Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. Ch., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 388/8, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně v řízení vedeném pod sp. zn. 68 T 13/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019 č. j. 68 T 13/2018-1032 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019 č. j. 1 To 33/2019-1092 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku a zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020 č. j. 5 Tdo 1176/2019-1222 byly uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně i Vrchního soudu v Olomouci zrušeny a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Stěžovatel následně dvakrát požádal Krajský soud v Brně, pobočku ve Zlíně (dále jen "krajský soud") o započtení doby výkonu trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení. Krajský soud přípisy ze dne 6. 10. 2021 a 21. 10. 2021 vyrozuměl obhájce stěžovatele, že uvedené žádosti nelze vyhovět, neboť započítání trestu odnětí svobody vykonaného před výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu do zkušební doby podmíněného odsouzení není možné. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem krajského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a je krajský soud povinen rozhodnout o započítání části vykonaného trestu uloženého výše citovaným rozsudkem krajského soudu ve spojení s výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci do trestu uloženého uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Podle stěžovatele došlo postupem krajského soudu k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je trest odnětí svobody jedním z druhů trestů. Má za to, že byly splněny podmínky pro započtení vyplývající z § 92 odst. 2 trestního zákoníku, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody uložený rozsudkem krajského soudu i trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu uložený rozsudkem Nejvyššího soudu představují stejný druh trestu. Jestliže krajský soud odmítl započíst výkon části uloženého (nepodmíněného) trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení, porušil tím podle stěžovatele zákaz dvojího přičítání. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nezapočtení části vykonaného trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o započítání trestu podle § 92 trestního zákoníku. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že trestní zákoník pojímá trest odnětí svobody jako jediný druh trestu, který má tři formy, a to nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (srov. § 52 odst. 2 trestního zákoníku). Nelze však přehlížet, že důsledky spojené s podmíněným odsouzením (tedy povinnost vést v průběhu zkušební doby řádný život a vyhovět případně uloženým doplňujícím opatřením) jsou diametrálně odlišné od těch, které vyplývají z uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (tedy uvěznění). Existují tedy zásadní rozdíly mezi faktickým obsahem obou uvedených forem trestu odnětí svobody, což se projevuje např. i v tom, že nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy považován za přísnější trest než podmíněné odsouzení, a to bez ohledu na výměru odnětí svobody (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. I/1967).
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem, který formuloval krajský soud ve svém přípisu obhájci stěžovatele ze dne 21. 10. 2021, tedy že započítání vykonané části původně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení uloženého následně pro stejný skutek není možné. Krajský soud správně uvedl, že k započtení vykonané části trestu odnětí svobody by mohlo dojít až v případě, kdy by soud podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že se trest odnětí svobody vykoná.
Ústavní soud tedy shrnuje, že se krajský soud při posuzování žádosti stěžovatele o započtení části vykonaného trestu odnětí svobody do zkušební doby podmíněného odsouzení nedopustil žádného pochybení. Jeho postupem proto nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu