Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Zdeňka Kühna, Veroniky Křesťanové, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra, Jiřího Zemánka a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti příkazu k zatčení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 11. 2021 č. j. 0 Nt 25013/2021-10, proti evropskému zatýkacímu rozkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. 0 Nt 25004/2022, proti žádosti Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. 0 Nt 25007/2022 o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu dle § 79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a proti žádosti Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání ze dne 16. 12. 2022 č. j. MSP-976/2022-MOT-T/6, vedené pod
sp. zn. I. ÚS 3096/23
, a ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti příkazu k zatčení Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 11. 2021 č. j. 0 Nt 25013/2021-9, proti evropskému zatýkacímu rozkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. 0 Nt 25004/2022, proti žádosti Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. 0 Nt 25007/2022 o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu dle § 79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a proti žádosti Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání ze dne 16. 12. 2022 č. j. MSP-976/2022-MOT-T/7, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 3097/23
, za účasti Okresního soudu v Liberci a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 3096/23
a
III. ÚS 3097/23
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. I. ÚS 3096/23
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že oba stěžovatelé, kteří jsou manželi, jsou trestně stíháni policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, Územní odbor Liberec, odbor hospodářské kriminality, sp. zn. KRPL-81556/TČ-2018-180581 pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Jak vyplývá z příloh ústavních stížností, stěžovatelé žili se svými třemi dětmi od roku 2016 v Indonéské republice v provincii Bali, přičemž byli dlouhodobě nedosažitelní pro orgány činné v trestním řízení. Ústavní stížnosti směřují proti příkazům k zatčení, evropským zatýkacím příkazům, žádostem o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a žádostem Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání, přičemž sice formálně nesměřují proti totožným rozhodnutím, ale z povahy věci je zřejmé, že tato rozhodnutí jsou založena na identickém skutkovém a právním základě. Oba stěžovatelé jsou zastoupeni stejným právním zástupcem a jejich ústavní stížnosti obsahují totožnou argumentaci.
4. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 1/23 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jan Wintr, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno pod
sp. zn. I. ÚS 3096/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Josef Baxa, v. r.
předseda Ústavního soudu
17. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že v rozsahu příkazů k zatčení a evropského zatýkacího rozkazu jde o návrhy zjevně neopodstatněné.
18. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 8 odst. 4 věty první Listiny je možno zatknout obviněného jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Uvedené požadavky ústavního pořádku může naplnit příkaz k zatčení, který obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce.
19. Podmínky vydání příkazu k zatčení jsou vymezeny v § 69 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je možné vydat příkaz k zatčení tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby, obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu. Z procesního hlediska musí příkaz k zatčení obsahovat údaje zajišťující, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává. Ústavněprávně souladný je takový příkaz k zatčení, který obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce.
20. Napadená rozhodnutí splňují shora uvedené podmínky. Jak vyplývá z obsahu příkazů k zatčení obou stěžovatelů, byl u nich dán zákonný důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu. Tento aspekt věci okresní soud odůvodnil mj. s odkazem na sdělení Policie ČR, ze kterého plyne, že stěžovatelé nemají (neměli) v úmyslu se vrátit zpět do České republiky. To ostatně sami stěžovatelé výslovně potvrzují (např. bod 43 ústavní stížnosti stěžovatele).
21. Trestní řád přitom výslovně u popisu skutku toleruje stěžovateli opakovaně namítanou stručnost příkazu k zatčení (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 3290/22
). Rozhodné je, zda soud uvede v příkazu k zatčení konkrétní skutečnosti odůvodňující některý z důvodů vazby podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu a okolnosti, z nichž se dovozuje nemožnost zajistit přítomnost obviněného u výslechu (§ 69 odst. 1 trestního řádu). Tomu okresní soud dostál. Nejedná se tedy o protiústavní nepřezkoumatelné odůvodnění jako např. v situaci, kdy soud pouze stroze uvede, že dané osobě nelze doručit trestní příkaz a obžalobu, a proto vydá příkaz k zatčení, jako tomu bylo v případě nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1507/21
.
22. Orgány činné v trestním řízení se pokusily stěžovatele bez úspěchu předvolat k výslechu. Přitom právě bezúspěšné předvolání k výslechu je důležitým argumentem při posuzování přiměřenosti příkazu k zatčení (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 609/22
). I po tomto datu byli stěžovatelé pro české orgány činné v trestním řízení nadále nedostupní, a tudíž nebylo možné ukončit přípravnou fázi trestního řízení.
23. V příkazu k zatčení je také uvedeno, že Indonéská republika dlouhodobě s Českou republikou v otázce mezinárodní právní pomoci nespolupracuje. Aniž by Ústavní soud tyto skutečnosti hodnotil, jelikož mu to z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, je zjevné, že se orgány věnovaly přiměřenosti, vhodnosti a účelnosti jimi zvoleného postupu ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci, místu pobytu stěžovatelů atd. Je na zhodnocení orgánů činných v trestním řízení, jakou formu zajištění součinnosti považují za efektivní, pokud tato není zjevně nepřiměřená.
24. K námitce stěžovatelů, že se státní zástupkyně měla i přesto pokusit o realizaci výslechu prostřednictvím institutu právní pomoci, Ústavní soud doplňuje, že i podle komentářové literatury platí: "Je-li orgánům činným v trestním řízení známa adresa pobytu obviněného nebo osoby podezřelé v cizině, nemusí nutně vydání podkladového vnitrostátního rozhodnutí a navazující žádosti o provedení opatření nezbytných k vyžádání osoby z cizího státu předcházet využití institutu právní pomoci, např. doručení předvolání k úkonu trestního řízení do ČR či opisu usnesení o zahájení trestního stíhání." (Kubíček, M.: § 79 Podklady pro vyžádání z cizího státu. In: Kubíček, M., Polák, P., Huclová, H.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014).
25. Na případ stěžovatelů lze plně vztáhnout i závěry vyjádřené stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2017 ze dne 26. 4. 2018. Právní věta tohoto stanoviska přímo uvádí, že vůči obviněnému lze vydat příkaz k zatčení a navazující evropský zatýkací rozkaz, aniž by před tím byl využit institut právní pomoci podle § 39 a násl. ZMJS, a to i za situace, kdy je sice obviněný kontaktní na známé adrese v cizině, ovšem je buď zcela pasivní, nebo na výzvu k dostavení se k úkonu reaguje opakovaně pouze různými omluvami či žádostmi o provedení úkonu cestou právní pomoci, a je tak zřejmé, že i tímto způsobem může ohrozit úspěšné provedení trestního řízení. Právě to je evidentně případ stěžovatelů.
26. Stěžovatelé rovněž namítají, že bylo zasaženo do jejich práv vydáním evropského zatýkacího rozkazu podle § 190 a násl. ZMJS. Údajně bylo dáno několik překážek, pro které neměl být zatýkací rozkaz vydán. Podle § 193 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 2 ZMJS evropský zatýkací rozkaz nemá být vydán mimo jiné tehdy, lze-li předpokládat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody kratšího než 4 měsíce nebo pouze jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, dále pokud vydáním osoby, o jejíž vyžádání jde, by vznikly České republice náklady nebo důsledky zjevně nepřiměřené veřejnému zájmu na trestním stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, anebo kdyby vydáním byla osobě, o jejíž vyžádání jde, způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na její věk, zdravotní stav nebo rodinné poměry. Stěžovatelé namítají, že v jejich případě existovaly všechny tři překážky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu.
27. Ústavní soud posoudil tento aspekt věci a dospěl k závěru, že námitky stěžovatelů nejsou opodstatněné. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelé byli obviněni z přečinu, za který hrozí trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest (§ 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku). Není přitom rolí Ústavního soudu předjímat, jaký konkrétní trest bude obviněné osobě v tom kterém řízení uložen. Z hlediska ústavněprávní konformity napadených rozhodnutí postačí, že soud při vydávání evropského zatýkacího rozkazu tuto úvahu provedl a vyhodnotil okolnosti způsobem, který není zjevně svévolný. Tomu napadené rozhodnutí dostálo. Evropský zatýkací rozkaz se ostatně vydává na stanoveném formuláři (§ 193 odst. 2 ZMJS), který pod bodem c) předpokládá vyplnění údajů o hrozící délce trestu právě s ohledem na splnění podmínky podle § 79 odst. 2 písm. a) ZMJS.
28. Stěžovatelé také uvedli, že dle jejich informací činily náklady související s jejich návratem do ČR 413 000 Kč a byly hrazeny Českou republikou. Tím byla podle stěžovatelů naplněna překážka zjevně nepřiměřených nákladů státu dle § 79 odst. 2 písm. c) ZMJS. Taková úvaha je však lichá. Ústavní soud především nemůže odhlédnout od toho, že v případě uvedené překážky se jedná o důvod (překážku) právě na straně státu a jeho výdajů. Je proto primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby posoudily přiměřenost nákladů spojených s vydáním osoby. V daném případě je třeba přihlédnout také k tomu, že stěžovatelé jsou obviněni z trestného činu proti velké skupině osob. I z tohoto důvodu existuje zájem na objasnění věci. Není přitom možné při posuzování přiměřenosti nákladů na vydání obviněných pouze mechanicky srovnávat tyto náklady se způsobenou škodou.
29. U třetí podmínky stěžovatelé namítají, že jim byla způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na jejich rodinné poměry, tedy péči o tři nezletilé děti, z toho dvě osvojené. Ani této námitce stěžovatelů nelze přisvědčit. K zatčení vedla série jejich vlastního (ne)konání v rámci trestního řízení, což takřka po dvou letech vyústilo v jejich zatčení v Indonéské republice. Stěžovatelé měli dostatek času zajistit svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení tak, aby bylo možné provést jejich výslech ve standardní době, k čemuž byli předvoláni, a čemuž se vyhýbali.
30. Ústavní soud se ve svém posouzení zabýval pouze ústavněprávně relevantními argumenty a nepovažuje za účelné ostatní argumentaci vypořádávat. Jedná se například o námitku stěžovatelů, že do jejich práva na rodinný život zasáhlo zveřejnění záběrů ze zatýkání na sociální síti TikTok příslušnicí indonéských orgánů. Stejně tak jsou zjevně neopodstatněné námitky týkající se rozhodnutí vydaných indonéskými orgány. Ústavní soud je oprávněn přezkoumat výhradně ústavněprávní souladnost rozhodnutí napadených v této ústavní stížnosti. Stejně tak je pro ústavnost napadených rozhodnutí irelevantní způsob, jakým je o případu stěžovatelů referováno např. na webu policie.cz či na jiných zpravodajských i nezpravodajských serverech.
31. Lze shrnout, že Ústavní soud nemá proti rozhodnutím, vycházejícím ze specifik kladených na příkazy k zatčení a na evropské zatýkací rozkazy, zásadní výhrady ústavněprávní povahy. Odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočují z požadavků kladených na ně zákonem a vyplývajících z judikatury Ústavního soudu.
32. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti v rozsahu žádosti o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu a žádostí Ministerstva spravedlnosti o zahájení mezinárodního pátrání odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy nepřípustné. V rozsahu, kterým byly napadeny příkazy k zatčení a evropský zatýkací rozkaz, Ústavní soud návrhy odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu