Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem se sídlem Jesenice-Osnice, Mečíková 409, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 7 Tdo 604/2022-810 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2022 č. j. 9 To 424/2021-774, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2021 č. j. 12 T 9/2020-742 byl stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že nejméně od ledna 2009 do října 2017 neoprávněně pobíral peněžitou dávku - příspěvek na péči o svou matku, a to poté, co jeho matka zemřela. Stěžovatel namítá, že trestní soudy v jeho věci nerespektovaly princip presumpce neviny a z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo. Trestní soudy podle něj vycházely jen z části provedených důkazů, které nepřípustně hodnotily, aniž by provedly souhrnné hodnocení umožňující učinit jednoznačné skutkové závěry.
Poukazuje na to, že v průběhu trestního řízení předložil odvolacímu soudu 650 kusů uzavřených obálek od Československé obchodní banky, České spořitelny a Živnostenské banky, ve kterých se nalézají výpisy z bankovních účtů vedených na jeho jméno. Tyto obálky mají dokazovat, že po celou dobu, kdy měl páchat předmětný skutek, tyto obálky neotevíral. To má podle jeho mínění vyvracet závěr trestních soudů, že se seznámil s výpisem z účtu, na který byly zasílány peněžité dávky. Odvolacímu soudu vytýká, že neakceptoval jeho návrh na doplnění dokazování prostřednictvím uvedených obálek.
Stěžovatel se domnívá, že v řízení nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že i po smrti jeho matky je na jeho účet připisován příspěvek na péči. Tvrdí, že ze svědeckých výpovědí, na které trestní soudy odkazovaly, tento závěr dovodit nelze, a konkrétně ve vztahu ke svědectví svědkyně J. H. uvádí, že je nepravdivé. Poukazuje na znalecký posudek z oboru a odvětví písmoznalectví, ze kterého vyplynul závěr, že údaje o bankovním účtu na obou předmětných žádostech z ledna a října 2007 pravděpodobněji nepsal stěžovatel. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřují převážně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Přitom hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí přichází v úvahu pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a
III. ÚS 166/95 ). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že stejné námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje tak se skutkovými závěry soudů způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Ústavní soud nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebyla prokázána jeho vědomost o připisování příspěvku na péči i poté, co jeho matka zemřela. Odkazuje v tomto ohledu na č. l. 6 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly výstižně shrnuty důkazy, kterými trestní soudy tuto jeho námitku vyvrátily a dovodily z nich úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména zcela přehlíží skutečnost, na kterou Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil, totiž že předmětný účet aktivně používal, a jelikož byl uvedený příspěvek vyplácen měsíčně po dobu několika let, je vyloučeno, aby přehlédl, že jsou na něj tyto částky připisovány.
Pokud jde o výpověď svědkyně J. H., Nejvyšší soud na stejném místě svého usnesení připomněl, že ze žádné okolnosti zjištěné v průběhu trestního řízení nevyplýval jakýkoli důvod, kvůli kterému by uvedená svědkyně měla vypovídat nepravdu; ostatně ani sám stěžovatel žádný takový důvod neuvádí. Poukázal na to, že svědkyně ve své výpovědi pouze reprodukovala to, co jí řekl sám stěžovatel, tedy že byl předmětný bankovní účet pořízen pouze na příspěvky o péči. Okolnost, jestli toto jeho vlastní tvrzení bylo pravdivé, není v daných souvislostech rozhodující, neboť jde o další důkaz o tom, že věděl, že na tento účet budou připisovány příspěvky na péči.
Ústavní soud dále konstatuje, že důkaz v podobě znaleckého posudku stěžovatel interpretuje selektivně a upozorňuje pouze na jeho méně významnou část. Jak uvedl na č. l. 5 svého usnesení Krajský soud v Brně, z uvedeného znaleckého posudku vyplynulo, že obě předmětné žádosti o příspěvek na péči (z ledna a října 2007) vyplnil stěžovatel, a pouze ve vztahu k jednomu slovu a čtyřem číselným údajům znalec uvedl, že je pravděpodobnější, že je stěžovatel nenapsal. Ústavní soud tak bez výhrad souhlasí se závěrem, který na č. l. 6 svého usnesení vyjádřil soud, že zmíněný znalecký posudek prokázal vyplnění žádosti stěžovatelem (byť ne kompletně), tudíž i tento důkaz potvrzuje znalost stěžovatele o probíhajících řízeních o žádosti o příspěvku na péči.
S ohledem na spolehlivé prokázání stěžovatelova úmyslu uvedenými důkazy pak Ústavní soud neshledává důvodnou stěžovatelovu námitku, že odvolací soud neprovedl důkaz předloženými uzavřenými obálkami obsahujícími výpisy z účtů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování totiž spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či
I. ÚS 362/96 ). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či
I. ÚS 459/2000 ). Z výše uvedeného je zřejmé, že právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě.
Ústavní soud tak uzavírá, že pokud trestní soudy na základě provedeného dokazování dospěly k přesvědčení o spolehlivém prokázání viny stěžovatele ze spáchání uvedeného zločinu, učinily tak na základě racionálního hodnocení důkazů, které náležitě odůvodnily, přičemž se v plné míře vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami. Neshledal, že by skutková zjištění, z nichž napadená rozhodnutí vycházela, byla v rozporu (natož pak extrémním) s provedenými důkazy. V posuzované věci tak nebyl prostor pro aplikaci principu in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu