Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sloupského, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Pražská 255/41, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2806/2022-466 ze dne 29. 8. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 320/2021-438 ze dne 29. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní soud v nyní projednávané věci řešil, zda Nejvyšší soud ústavně souladně odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné z důvodu, že nezpochybnil hodnocení všech právních otázek, na základě kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Stěžovatel se žalobou u civilních soudů domáhal proti vedlejší účastnici určení vlastnického práva k vysokotlaké plynovodní přípojce vedoucí k bývalému cukrovaru Drahanovice. Stěžovatel měl uvedenou přípojku nabýt na základě kupní smlouvy, kterou v listopadu 2003 uzavřel se správcem konkursní podstaty obchodní korporace Cukrovar Drahanovice a. s.
3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 21 C 210/2018-374 ze dne 23. 6. 2021 stěžovatelovu žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil (ústavní stížností napadeným rozsudkem). Soudy dospěly k následujícím závěrům:
Stěžovatel nemohl nabýt spornou přípojku kupní smlouvou, kterou jako kupující uzavřel se správcem konkursní podstaty, a to ze dvou důvodů: Zaprvé, přípojka nebyla v rozsahu požadovaného určení sepsána v soupisu konkursní podstaty úpadce Cukrovar Drahanovice, a. s.; položka 125 soupisu konkursní podstaty totiž nebyla dostatečně určitá. Kupní smlouva, kterou správce zpeněžil majetek, aniž jej řádně sepsal, proto je absolutně (částečně) neplatná podle § 39 "starého" občanského zákoníku (viz bod 8 napadeného rozsudku). Zadruhé, ani samotná kupní smlouva z listopadu 2003 nebyla natolik určitá - co do označení přípojky jako předmětu koupě -, aby bylo možné uzavřít, že se převáděl předmět sporu. Kupní smlouva tedy byla stižena rovněž dalším důvodem neplatnosti pro neurčitost podle § 37 odst. 1 o. z.
Plynovodní přípojka byla od počátku majetkem státu a právo hospodaření k ní vykonával od uvedení do provozu plynárenský podnik. Mohlo-li být něco privatizováno a (následně) pojato do soupisu konkursní podstaty úpadce, pak pouze část přípojky v areálu cukrovaru, jejíž správa nepřešla na plynárenský podnik. Podle zápisu o předání z června 1983 zůstala v majetku právního předchůdce úpadce pouze část plynovodní přípojky (v délce 12 metrů). Podle tohoto zápisu činila pořizovací cena plynovodní přípojky 4 830 782 Kčs, zatímco v soupisu konkursní podstaty úpadce i v přehledu základních prostředků stavby se hovoří o pořizovací hodnotě 1 625 011 Kč.
Stěžovatelka rovněž netvrdila žádnou právně významnou skutečnost, na jejímž základě by mohla být převedena správa (respektive práva hospodaření) k plynovodní přípojce z plynárenského podniku na právní předchůdce pozdějšího úpadce. Plynovodní přípojku stěžovatel nemohl ani vydržet, jelikož držbu nevykonával.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesení dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl jako nepřípustné; své rozhodnutí odůvodnil následovně:
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu přípustné, nebylo-li řešení některé z těchto otázek dovoláním řádně zpochybněno. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Rozhodnutí civilních soudů ve věci stěžovatele spočívala nejen na závěru o částečné (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost podle § 37 odst. 1 o. z., nýbrž i na závěru o částečné (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 o. z. pro absenci soupisu [jelikož správce konkursní podstaty úpadce kupní smlouvou zpeněžoval majetek, který do konkursní podstaty (řádně) nesepsal, a tedy s ním nemohl ani nakládat (zpeněžit jej)].
Závěr o částečné (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy pro absenci soupisu podle § 39 o. z., který obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, dovolání stěžovatele argumentačně nezpochybňuje. Polemiku s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněným pod číslem 19/2006 Sb. ("R 19/2006"), stěžovatel v dovolání vedl jen co do argumentace k určitosti kupní smlouvy. Dovolání proto není přípustné jako celek, bez ohledu na to, zda by případně byl dán důvod je připustit pro přezkoumání závěru o neurčitosti kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 o. z.
5. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho základní právo na soudní ochranu, protože formalisticky odmítl jeho dovolání. Stěžovatel v dovolání zpochybnil oba nosné závěry rozsudku odvolacího soudu a přímo brojil proti závěru odvolacího soudu, že přípojka byla v seznamu majetku konkursní podstaty označena neurčitě, tj. zpochybnil rovněž tvrzenou absolutní neplatnost kupní smlouvy pro absenci řádného soupisu ve smyslu § 39 o. z.
6. Nejvyšší soud podle stěžovatele dále porušil jeho základní právo na ochranu vlastnictví. Svým postupem Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zásadou právní jistoty, neboť zpochybnil důvěru stěžovatele ve správnost aktů státních orgánů - privatizačních projektů, postupu konkursního soudu a správce konkursní podstaty. Dospěly-li soudy po mnoha letech k závěru, že je kupní smlouva neplatná, jde o projev svévole. Bylo na příslušném konkursním soudu, aby správce vedl k opravě soupisu i příslušných smluv.
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení i vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Soudce zpravodaj k vyjádření z důvodu hospodárnosti řízení nevyzval odvolací soud. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti formálně brojil rovněž proti "obsahově navazujícímu" rozsudku odvolacího soudu, v návrhu věcnou argumentaci přímo vůči uvedenému rozhodnutí neuplatnil.
8. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se v dovolání argumentačně nevyjádřil k požadovaným náležitostem soupisu majetku konkursní podstaty. Stěžovatelova argumentace směšovala identifikaci příslušné položky v soupisu konkursní podstaty s označením v privatizačním projektu a v kupní smlouvě (tedy s dokumenty, které z pohledů závěrů R 19/2006 význam nemají); stejná nebo jiná identifikace příslušné položky v privatizačním projektu nemá žádný význam pro odpověď na otázku, jak byla položka následně sepsána do konkursní podstaty a vady soupisu nezhojí skutečnost, že stejné vady obsahuje následná kupní smlouva.
9. Podle vedlejší účastnice Nejvyšší soud stěžovatelova základní práva neporušil. Stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to ve vztahu k žádnému nosnému závěru odvolacího soudu. Stěžovatel měl řádně poukázat na oba stěžejní závěry, tj. na závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost vymezení přípojky (§ 37 odst. 1 o. z.) i na závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem z důvodu nesepsání přípojky do konkursní podstaty úpadce (§ 39 o. z.); ve vztahu k těmto otázkám měl přímo odkázat na konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, což neučinil. Vůči důvodu neplatnosti pro absenci soupisu (§ 39 o. z.) stěžovatel sice označil judikaturu Nejvyššího soudu, avšak odvolací soud s nimi v rozporu nerozhodl. Stěžovatelova následná argumentace v dovolání směřuje pouze k neurčitosti vymezení předmětu koupě v kupní smlouvě ve smyslu § 37 odst. 1 o. z.; jakkoliv nezpochybnil právní závěr ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence soupisu. Vedlejší účastnice konečně navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti, a to z důvodu zjevné neopodstatněnosti a nedůvodnosti ústavní stížnosti.
10. Stěžovatel repliku k vyjádření i přes výzvu Ústavního soudu včas nepodal.
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené ustanovení zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k soudu tedy není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120).
14. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 27). Procesní předpisy provádějící předmětná ustanovení Listiny musí obecné soudy i Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu. Přepjatý formalismus či "procesní cynismus" je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/23 ze dne 29. 8. 2023).
15. Právě popsaným ústavním požadavkům podléhá i rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání z důvodu, který ve skutečnosti nebyl naplněn, může účastníkovi odepřít zákonem zaručený přístup k dovolacímu soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2940/24 ze dne 5. 3. 2025).
16. Ústavní soud v nedávném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3023/24 přímo dovodil, že v obecném smyslu není neústavní judikatura Nejvyššího soudu vyžadující po dovolatelích, aby brojili proti všem nosným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu - spočívá-li jeho rozsudek na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání přípustné v případě, že dovolatel nezpochybní řešení některé z těchto otázek. Dovolatele ovšem nelze nutit, aby napadali v dovolání hypotetické či nahodilé úvahy, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nestojí (nález sp. zn. IV. ÚS 3023/24 ze dne 7. 5. 2025). V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele nepřiměřeně formalisticky či jinak protiústavně nehodnotil.
17. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu přímo vyplývá, že důvody (částečné) absolutní neplatnosti kupní smlouvy byly dva: prvním byla absence řádného soupisu ve smyslu § 39 o. z. (bod 8 napadeného rozsudku), druhým neurčitost samotné kupní smlouvy ve smyslu § 37 odst. 1 o. z. (bod 9 tamtéž). Stěžovatel přitom v dovolání - dostatečně srozumitelně - oba uvedené důvody neplatnosti kvalifikovaným způsobem nezpochybnil.
18. Stěžovatel předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezil nejprve v úvodu dovolání obecně ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Přímo uvedl, že "[d]ovolání je přípustné [...], neboť dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" (viz str. 1 dovolání stěžovatele).
19. V další části dovolání stěžovatel uvedl, že odvolací soud "nesprávně", "respektive neadekvátním způsobem" aplikoval právní závěry dvou konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých následně přímo citoval. Stěžovatel nejprve odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 268/2003 ("R 19/2006"), z něhož citoval (a zvýraznil) především následující pasáž:
"Kupní smlouva, kterou správce konkursní podstaty zpeněžil majetek ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce, aniž jej sepsal do konkursní podstaty, je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Soupis majetku konkursní podstaty úpadce musí vedle označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a jeho ocenění obsahovat i důvod soupisu, jakož i údaj o tom, kdy byla příslušná položka sepsána; ze soupisu má být také patrno, kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze soupisu vyloučil, případně kdy příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení (§ 18 a § 18a zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů)." Následně stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1003/2009 ze dne 27. 1. 2010, ze kterého citoval (a zvýraznil) především následující pasáž:
"Sepisovaný majetek konkursní podstaty musí být v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci (srov. např. 19/2006). V případě pochybností o tom, jaký majetek je v soupisu majetku konkursní podstaty zapsán, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky."
20. Z právě uvedených citací je podle Ústavního soudu bez významnějších pochybností seznatelné, že stěžovatel v dovolání zamýšlel brojit rovněž proti druhému důvodu (částečné) absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro absenci řádného soupisu podle § 39 o. z. Čteno materiálně, stěžovatel prostřednictvím citovaných částí judikatury pravděpodobně chtěl tvrdit, že odvolací soud nevyložil obsah soupisu podle pravidel zakotvených § 35 odst. 2 o. z., respektive vyložil jej nesprávně.
21. Stěžovatel nicméně v dovolání srozumitelně a jasně neuvedl konkrétní argumenty, proč měl odvolací soud určitost sporné položky 125 soupisu konkursní podstaty posoudit v rozporu s požadavky § 35 odst. 2 o. z. Stěžovatel v dovolání pouze obecně uvedl, že "[p]ovažuje za zcela chybný právní názor [odvolacího soudu], že předmět koupě (zde vysokotlaká plynovodní přípojka) je v seznamu majetku konkursní podstaty, jakož i shodně v kupní smlouvě [...] označen tak neurčitě a nejasně, že ani z výkladu projevu vůle není jasné, co vlastně smluvní strany hodlaly učinit předmětem prodeje" (viz str. 2 dovolání).
22. Je pravdou, že stěžovatel v následujících pasážích dovolání podrobně popsal, že přípojka byla v soupisu majetku konkursní podstaty a kupní smlouvy identifikovaná stejně jako v privatizačním projektu. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které podle něj vyplývá, že "privatizační projekt má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a že nelze v rámci privatizace převést jiný majetek než ten, který je v něm vymezen" a dále že "právě privatizační projekt je oním vyjádřením záměru dosavadního vlastníka (státu) převést určitý majetek na jiný subjekt (nabyvatele)" (str. 4 dovolání stěžovatele). Jinými slovy, stěžovatel přímo tvrdil, že odvolací soud při hodnocení obsahu kupní smlouvy i soupisu majetku opomněl klíčový význam privatizačního projektu, kterým podle stěžovatele stát projevil vůli převést vysokotlakou plynovodní přípojku na jeho právního předchůdce (viz tamtéž).
23. Stěžovatel ovšem v dovolání konkrétním způsobem netvrdil, jak by mělo opomenutí identifikace sporné přípojky ovlivnit hodnocení určitosti sporné položky 125 soupisu konkursní podstaty, respektive jak by mohlo její zohlednění vést k posouzení položky soupisu jako určité. Jak správně Nejvyšší soud upozornil ve svém vyjádření: stěžovatel se v dovolání argumentačně vůbec nevyjádřil k požadovaným náležitostem soupisu majetku konkursní podstaty ve vztahu k závěrům citované judikatury a konkrétně nevysvětlil, jaký má mít vliv shodnost identifikace příslušné položky v soupisu konkursní podstaty s označením v privatizačním projektu a v kupní smlouvě na celkové hodnocení její určitosti.
24. Ústavní soud nepovažuje závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatele za ústavně excesivní s ohledem na skutečnost, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně v kompetenci Nejvyššího soudu (§ 239 o. s. ř.). Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil nic, co by zakládalo důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, byť jej stran kvalifikovaného porušení jeho základních práv tíží v řízení o ústavní stížnosti břemeno tvrzení.
25. Přímo proti samotnému hodnocení určitosti položky soupisu majetku ze strany odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nic konkrétního netvrdil. Ústavní soud nemá důvod považovat závěr odvolacího soudu za svévolný či ústavně excesivní. Odvolací soud v tomto smyslu popsal, jakými úvahami se řídil: především uvedl, že plynovodní přípojka byla podle jeho soudu od počátku majetkem státu a právo hospodaření k ní vykonával od uvedení do provozu plynárenský podnik; mohlo-li tedy být něco privatizováno a (následně) pojato do soupisu konkursní podstaty úpadce, pak pouze část přípojky v areálu cukrovaru, jejíž správa nepřešla na plynárenský podnik (viz body 11-13 napadeného rozsudku). Ústavní soud na základě argumentace stěžovatele nemá takovému závěru z ústavního hlediska co vytknout.
26. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. Náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Ústavní soud vedlejší účastnici nepřiznal. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se náhrada přizná jen "v odůvodněných případech"; Ústavní soud žádné významné okolnosti pro uložení této povinnosti stěžovateli neshledal (takovou významnou skutečností není, že ústavní stížnost stěžovatele byla "zjevně neopodstatněná", jak se vedlejší účastnice snažila tvrdit).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu