Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Š. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 5 Tdo 486/2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2021 č. j. 10 To 120/2020-2473 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2020 č. j. 3 T 75/2014-2299, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, kterým byl (společně s dalšími osobami) uznán vinným ze spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce spojené se zadáváním a rozhodováním o veřejných zakázkách na dobu tří let.
Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel své námitky soustředí primárně vůči usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, jímž byl zrušen v pořadí druhý zprošťující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud").
Opakovaně zdůrazňuje, že krajský soud vydal toto usnesení po pouhých deseti minutách neveřejného zasedání a bez toho, že by jakkoli doplnil dokazování. Postup odvolacího soudu proto považuje za pouze formální, když se tento soud nemohl ani zčásti seznámit se spisem, s dokazováním provedeným před soudem prvního stupně a s jeho vyjádřením k odvolání státního zástupce. Je přesvědčen, že odvolací soud v uvedeném rozhodnutí v podstatě dal soudu prvního stupně závazné pokyny, jak má hodnotit provedené důkazy, a vynucoval si tak uznání viny u všech obžalovaných, čímž ve svých důsledcích mj. popřel zásadu dvojinstančnosti.
Brojí zejména proti závěrům, které krajský soud zaujal k otázce naplnění subjektivní stránky. Má za to, že krajský soud postupoval v rozporu se základními zásadami trestného řízení, konkrétně se zásadou materiální pravdy, zásadou in dubio pro reo a zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel dále připomíná, že v předmětném trestním řízení došlo ke značným průtahům, neboť od zahájení trestního stíhání uplynulo takřka deset let. K odsouzení podle něj došlo pouze v důsledku závaznosti právního názoru krajského soudu, což dovolací soud nepřípadně bagatelizoval.
Usnesení Nejvyššího soudu, jakož i uvedené usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 považuje za nepřezkoumatelné.
Poukazuje na to, že nalézací i odvolací soud ignorovaly návrh dalšího obžalovaného na doplnění dokazování směřující ke zjištění, zda v rozhodné době existovaly jiné subjekty, které mohly poskytnout požadované know-how. V této souvislosti označuje za nepodložené až absurdní tvrzení Nejvyššího soudu, že takové zjištění znemožnili obžalovaní, a připomíná, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu nelze přenášet na obžalované. Za nepodložený, nelogický a paušalizující považuje i závěr Nejvyššího soudu, že obžalovaní ovládli Radu Královéhradeckého kraje.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Jak již bylo zmíněno, převážná část stěžovatelových námitek směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, jímž byl zrušen v pořadí druhý zprošťující rozsudek. Ústavní soud však musí konstatovat, že se s touto skupinou námitek ve svém usnesení spolehlivě vypořádal Nejvyšší soud. Adekvátně vyhodnotil vliv uvedeného usnesení odvolacího soudu na napadený rozsudek okresního soudu a nikterak jej nebagatelizoval, jak tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že odvolací soud není oprávněn si sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tzn., že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (srov. např. nálezy sp. zn. I.
ÚS 49/06 ,
,
či
I. ÚS 3235/15 ).
Jak navíc správně vysvětlil Nejvyšší soud na č. l. 18 svého usnesení, krajský soud ve svém kasačním usnesení ze dne 11. 11. 2019 ani neřešil spor o skutkových závěrech a hodnocení důkazů, ale šlo o právní posouzení skutku, jak jej zjistil sám soud prvního stupně. Krajský soud v uvedeném usnesení nerozporoval žádný skutkový závěr soudu prvního stupně ani způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, nýbrž analyzoval tyto skutkové závěry z hlediska naplnění subjektivní stránky, tedy úmyslného zavinění stěžovatele (a dalších obžalovaných).
Poukázal přitom na to, že sám soud prvního stupně dospěl k přesvědčení o vědomosti stěžovatele a dalších obžalovaných o účelovém vypsání předmětné veřejné zakázky tak, aby se jejím vítězem stala konkrétní společnost (D&D Projekt), což bylo v rozporu se Směrnicí č. 3 Rady Královéhradeckého kraje ke stanovení postupu při zadávání veřejných zakázek. Vyvrátil názor okresního soudu, který absenci úmyslného zavinění obžalovaných původně dovozoval z toho, že nebylo zjištěno, že by část plnění vyplaceného společnosti D&D Projekt obdržel kdokoli z nich, přičemž správně uvedl, že profit pachatele na průběhu a výsledku nestandardně vypsané veřejné soutěž není zákonným znakem trestného činu pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle § 128a trestního zákona.
Tuto argumentaci krajského soudu považuje Ústavní soud za racionální a přiléhavou, a tudíž ji nehodlá rozporovat.
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že krajský soud svým usnesením z 11. 11. 2019 nezasáhl do hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně a na jeho základě uzavřeným skutkovým zjištěním. Potvrzuje také názor Nejvyššího soudu, že formulování závazného právního názoru nemůže představovat nepřípustnou formu vlivu odvolacího soudu na výsledek trestního řízení ani narušení dvojinstančnosti trestního řízení, resp. že bez takového oprávnění by odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného postrádalo smysl. Postup krajského soudu tak nebyl v rozporu se základními zásadami trestního řízení, jak tvrdí stěžovatel.
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku stěžovatele, že krajský soud vydal zmíněné usnesení ze dne 11. 11. 2019 po pouhých deseti minutách neveřejného zasedání. Z této skutečnosti totiž nelze bez dalšího dovodit, že se odvolací soud důkladně neseznámil se spisem a se všemi podklady potřebnými pro rozhodnutí; je totiž prakticky samozřejmostí, že se soud se spisem seznámí ještě před vlastním jednáním. Z obsahu a kvality samotného usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 ostatně nevyplývají žádné pochybnosti o tom, že krajský soud byl důkladně obeznámen s detaily dané trestní věci.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že napadené usnesení Nejvyššího soudu a zmiňované usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 vykazuje znaky nepřezkoumatelnosti. Obě tato usnesení jsou kvalitně a přesvědčivě odůvodněna a je z nich bez problému seznatelné, na základě jakých úvah trestní soudy dospěly k rozhodným závěrům, na nichž tato rozhodnutí založily.
V argumentaci Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádnou snahu přenášet odpovědnost za objasnění skutkového stavu na stěžovatele či další obžalované, jak tvrdí stěžovatel. Jestliže Nejvyšší soud na č. l. 20 svého usnesení konstatoval, že obžalovaní svým protiprávním postupem při zadávání veřejné zakázky znemožnili řádné provedené veřejné soutěže a zjištění, zda jsou na trhu další subjekty ochotné spolupracovat s Královéhradeckým krajem, jednalo se toliko o logickou charakteristiku důsledků spáchaného trestného činu. Nejvyšší soud dále na stejném místě svého usnesení podrobně vysvětlil nelogičnost požadavku obžalovaných, aby bylo zjišťováno, zda v rozhodné době existovaly jiné subjekty, které mohly poskytnout požadované know-how. Ústavní soud neshledal žádný logický nedostatek ani ve způsobu, jakým Nejvyšší soud na č. l. 21-23 vyvrátil veškeré námitky stěžovatele a dalších obviněných týkající se naplnění znaků předmětného trestného činu.
Ústavní soud konečně nemůže přiznat relevanci ani poukazu stěžovatele na průtahy, které nastaly v průběhu trestního řízení. Nalézací soud správně přihlédl k době, která uplynula od spáchání trestného činu (a tedy i k délce trestního řízení) při ukládání trestu (srov. č. l. 10 rozsudku okresního soudu). Jiný vliv na výsledek řízení z uvedené skutečnosti nelze dovodit.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v napadených rozhodnutích trestních soudů, ani v kasačním usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, které jim předcházelo (a které je předmětem většiny stěžovatelových námitek) neshledal žádné pochybení, které by bylo možno hodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nejsou tedy splněny předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu