Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. F., advokáta, zastoupeného Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 51 Co 364/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2010, č. j. 16 C 57/2009-92, jako věcně správné potvrdil. Odkázal na ustálenou judikaturu odvolacího soudu v obdobných věcech.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "LZPS"). Proto se domáhá jeho zrušení. V konkrétnostech stěžovatel namítá zejména následující.
Ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu je v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zák. č. 85/1996 i s čl. 1 LZPS, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta. Z praktického hlediska tak přísluší dle advokátního tarifu advokátovi, který vykonává činnost opatrovníka účastníka řízení v řízení o žalobě o 10.000.000,- Kč, odměna ve výši 350,- Kč za jeden úkon právní služby, přestože podobná výše odměny přísluší advokátovi ustanovenému zástupcem účastníka podle § 30 odst. 2 o.
s. ř. v řízení o žalobě o 1,- Kč za jeden úkon právní služby; advokátovi ustanovenému zástupcem účastníka podle § 30 odst. 2 o. s. ř. přísluší v řízení o žalobě o 10.000.000,- Kč odměna ve výši 48.300,- Kč za jeden úkon právní služby. Pokud mají jak ustanovený zástupce (tedy i opatrovník), tak zástupce na základě procesní plné moci, stejná práva a povinnosti, mají také stejné právo na odměnu. Navíc, mezi činností advokáta, jenž byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka podle § 30 odst. 2 o.
s. ř., není zásadní rozdíl; činnost opatrovníka je navíc ztížena tím, že tvrzené skutečnosti nemůže získávat od účastníka řízení, ale musí vycházet z obsahu spisu, takže pouze na základě informací ze spisu musí nejen doplňovat tvrzení účastníka řízení, ale také navrhovat a opatřovat důkazy na podporu svých tvrzení. Stejně tak odpovědnost advokáta jako zástupce účastníka dle § 30 odst. 2 o. s. ř. i jako opatrovníka dle § 29 o. s. ř., je shodná. Skutečnost, že advokát není v kontaktu s klientem, ve které obecné soudy spatřují rozdíl, se pak promítá v ustanovení § 11 písm. c) advokátního tarifu, kdy v případě opatrovnického řízení advokátovi nemůže náležet odměna za porady s klientem, která zástupci účastníka za další porady přesahující 1 hodinu náleží.
V případě, kdy dochází k stále většímu počtu ustanovování advokátů opatrovníky v soudním řízení, a činnost advokáta je v tomto typu řízení časově velmi náročná, odpovědnost značná a náklady na činnost advokáta vysoké, je odměna stanovená ve výši 350,- Kč za jeden úkon právní služby neúměrně nízká a advokátovi v podstatě zamezuje řádný výkon advokacie. Stěžovatel je přitom povinen činnost opatrovníka konat bez ohledu na svou vůli. Jestliže je mu tedy tato povinnost uložena zákonem a v konečném důsledku veškerou činnost provádí rozhodnutím soudu fakticky bez odměny nebo s odměnou neúměrnou jeho činnosti, je tak podroben nucené práci (službě).
Návrh na zrušení citovaného ustanovení advokátního tarifu stěžovatel neučinil.
sp. zn. III. ÚS 2160/10 či
I. ÚS 2296/10
:
"Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními sp. zn. IV. ÚS 880/09 ,
I. ÚS 2611/09 ,
II. ÚS 2722/09 ,
,
II. ÚS 647/10 ,
III. ÚS 1316/10 ,
III. ÚS 1292/10 ,
III. ÚS 271/10 ,
či
III. ÚS 2797/09
- odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci § 9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09 ,
II. ÚS 2722/09 ,
III. ÚS 84/10 ,
III. ÚS 1292/10 ,
IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska III. ÚS 2160/10 účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10 ,
III. ÚS 84/10 ,
IV. ÚS 812/10 ).
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 271/10 ,
III. ÚS 1292/10 ,
IV. ÚS 880/09 či
II. ÚS 647/10 ).
Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2380/08 platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje. Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl." III.
Ústavní soud nevidí ani v nyní posuzované věci důvod odchýlit se od shora citované vlastní judikatury. Proto shledal, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo a ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu