Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hasenöhrla, zastoupeného Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1104/2024-376 ze dne 28. 8. 2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 219/2023-324 ze dne 20. 11. 2023 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 5 C 211/2020-287 ze dne 5. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl od roku 2013 zaměstnancem vedlejší účastnice; pracoval jako vedoucí montáže. Vedlejší účastnice mu dala v srpnu 2020 výpověď z pracovního poměru, neboť měl nedovoleně nakládat s hotovými výrobky (dvěma sanitárními bateriemi) tak, že si je přisvojil - odnesl do své kanceláře, aby nebyl spatřen, čímž je odňal z dispozice zaměstnavatele. Stěžovatel se následně žalobou u civilních soudů proti vedlejší účastnici domáhal určení neplatnosti výpovědi pracovního poměru.
3. Okresní soud Plzeň-sever ("nalézací soud") žalobu stěžovatele zamítl; dospěl k závěru, že byly naplněny všechny předpoklady výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
4. Obsáhlou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatel namítá, že soudy protiústavně dovodily, že porušil svoji pracovní povinnost předcházet škodám zaměstnavatele tím, že neoprávněně odnesl dvě baterie. V žádném předpisu či pokynu zaměstnavatele nebyl stanoven způsob, jak má být vizuální kontrola již hotových výrobků prováděna. Posouzení soudů je protiústavní a v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ani v přestupkovém řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel získal trvalou dispozici s bateriemi, nebo že by byla vyloučena možnost zaměstnavatele s nimi nakládat. Soudy měly zkoumat, zda baterie opustily závod (stěžovatel v tomto ohledu neúspěšně navrhoval výslech svědka, který jej měl vidět v daný den ze závodu vycházet).
Soudy protiústavně obrátily důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele, jelikož mu uložily povinnost prokázat tvrzení, že baterie vrátil zpět na místo. Jde o spor pracovněprávní, u kterého by zaměstnavatel měl prokázat oprávněnost důvodů výpovědi. Stěžovatel neměl způsob, jak své tvrzení prokázat: kamerové záznamy vedlejší účastnice nepředložila, policii je dokonce zatajila; je pak zřejmé, že zaměstnanci nebudou vypovídat v neprospěch svého zaměstnavatele. Vedlejší účastnice měla prokázat, že ze závodu bylo expedováno o dvě baterie méně, tj. že jí vznikla škoda.
Soudy nevzaly v potaz, že baterie nemusely být vůbec dodány či že mohly být vyřazeny pro mechanické poškození. Soudy svůj závěr o ztrátě baterií fakticky opřely pouze o výpovědi čtyř svědků s tím, že tři z nich podepsali po dokončení zakázky záznam, v němž prohlásili, že k tzv. "bukování" bylo předloženo pouze 45 smontovaných baterií namísto 47, které měly být vyrobeny. Vedlejší účastnice nepředložila žádný listinný důkaz potvrzující uvedené tvrzení (kupříkladu protokol o bukování; průvodní listy či dodací listy). Vedlejší účastnice nadto protiústavně - po koncentrační lhůtě - změnila svá tvrzení o počtu vyrobených a objednaných baterií ze 48 kusů na 47, jakož i ohledně poškození jedné z baterií. Z výpovědí svědků přitom vyplynulo, že počet a správnost dodávaných komponentů nebyly kontrolovány.
Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vznikem škody (a to především námitkami stěžovatele ohledně přístupu dalších osob do jeho kanceláře či do chodby haly, kde byly baterie umístěny).
Jelikož soudy nepřímo uzavřely, že stěžovatel je vinným z krádeže, poškodily jeho dobré jméno a pověst. Stěžovatel žije v malém městě a o případu ví jeho širší rodina a známí. Soudy se nezabývaly motivací stěžovatele, který byl zaměstnán u vedlejší účastnice na vedoucí pozici s poměrně vysokou mzdou řadu let; je absurdní, aby si "přisvojil" baterie v hodnotě 3 000 Kč, které měl nadto možnost jako zaměstnanec odkoupit s výraznou slevou. Soudy naopak nehodnotily účelovost postupu vedlejší účastnice.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Argumentace stěžovatele ve své podstatě jen směřuje proti hodnocení důkazů ze strany civilních soudů. Všeobecně platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Postupuje-li civilní soud podle ustanovení občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek posuzuje, zda hodnocením důkazů obecné soudy zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů civilní soud učinil, případně nese-li jeho postup rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci [nález sp. zn. III. ÚS 1604/13
ze dne 7. 5. 2014].
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy v nyní projednávané věci stěžovatele ústavnímu standardu volného hodnocení důkazů a odůvodnění soudních rozhodnutí dostály. Odvolací soud se dílčími námitkami stěžovatele v napadeném rozsudku podrobně vypořádal a ústavně konformně odůvodnil, proč jsou podle něj všechny předpoklady výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce naplněny.
9. Odvolací soud především stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, proč jeho pracovní náplní nebyla vizuální kontrola již zabalených hotových výrobků (body 7 a 11 napadeného rozsudku), proč vedlejší účastnice nevznesla nová tvrzení ohledně počtu baterií po okamžiku koncentrace řízení (bod 8 napadeného rozsudku) či proč bylo spolehlivě prokázáno, že dvě baterie chyběly (body 12 a 13 napadeného rozsudku). Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu v každém případě nevykazují znaky svévole či extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů.
10. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele o porušení jeho základního práva na dobrou pověst. Soudy nedospěly k závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu krádeže; dospěly pouze k závěru, že stěžovatel porušil svoje pracovněprávní povinnosti, v důsledku čehož byla jeho výpověď důvodná.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu