Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. S., t. č. Věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Janem Markem, advokátem, sídlem Sadová 636, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2025 č. j. 47 To 335/2025-67 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. června 2025 č. j. 0 PP 100/2025-53, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu byl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") návrh zamítl s tím, že u odsouzeného nelze důvodně očekávat, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu stížnost zamítl jako nedůvodnou.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na dvou argumentech. Zaprvé uvedl, že zamítnutí jeho návrhu bylo založeno především na jeho trestní minulosti, což považuje za protiústavní a rozporné s principem zákazu dvojího přičítání téhož, neboť tyto otázky hrály roli již při uložení samotného trestu.
Soudy podle stěžovatele musí vzít v potaz hlavně aktuální poznatky ohledně osobnosti odsouzeného, stav jeho nápravy a prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění. Zadruhé stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí neobsahují návod pro odsouzeného, jaké požadavky se od něj očekávají, aby prokázal polepšení a zvýšil očekávání řádného života. Dále uvedl, že návod poskytnutý okresním soudem obsahuje aktivity, které jsou předmětem dlouhodobě naplněných programů.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Český ústavní pořádek však nezahrnuje právo na podmíněné propuštění. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí obecných soudů, které mají posuzovat, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu, a své úvahy přiměřeně odůvodnit (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 106/24
, bod 20). Kasační zásah Ústavního přichází v úvahu pouze, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát (usnesení ze dne 20. září 2022 sp. zn. II. ÚS 2538/22
). Tak tomu bude za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (např. usnesení ze dne 20. listopadu 2024 sp. zn. I. ÚS 3035/24
, bod 7). Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzovaném případu neshledal. Obecné soudy plnily svou roli ve smyslu § 88 trestního zákoníku a dospěly k ústavně akceptovatelnému a dostatečně odůvodněnému závěru, že stěžovatel nesplňuje třetí podmínku podmíněného propuštění (předpoklad řádného života po propuštění).
5. Ústavní soud v minulosti ve vztahu k podmínce očekávání řádného života připustil, že trestní minulost odsouzeného je důležitým hlediskem při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, ale vysvětlil, že prognóza vedení řádného života nesmí být založena pouze či především na jejím formalistickém ("matematickém") posouzení [nález sp. zn. III. ÚS 2490/22
ze dne 10. 1. 2023 (N 7/116 SbNU 50), bod 19]. Vývoj trestné činnosti odsouzeného je nutné analyzovat z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Je také nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného a stavu jeho nápravy (nález ze dne 30. května 2024 sp. zn. III. ÚS 3024/23
, bod 24 a judikatura tam citovaná). V rozporu s ústavními principy by tedy bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (citované usnesení sp. zn. III. ÚS 3024/23
). K tomu však v nynější věci nedošlo.
6. Obecné soudy v napadených usneseních zmínily četnou trestní minulost stěžovatele v rámci analýzy předpokladů k řádnému životu. Uvedly, že stěžovatel byl mezi lety 2000-2023 osmnáctkrát soudně trestán, opakovaně pro vydírání, ale také pro krádeže nebo maření výkonu rozhodnutí a vykázání, a že byl opakovaně trestán odnětím svobody. Dále má stěžovatel dvě odsouzení cizozemskými soudy v letech 2022 a 2024. Krajský soud vzal do úvahy také stěžovatelovo dřívější podmíněné propuštění a dříve uložené podmíněné a alternativní tresty, přičemž žádný z těchto prostředků nezabránil stěžovatelově recidivě (zejm.
bod 7 napadeného usnesení krajského soudu a body 7 a 10 napadeného usnesení okresního soudu). Obecné soudy proto uzavřely, že u stěžovatele nelze důvodně očekávat, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život. Okresní soud následně dodal, že je nutné, aby stěžovatel zapracoval na svých konkrétních rizikových stránkách, a doporučil mu pro ten účel absolvování programů v oblasti drogové prevence či finanční gramotnosti. Z hlediska výše zmíněných ústavních požadavků tedy napadená rozhodnutí obstojí.
7. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nezaložily závěr o nenaplnění podmínky budoucího řádného života pouze (ani primárně) na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu, nedopustily se ani porušení ústavní zásady ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny a zákazu dvojího přičítání téhož [a contrario nález ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411), bod 41, či usnesení ze dne 27. listopadu 2018 sp. zn. III. ÚS 2985/18
a judikatura tam citovaná).
8. Stěžovatel dále brojil proti absenci "návodu" ze strany obecných soudů jak docílit podmíněného propuštění. Ústavní soud v minulosti několikrát zmínil, a to v souvislosti s poskytnutím naděje odsouzeným a prevencí pocitu zmaru, že odůvodnění zamítavého rozhodnutí o návrhu na podmíněné propuštění má odsouzenému poskytnout krátké vysvětlení, jakým způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění [např. nález ze dne 14. září 2021 sp. zn. III. ÚS 1873/21
(N 165/108 SbNU 55), bod 33]. Okresní soud v napadeném usnesení (bod 10) takový návod poskytl. Poukázal na konkrétní rizikové stránky stěžovatelovy osobnosti, na nichž musí zapracovat, doporučil stěžovateli absolvování konkrétních programů a navázání kontaktu se specifikovanými organizacemi. I v tomto případě Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstojí. Hodnotit aktuální stav naplněnosti okresním soudem zmíněných programů přitom Ústavnímu soudu z jeho pozice nepřísluší.
9. Obecné soudy tedy svým závěrem o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevykročily z ústavních mantinelů.
10. S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu