Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Petrou Štemberkovou, advokátkou sídlem Zápy 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1978/2024-238 ze dne 29. 8. 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 31/2024-204 ze dne 4. 4. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 5 C 180/2022-153 ze dne 30. 11. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a P. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Okresní soud v Pelhřimově ("nalézací soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka k nemovitým věcem (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok II), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli na vypořádání spoluvlastnického podílu 2 050 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I), současně zamítl jeho návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátkou domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje procesní a skutkové okolnosti. Poukazuje na svůj zdravotní stav, který se výrazně zhoršil v průběhu roku 2023 - nyní je v invalidním důchodu a domácí péči; nesouhlasil se zrušením spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a domnívá se, že měly být přikázány do jeho vlastnictví. Podle stěžovatele soudy nedostatečně zohlednily jeho vazby na nemovitosti a schopnost financovat potřebné úpravy k vyhovujícímu bydlení. Dále se soudy nedostatečně zabývaly neshodami s vedlejším účastníkem a nesprávně hodnotily jeho finanční situaci negativně kvůli jeho zdravotnímu stavu.
Stěžovatel tvrdí, že soudy nespravedlivě upřednostnily zájmy rodiny vedlejšího účastníka, přestože řešení jejich bytové situace nemělo být nadřazeno jeho vlastním potřebám, upozorňuje, že jeho současné bydlení ve stavbě původně určené jako garáži je nevhodné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, který vyžaduje bezbariérový přístup a důstojné podmínky. Soudy podle něj přičetly nepříznivý zdravotní stav k jeho tíži, čímž jej diskriminovaly; dodává, že nemovitost bylo možné rozdělit na dvě samostatné jednotky, které by vyhovovaly jeho zdravotním potřebám.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze v případě vad, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
5. Právní úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obsažená v občanském zákoníku dává obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Občanský zákoník neobsahuje kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, a tak poskytuje soudům širokou diskreci v tom, aby tato kritéria samy stanovily. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč společnou věc nelze rozdělit a proč ji přikázal konkrétnímu spoluvlastníkovi. Jsou-li závěry soudů řádně odůvodněny, není Ústavní soud povolán jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1993/09 ze dne 8. 10. 2009 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1244/24 ze dne 4. 9. 2024; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatel především Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, s níž se již obecné soudy důkladně zabývaly a v ústavních mantinelech vypořádaly. Podle Ústavního soudu soudy řádně odůvodnily, že jsou dány důvody pro zrušení spoluvlastnictví, v rámci čehož se vyjádřily také ke spornému procesnímu stanovisku stěžovatele, zda se zrušením spoluvlastnictví souhlasil (viz bod 6 rozsudku nalézacího soudu, body 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu a body 10 až 17 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal nic protiústavního na závěru, že reálné dělení věcí nebylo možné z důvodů konfliktních vztahů mezi účastníky, v rámci čehož odvolací korigoval úvahu nalézacího soudu o nemožnosti rozdělení věcí s ohledem na odmítavý postoj vedlejšího účastníka nést náklady na potřebné stavební úpravy (viz body 14 až 18 rozsudku odvolacího soudu a body 18 až 24 usnesení Nejvyššího soudu).
Soudy ústavně souladným způsobem vysvětlily, proč sporné nemovitosti přikázaly do vlastnictví vedlejšího účastníka; zejména zohlednily, že ten užívá nemovitosti k bydlení, hodlá je tak užívat nadále a na rozdíl od stěžovatele jinou možnost bydlení nemá (viz body 7 až 9 rozsudku nalézacího soudu, body 19 a 20 rozsudku odvolacího soudu a body 25 až 31 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud rovněž vypořádal vliv tvrzených historických souvislostí coby pouze doplňkového kritéria vypořádání spoluvlastnictví (body 30 a 31 usnesení Nejvyššího soudu).
7. Stěžovatelem předestřené rozdělení nemovitostí bylo jednou z možností vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, stejně tak přikázání věcí do jeho vlastnictví. Soudy však v projednávané věci řádně uvážily všechny rozhodné skutečnosti, na základě čehož dospěly k závěru, že převážily důvody pro přikázání nemovitostí vedlejšímu účastníkovi. Nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, aniž by jej jakkoli Ústavní soud bagatelizoval, nebyl proti němu zohledněn diskriminačním způsobem. Již Nejvyšší soud k tomu uvedl, že zdravotní stav stěžovatele byl uvážen pouze v rámci jeho budoucí solventnosti (viz body 32 až 34 usnesení Nejvyššího soudu); nešlo přitom o jedinou či rozhodující okolnost, na níž soudy založily své posouzení. Obdržené i našetřené finanční prostředky může stěžovatel použít na přizpůsobení si stávající nemovitosti nebo na zajištění bydlení jiného, které bude lépe odpovídat jeho zdravotním potřebám.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu