Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Macháčkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 30 Cdo 102/2021-493, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2020 č. j. 91 Co 118/2020-393 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2019 č. j. 29 C 93/2016-364, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka podala dne 10. září 2008 u Okresního soudu v Třebíči (dále též "okresní soud") žalobu o zaplacení částky ve výši 539 553,50 Kč s příslušenstvím proti svému bývalému manželovi; řízení bylo vedeno pod spisovou značkou 8 C 303/2008 (dále též "posuzované řízení"). Žalovanou částku zaplatila stěžovatelka jako ručitelka ze smlouvy o půjčce a požadovala ji po bývalém manželovi zpět. Řízení bylo dne 16. června 2009 zastaveno, neboť měl soud za to, že ve věci účastníků jako manželů byl schválen smír o vypořádání společného jmění manželů a bylo rozhodnuto i o závazku z předmětné smlouvy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") rozhodnutí o zastavení dne 26. října 2009 zrušil a uložil Okresnímu soudu v Třebíči, aby se věcí znovu zabýval. Ten svým usnesením ze dne 29. dubna 2010 řízení zastavil s tím, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí svým usnesením ze dne 30. srpna 2020 potvrdil. Na základě stěžovatelčina dovolání bylo usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno dne 26. února 2013 Nejvyšším soudem a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně následně svým usnesením ze dne 16. dubna 2013 rozhodl tak, že řízení se nezastavuje. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. října 2013 byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek dne 8. června 2014 Krajským soudem v Brně zrušen. Věc byla dále řešena pomocí mediace, k dohodě však nedošlo. Žalovaný dne 24. února 2015 zemřel, řízení bylo dne 20. dubna 2015 přerušeno do pravomocného skončení dědického řízení. Dědické řízení bylo zastaveno z důvodu skutečnosti, že majetek nepatrné hodnoty byl vydán osobě, která se postarala o pohřeb zůstavitele. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. prosince 2015 bylo řízení o žalobě zastaveno z důvodu skutečnosti, že není právního nástupce po žalovaném.
2. Stěžovatelka se poté dne 11. dubna 2016 obrátila na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného soudního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Žádosti nebylo vyhověno.
3. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně) se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 11 359 070,33 Kč z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Požadovaná částka se skládala z těchto částek:
a) z částky za odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 240 000 Kč,
b) z částky ve výši 1 019 352,33 Kč představující odškodnění majetkové újmy a skládající se z jistiny ve výši 539 881 Kč s úrokem z prodlení, a to z důvodu nemožnosti domoci se svého práva v rámci spravedlivého procesu,
c) z částky 10 000 000 Kč za odškodnění nemajetkové újmy, která stěžovatelce vznikla v souvislosti s posuzovaným řízením, neboť jí po celou dobu nepřiměřené délky řízení byla připomínána minulost a soužití s bývalým manželem,
d) z částky 78 118 Kč za náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v posuzovaném řízení,
e) z částky za soudní poplatek ve výši 21 600 Kč zaplacený v posuzovaném řízení.
4. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť délku posuzovaného řízení (7 let a 4 měsíce) považoval za přiměřenou ve vztahu k předmětu řízení a dospěl k závěru, že by v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. I kdyby byla prokázána nepřiměřená délka posuzovaného řízení, nebyla by podle soudu prvního stupně dána existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody ve výši 1 019 352,33 Kč. Příčinnou souvislost soud prvního stupně neshledal ani ve vztahu k požadované částce 10 000 000 Kč, neboť to byla stěžovatelka, kdo podal žalobu a zahájil tak posuzované řízení. Náklady za právní zastoupení a zaplacený soudní poplatek pak vznikly stěžovatelce v souvislosti s jejím rozhodnutím, že zahájila posuzované řízení, nikoliv z důvodu nepřiměřené délky tohoto řízení.
5. Proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze (dále též "soud druhého stupně"). Ten ve svém výroku I potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky ve výši 10 268 468 Kč. Výrokem II změnil odvolací soud napadené rozhodnutí tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 71 250 Kč do patnácti dnů od první moci rozsudku. Výrokem III změnil odvolací soud napadené rozhodnutí ohledně částky ve výši 1 019 352,33 Kč tak, že se rozsudek v této části zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Soud druhého stupně se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce. Naopak dospěl k závěru, že posuzované řízení vykazovalo běžnou složitost, bylo nepatrně složitější po procesní stránce a jednalo se o řízení s běžným významem pro stěžovatelku. Z důvodu porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla stěžovatelce nemajetková újma. Základní částku za celé řízení ve výši 95 000 Kč snížil soud druhého stupně z důvodu vyšší procesní složitosti a dále z důvodu rozhodování na třech stupních soudní soustavy o celkem 25%, a přisoudil tak stěžovatelce částku ve výši 71 250 Kč.
7. Soud druhého stupně potvrdil závěr soudu prvního stupně, že mezi stěžovatelkou tvrzenými škodami ve výši 10 000 000 Kč (nemajetková újma za nutnost připomínání si minulosti a soužití s bývalým manželem), 78 118 Kč (skutečná škoda spočívající v zaplacených nákladech na právní zastoupení) a 21 600 Kč (skutečná škoda spočívající v uhrazeném soudním poplatku) a mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení není příčinná souvislost. Stěžovatelka se v průběhu posuzovaného řízení setkávala se svým bývalým manželem, neboť toto řízení sama zahájila, ze stejného důvodu jí vznikly náklady na právní zastoupení a povinnost zaplatit soudní poplatek. Soud druhého stupně zdůraznil, že veškeré stěžovatelkou tvrzené újmy by jí vznikly i v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
8. Ve vztahu k žalované částce ve výši 1 019 352,33 Kč dospěl soud druhého stupně k závěru, že soud prvního stupně se s ohledem na svůj nesprávný závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení nezabýval skutečností, zda se stěžovatelčina pohledávka stala v důsledku nepřiměřené délky řízení nedobytnou. Proto mu věc ve vztahu k tomuto stěžovatelkou tvrzenému nároku vrátil k dalšímu řízení.
9. Rozsudek soudu druhého stupně v rozsahu potvrzujícího výroku I napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že je dovolacím soudem rozdílně rozhodována otázka nákladů řízení a otázka nemajetkové újmy. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že soud druhého stupně postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, když jí nárok nepřiznal. Ohledně škody spočívající v nákladech na právní zastoupení a uhrazeném soudním poplatku odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019 sp. zn. 30 Cdo 4357/2017 a namítala, že posuzované řízení bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, a ona tak neměla možnost tyto nároky uplatnit. Ve vztahu ke všem nárokům odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2016
sp. zn. IV. ÚS 3183/15
.
10. Co se týče nároku na náhradu tvrzené škody ve výši 21 600 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku, shledal Nejvyšší soud dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nepřípustným, neboť tvrzený nárok nepřevyšoval částku 50 000 Kč.
11. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že dovolání není přípustné ani ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzené újmě spočívající v tom, že se v průběhu posuzovaného řízení musela stýkat se svým bývalým manželem. Podle Nejvyššího soudu rozhodl soud druhého stupně zcela v souladu se stěžovatelkou uváděným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2001 sp. zn. 30 Cdo 30007/2010, podle kterého se rozlišuje mezi újmou spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, jejíž vznik a příčinná souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením se předpokládají, a újmou jinou, u níž žádná domněnka neplatí, a je tudíž na poškozeném, aby v soudním řízení vznik tvrzené újmy a příčinnou souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením prokázal. Pokud jde o újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, bylo stěžovatelce soudem druhého stupně přiměřené zadostiučinění přiznáno. Dospěl-li soud druhého stupně k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a stěžovatelkou tvrzeným nárokem na zaplacení újmy spočívající v tom, že se musela vídat se svým bývalým manželem, nijak se tím podle Nejvyššího soudu neodchýlil od shora uvedeného usnesení, na které stěžovatelka odkazovala.
12. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzené újmě spočívající v zaplacených nákladech na právní zastoupení a konstatoval, že se soud druhého stupně neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Odkázal na § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého lze jako škodu nahradit pouze takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka však netvrdila, že by odměna uhrazená jejímu zástupci byla takovým nákladem, který účelně směřoval k odstranění nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
13. Ohledně stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud poznamenal, že se se v něm řešila otázka výše přiměřeného zadostiučinění, kdežto stěžovatelčiny tvrzené nároky nejsou dány ani co do jejich základu.
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 36, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech.
15. Ohledně nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč stěžovatelka uvádí, že se tento nárok opírá o skutečnost, že se po dobu dlouho trvajícího posuzovaného řízení musela setkávat se svým bývalým manželem, což jí připomínalo traumatizující zážitky z jejich bývalého problematického soužití. Má za to, že řádně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti a označila důkazy a že z výše uvedeného je zřejmá příčinná souvislost mezi délkou řízení a jejími traumatizujícími zážitky, které se opakovaně v posuzovaném řízení připomínaly a činily stěžovatelce rány na duši. Tvrdí, že částku, která měla být vyplacena jako materiální či nemateriální újma, legitimně očekávala jako součást majetku, který stát svými rozhodnutími neochránil.
16. Ohledně náhrady nákladů za právní zastoupení a uhrazeného soudního poplatku odkazuje stěžovatelka na § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a uvádí, že nemožnost domoci se těchto částek zcela jistě souvisí s délkou řízení, neboť řízení bylo nakonec zastaveno, a ona proto nemohla tyto nároky uplatnit. Pro stěžovatelku je nepochopitelné, že za řízení, které bylo posouzeno jako nepřiměřeně dlouhé a porušující její práva, musela zaplatit soudní poplatek a nedomohla se jeho vrácení.
17. Na podporu svých tvrzení cituje stěžovatelka nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2016
sp. zn. IV. ÚS 3183/15
, odkazuje na nález ze dne 5. května 1999
sp. zn. II. ÚS 321/98
a tvrdí, že obecné soudy tyto nálezy zcela opomenuly.
18. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Je však zjevně neopodstatněná.
19. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odepřením tvrzeného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobených nesprávným úředním postupem.
20. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatelky zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
21. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014
sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016
sp. zn. I. ÚS 247/16
]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
22. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 405/03
ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy prvního a druhého stupně se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení
sp. zn. III. ÚS 44/94
ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
23. Co se týče nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3183/15
, ze kterého stěžovatelka cituje na podporu svých tvrzení, je potřeba zdůraznit, že v tomto rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně, resp. nepřezkoumatelně odůvodněná, neboť soudy nedostatečně vysvětlily, proč při zjištěném zásahu přiznaly peněžité zadostiučinění v nízké výši. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud vady v úplnosti a přesvědčivosti napadených rozhodnutí neshledal.
24. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 321/98
, avšak nijak konkrétně nezmiňuje, jakým způsobem jej obecné soudy opomenuly. Ústavní soud poznamenává, že se týkal náhrady škody, která byla nesporná, jejíž výši však nebylo možné zjistit. Věc se týkala náhrady škody za nezákonné zbavení osobní svobody a nezákonnou psychiatrickou léčbu v souvislosti s trestními řízeními ohledně trestného činu příživnictví v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
25. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu