USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně J. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem,
advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 11 359
070,33 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 93/216, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č.
j. 91 Co 118/2020-393, takto:
Dovolání se odmítá.
zaplacení částky 11 359 070,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 10 268 468 Kč (výrok
I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 71 250 Kč
tak, že uložil žalované povinnost žalobkyni tuto částku zaplatit (výrok II),
dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 1 019 352,33 Kč a
ve výroku II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (výrok III). Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky ve výši 11 359 070,33 Kč
skládající se z odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši
240 000 Kč, dále částky ve výši 1 019 352,33 Kč skládající se z jistiny ve výši
539 881 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z částky 500 000 Kč za
období od 2. 7. 2005 do 4. 7. 2005 ve výši 359,59 Kč, s kapitalizovaným
zákonným úrokem z prodlení z částky 539 881 Kč od 5. 7. 2005 do 8. 4. 2016 ve
výši 479 111,74 Kč, a to z důvodu nemožnosti domoci se svého práva v rámci
spravedlivého procesu, dále odškodnění nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč,
částky 78 118 Kč za náhradu nákladů řízení za právní zastoupení v řízení
vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 (dále jen
„posuzované řízení“) a soudní poplatek uhrazený v posuzovaném řízení ve výši 21
600 Kč, přičemž těchto částek se domáhá z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného
řízení. Žalované částky pak představují tyto nároky: částka 240 000 Kč
představuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení. Celková částka ve výši 1 019 352,33 Kč představuje
odškodnění majetkové újmy, přičemž se jedná o částku žalovanou v posuzovaném
řízení. Částku 10 000 000 Kč požaduje jako odškodnění nemajetkové újmy, která
jí vznikla v souvislosti s posuzovaným řízením, v němž po celou dobu
nepřiměřené délky jí žalovaným v posuzovaném řízení (jejím bývalým manželem)
přímo či nepřímo byla připomínána minulost a soužití s ním. Pokud by posuzované
řízení trvalo přiměřeně dlouho, nemusela si situaci se žalovaným z posuzovaného
řízení připomínat. Žalobkyně dále požaduje náklady za právní zastoupení v
posuzovaném řízení ve výši 78 118 Kč spolu se zaplaceným soudním poplatkem. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jenž v
odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení. Odvolací soud
dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž jako
přiměřené zadostiučinění žalobkyni přiznal částku 71 250 Kč. Ve zbývajícím
rozsahu nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (tj. v
částce 168 750 Kč) shledal žalobu nedůvodnou. Ohledně žalobou požadovaných
nároků ve výších 10 000 000 Kč, 78 118 Kč a 21 600 Kč se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní tvrzenými škodami
a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného
řízení není dána příčinná souvislost.
Uvedl, že žalobkyní požadovaná náhrada
nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že se
musela setkávat se svým bývalým manželem, je zcela zjevně nepřiměřená, nemající
oporu ani ve skutkových tvrzeních žalobkyně, ani v rozhodovací praxi soudů. Nabízí se tak otázka, zda je takový nárok žalobkyní požadován vážně. Ztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupně, že prvotní a hlavní příčinou toho, že se
žalobkyně setkávala v průběhu posuzovaného soudního řízení se svým manželem,
nebyl nesprávný úřední postup soudů, ale ta skutečnost, že žalobkyně uvedené
řízení sama zahájila. Též zaplacení soudního poplatku za podání žaloby bylo
výlučně důsledkem podání žaloby žalobkyní a nikoliv nepřiměřenou délkou řízení. Náklady právního zastoupení žalobkyně vynaložila v důsledku toho, že udělila
plnou moc advokátovi, který ji v řízení zastupoval, nikoliv v důsledku
nesprávného úředního postupu. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že veškeré žalobkyní tvrzené újmy by žalobkyni vznikly i v
případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Mezi nesprávným úředním
postupem a tvrzenými újmami proto není příčinná souvislost a žalovaná tak za ně
neodpovídá. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku I napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu
je rozhodována rozdílně otázka nákladů řízení a otázka nemajetkové újmy. Jako
dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že
odvolací soud ohledně nároku na odčinění nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč
postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3007/2010, pokud žalobkyni tento nárok nepřiznal. Ohledně škody
spočívající v nákladech na právní zastoupení v posuzovaném řízení a v uhrazeném
soudním poplatku dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017. Namítá, že v posuzovaném řízení došlo k jeho
zastavení z důvodu nepřiměřené délky. Žalobkyně tak neměla možnost v
posuzovaném řízení uplatnit svůj nárok vyplývající z nákladů na právní
zastoupení a uhrazený soudní poplatek, neboť přímo zákon stanoví pro případ
zastavení řízení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve
vztahu ke všem nárokům dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27.
9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, jejž v dovolání cituje a namítá, že citovaný
závěr Ústavního soudu soudy nižších stupňů opominuly. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k nároku na náhradu tvrzené škody ve výši 21 600 Kč spočívající v
uhrazeném soudním poplatku není dovolání přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť tvrzený nárok nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž nejde o
vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.
Ve vztahu ke zbývající části dovoláním napadeného výroku odvolacího soudu může
být přípustnost dovolání založena jen dle ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. bylo na dovolatelce, aby řádně vymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelka pokládá své dovolání za přípustné, neboť „v rozhodování dovolacího
soudu je rozhodována rozdílně otázka nákladů řízení a otázka nemajetkové újmy“.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná
rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Takový údaj se
však z dovolání nepodává; není z něj patrno, jaké otázky jsou v rozhodnutích
Nejvyššího soudu rozhodovány rozdílně, ani o která rozhodnutí Nejvyššího soudu
by se mělo jednat.
Dovolatelka však v dalších částech dovolání odkázala na konkrétní rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž citovala části odkazovaných
rozhodnutí, s nimiž dle jejího názoru má být dovoláním napadené rozhodnutí v
rozporu. Z právě uvedeného je zřejmé, že dovolatelka přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od
dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí.
Ve vztahu k dovolatelkou tvrzené újmě, jež má spočívat v tom, že se v průběhu
posuzovaného řízení musela stýkat se svým bývalým manželem, dovolatelka
odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3007/2010, dle nějž „[ne]majetková újma spočívající zejména ve stavu nejistoty
ohledně výsledku řízení je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou co
by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, a proto se v určitém základním
rozsahu předpokládají. Žalobce proto nemusí prokazovat psychologickými či
psychiatrickými posudky, že u něj došlo k psychické újmě v důsledku nepřiměřeně
dlouhého řízení. Takové důkazní prostředky by mohl navrhnout v případě, že by
tvrdil újmu závažnějšího rozsahu, jinými slovy tvrdil by něco, co nebývá
obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence
tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením
práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto.“
Dovolatelka zjevně pomíjí, že odkazované rozhodnutí v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu rozlišuje mezi újmou spočívající v nejistotě
ohledně výsledku řízení, jejíž vznik a příčinná souvislost s nepřiměřeně
dlouhým řízením se předpokládají, a újmou jinou, u níž se žádná domněnka
neuplatní, a je tudíž na poškozeném, aby v soudním řízení vznik tvrzené újmy a
příčinnou souvislost s nepřiměřeně dlouhým řízením prokázal. Odvolací soud,
pokud jde o újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, z uvedené
domněnky vycházel a dovolatelce přiměřené zadostiučinění přiznal. Pokud jde o
újmu spočívající v tom, že se dovolatelka musela vídat se svým bývalým
manželem, pak takováto újma již není standardním následkem nepřiměřené délky
řízení, a tudíž bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala jak vznik tvrzené
újmy, tak příčinnou souvislost s nepřiměřenou délkou řízení. Dospěl-li odvolací
soud k závěru, že příčinná souvislost ohledně tohoto dovolatelkou tvrzeného
nároku není dána, nijak se tím neodchýlil od odkazovaného závěru Nejvyššího
soudu, tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody, jež má spočívat v dovolatelkou uhrazených
nákladech na právní zastoupení v posuzovaném řízení, odkazuje dovolatelka na §
31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017. Dovoltelka však přehlíží,
že § 31 odst. 2 OdpŠk navazuje na § 31 odst. 1 OdpŠk, dle nějž lze jako škodu
nahradit pouze takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy
na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného
úředního postupu. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že smyslem této úpravy
je umožnit náhradu nákladů směřujících ke zrušení, změně nebo nápravě
protiprávního stavu, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti
s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Příčinou
vynaložení nákladů řízení je totiž vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je
vynakládá, a proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných § 31 OdpŠk
musel uplatnit § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, respektive § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném od 1. 1. 2014, s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném
rozsahu ten, kdo náklady vynaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze
dne 8. 6. 2016, Cpjn 31/2014, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka však v řízení ani netvrdí, že by odměna
uhrazená jejímu zástupci byla takovým nákladem, který účelně směřoval k
odstranění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení, naopak žádá odškodnění veškerých nákladů, které jí v souvislosti s
posuzovaným řízením vznikly. Odvolací soud se tudíž nikterak neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že dovolatekou
tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, a
tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud se neodchýlil ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3183/15, neboť dovolatelkou odkazovaný závěr se na nyní
posuzovanou věc nevztahuje. Ústavní soud se v daném nálezu zabýval otázkou výše
přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se však výší přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v tom, že se žalobkyně musela
setkávat se svým bývalým manželem, ani výší náhrady za tvrzenou škodu
spočívající v uhrazených nákladech řízení nezabýval, neboť dospěl k závěru, že
tyto dovolatelkou tvrzené nároky nejsou dány ani co do jejich základu.
Dovolatelka dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v plném
rozsahu. Pokud jde o část tohoto výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok soudu
prvního stupně ohledně části nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení co do částky 168 750 Kč, dovolatelka v
dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani
v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. V tomto
rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl částečně jako nepřípustné a částečně pro vady, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu