Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. G., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem Pplk. Sochora 4, 170 00 Praha 7, proti usnesení Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru SKPV Praha venkov - západ, ze dne 12. 11 2009, ČTS: KRPS-25121/TČ-2009-011681-JAK, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 7. 12. 2009, č. j. ZT 148/2009-40, za účasti Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru SKPV Praha venkov - západ a Okresního státního zastupitelství Praha - západ jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítá, že usnesení policie neobsahuje nezbytné náležitosti dle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Není v něm totiž popsáno jakékoliv jednání stěžovatele, ve kterém by mol být spatřován údajný návod stěžovatele směřující k hlavním pachatelům, kromě věty "lze se domnívat, že ohledně proplacení vystavené faktury i ohledně následného uplatnění neuhrazené pohledávky za právní služby byli jednatelé společnosti Superplast s.r.o. řádně poučení JUDr.
J. G., jakým způsobem vše provést k dosažení předem předpokládaného výsledku", což je zcela nedostačující. Policejní orgán žádným způsobem nepopisuje jednání stěžovatele směřující k údajnému návodu hlavních pachatelů. Zároveň není uvedeno, v čem je spatřován úmysl stěžovatele směřující k návodu k tomuto trestnému jednání. Stěžovatel také upozorňuje, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 trestního zákona, je stav úpadku ve formě platební neschopnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
3. 2007 sp. zn. 5 Tdo 204/2007). Tvrdí, že písemnými důkazy bylo před vydáním usnesení státního zastupitelství prokázáno, že daná společnost nebyla v rozhodném období, to jest od 22. 8. 2007 do 14. 9. 2007 v úpadku. Pochybnosti má stěžovatel i v tom směru, zda řízení provádějí správně místně příslušné orgány činné v trestním řízení. Příslušnost orgánů činných v trestním řízení, včetně dozorujících státních zastupitelství, stanoví trestní řád a související právními předpisy (viz § 18 trestního řádu, § 12 vyhlášky č. 23/1994 Sb. o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli).
Jeho námitce místní nepříslušnosti obsažené ve stížnosti proti usnesení policie nebylo v usnesení státního zastupitelství vyhověno s poukazem na spojení předmětného řízení s řízením č. j. ORPO-7238/TČ-2008-71. Dle stěžovatelova názoru však místní nepříslušnost danou na počátku řízení nelze spojením věcí zhojit. Dále stěžovatel uvádí, že je advokátem a předmětné společnosti poskytoval právní služby na základě smlouvy o poskytování právních služeb. Předmětem údajného zvýhodnění věřitelů dle ustanovení § 256a trestního zákona měla být úhrada odměny za právní služby poskytnuté společnosti stěžovatelem jako advokátem.
Stěžovatel odkazuje na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne ve kterém je zakotveno právo na právní pomoc. I subjekt v úpadku musí nadále vykonávat, byť omezené míře, činnosti, které s ohledem na svoji složitost nezbytně vyžadují právní pomoc advokáta. Je pak zcela pochopitelné a nelze ani spravedlivě požadovat jinak, že advokát poskytující právní služby subjektu, který je v úpadku, bude za tyto právní služby vyžadovat zaplacení sjednané odměny. Odměnu za právní služby poskytnuté v nezbytné míře je tedy nutno požadovat za náklad, vynaložený za účelem udržení chodu společnosti ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, respektive za náklad vynaložený na možnost realizace práva společnosti zaručeného v čl.
37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I poté, co nastane úpadek, není možno v jeho důsledku omezit základní lidská práva a svobody založená ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel rovněž odkázal na pojetí trestního práva jako ultima ratio (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ). Ve věci jsou vedena civilní sporná řízení, ve kterých bude obecnými soudy rozhodnuto o oprávněnosti jednotlivých nároků a případně o povinnosti tyto nároky vypořádat. Je nepřijatelné, aby uvedenou ochranu soukromoprávních nároků aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost. Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02
(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu