USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Petrou Štemberkovou, advokátkou se sídlem v Zápech 7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 180/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 Co 31/2024-204, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 Co 31/2024 -204, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 5 C 180/2022-153, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitým věcem, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku ve výši 2 050 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 Co 31/2024-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Podstata věci: Žalobce a žalovaný byli spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu podílu o velikosti id. 1/2. Žalobce žádal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Naproti tomu žalovaný navrhoval vypořádání podílového spoluvlastnictví vymezením bytových jednotek, resp. přikázáním předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozdělení předmětných nemovitostí na bytové jednotky není možné, neboť se žalobce odmítl finančně podílet na souvisejících nákladech. Dále uvedl, že rozdělení na jednotky nepřipadá v úvahu též proto, že mezi spoluvlastníky existují konfliktní vztahy, které takovému způsobu vypořádání brání. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nemožnosti rozdělení předmětných nemovitostí na jednotky z důvodu neochoty žalobce podílet se finančně na souvisejících nákladech, přičemž uvedl, že k takovému způsobu vypořádání postačuje deklarovaná ochota žalovaného nést související finanční náklady. Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně konfliktních vztahů mezi spoluvlastníky, které danému způsobu vypořádání, tj. rozdělení na bytové jednotky, brání. Při posuzování kritérií rozhodných pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků se soudy shodně přiklonily k přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Ve vztahu k žalovaným tvrzenému zdravotnímu stavu, který by měl bránit zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) soudy dospěly k závěru, že se na straně žalovaného nejedná o okolnosti přechodné povahy, a proto nelze příslušné ustanovení aplikovat.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v řízení vyvstala otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena (pro přehlednost dovolací soud jednotlivé otázky číselně označil). Dovolací soud se doposud nezabýval otázkami: 1) zda žalovaný řádně učinil procesní návrh na zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví, když v rámci svých projevů v řízení opakovaně sdělil, že se zrušením nesouhlasí, následně se z procesní opatrnosti jen vyjádřil ke způsobu vypořádání, a kdy doložil svůj nepříznivý zdravotní stav, který je objektivním důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví, 2) jakým způsobem je třeba učinit procesní návrh, aby byl soud povinen se jím zabývat, 3) zda může soud rozhodnout o zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení § 1140 odst. 2 o.
z. i bez výslovného návrhu, na podkladu okolností, které dotčená strana v řízení sděluje a předkládá. Dále se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od následující rozhodovací praxe dovolacího soudu: 4) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, kterým dovolací soud vyložil, že rozhodnutí soudu o reálném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by mělo obsahovat uvedení výše nákladů rozdělení s tím, zda jsou účastníci ochotni se podílet na jejich úhradě, 5) rozhodnutí ze dne 29.
5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010, podle kterého je postup, kdy soud odmítne přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než druhá strana a nemovitost přikáže druhé straně, v rozporu se zákonem, 6) rozhodnutí ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012, ze kterého plyne, že jestliže rozdělení nemovitosti nepřichází do úvahy a dosavadní spoluvlastník má být svého dosavadního spoluvlastnického práva zbaven, musí být důvody k tomu vedoucí postaveny najisto a neshody mezi účastníky konkrétně uvedeny, 7) rozhodnutí ze dne 17.
6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/2019, podle kterého je otázka zajištění bydlení pro rozhodnutí vždy významná, přičemž se přihlédne k tomu, zda má některý ze spoluvlastníků právní důvod k užívání jiné nemovitosti vhodné k bydlení, 8) rozhodnutí ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, tím, že odvolací soud při přikázání nemovitosti žalobci přihlédl i k zájmům rodiny žalobce, 9) rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, neboť odvolací soud při přikázání nemovitosti žalobci nepřihlédl k historickým rodinným vazbám žalovaného, 10) rozhodnutí ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019, neboť rozhodnutí odvolacího soudu zakládá diskriminaci žalovaného kvůli jeho zdravotnímu stavu. Rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví bylo dále předčasné, vyslovené na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, protože soudy nesprávně aplikovaly § 1140 odst. 2 o. z. Soud prvního stupně též žalovaného nedostatečně poučil, když dospěl k právnímu názoru o nemožnosti dělení nemovitosti na jednotky. Dále odvolací soud neprovedl některé dovolatelem navrhované důkazy.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K dovolacím otázkám 1, 2 a 3 (k aplikaci § 1140 odst. 2 o. z.):
10. Žalovaný vznesl v dovolání otázky, jejichž řešením se podle žalovaného dovolací soud dosud nezabýval, a to 1) zda žalovaný řádně učinil procesní návrh na zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví, když v rámci svých projevů v řízení opakovaně sdělil, že se zrušením nesouhlasí, následně se z procesní opatrnosti jen vyjádřil ke způsobu vypořádání, a kdy doložil svůj nepříznivý zdravotní stav, který je objektivním důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení spoluvlastnictví, 2) jakým způsobem je třeba učinit procesní návrh, aby byl soud povinen se jím zabývat, a 3) zda může soud rozhodnout o zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení § 1140 odst. 2 o. z., i bez výslovného návrhu, na podkladu okolností, které dotčená strana v řízení sděluje a předkládá. Dále uvedl, že rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví bylo předčasné, vyslovené na podkladu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když soudy nesprávně aplikovaly § 1140 odst. 2 o. z.
11. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají.
12. Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
13. V poměrech § 1140 odst. 2 o. z. jsou pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy. Z uvedeného je zřejmé, že námitky proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
14. Je přitom na účastníkovi, který se domáhá zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů existence újmy některého ze spoluvlastníků, aby prokázal existenci relevantních okolností. Soud sám není povinen vyhledávat okolnosti, jež by mohly být důvodem pro zamítnutí žaloby; jestliže však jejich existence vyjde v průběhu řízení najevo, je nutno se s nimi vypořádat a případně k jejich existenci přihlédnout [srov. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 542, a přiměřeně ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 896] – (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 851/2017-II.).
15. Z uvedeného je patrné, že otázky, které byly dovolatelem uvedeny jako doposud neřešené, již byly v obecné rovině zodpovězeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 851/2017-II. Ostatně, odvolací soud se v odůvodnění rozsudku uvedenou námitkou žalovaného zabýval věcně a dospěl k závěru, že podmínky pro zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. v dané věci dány nejsou. Pracoval tak s tím, že žalovaný jako své procesní stanovisko požadavek na zamítnutí žaloby uplatnil, ale neshledal jej důvodným s odůvodněním, že žalovaný uplatňuje nikoliv okolnosti přechodné povahy, ale okolnosti povahy trvalé. Dovolacímu soudu ostatně není zřejmé, jaká újma by měla žalovanému zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví vzniknout a jejímuž vzniku by se zabránilo zamítnutím žaloby. Ostatně sám žalovaný podstatnou část své dovolací argumentace, a taktéž argumentace uplatněné v řízení před nalézacími soudy, směřoval k požadavku na rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, resp. na jejich přikázání do jeho výlučného vlastnictví.
16. Dovolatel rovněž opomíjí, že jeho argumentace spočívá na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací. Lze v tomto směru odkázat na odůvodnění pod bodem 8 rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 13 rozsudku odvolacího soudu, kde soudy shodně konstatovaly, že jde na straně žalovaného o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, nikoliv o okolnosti přechodné povahy (k okolnosti umožňující aplikaci § 1140 odst. 2 o. z. viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014).
17. Soudy proto nepochybily, když neshledaly důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., a jejich postup je též souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu nutno podotknout, že žalovaný tímto způsobem přípustnost dovolání ani nevymezil, neboť předkládal toliko otázky dovolacím soudem neřešené). K dovolacím otázkám 4, 5 a 6 (k nemožnosti reálného dělení věci z důvodu konfliktních vztahů mezi spoluvlastníky):
18. Žalovaný dále vznesl v dovolání otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od následující rozhodovací praxe dovolacího soudu: 4) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, kterým dovolací soud vyložil, že rozhodnutí soudu o reálném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by mělo obsahovat uvedení výše nákladů rozdělení s tím, zda jsou účastníci ochotni se podílet na jejich úhradě, 5) rozhodnutí ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010, dle kterého je postup, kdy soud odmítne přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než druhá strana a nemovitost přikáže druhé straně, v rozporu se zákonem, 6) rozhodnutí ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012, ze kterého plyne, že jestliže rozdělení nemovitosti nepřichází do úvahy a dosavadní spoluvlastník má být svého dosavadního spoluvlastnického práva zbaven, musí být důvody k tomu vedoucí postaveny najisto a neshody mezi účastníky konkrétně uvedeny.
19. Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016] – (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021).
20. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/2016, dostupném na www.usoud.cz), uvedl, že rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání… Okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé.
Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1.
6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10, dostupném na www.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26.
9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011). Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily jeho závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018).
21. Namítá-li žalovaný, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, kterým dovolací soud vyložil, že rozhodnutí soudu o reálném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by mělo obsahovat uvedení výše nákladů rozdělení s tím, zda jsou účastníci ochotni se podílet na jejich úhradě, nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí na závěru o reálné dělitelnosti předmětných nemovitostí nespočívá. Jinými slovy, daná argumentace by dopadala na případy, kdy by soudy o reálném dělení věci skutečně rozhodly. Rozhodnutí však byla založena na nemožnosti reálného dělení věci (rozdělení nemovitosti na bytové jednotky) z důvodu konfliktních vztahů účastníků, a proto dovolatel v tomto směru předkládá otázku, na které napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
22. Namítá-li dále žalovaný, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010, podle kterého je postup, kdy soud odmítne přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než druhá strana a nemovitost přikáže druhé straně, v rozporu se zákonem, není ani tato námitka přiléhavá. Je pravdou, že soud prvního stupně založil závěr o nemožnosti dělení předmětných nemovitostí na bytové jednotky na dvou důvodech, z nichž jedním byla neochota žalobce nést náklady na rozdělení věci (viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně). Nicméně druhým důvodem, který samostatně postačuje k nemožnosti rozdělení předmětných nemovitostí na bytové jednotky, jsou konstatované konfliktní vztahy mezi spoluvlastníky. Ačkoliv se tedy následně odvolací soud v napadeném rozhodnutí neztotožnil (s nyní dovolatelem zřejmě napadaným) důvodem vedoucím k nemožnosti rozdělení na bytové jednotky, spočívajícím v neochotě žalobce nést náklady na rozdělení věci (bod 15 napadeného rozhodnutí), jeho závěry o konfliktních vztazích panujících mezi spoluvlastníky (body 16 a 17 napadeného rozhodnutí) – jako samostatný důvod vedoucí k nemožnosti rozdělení předmětných nemovitostí na bytové jednotky – obstojí.
23. Další námitku žalovaného představuje tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012, ze kterého plyne, že jestliže rozdělení nemovitosti nepřichází do úvahy a dosavadní spoluvlastník má být svého dosavadního spoluvlastnického práva zbaven, musí být důvody k tomu vedoucí postaveny najisto a neshody mezi účastníky konkrétně uvedeny.
24. V tomto směru lze odkázat na detailní zdůvodnění konfliktních vztahů spoluvlastníků pod bodem 17 napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 6 rozsudku soudu prvního stupně. Úvahy soudů nejsou ve smyslu judikatury dovolacího soudu zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016]. K dovolacím otázkám 7, 8, 9 a 10 (kritéria rozhodná pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků):
25. Dále žalovaný namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu 7) ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/2019, podle kterého je otázka zajištění bydlení pro rozhodnutí vždy významná, přičemž se přihlédne k tomu, zda má některý ze spoluvlastníků právní důvod k užívání jiné nemovitosti vhodné k bydlení, 8) ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, tím, že odvolací soud při přikázání nemovitosti žalobci přihlédl i k zájmům rodiny žalobce, 9) ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, neboť odvolací soud při přikázání nemovitosti žalobci nepřihlédl k historickým rodinným vazbám žalovaného, 10) ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019, neboť rozhodnutí odvolacího soudu zakládá diskriminaci žalovaného kvůli jeho zdravotnímu stavu.
26. V žalovaným odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/2019-II., Nejvyšší soud uvedl: „V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl, že ‚pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností‘ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).“ K tomu dodal: „Dojde-li soud k závěru, že další nemovitost ve vlastnictví žalobce je vhodná k bydlení a žalobce je oprávněn ji takto užívat, bude tuto skutečnost posuzovat jako jedno z kritérií svědčících pro přikázání vypořádávaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované.“
27. Soud prvního stupně vyšel při posuzování kritérií rozhodných pro přikázání předmětných nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků ze skutkových zjištění, že žalovaný hodlá v budoucnu předmětné nemovitosti pronajímat, neboť bydlí v jiné nemovitosti. Naproti tomu žalobce hodlá předmětné nemovitosti užívat k bydlení (bod 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté pod bodem 20 napadeného rozsudku reflektoval skutečnost, že žalovaný v průběhu řízení změnil postoj a vyjádřil zájem o vlastní užívání předmětných nemovitostí.
28. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá, že by nemovitost ve vlastnictví žalovaného nebyla vhodná k bydlení, přičemž pod bodem 20 napadeného rozhodnutí odvolací soud vyšel ze sdělení zástupkyně žalovaného při jednání před odvolacím soudem, že žalovaný v současné době tuto nemovitost užívá. Naproti tomu odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce, který předmětné nemovitosti v současné době užívá k bydlení, jinou možnost bydlení nemá (bod 19 napadeného rozhodnutí). Dovolací soud dále poznamenává, že toto kritérium, které bylo soudy posuzováno spolu s dalšími kritérii, by zjevně nemohlo – jak se zřejmě žalovaný domnívá – samo o sobě svědčit s ohledem na zjištěný skutkový stav ve prospěch žalovaného.
29. Namítá-li žalovaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, tím, že odvolací soud při přikázání nemovitosti žalobci přihlédl i k zájmům rodiny žalobce, není tato námitka přiléhavá. V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl, že „v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku“. Rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na zjištění, že by nemovitost užívali pouze rodinní příslušníci žalobce, nýbrž primárně sám žalobce (bod 19 napadeného rozhodnutí), pročež napadené rozhodnutí na žalovaným předkládané otázce ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
30. Dále žalovaný namítl, že měl odvolací soud ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, respektovat historické souvislosti věci.
31. V žalovaným odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, dovolací soud zdůraznil, že se v případě kritéria historických rodinných vazeb jedná o kritérium doplňkové, přičemž historická rodinná vazba „může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010).“ Odvolací soud však pod bodem 19 napadeného rozhodnutí posuzoval další kritéria rozhodná pro přikázání předmětných nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků, přičemž důvody pro přikázání do výlučného vlastnictví „převažují na straně žalobce“. Ani v tomto ohledu se tedy odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
32. Nakonec žalovaný namítá, že přihlédnutí k jeho zdravotnímu stavu soudy bylo při posuzování rozhodných kritérií, komu ze spoluvlastníků bude věc přikázána do výlučného vlastnictví, nepřípustné s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu zakládá diskriminaci žalovaného kvůli jeho zdravotnímu stavu.
33. Odvolací soud přihlédl ke zdravotnímu stavu žalovaného z hlediska jeho solventnosti – možnosti hradit vypořádací podíl žalobci (bod 19 napadeného rozhodnutí), přičemž dospěl k závěru, že přikázání předmětných nemovitostí by pro žalovaného představovalo značnou finanční zátěž.
34. Žalovaný však v tomto ohledu přípustnost dovolání vymezuje pouhým odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019, kde se dovolací soud zabýval možností přihlédnout ke zdravotnímu stavu účastníka při posouzení budoucí schopnosti údržby společné věci, přičemž tento postup nebyl dovolacím soudem a priori vyloučen. Proto ani v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje odchylku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ke skutkovým zjištěním a namítaným vadám řízení:
35. Žalovaný v dovolání rovněž polemizuje se skutkovými závěry učiněnými v řízení.
36. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v § 237 o. s. ř.
37. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení.
38. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
39. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na www.usoud.cz)].
40. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu