. Dovodil, že odsouzení (včetně stěžovatele) pravidelně a v souhrnu ve velkém rozsahu obstarávali omamné a psychotropní látky, zejména kokain, tyto následně přechovávali, převážně v jimi tehdy provozovaném podniku, za účelem jejich dalšího prodeje. Stěžovatel dále, přestože nebyl na území České republiky držitelem zbrojního průkazu ani licence, spolu s dalším spoluobviněným přechovával reaktivovanou a střelbyschopnou útočnou pušku (samopal) a reaktivovanou samonabíjecí pistoli, zásobníky, náboje, tlumič hluku výstřelu a karabinovou konverzi.
3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten ve vztahu ke stěžovateli napadený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil pouze ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Stěžovateli pak uložil podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že do jeho ústavně zaručených práv bylo zasaženo tím, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zákonem, když rozhodná skutková zjištění, určující naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Provedeným dokazováním podle něj nebylo prokázáno, že by se dopustil jemu přičítané trestné činnosti ve velkém rozsahu. Tvrdí, že z provedeného dokazování toto jednoznačně a nade vší pochybnost nevyplynulo, a tedy obecné soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel je přesvědčen i o tom, že důkazy v jeho věci netvoří uzavřený řetězec nepřímých důkazů, který by prokazoval jeho vinu v takovém rozsahu, jaký je mu přičítán obecnými soudy. Z provedeného dokazování podle něj není možné dovodit, že by nakládal s kokainem o hmotnosti cca 17 kg, a že by předmětné cihly vždy představovaly 1 kg kokainu.
6. Stěžovatel zároveň trvá na tom, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když provedly (resp. aprobovaly) jako důkaz znalecký posudek Kriminalistického ústavu ze dne 27. 8. 2013 pořízený v jiné trestní věci, na jehož základě nalézací soud dovodil, že předmětné cihly i v jeho věci měly představovat kokain o hmotnosti 1 kg. Zároveň namítá, že městský soud zaslal svůj rozsudek obhájci stěžovatele již čtvrtý den po jeho vyhlášení, což svědčí o tom, že již musel být před vyhlášením minimálně v podstatné části připraven. I tímto postupem došlo podle stěžovatele ze strany nalézacího soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze v případě zjevných excesů v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívajících v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit vady ústavněprávního rozměru zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, nicméně jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky směřující téměř výhradně proti výsledkům dokazování, které z většiny postrádají ústavněprávní relevanci a jsou velmi podobné námitkám již uplatněným v trestním řízení, se kterými se jak městský, tak vrchní a Nejvyšší soud pečlivě zabývaly. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Trestní soudy ve shodě odůvodnily, proč je bez důvodných pochybností prokázána vina stěžovatele, a to zejména na základě kamerových záznamů pořízených v průběhu sledování osob a věcí v podniku, který stěžovatel provozoval.
Závěr o množství kokainu, s nímž stěžovatel v rámci daného jednání manipuloval, byl učiněn zejména na základě kamerových záznamů, z nichž byl zřejmý počet balíčků a jejich velikost, dále z fotografií balíčku kokainu z platformy Sky, obalu balíčku nalezeného v podniku, výše finančních prostředků, za něž byly balíčky obdobného vzezření nakupovány a konečně ze znaleckého posudku pořízeného v jiné trestní věci.
10. Pokud stěžovatel uvádí námitky proti posledně jmenovanému důkazu, s jeho argumentací se vypořádal již Nejvyšší soud, který ke zvolenému postupu soudu zdůraznil, že městský soud znalecký posudek pořízený v jiné věci provedl jako listinný důkaz podle § 213 trestního řádu, a nikoliv jako znalecký posudek. Takový postup je možný jen ohledně znaleckého posudku, který nemá pro rozhodnutí soudu stěžejní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 11 Tdo 146/2021). Nejvyšší soud dále uvedl, že závěry z tohoto důkazu měly ve stěžovatelově věci sloužit toliko k potvrzení skutečností zjištěných na základě dalších důkazů.
Městský soud stěžovateli (jako obviněnému) umožnil, aby se s důkazem seznámil a podle § 214 trestního řádu se k němu též vyjádřil, aniž by shledal za nezbytné doplnit dokazování výslechem zpracovatele posudku v postavení svědka, resp. znalce. Nejvyšší soud uzavřel, že městský soud rozhodnutí o vině stěžovatele nezaložil na nepřípustném důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění (viz odst. 72 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnil. Výsledek znaleckého zkoumání byl zohledněn jakožto jedna ze skutečností důležitých pro naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu, z nějž byl stěžovatel uznán vinným, nesloužil jako stěžejní důkaz pro závěr o vině, nýbrž pouze podpořil závěr, k němuž Městský soud v Praze již dospěl z jiných důkazů - měřením materiálu nalezeného v podniku, který provozoval stěžovatel (srov. odst. 114 rozsudku městského soudu).
11. Porušení základních práv stěžovatele nelze spatřovat ani v tom, kdy byl jeho obhájci doručen rozsudek městského soudu; vypracování odůvodnění rozsudku v následujících dnech po vyhlášení rozhodnutí svědčí o efektivitě práce daného senátu. Zásada in dubio pro reo, které se stěžovatel dovolává a která vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestní řízení konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. II.
ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá.
Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu