Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 534/2024-2588 ze dne 14. srpna 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 72/2022-2469 ze dne 29. srpna 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 11 T 5/2020-2396 ze dne 9. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Brně ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří a půl let ve věznici s ostrahou a zakázal výkon funkce statutárního orgánu obchodních korporací na pět let; poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchního soudu v Olomouci ("odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil výrok o trestu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let; v ostatním zůstal rozsudek nezměněn. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Podle stěžovatele byla napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna a není z nich patrné, na základě čeho byl dovozen závěr o jeho vině. Stěžovatel tvrdí, že byl uznán vinným a odsouzen za běžnou obchodní činnost, spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a vyvozenými právními závěry; za neopodstatněné považuje, že jeho činnost byla jen fiktivní. Vyslechnutí svědci nepotvrdili verzi obžaloby, ale naopak podpořili tvrzení obhajoby o řádně evidovaných obchodních transakcích. Stěžovatel dále namítá, že další navržené důkazy nebyly provedeny a byly porušeny zásady nullum crimen sine lege a in dubio pro reo.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně ani součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
6. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud provedl rozsáhlé dokazování, zjištěné skutečnosti pečlivě vyhodnotil a vysvětlil (podrobně a logicky), proč obchodní transakce považuje za fiktivní (str. 21-27). Také přesvědčivě odůvodnil, proč neprovedl další důkazy (bod 36).
7. Odvolací soud zrekapituloval zjištění popisující obchodní (transakční) řetězce a přisvědčil závěrům učiněným nalézacím soudem, zabýval se i tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo a nezjistil pochybnosti, které by vedly k její aplikaci. Odvolací soud se zabýval rovněž subsidiaritou trestní represe i principem ultima ratio a uzavřel, že s ohledem na charakter jednání obžalovaných nepřichází jiné než trestněprávní řešení v úvahu. Ve srovnání s nalézacím soudem však zohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu (11 let), délku trestního stíhání (6 let) a moderoval uložený trest odnětí svobody.
8. Nejvyšší soud se podrobně zabýval tvrzeným opomenutím důkazů, extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a právními závěry, tvrzená pochybení však nezjistil.
9. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel opakuje svoji obhajobu i námitky uplatněné v opravných prostředcích, s nimiž se obecné soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly. Tvrzení, že se trestný čin nestal, stěžovatel zakládá na popření rozhodných skutkových zjištění a prosazování odlišné verze skutkového děje. Jednání obviněných posoudily příslušné orgány veřejné moci (orgány činné v trestním řízení) jako trestný čin a za jeho spáchání uložili zákonný trest, postupovaly v souladu se zásadou nullum crimen sine lege (čl.
39 Listiny) i právem na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny). Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje, že řízení bude ukončeno rozhodnutím, které účastník očekává, ale "pouze", že jeho věc bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Subjektivní očekávání jiného výsledku stěžovatelem neznamená porušení jeho práv. Existence pochybností, které je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo vykládat ve prospěch obviněného, musí být objektivní a zjevná i nezúčastněnému pozorovateli.
10. Stěžovatel mimo svůj nesouhlas s právními závěry obecných soudů v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném porušení jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy, na základě provedených a důkladně vyhodnocených důkazů učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu