Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 138/2007-86 ze dne 12. 9. 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 6 C 90/2005-58 ze dne 30. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi argumenty a důvody, které uvedla v průběhu řízení a jejichž posouzení a zhodnocení mohlo mít zásadní význam pro vydané rozhodnutí. Obecné soudy (soud prvního stupně a soud odvolací) se přiklonily k názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. 8. 2006, aniž reagovaly na její připomínky proti uvedenému rozsudku; ty vyslovila i v ústavní stížnosti (pozn.: ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla vedena pod
sp. zn. II. ÚS 755/06
), jíž byl tento rozsudek napaden.
Stěžovatelka se domáhala proti žalované, aby jí zaplatila kupní cenu ve výši 3.250,- Kč za pozemek p. č. 180/3 - zastavěná plocha v katastrálním území Blazice, který je zastavěn objektem ve vlastnictví žalované, a to na základě kupní smlouvy ze dne 25. 11. 2003. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalované v důsledku aplikace ustanovení § 879c odst. 1 a 4 občanského zákoníku, které bylo "oživeno" nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
ze dne 9. 3. 2004. Zaplacení požadované kupní ceny by tak bylo bezdůvodným obohacením na straně stěžovatelky. Odvolací soud tento právní závěr potvrdil, aniž by prý reagoval na námitky stěžovatelky, které uplatnila ve stejném rozsahu i na stejných základech již dříve.
Další široká argumentace stěžovatelky směřovala nikoliv proti samotnému zamítnutí žaloby o zaplacení kupní ceny, ale proti právnímu základu, na němž obecné soudy své rozhodnutí postavily. Stěžovatelka opakuje argumenty, které uplatnila v jiných řízeních (řízení o ústavní stížnosti
sp. zn. II. ÚS 755/06
i
sp. zn. IV. ÚS 914/07
) a které směřují proti právnímu názoru obecných soudů o aplikaci ustanovení § 879c občanského zákoníku i proti závěru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
. Její zásadní námitky směřují proti závěru, že v důsledku zrušení derogačních ustanovení zákona č. 220/2001 Sb. došlo k "oživení" ustanovení § 879c občanského zákoníku.
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
ze dne 9. 3. 2004 (č. 278/2004 Sb.) a také o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. 8. 2006.
Jádrem námitek stěžovatelky je nesouhlas s právním názorem obecných soudů, týkajícím se aplikace ustanovení § 879c občanského zákoníku, které bylo vloženo do občanského zákoníku na základě zákona č. 103/2000 Sb., jehož účinnost nastala dnem 1. 7. 2000. Podle citovaného ustanovení právo trvalého užívání pozemku podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastaveného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. na vlastnictví této právnické osoby. Toto ustanovení bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno částí druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou změna občanského zákoníku. Ústavní soud poté nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
ze dne 9. 3. 2004 (viz Sb.n.u.US, svazek č.32, nález č.35, str.331) část druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb. zrušil s tím, že odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy; ta však přijata nebyla (srov.
IV. ÚS 914/07
).
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti odkazuje na argumentaci, kterou uvedla v ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 ze dne 28. 8. 2006. Ústavní soud konstatuje, že o této stížnosti bylo již rozhodnuto usnesením Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 755/06
ze dne 20. 11. 2007 tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Dále Ústavní soud zjišťuje, že v mezidobí bylo ještě usnesením Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 914/07
ze dne 3. 12. 2007 rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 2316/2006-78 ze dne 20. 1. 2007, a to rovněž tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. I když obecné soudy v rozhodnutích, která byla řešena ve výše uvedených usneseních Ústavního soudu, na základě žaloby Jednoty Příbram rozhodovaly o otázce vlastnického práva k nemovitosti (pozemku zastavěného budovou ve vlastnictví tohoto družstva) a v projednávané ústavní stížnosti jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky na zaplacení kupní ceny za pozemek zastavěný budovou ve vlastnictví Jednoty Kroměříž, jedná se o věci ve svém právním základu shodné; to proto, že i v napadených rozhodnutích musela být nejdříve vyřešena otázka vlastnictví předmětného pozemku. Vzhledem k této skutečnosti jsou právní závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve výše zmíněných rozhodnutích, aplikovatelná i na tuto konkrétní projednávanou ústavní stížnost.
První senát Ústavního soudu - jak již bylo uvedeno - z usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 755/06
ze dne 20. 11. 2007 zjistil, že ústavní stížnost podaná stěžovatelkou byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 755/06
konstatoval, "...že v nálezu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení § 879c až 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím ´přiměřené právní úpravy´, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci". Stejně jako čtvrtý senát ve výše zmiňovaném usnesení
sp. zn. IV. ÚS 914/07
ze dne 3. 12. 2007 nemá ani první senát žádný důvod se od závěrů učiněných v usnesení
sp. zn. II. ÚS 755/06
odchylovat a na odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela odkazuje.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že zejména odvolací soud se s jejími námitkami dostatečně a v plném rozsahu nevypořádal, Ústavní soud její námitce nepřisvědčil. Ze soudního spisu i z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně velmi široce a podrobně své rozhodnutí odůvodnil s uvedením všech podstatných právních závěrů, které jsou v souladu s právním závěrem vysloveným v rozhodnutích Nejvyššího soudu i s právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
. Pokud za této situace odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil, že právní závěry přijaté soudem prvního stupně jsou správné a souladné s existující judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu, na níž se rovněž odvolal, nelze mu vytýkat, že by jeho rozhodnutí bylo nesrozumitelné a neúplné, protože ani on by nemohl uvést další a širší argumentaci, než byla v citovaných rozhodnutích obsažena.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani k porušení práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu