5 Tdo 486/2021

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Š. R., M. K., J. V. a P. B. odmítají.

1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové podal po provedeném přípravném řízení na obviněné Š. R., M. K., J. V. a P. B. obžalobu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 1 ZT 30/2013, pro skutek, v němž spatřoval trestný čin pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona.

2. Okresní soud v Hradci Králové po předběžném projednání obžaloby svým usnesením ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 2 T 75/2015, trestní stíhání obviněných podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 10 To 125/2015, tak, že napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně přikázal o věci znovu rozhodnout.

3. Okresní soud v Hradci Králové provedl hlavní líčení a rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 2 T 75/2015, obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu

zprostil v plném rozsahu obžaloby. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 10 To 463/2017, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

4. Okresní soud v Hradci Králové opětovně provedl ve věci hlavní líčení a svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 2 T 75/2015, obviněné znovu podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Následně na základě podaného odvolání státního zástupce byl i tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 10 To 132/2019, a soudu prvního stupně byla věc přikázána k novému rozhodnutí.

5. V následném hlavním líčení pak Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 3 T 75/2014, obviněné Š. R., M. K., J. V. a P. B. uznal vinnými trestným činem pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (v označení trestného činu došlo k nepřesnosti spočívající v užití spojky „nebo“ namísto spojky „a“). Obviněným byl za tento trestný čin uložen podle § 128a odst. 2 tr. zákona shodný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jim všem byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce spojené se zadáváním a rozhodováním o veřejných zakázkách na dobu 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Královéhradecký kraj (dále také jen „KHK“) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Uvedeného trestného činu se podle posledně uvedeného rozsudku obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že obvinění Š. R., M. K. a J. V. poté, co byli dne 21. 1. 2008 usnesením Královéhradeckého kraje pověřeni poškozeným Královéhradeckým krajem jako veřejným zadavatelem k provedení veřejné zakázky malého rozsahu ve smyslu § 12 odst. 6 zákona č. 137/2006 sb., o veřejných zakázkách ve znění účinném do 14. 3. 2008 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“ nebo ve zkratce jen „ZVZ“), a to dodání „know-how“ pro zpracování a využití odpadní dendromasy, realizovali výběrové řízení tak, že v rozporu s § 6 ZVZ a čl.

5 bodem II. Směrnice č. 3 Rady Královéhradeckého kraje (dále jen jako „Rada KHK“), oslovili dne 21. 1. 2008 písemnou výzvou k podání nabídky jako uchazeče o veřejnou zakázku 4 obchodní společnosti uvedené ve výroku rozsudku, o kterých věděli, že se vůbec nezabývaly činností související s veřejnou zakázkou. Výzvu k podání nabídek v rozporu s § 6 ZVK a čl. 5 bodem II uvedené interní směrnice č. 3 Rady KHK nezveřejnili na webových stránkách KHK a dále stanovili lhůtu k podání nabídek pouze do 24. 1.

2008. Současně oslovili jako uchazeče o veřejnou zakázku uvedenou výzvou k podání nabídek předem vybranou obchodní společnost D&D Projekt, spol. s r. o., IČ: 27684211, se sídlem Holandská 878/2, Brno, později v konkurzu, nyní vymazaná z obchodního rejstříku (dále jen „D&D Projekt“), která se jako jediná z oslovených uchazečů zabývala činností odpovídající veřejné zakázce. Obvinění si přitom byli vědomi toho, že se již v průběhu roku 2007 společně s obviněným P. B. a představiteli obchodní společnosti D&D Projekt účastnili za KHK jednání o projektu obchodní společnosti D&D Projekt nazvaném „Green Profit“, který se zabýval právě využitím odpadní dendromasy, takže věděli, že obchodní společnost D&D Projekt získala ještě před zahájením výběrového řízení informace o veřejné zakázce a mohla následně s předstihem zpracovat svou nabídku ve výběrovém řízení.

Uvedené informace přitom zamlčeli dalším členům hodnotící komise i Rady KHK a sami jako členové hodnotící komise s nadpoloviční většinou hlasů a s vědomím poskytnutých výhod obchodní společnosti D&D Projekt ve výběrovém řízení dne 24. 1. 2008 vyhotovili a podepsali Protokol o otvírání obálek s nabídkami a hodnocení nabídek na získání uvedeného „know-how“, kterým doporučili jako vítěze výběrového řízení jediného uchazeče o veřejnou zakázku, a to obchodní společnost D&D Projekt. Dále dne 30. 1. 2008 doporučili Radě KHK schválit nabídku obchodní společnosti D&D Projekt, přičemž Rada KHK skutečně vybrala jako vítěze výběrového řízení doporučenou obchodní společnost D&D Projekt a zmocnila obviněného P.

B., hejtmana KHK k podpisu smluvního vztahu a uložila obviněnému M. K. zajistit realizaci schváleného usnesení. Následně obviněný P. B. jako hejtman KHK dne 5. 2. 2008 uzavřel jménem KHK s takto zvýhodněnou obchodní společností D&D Projekt licenční smlouvu k poskytnutému „know-how“ při zpracování a využití odpadní dendromasy, na jejímž základě obchodní společnost D&D Projekt obdržela od poškozeného KHK dne 22. 2.

7. Obviněný P. B. se na tomto jednání podílel tak, že jako hejtman KHK a člen Rady KHK se v průběhu roku 2007 společně s obviněnými J. V., M. K. a Š. R. účastnil za KHK minimálně jednoho jednání s představiteli obchodní společnosti D&D Projekt ohledně projektu nazvaného „Green Profit“, který se zabýval využitím odpadní dendromasy, a věděl tak, že obchodní společnost D&D Projekt získala ještě před zahájením zadávacího řízení informace o veřejné zakázce a mohla následně s předstihem zpracovat svou nabídku v zadávacím řízení. Uvedené informace se záměrem zvýhodnit ve výběrovém řízení obchodní společnost D&D Projekt zamlčel ostatním členům Rady KHK před hlasováním o schválení nabídky obchodní společnosti D&D Projekt na získání „know-how“ při zpracování a využití odpadní dendromasy. Poté sám jako člen Rady KHK dne 30. 1. 2008 hlasoval pro přijetí usnesení o schválení uvedené nabídky obchodní společnosti D&D Projekt a poté jako hejtman KHK dne 5. 2. 2008 uzavřel jménem KHK s takto zvýhodněnou obchodní společností licenční smlouvu k poskytnutému „know-how“ při zpracování a využití dendromasy, na jejímž základě obchodní společnost D&D Projekt obdržela od KHK dne 22. 2. 2008 sjednanou odměnu ve výši 2 368 100 Kč včetně DPH.

8. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 10 To 120/2020, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

9. Kromě shora uvedených soudů prvního a druhého stupně byly do procesu rozhodování zapojeny i další soudy, jež rozhodovaly o různých procesních otázkách. Konkrétně ve věci již rozhodoval Vrchní soud v Praze (o věcné příslušnosti na počátku řízení před soudem – viz jeho usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 5 Ntd 8/2014 na č. l. 1662 trestního spisu, o stížnosti obviněných proti usnesení o vyloučení soudců – usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 9 To 36/2020 na č. l. 2413 trestního spisu, jakož i o odnětí a přikázání věci - usnesení z téhož dne pod sp. zn. 9 Ntd 9/2020 a 9 Ntd 10/2020 na č. l. 2422 a 2426 trestního spisu), ale též Ústavní soud (o ústavních stížnostech obviněných proti jednomu z kasačních rozhodnutí soudu druhého stupně – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 99/20, ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4009/19, a ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4020/19 na č. l. 2254-2260 trestního spisu). V tomto směru lze odkázat na obsah trestního spisu.

II. Dovolání obviněných a) Dovolání obviněného Š. R.

10. Proti uvedenému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Š. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

11. Obviněný předně vyjádřil své přesvědčení, že napadené rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v Listině základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces. Obviněný namítl absenci protiprávnosti jako pojmového znaku trestného činu, když tehdy platný zákon o veřejných zakázkách (č. 137/2006 Sb.), připouštěl zvolený postup, neboť zadavatel nemusel oslovit více zájemců a zakázka mohla být zadána v rámci tzv. jednacího řízení bez uveřejnění postupem podle § 37 ZVZ, navíc své kroky činil rovněž v souladu s usnesením Rady KVK. Také případná komunikace s obchodní společností D&D Projekt byla právem aprobovaná analogicky k institutu předběžné tržní konzultace. Podle obviněného nebyl navíc naplněn znak úmyslného zavinění. Obvinění popsaným jednáním ani nezjednali některému soutěžiteli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Zakázka byla totiž realizována jako zakázka malého rozsahu, u které byly ze strany zadavatele dodrženy uvedené zákonné zásady, a to i v rámci předpisů KHK. Obviněný odmítl závěr soudů nižších stupňů o porušení směrnice č. 3 Rady KHK a uvedl, že se jednalo o jasně vyjádřenou vůli vrcholného orgánu KHK, podle které obviněný také postupoval. Závěry soudu o údajném úmyslu zvýhodnit jediného uchazeče označil za absurdní a nelogické, naopak byl vytvořen tlak na uchazeče, aby byla podána nabídka do 2 milionů Kč bez DPH, proto KHK získal majetkovou hodnotu know-how za podstatně nižší cenu.

12. Obviněný dále namítl, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů

a jejich právní posouzení neodpovídalo provedenému dokazování. Tím došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s řadou námitek obhajoby. Obviněný označil napadené rozhodnutí odvolacího soudu za projev libovůle v rámci hodnocení důkazů, přitom se jednalo o otázky významné pro posouzení jeho viny. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že jeho námitky byly paušálně a formalisticky odbyty a že porušily princip dvojinstančnosti trestního řízení, a to především pokud jde o pokyn odvolacího soudu, který se týkal naplnění subjektivní stránky trestného činu a který byl pro soud prvního stupně závazný. V důsledku toho pak došlo k výroku o vině při nezměněné důkazní situaci. V rozhodnutí nebylo v jeho případě ani uvedeno konkrétní naplnění subjektivní stránky a forma úmyslu.

13. Podle obviněného došlo také k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť s přihlédnutím k okolnostem případu absentoval materiální znak trestného činu vyjádřený v § 3 odst. 2 tr. zákona, který nelze posuzovat pouze na základě výše prospěchu pro vítěze veřejné zakázky. S ohledem na výše uvedené a dosavadní odstup od zadání veřejné zakázky a délku trestního řízení, jakož i na to, že KHK nebyla způsobena žádná škoda a vše bylo schváleno Radou KHK, nešlo o čin společensky nebezpečný. Dále obviněný ve svém dovolání namítl, že se soudy nižších stupňů nezabývaly individuálním posouzením role jednotlivých obviněných ve formě spolupachatelství, a to i ve spojitosti s rozhodnutím o trestu. Vytkl také, že se odvolací soud nevypořádal ve svém rozhodnutí s námitkou obhájce obviněného J. V. ohledně přípustného rizika.

14. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a rozhodnutí na něj obsahově navazující v plném rozsahu zrušil a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby státního zástupce, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

b) Dovolání obviněného M. K.

15. Obviněný M. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání (ve dvou mírně odlišných podáních ze dnů 26. 3. 2021 a 1. 4. 2021, z nichž druhé je vlastně opravou prvního, zejména co do označení napadeného rozhodnutí). Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť skutek, pro který byl stíhán a odsouzen, nenaplňoval znaky jakéhokoliv trestného činu.

16. Obviněný předně namítl, že neměl v úmyslu získat majetkový či jiný prospěch, tento úmysl nebyl v řízení prokázán, svým jednáním ani nezpůsobil značnou škodu. Podle jeho názoru nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 128a odst. 2 písm. b) tr. zákona, neboť nebyl získán žádný majetkový prospěch.

17. Dále upozornil, že nebylo třeba provádět výběrové řízení, neboť šlo o zakázku malého rozsahu. Veřejný zadavatel byl pouze povinen dodržet zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, čemuž dostál. Nedošlo ani k porušení žádných jiných právních předpisů.

18. Obviněný namítl také porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť skutek postrádal znak společenské škodlivosti (k tomu obviněný argumentoval ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „tr. zákoník“). Jeho obvinění do značné míry vyplývalo z vyhrocené chaotické situace, která panovala v roce 2010 v oblasti veřejných zakázek. Společenská škodlivost jeho činu byla tak nulová, a to i s přihlédnutím k délce trestního řízení. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně nesprávné hodnocení důkazů a netransparentnost rozhodování, neboť soud prvního stupně důkazní postup nepopsal vyčerpávajícím způsobem a skutek popsaný ve výroku rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnil.

19. Obviněný dále vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal se zásadou posouzení trestného činu podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s ohledem na právní kvalifikaci zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, ve veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, zejména rozlišení mezi pojmy „zjednání“ a „sjednání“, neboť po pojmové stránce se jednalo o zcela odlišné významy, které mají nutně rozdílný právní význam z hlediska naplnění zákonných znaků. Vytkl také odvolacímu soudu, že opakovaně a jednoznačně dával pokyny soudu prvního stupně k jeho odsouzení, došlo tak k procesnímu pochybení.

20. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o zproštění obžaloby státního zástupce, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. c) Dovolání obviněného J. V.

21. Obviněný J. V. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť došlo k nesprávnému posouzení skutku. Skutek kladený mu za vinu podle něj nenaplňoval znaky trestného činu podle § 128a odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka jeho skutkové podstaty. Obviněný navrhoval provedení důkazů, zda existovala hospodářská soutěž a zda ke dni zahájení výběrového řízení na veřejnou zakázku na dodání „know-how“ pro zpracování a využití odpadní dendrobiomasy existovaly i jiné subjekty, které mohly poskytnout zadavatelem požadované plnění. Jednalo se tak o opomenuté důkazy, neboť tyto důkazy nebyly provedeny a ani soud prvního stupně ani odvolací soud náležitě neodůvodnily, z jakého důvodu nebyly tyto důkazy provedeny.

22. Podle obviněného popsaný skutek nebyl trestným činem a popsané jednání nevykazovalo znaky trestného činu. Nebyla totiž naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu a obviněný nejednal v úmyslu zjednat přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Vytkl soudům nižších stupňů, že nesprávně posoudily otázku protiprávnosti. Podle jeho názoru se nejednalo ani o veřejnou soutěž, nebyl tedy naplněn pojmový znak tohoto trestného činu. Nedošlo ani k porušení interních směrnic KHK.

Pokud neexistovala možnost účasti více soutěžitelů, nebyl ani jiný soutěžitel, na jehož úkor mohla být zjednána přednost nebo výhodnější podmínky, pak nelze dovodit ani jeho trestní odpovědnost. Zadavatelem byly osloveny i jiné subjekty kromě obchodní společnosti D&D Projekt. V té době nebyl znám žádný subjekt v České republice kromě obchodní společnosti D&D Projekt, který by se danou problematikou zabýval. Poukázal na vyjádření advokátní kanceláře, podle nějž zadavatel mohl zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění, přičemž nebylo třeba provést výběrové řízení.

Zadavatel tak mohl přímo oslovit pouze jediného zájemce obchodní společnost D&D Projekt a s touto společností mohl bez dalšího uzavřít smlouvu na plnění veřejné zakázky. Pokud tedy byly dány podmínky pro přímé oslovení jednoho dodavatele, pak tato skutečnost podle obviněného přímo vylučovala naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen. Poukázal také na jednání předcházející zahájení výběrového řízení na veřejnou zakázku, která byla obecného charakteru a měla podobu předběžných tržních konzultací, které byly přípustné.

Odmítl, že by šlo o jednání vedená úmyslem zjednat obchodní společnosti D&D Projekt přednost či výhodnější podmínky ve veřejné soutěži na úkor jiných soutěžitelů. Z pouhého provedení konzultací nelze učinit závěr o protiprávnosti takového jednání. Zdůraznil, že veškerá jednání, kterých se zúčastnil a která souvisela s projektem zpracování dendrobiomasy, byla vždy vedena v zájmu KHK a se souhlasem, resp. v návaznosti na usnesení jeho orgánů.

23. Obviněný také trval na tom, že neporušil žádnou jemu uloženou zákonnou povinnost či povinnost stanovenou interními předpisy KHK, pokud o projektu nebo jednáních neinformoval členy hodnotící komise nebo členy Rady KHK, neboť žádná taková povinnost z žádných dokumentů ani z provedených důkazů nevyplývala. Navíc tato informace nemohla ovlivnit rozhodování těchto kolektivních orgánů. Nebylo ani zřejmé, z jakého důvodu by obvinění neměli podepsat Protokol o otevírání obálek s nabídkami a hodnocení nabídek poté, co proběhlo řádné jednání hodnotící komise, a z čeho soudy dovozovaly, že on sám protokol vyhotovil. Z výše uvedeného nelze ani dovodit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť zde chybí úmysl obviněného opatřit jinému neoprávněný prospěch. Obviněný namítl též porušení subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající zásady ultima ratio. Shledal také procesní pochybení v souvislosti se závazným pokynem odvolacího soudu adresovaného soudu prvního stupně, tímto postupem došlo k flagrantnímu porušení ústavně zaručených práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces a práva na osobní svobodu.

24. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby státního zástupce v celém rozsahu, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

d) Dovolání obviněného P. B.

25. Obviněný P. B. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Podle obviněného skutková zjištěná obsažená ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a doplněná v jeho odůvodnění neskýtala dostatečný podklad pro jeho odsouzení za trestný čin. Nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu kladeného mu za vinu. Jeho trestní odpovědnost nebyla založena na trestní odpovědnosti fyzické osoby, ale na jeho jednání jako člena Rady KHK a hejtmana KHK, tedy člena kolektivního orgánu krajské samosprávy, který rozhodoval kolektivním hlasováním. Nemohl tak naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu a jednat v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícím v úmyslu společným jednáním s ostatními obviněnými jako pořadateli veřejné soutěže opatřit jinému prospěch. Chybělo tak zavinění. Podle jeho názoru se vůbec nejednalo o trestný čin. V popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně chybělo uvedení konkrétního termínu schůzky s představiteli obchodní společnosti D&D Projekt.

27. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že náležitě nepřezkoumal jeho odvolací námitky a odkázal pouze na jím dříve učiněný právní závěr v předchozím rozhodnutí, čímž ve své podstatě znemožnil obviněnému právo na dvojinstanční řízení. Namítl také porušení § 125 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud pochybil i tím, že předem zavázal soud prvního stupně k výkladu použité právní kvalifikace a že ve svém rozhodnutí neuvedl, že se měl dopustit trestného jednání ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, neboť obviněný ani další osoby neměly postavení zadavatele či pořadatele veřejné soutěže.

28. Obviněný na závěr svého dovolání uzavřel, že nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť obviněný nemohl ovlivnit rozhodnutí kolektivního orgánu, jednání Rady KHK se neúčastnil a nehlasoval o něm. Jednotlivá rozhodnutí Rady KHK byla učiněna kolektivním orgánem a v případě, že by rozhodnutí bylo učiněno v rozporu s povinnostmi členů Rady KHK, musela by být vyvozena trestní odpovědnost u všech členů Rady KHK bez výjimky.

29. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření k dovoláním a replika a) Vyjádření k dovoláním obviněných Š. R., M. K. a J. V.

30. K dovoláním obviněných Š. R., M. K. a J. V. se dne 21. 4. 2021 vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci jejich dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám.

31. Část námitek nesprávného posouzení subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byli obvinění odsouzeni, se ve skutečnosti týkala provádění a hodnocení důkazů a směřovala k revizi skutkových zjištění. Těmito námitkami se však obvinění domáhali přehodnocení soudy nižších stupňů učiněných závěrů. Státní zástupce odmítl existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že neshledal závady vedoucí k deformaci důkazů či jiné vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Bylo totiž bez jakýkoliv pochybností prokázáno, že se všichni obvinění dopustili stíhaného skutku a že tento skutek vykazoval všechny znaky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona.

32. Podle státního zástupce rozhodnutí soudů nižších stupňů dostála kritériím uvedeným v § 125 odst. 1 tr. řádu. S námitkami obviněných se rovněž zabýval odvolací soud ve svém rozhodnutí. Nelze také pominout, že řadu námitek obvinění uplatňovali již dříve v rámci opravných řízení, přičemž soudy se s nimi již vypořádaly, proto také bylo možné akceptovat odkazy na odůvodnění předcházejících rozhodnutí, kde tyto úvahy byly rozvedeny.

33. Státní zástupce dále upozornil, že dovolání nelze založit jen na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve smyslu § 254 tr. řádu, pokud zůstaly nezodpovězeny některé dílčí námitky obviněných z řádného opravného prostředku, a to minimálně vzhledem k § 265a odst. 4 tr. řádu, podle něhož není přípustné dovolání výlučně proti důvodům rozhodnutí. Zdůraznil, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán zákonem stanovenými důvody dovolání a jejich vymezením, proto není možné přezkoumávat veškeré možné námitky obviněných. Odmítl také námitky týkající se udělování pokynu krajským soudem, neboť z posledního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že důvodem zrušení zprošťujícího rozsudku okresního soudu byly jeho vady podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu. Legitimní požadavek odvolacího soudu, aby se soud prvního stupně vypořádal se všemi okolnostmi i důkazy a přiřadil k nim také odpovídající hmotněprávní normy, byl realizován podle státního zástupce v mezích jeho pravomoci a možnost vyloučení takového postupu by znamenala popření zásady dvojinstančnosti trestního řízení. Uvedl, že postup odvolacího soudu musel respektovat a dodržet předvídané omezení vyplývající z § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, pro které nemohl uznat vinu obviněných, které soud prvního stupně zprostil obžaloby.

34. Státní zástupce připustil, že pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit některé blíže označené námitky obviněných, jimiž zpochybňovali naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona. Tyto jejich námitky nicméně shledal neopodstatněnými. Úmysl obviněných vyplýval zejména z odůvodnění spjatého s jednotlivými znaky objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, jakož i z toho, že veřejná zakázka byla vypsána účelově s cílenou preferencí obchodní společnosti D&D Projekt, což vedlo v konečném důsledku i ke schválení její nabídky. Pokud šlo o subjektivní stránku v podobě přímého úmyslu, ten byl dovozen z toho, že obvinění nerespektovali obecně platnou povinnost rovných podmínek pro účastníky veřejné soutěže. V posuzovaném případě se jednalo o veřejnou zakázku a vítezství v soutěži s sebou přinášelo pro obchodní společnosti D&D Projekt prospěch materiální povahy, což muselo být obviněným, jako osobám odpovědným za uskutečnění veřejné zakázky, evidentně známo a museli se způsobením následku počítat, proto lze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu i z tohoto pohledu.

35. Byly naplněny i veškeré znaky objektivní stránky skutkové podstaty sledovaného trestného činu, a to i pokud jde o znak veřejné soutěže, neboť skutková podstata neobsahovala blanketní či odkazovací dispozici, a proto dopadla na veřejnou soutěž v obecném významu. V posuzovaném případě nebyly u zakázky malého rozsahu dodrženy zásady zakotvené v § 6 ZVZ. Došlo totiž k diskriminaci ostatních oslovených soutěžitelů, ale i potencionálních soutěžitelů, neboť v důsledku jednání obviněných nedisponovaly shodným penzem informací o zadávané veřejné zakázce jako obchodní společnosti D&D Projekt. Zvýhodnění obchodní společnosti D&D Projekt bylo umocněno stanovením velmi krátké pouze třídenní lhůty ke zpracování nabídek, což ostatní dodavatele fakticky vylučovalo z úspěchu ve veřejné soutěži. To se také stalo skutečností, neboť KHK obdržel pouze jedinou nabídku, a to nabídku obchodní společnosti D&D Projekt. K námitce předchozích konzultací státní zástupce zdůraznil, že ta by sama o sobě nebyla důvodem pro založení trestní odpovědnosti za tento trestný čin, neboť aktivita obviněných byla rozvíjena k ovlivňování rovnosti v úvahu přicházejících soutěžitelů a veřejná zakázka byla vypsána tak, aby se vítězem stala jedině obchodní společnosti D&D Projekt. Připomněl, že o zjednání přednosti se jedná v případě jakéhokoliv zvýhodnění některého ze soutěžitelů veřejné soutěže v časovém předstihu a tato přednost byla zajištěna pro obchodní společnost D&D Projekt na úkor jiných dodavatelů. Ostatní oslovení dodavatelé byli vybráni účelově bez reálné šance na předložení očekávaného návrhu. Obvinění v rámci hodnocení nabídek vybrali jako tzv. nejlepší nabídku od obchodní společnosti D&D Projekt, ačkoliv s ní předem jednali, podíleli se na úpravě dokumentace a z jejich strany jako členů výběrové komise bylo zadavateli doporučeno uzavřít se zmíněnou obchodní společností smlouvu na plnění zakázky.

36. K namítané absenci škody, resp. získání značného prospěchu pro jinou osobu, státní zástupce konstatoval, že obvinění jednali v úmyslu získat pro obchodní společnost D&D Projekt prospěch spočívající ve vyplacení odměny související s uzavřením licenční smlouvy za předmět veřejné zakázky. Prospěch nelze zaměňovat se škodou. V daném případě byl získán značný prospěch pro obchodní společnost D&D Projekt, proto byl užit znak skutkové podstaty podle § 128a odst. 2 písm. b) tr. zákona. Obvinění porušili zásady uvedené v § 6 ZKZ, tedy zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, pokud cíleně preferovali obchodní společnost D&D Projekt na úkor ostatních dodavatelů, ale také Směrnici č. 3 Rady KHK, kterou byl stanoven postup kraje při zadávání veřejných zakázek, konkrétně v čl. 5.

37. K použité právní kvalifikaci státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud shledaly, že při zvážení celého souhrnu norem přicházejících do úvahy nebyla nová právní úprava příznivější. Zdůraznil, že rozhodující nebylo pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání obviněných jako pachatelů. K námitce rozdílu mezi pojmy „sjednání“ a „zjednání“, podotkl, že se nejednalo o přijetí nové právní úpravy, ale byla pouze provedena zpětná korekce nesprávného znění zákona.

38. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podle státního zástupce podřadit námitky obviněných týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu „ultima ratio“, avšak tyto námitky považoval za neopodstatněné. Podotkl, že posuzovaná věc obviněných byla kvalifikována ve smyslu předcházející úpravy, podle které mezi pojmové znaky trestného činu náležel i tzv. materiální znak, přesněji řečeno se uplatňovalo materiální (materiálně-formální) pojetí trestného činu ve smyslu § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zákona, oproti současnému přístupu, zpravidla označovanému jako formální pojetí s materiálním korektivem. V tomto případě šlo o trestný čin nejen z pohledu zhodnocení formálních znaků uvedených v § 128a tr. zákona, ale současně vzhledem k rozhodným okolnostem podle § 3 odst. 2, 4 tr. zákona bylo možné dovodit vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti jimi spáchaného činu. V posuzovaném případě se nejednalo o hraniční případ trestní odpovědnosti, protože obvinění jednáním naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 2 tr. zákona, a to i svědomím, že znaky kvalifikované skutkové podstaty, které odůvodňovaly použití vyšší trestní sazby, se posuzovaly též materiálně ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona. Dokonce byly naplněny obě předvídané okolnosti podmiňující použití trestní sazby, jednak postavení pořadatele veřejné soutěže, jednak získání značného prospěchu. Značný prospěch byl sledován pro obchodní společnost D&D Projekt a činil 2 368 100 Kč, tedy více než 4,7 násobně převyšoval dolní hranici požadované částky 500 000 Kč. Porušení pravidel veřejné zakázky měli na svědomí obvinění, kteří s výjimkou obviněného Š. R., jenž ale zase byl právníkem, zastávali vedoucí a manažerské pozice ve struktuře KHK, u nichž je očekávána vyšší míra právní gramotnosti a uvážlivosti počínat si ve výslovné shodě se stanoveným postupem. Časový odstup konečného soudního rozhodnutí od spáchání činu, který nelze zcela pominout, byl zohledněn při ukládání trestu.

39. Státní zástupce odmítl námitku obviněného Š. R. směřující proti smyslu a odůvodnění uloženého trestu, neboť tuto námitku nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, to je možné napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nepřisvědčil ani námitce o nedostatku individuálního posouzení role jednotlivých obviněných. Obvinění vystupovali jako odpovědné osoby za provedení výběrového řízení k veřejné zakázce, obviněný P. B., hejtman a člen Rady KHK pak participoval na jednání před zahájením zadávacího řízení, hlasoval o schválení nabídky s utajením zprostředkovaných informací a poté s obchodní společností D&D Projekt uzavřel licenční smlouvu.

40. Ze všech shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Š. R., M. K. a J. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. b) Vyjádření k dovolání P. B.

41. Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále vyjádřil dne 21. 5. 2021 také k dovolání obviněného P. B. Státní zástupce předně odkázal na svou dříve uplatněnou argumentaci v předchozím vyjádření a odmítl i námitky obviněného P. B. jako zčásti neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti zjevně neopodstatněné.

42. Výtka obviněného, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, není podle státního zástupce způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání totiž nelze založit jen na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve smyslu § 254 tr. řádu. Jako irelevantní označil námitky obviněného směřující proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tyto námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze identifikovat objasnění skutečností významných pro založení trestní odpovědnosti všech obviněných, soud prvního stupně dostál požadavkům na náležité odůvodnění obsažené v § 125 odst. 1 tr. řádu. S námitkami obviněného se zabýval rovněž odvolací soud v rámci svojí přezkumné činnosti ve shodě s § 254 odst. 1 tr. řádu. Je možné akceptovat i odkazy na odůvodnění předcházejících rozhodnutí, neboť řada námitek byla uplatňována již dříve v rámci opravného řízení, přičemž soudy se s nimi již dříve vypořádaly. Odmítl i námitku porušení § 125 odst. 1 tr. řádu, neboť v daném případě se nejednalo o rozsudek jako v případě rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž o usnesení, k němuž jsou stanoveny požadavky na odůvodnění v § 134 odst. 2 tr. řádu. Státní zástupce v tomto rozhodnutí neshledal deficity z hlediska přezkoumatelnosti. Odmítl také námitky týkající se popisu skutku, který měl být údajně konstruován v rozsahu dalšího samostatného skutku. Uvedl, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byl významný skutek a nikoliv jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Uvedení konkrétního termínu schůzky s představiteli obchodní společnosti D&D Projekt nepředstavovalo důležitou skutkovou okolnost mající význam z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu. Odmítl také námitku o tvrzeném nedostatku vyjádření spolupachatelství při právní kvalifikaci skutku, neboť z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bylo zřejmé, že tento soud považoval všechny obviněné za spolupachatele trestného činu. Nebylo ani podstatné, pokud odvolací soud v rámci odvolacího rozhodnutí nepřipojil výslovný odkaz na ustanovení o spolupachatelství. Zdůraznil, že spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona netvoří samostatnou formu trestného činu.

43. Státní zástupce dále uvedl, že mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stála také námitka, podle které měl odvolací soud zvoleným způsobem předem zavázat soud prvního stupně k výkladu použité právní kvalifikace, neboť z posledního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že důvodem zrušení zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně byly jeho vady podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu.

44. Pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance pro jejich obecnost zařadit některé námitky obviněného týkající se argumentace o trestní odpovědnosti ve vztahu k orgánu krajské samosprávy a ve spojitosti s požadovanou formou subjektivní stránky trestného činu, avšak i tyto shledal státní zástupce neopodstatněnými. Podstata trestní odpovědnosti obviněného P. B. a dalších obviněných vycházela z jejich role coby realizátorů záměru účelového vypsání veřejné zakázky s cílenou preferencí obchodní společnosti D&D Projekt, nikoliv z „nesprávného“ hlasování v Radě KHK. Obvinění totiž využili svého exponovaného postavení a uskutečňovali pro tzv. výhru nabídky zmíněné obchodní společnosti a následné vyplacení odměny související s uzavřením licenční smlouvy za předmět veřejné zakázky. Obviněný P. B. participoval na jednání před zahájením zadávacího řízení, na hlasování o schválení nabídky s utajením zprostředkovaných informací a poté s obchodní společností D&D Projekt uzavřel licenční smlouvu. Odmítl také úvahu obviněného o trestní odpovědnosti ostatních členů Rady KHK, kteří o nabídce v souvislosti s jejich funkčním zařazením z titulu zvolení v tomto orgánu krajské samosprávy mohli hlasovat, neboť při tom nesledovali cílenou preferenci obchodní společnosti D&D Projekt, resp. nebylo prokázáno, že by jim byla alespoň známa závadnost tohoto projektu.

45. V další části týkající se rozboru právní kvalifikace státní zástupce odkázal na jeho předchozí vyjádření k dovolání obviněných Š. R., M. K. a J. V., které bylo zasláno již před doručením dovolání obviněného P. B. Uzavřel, že námitky obviněného obsažené v dovolání částečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 nenaplňují, neboť se jednalo o námitky skutkové, resp. procesní povahy, a částečně, pokud se další z nich daly považovat za námitky hmotněprávní, byly z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.

46. Ze všech shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud také dovolání obviněného P. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. c) Replika obviněného Š. R.

47. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům. Tohoto práva využil pouze obviněný Š. R.

48. Obviněný Š. R. setrval na svých námitkách uvedených ve svém dovolání a vyjádřil nesouhlas s vyjádřením státního zástupce, že uplatněné dovolací námitky byly převážně skutkového charakteru. Nesprávně byla posouzena především otázka protiprávnosti jeho jednání. Na základě skutkového stavu zjištěného v dosavadním řízení nebylo možné učinit odůvodněný závěr, že by jeho jednáním ani jednáním dalších obviněných byla naplněna skutková podstata stíhaného trestného činu ani žádného jiného trestného činu. Obviněný zopakoval, že soudy nižších stupňů v dosavadním řízení naprosto ignorovaly a vůbec se nevypořádaly se skutečností, že v daném případě zadavatel nemusel oslovit více zájemců, když zakázka mohla být zadána v rámci tzv. jednacího řízení bez uveřejnění. Také se nevypořádaly se skutečností, že případná komunikace s uvedenou společností byla právem aprobovaná analogicky k institutu předběžné tržní konzultace.

49. Obviněný dále namítl, že dosavadní řízení bylo zatíženo významnou vadou spočívající v opomenutých důkazech. Soudy měly též provést dokazování, zda vůbec existovalo více uchazečů, kteří by disponovali „know-how“ jako předmětem práva duševního vlastnictví. Za nesprávné považoval též závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu, za který byl odsouzen. Soudy nižších stupňů zde pominuly od počátku namítanou skutečnost, že obviněný Š. R. nebyl oprávněn ani nebyl věcně způsobilý posuzovat např. otázku, zda a nakolik se ten který z oslovených subjektů, tedy možných uchazečů, zabýval danou oblastí, zejména když šlo o specifickou oblast, jakou bylo v té době zpracování dendromasy. Pokud soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že nelze z provedených důkazů říci, zda obviněný mohl ovlivnit výběr uchazečů k oslovení, pak tato důkazní nouze a důvodná pochybnost měla být posouzena ve prospěch obviněného podle zásady „in dubio pro reo“. Obviněný vyjádřil nesouhlas s hodnocením jeho námitek a uvedl, že podle jeho názoru výše uvedené námitky představovaly způsobilé dovolací námitky hmotně právního charakteru v rámci příslušného uplatněného dovolacího důvodu. Dále setrval na svých námitkách uvedených v dovolání, tedy na porušení práva na spravedlivý proces, extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

50. V další části své repliky oponoval jednotlivým tvrzením státního zástupce. Podle názoru obviněného hodnocení důkazů v daném případě postrádalo jakýkoliv racionální základ a odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, bylo v rozporu se zákonnými požadavky na přesvědčivost soudních rozhodnutí, na které soudy nižších stupňů zcela rezignovaly (soud prvního stupně totiž jen odkázal na pokyn odvolacího soudu v tom smyslu, že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu). Námitkami obhajoby se však soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly. Došlo tak i k popření zásady dvojinstančnosti.

51. Obviněný nesouhlasil ani s názorem, že obvinění nerespektovali obecně platnou povinnost zachování rovných podmínek pro účastníky veřejné soutěže. To bylo podle jeho názoru zpochybněno odborným vyjádřením J. Kraj poptával získání „know-how“, které bylo ze samé podstaty vyloučeno z veřejné soutěže. Využil však zákona o veřejných zakázkách tak, aby snížil cenu stanovenou ve znaleckém posudku, což se mu také podařilo a získal „know-how“ za téměř poloviční cenu. Těmito skutečnostmi se však odvolací soud nezabýval, což podle něj svědčilo o selektivním přístupu odvolacího soudu, který v daném řízení akcentoval výhradně argumenty k tíži obviněných. Nesouhlasil ani s tím, že by došlo k porušení interního předpisu Směrnice Rady KHK, neboť tato směrnice výslovně uváděla, že „lhůta je stanovena podle směrnice, nerozhodne-li rada jinak“. V tomto případě však Rada rozhodla jinak, a to tak, že lhůta byla kratší. Pokud šlo o uložený trest, obviněný vytkl, že se ani jeden ze soudů nižších stupňů nezabýval individuálním posouzením role jednotlivých obviněných, resp. nijak nezdůvodnil otázku soudem dovozeného spáchání trestného činu ve spolupachatelství.

52. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolacímu návrhu.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

53. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

54. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu také odpovídaly.

55. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, který byl v době rozhodování dovolacího soudu obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (ke změně došlo zákonem č. 220/2021 Sb.). Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví.

Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Uvedený dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

56. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů (jak již bylo naznačeno shora). Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obvinění tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§ 265f odst. 2 tr. řádu), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Značná část z jimi uplatněných námitek byla ovšem koncipována tak, že by snad mohla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných učiněná před její účinností (rozšiřovat dovolací důvody přitom je možné jen v průběhu dovolací lhůty).

V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že šlo o reakci zejména na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence tzv.

zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněných.

57. Dále je třeba zmínit, že všichni obvinění uplatnili toliko dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, ač dovoláním napadali usnesení odvolacího soudu, který zamítl jejich odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Ve skutečnosti tak měli uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tj. § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022] v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jejich přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jinými slovy obvinění ani správně neoznačili dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jejich odvolání, přezkoumat. Tato vada jejich podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který byla jejich dovolání odmítnuta, jak bude rozvedeno níže b) K námitkám obviněných neodpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům

58. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovoláních obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu, odvolací soud se jimi opakovaně zabýval (a to nejen v posledním napadeném rozhodnutí, ale i ve svých předcházejících kasačních rozhodnutích).

59. Všichni obvinění svými námitkami brojili především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (tak vlastně činili všichni obvinění). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo tvrzené porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně (tak především obviněný Š. R.), porušení zásady in dubio pro reo či opomenutí některých důkazů (tak zejména obvinění Š. R. a J. V.).

60. Obvinění ve svých dovoláních vycházeli ze značně jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávali se tak případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněných a obsahem podaných odvolání.

Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud k tomu znovu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky.

Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420.

ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

61. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát.

Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

62. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 SbNU]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v obou rozhodnutích soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.

63. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum) konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění namítali. Dovolací soud má za to, že soud prvního stupně se nakonec (byť pod předchozím vlivem kasačních rozhodnutí odvolacího soudu) podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními státního zástupce, provedl poměrně rozsáhlé dokazování v rozsahu nezbytném proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, s nímž souhlasil i soud odvolací.

Přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů odpovídají obsahu důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je třeba také dovolatele upozornit, že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných souvislostech souhrnně.

Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v potaz. V řízení bylo provedeno velké množství důkazních prostředků, zejména se jednalo o svědecké výpovědi, ale i listinné důkazy. Soud prvního stupně se jimi zabýval a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Hodnocení soudu prvního stupně ohledně těchto skutečností je pak především odůvodnění jeho rozsudku (viz str.

3 až 10), s těmito skutkovými závěry a také s hodnocením důkazů souhlasil i soud odvolací (viz str. 5 až 9).

64. Dovolací soud (ve shodě se soudem odvolacím i Vrchním soudem v Praze, který se k téže otázce dříve také vyjadřoval) nedovodil zásadní a nepřípustná pochybení na straně odvolacího soudu, která by znemožňovala nezávislé a nestranné rozhodování soudu prvního stupně, jak to postupu soudů nižších stupňů vytýkali obvinění. Je sice možno připustit, že některá vyjádření soudu druhého stupně, zvláště pak v jeho prvním kasačním rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí učiněné soudem prvního stupně v rámci předběžného projednání obžaloby (usnesení ze dne 30.

7. 2015, sp. zn. 10 To 125/2015 na č.l. 1715 a násl. trestního spisu) byla místy až příliš příkrá a jednoznačná (zvláště pokud dosud nebyl v řízení před soudem proveden žádný důkazní prostředek), nicméně zjevně ani toto rozhodnutí nemělo na rozhodovací činnost soudu prvního stupně takový vliv, že by tento soud nemohl rozhodovat nestranně a nezávisle. To vyplývá již jen z toho, že i po tomto rozhodnutí soudu druhého stupně soud prvního stupně obviněné opakovaně obžaloby zprostil – rozsudky jednak ze dne 24.

8. 2017 a jednak ze dne 28. 5. 2019. V obou případech ale zprošťoval obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že v žalobním návrhu označený a též v řízení před soudem prvního stupně prokázaný skutek není trestným činem, ostatně tento názor soud prvního stupně zaujal již ve svém prvním meritorním rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Nejde tedy primárně o spor odvolacího soudu a soudu prvního stupně o skutkové závěry a hodnocení důkazů, ale o právní posouzení skutku, jak jej zjistil sám soud prvního stupně.

V tomto směru zcela nepochybně může podle českého právního řádu vyslovovat odvolací soud závazný právní názor, jak vyplývá z § 264 odst. 1 tr. řádu, podobně je může vůči soudům nižších stupňů vyslovovat Nejvyšší soud v řízení o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. řádu), resp. o stížnosti pro porušení zákona (§ 270 odst. 4 tr. řádu). To platí zvláště za situace, že odvolací soud sám nemůže změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že by uznal vinným obviněného, který byl obžaloby soudem prvního stupně zproštěn – viz § 259 odst. 5 písm. a) tr.

řádu. Přesně toho se ale ve své podstatě domáhají obvinění, kteří souhlasili s dřívějším postupem soudu prvního stupně, který se opakovaně v několika svých rozhodnutích vyslovoval proti jejich odsouzení (jednou v rámci předběžného projednání obžaloby, pak dvakrát ve zprošťujícím rozsudku), naopak se jim nelíbí právní názor soudu odvolacího, který neměl jinou možnost, jak jej prosadit, než opakovaně rušit rozhodnutí soudu prvního stupně, který se tomuto závaznému právnímu názoru zdráhal podvolit.

Nešlo tak primárně o nepřípustné zásahy ze strany odvolacího soudu do hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně a na jeho základě uzavřeným skutkovým zjištěním, v čemž je pozice odvolacího soudu znatelně limitovaná (viz k tomu odkaz na bohatou judikaturu především Ústavního soudu, z poslední doby zejména pak souhrnné pojednání v nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I.

ÚS 1365/21, které ovšem odvolací soud neměl při svém rozhodování k dispozici a které ale odkazuje i na bohatou starší judikaturu k tomuto tématu), ale o právní hodnocení soudem prvního stupně zjištěného skutku. Není možno připustit požadavek obviněných, že i takový zásah soudu druhého stupně je nepřípustný, protože by to vedlo ke zcela nežádoucímu výsledku, že jakýkoliv zprošťující rozsudek soudu prvního stupně by již nemohl být v dalším postupu zvrácen, představoval by limit, za který by nebylo možno jít, odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného by sice bylo přípustné, ale z tohoto důvodu zcela zbytečné, protože odvolací soud by stejně nemohl proti takovému rozhodnutí zasáhnout.

Takové nazírání na výklad právní úpravy obsažené v českém trestním řádu je zcela absurdní, a to i v případech zproštění z důvodu skutkových pochybností podle § 226 písm. a) nebo c) tr. řádu, neřku-li podle § 226 písm. b) tr. řádu. Nejvyšší soud proto souhlasí s dříve vysloveným názorem Vrchního soudu v Praze, že soud druhého stupně mohl ukládat závazný právní názor soudu prvního stupně a že přitom nepřekročil zákonný rámec § 264 odst. 1 tr. řádu, rozhodně tím ani nebyla narušena dvojinstančnost řízení, která platí nejen pro obviněné jako slabší stranu trestního řízení, ale i pro státního zástupce, který opravným prostředkem podaným v neprospěch obviněných (v tomto případě stížností a odvoláním) může dosáhnout změny rozhodnutí v jejich neprospěch.

Ani v tomto směru proto Nejvyšší soud neshledal porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak někteří obvinění uváděli.

65. Obvinění dále uplatňovali i další námitky, které obecně nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, byly však součástí okruhu námitek zpochybňujících dodržení pravidel spravedlivého procesu, proto se i k nim Nejvyšší soud stručně vyjádří. Takovými námitkami neodpovídajícími žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu jsou výhrady obviněných proti formulaci skutkové věty a nedostatečnosti odůvodnění, resp. nerespektování pravidel uvedených v § 125 tr. řádu. Kromě toho, že tyto námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je ani nepovažuje za opodstatněné. Je možno souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že na napadené rozhodnutí je třeba nahlížet v kontextu předchozí rozhodovací činnosti jeho samého i soudu prvního stupně, je přípustné odkazovat na dřívější rozhodnutí vlastní i jiných soudů, zvláště pokud jde o opakované námitky, s nimiž se soud již dříve vypořádal.

66. Jakkoliv si jistě lze představit obsáhlejší a zevrubnější zdůvodnění (to ale platí vlastně obecně ve vztahu ke každému rozhodnutí), lze považovat odůvodnění konečných rozhodnutí soudů nižších stupňů za dostačující a odpovídající i požadavkům vyslovovaným v judikatuře. Tak z rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, publikovaný ve svazku 81 pod č. 84/2016 na str. 413 SbNU, z nějž vyplývá požadavek na přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, jež se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzována podle okolností každého případu, nežádá se však odpověď na každý argument. Dále je možno zmínit nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, publikovaný ve svazku 86 pod č. 137/2017 na str. 315 SbNU, v němž se připomíná možnost soudů vyšších instancí pojmout odůvodnění sice stručně s převzetím odůvodnění napadeného rozhodnutí, nicméně tak, aby bylo patrné, že se soud všemi důležitými otázkami zabýval a nespokojil se jen s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, publikovaného ve svazku 88 pod č. 63/2018 na str. 865 SbNU, zase vyplývá požadavek na seznatelnost úvah soudu z odůvodnění jeho rozhodnutí, relevantních pro výsledek řízení, a tím i požadavek na jeho přezkoumatelnost z hlediska ústavnosti, zákonnosti a věcné správnosti. Konečně nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17, publikovaný ve svazku 88 pod č. 6/2018 na str. 85 SbNU, připomíná, že smyslem odůvodnění je seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, rozsah se odvíjí od povahy rozhodnutí, předmětu řízení, návrhů a argumentů stran, s nimiž je třeba se vypořádat, nikoli však všech, ale těch, které byly relevantní pro rozhodnutí věci. Zmínit by však bylo možno i řadu dalších rozhodnutí Ústavního soudu.

67. Stejně tak je třeba odmítnout i výhrady proti tomu, že by z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývalo, v jaké formě se na činu jednotliví obvinění účastnili. Z obou rozhodnutí jednoznačně vyplývá závěr, že soudy nižších stupňů považovaly všechny obviněné za spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Soud prvního stupně to dokonce výslovně uvedl i ve výroku svého rozsudku v tzv. právní kvalifikaci (viz str. 3 rozsudku), jednoznačně to vyplývá i z jím vyslovené právní věty („společným jednáním“ na téže straně), dostatečný je v tomto směru i popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

68. Obvinění (zejména Š. R. a J. V.) také zpochybňovali zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Podle jejich názoru byly důkazy nedostačující, dezinterpretované a došlo k opomenutí některých důkazů jako např. ve vztahu k potřebě veřejné soutěže, resp. zjištění, zda existovaly i jiné subjekty poskytující plnění v oblasti zpracování dendromasy. Ani v tomto směru ovšem Nejvyšší soud s námitkami obviněných nesouhlasí. Byli to především oni, kdo svým protiprávním postupem při zadávání veřejné zakázky (jak bude zmíněno ještě níže) znemožnili řádné provedení veřejné soutěže a zjištění, zda jsou na trhu subjekty, které by byly ochotné spolupracovat s Královéhradeckým krajem v oblasti zpracování dendromasy. Již zde je ale třeba zmínit, že celé jednání obviněných vzbuzuje při komplexním nahlížení obrovskou pochybnost o jeho smysluplnosti a nedůvěru.

69. Je obecně známou skutečností, že dendromasa, neboli dřevní hmota či dřevní biomasa, je materiálem využívaným k mnoha účelům, z nichž jedním ze základních je získání energie z tohoto obnovitelného zdroje. O dendromase (či dendrobiomase) se hovoří především ve spojitosti se zpracováním dřevního odpadu coby zbytků po kácení stromů, může ale i jít o cílené pěstování dřevin za tímto účelem. Jde o součást lesního hospodářství, které se dlouhodobě vyučuje na více školách, jen kupříkladu na úrovni vysokoškolské se vyučuje na České zemědělské univerzitě v Praze na Fakultě lesnické a dřevařské, a to od roku 1990, nicméně tato fakulta navazuje na předchozí tradici výuky lesního inženýrství sahající až do roku 1848, zmínit můžeme také Mendelovu zemědělskou a lesnickou univerzitu s jeho Lesnickou a dřevařskou fakultou s tradicí výuky lesnického oboru od r.

1920. O tom, že myšlenka zpracování dřevní biomasy nebyla nikterak nová, inovativní, že vůbec nešlo o revoluční nápad, kterým se v době zadávání veřejné zakázky vlastně nikdo nezabýval, není možno vůbec pochybovat. I na trhu tehdy působila celá řada soukromých subjektů, zejména obchodních společností, které se dlouhodobě zabývaly zpracováním dřeva, dřevního odpadu, ale i jiné biomasy, popřípadě do procesu zpracování a využití dendromasy byly nějak zapojeny a měly s ním zkušenosti. Z mnohých můžeme zmínit kromě jednoho z největších zpracovatelů dřeva u nás, a sice Lesů České republiky, s.

p., s nímž ostatně obvinění chtěli v rámci společného projektu s D&D Projekt spolupracovat, popř. Vojenských lesů a statků ČR, s. p., i celou řadu dalších subjektů, které jsou v obchodním rejstříku zapsány s obchodním názvem obsahujícím „lesy“, zpravidla ve spojitosti s místním označením, popř. významný a tehdy ještě funkční holding LESS, a.s., nyní v konkurzu, ale i jeho původně dceřinou společnost, dodnes fungující Less&Energy, s. r. o., a mnohé další, které kromě lesnictví, dřevařství, těžby dřeva, dřevařské výroby, výroby řeziva, truhlářství, výroby dřevěných předmětů včetně hraček, činnosti odborného lesního hospodáře etc.

se mnohdy zabývaly i výrobou štěpky, pelet, využitím dřeva pro energetické účely. Ostatně v tehdejší době se masivně podporovala výroba elektrické energie z obnovitelných zdrojů, počítal s tím právní řád České republiky na více místech (srov. např. zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v tehdy platném a účinném znění, v této spojitosti je možno zmínit např. ze sousedního Pardubického kraje nařízení č. 2/2004 Rady Pardubického kraje o integrovaném krajském programu ke snížení emisí Pardubického kraje, jehož součástí byla podpora subjektů zabývajících se využitím a zpracováním dendromasy a dřevního odpadu pro energetické účely).

Této problematice se věnovala i velmi bohatá odborná literatura (za všechny lze zmínit např. práce M. Chytrého – např. Využití těžebních zbytků u Vojenských lesů a statků ČR, s. p., Sborník semináře Biomasa současná a budoucí energetická základna.

Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2006; Potenciál dřevní hmoty pro energetické využití v Plzeňské teplárenské, a.s.,

Bohdaneč: LESS a.s., 2004-2005; Potenciál lesní dendromasy pro energetické využití a energetická koncepce České republiky, Zprávy lesnického výzkumu, svazek 52. Jíloviště: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, 2007). Obrana obviněných, že tehdy na trhu nebyl žádný subjekt, který by měl „know- how“ pro využití dendromasy tak působí zcela absurdně, je v jasném rozporu s obecně známou skutečností.

70. Kromě toho obvinění učinili vše pro to, aby se později vlastně ani nezjistilo, co za částku 2 368 100 Kč vlastně pro Královéhradecký kraj pořídili, resp. alespoň nezajistili, aby vyložené náklady Královéhradeckým krajem nepřišly vniveč. Celé jejich počínání zaštítěné vyšším zájmem ekologického a hospodárného nakládání s dřevním odpadem totiž vzbuzuje vážné pochybnosti, že mnohem spíše šlo o způsob vyvádění peněz z veřejných rozpočtů. Pochybnosti vzbuzuje již samotný výběr spolukontrahenta v podobě obchodní společnosti D&D Projekt, která měla naprosto minimální počet zaměstnanců (ke konci roku 2007 šlo podle rozvahy o jediného zaměstnance), neplnila si své zákonné povinnosti, neboť nevkládala v souladu s právním řádem listiny do sbírky listin jako součásti obchodního rejstříku, především řádně a včas nevkládala účetní závěrky, ty byly vloženy až s několikaletým odstupem ve spojitosti s insolvenčním řízením.

Podezření vzbuzuje i tvrzené vlastnictví a hodnota „know-how“ a ochranné známky Green Profit, jakož i způsob prosazované spolupráce s uvedeným subjektem. Uvedená obchodní společnost totiž i podle dodatečně založených účetních závěrek vykazovala minimální aktivitu, která neodpovídá tvrzené významné obchodní zkušenosti při využívání dendromasy, účetní závěrky založené ve sbírce listin při obchodním rejstříku nevypovídají ani o tom, že by uvedená obchodní společnost měla jakékoliv nehmotné právo v podobě „know-how“ v ceně několika milionů Kč, k němuž by navíc mohla poskytnout pouhou licenci za užívání za několik milionů Kč (původně žádala více než 4 miliony Kč, později po zadání veřejné zakázky získala více než 2,3 miliony Kč), podle účetní závěrky (údajně zpracované dne 30.

6. 2008, ovšem do sbírky listin založené až 28. 3. 2011) totiž v kolonce dlouhodobého nehmotného majetku ke konci roku 2007 uváděla jen nedokončený dlouhodobý nehmotný majetek v ceně pouhých 30 000 Kč, stejnou částku uváděla i v rozvaze k 31. 12. 2008 (údajně zpracované dne 30. 6. 2009, ovšem do sbírky listin založené taktéž až 28. 3. 2011). Pochybnosti ovšem vzbuzuje i smysluplnost plánovaného společného podnikání Královéhradeckého kraje spolu s uvedenou obchodní společností a Lesy České republiky, s.

p., pokud vkladem do společně plánované obchodní společnosti ze strany Královéhradeckého kraje mělo být „know-how“, kterým tento veřejnoprávní subjekt nedisponoval a musel si proto zjednat licenci od soukromého subjektu, s nímž chtěl založit obchodní společnost a od nějž si musel tuto licenci za úplatu pořídit (a proto též zadat veřejnou zakázku). Proč tedy uvedený soukromý subjekt do společného podniku tuto licenci nevnesl sám, naopak si za ni nechal platit, přičemž to dokonce neměla být konečná cena, ale měl průběžně získávat další finance za její vylepšování, a to dokonce díky poznatkům získaným v rámci společného podniku? Jediným přínosem uvedené obchodní společnosti společnému podnikání prostřednictvím obchodní společnosti Silvestris HK, a.

s., kterou plánovali založit, tak (vedle peněžního vkladu do základního kapitálu) přitom mělo být poskytnutí ochranné známky Green Profit, která byla též oceněna na částku převyšující 20 milionů (viz č.l. 637 a násl. trestního spisu), ač ji v té době zřejmě nikdo neznal, nebyla běžně užívána, nebyla obecně známou, nadto ani sama obchodní společnost D&D Projekt v rozvaze z uvedeného období nedeklarovala, že by disponovala takovým nehmotným právním statkem, jako ochrannou známkou v hodnotě více než 20 milionů Kč.

71. Problematické je i to, že obvinění společným jednáním pořídili licenci k „know-how“ (viz zejména licenční smlouvu na č.l. 533 trestního spisu), avšak ani přes rozsáhlé úkony trestního řízení zahrnující dokonce i domovní prohlídky v sídle advokátní kanceláře se nepodařilo vůbec zjistit, v čem ono „know-how“ spočívá, jediná jeho listinná dokumentace byla umně zašantročena, takže i přes rozsáhlé pátrání nebyla orgánům činným v trestním řízení k dispozici, nezajistili ji ani obvinění tak, aby byla k dispozici Královéhradeckému kraji, pokud ji pro něj získali.

K tomu je možno připomenout, že „know-how“ je specifický termín, který nemá přesný český ekvivalent a který se namnoze i v této podobě užíval či dokonce stále užívá v českém právním řádu (např. jako výrobně technické a obchodní poznatky v zákoně o daních z příjmů). Zpravidla se jím v nauce označují nepatentované poznatky výrobně-technické, organizační, obchodní, receptury apod., vyplývající ze zkušenosti, které jsou v soukromém právu utajovány. Tento pojem se používal především v návaznosti na evropské právo v předpisech o hospodářské soutěži (u blokových výjimek ze zakázaných dohod narušujících soutěž ve vztahu k franšíze, resp. jiným vertikálním dohodám, výzkumu a vývoji a poskytování technologií).

Někdy se považuje i za ekvivalent obchodního tajemství, popř. za pojem jemu blízký, s nímž se značně prolíná, jindy se považuje za pojem širší, zahrnující i znalosti nesouvisící se závodem. Zpravidla se uvádí, že jde o soubor nepatentovaných praktických znalostí získaných ze zkušenosti a testů, které nejsou obecně známé, podnikatel činí kroky k jejich utajení, jsou podstatné pro provozování podniku a identifikované. Nejde tedy o inovativní technická řešení chráněná patentem nebo užitným vzorem. Zpravidla se požaduje, aby „know-how“ znamenalo pro uživatele přínos nebo jinou hodnotu, bylo nepostradatelné pro jeho výrobu, prodej či používání výrobků, tj. podstatné pro jeho podnik, a bylo alespoň relativně utajené, tedy nikoli veřejně dostupné, a aby bylo identifikovatelné od ostatních nehmotných statků (má spočívat ve znalostech a je třeba je odlišit od schopností a vlastností osob, od goodwillu), mělo by být popsané dostatečně srozumitelně a obsáhle (v dokumentaci) tak, aby bylo možno ověřit kritéria podstatnosti a utajení i kritérium identifikovatelnosti a ověřitelnosti.

V podrobnostech lze odkázat na odbornou literaturu (např. Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I., Dědič, J., a kol. Obchodní právo – podnikatel, podnikání, závazky s účastí podnikatele. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 211 a násl.; Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 298 a násl.; srov. též Boháček, M. Know-how. In: Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009).

Je proto s podivem, že ono „know-how“ coby podstatný prvek pro fungování podniku se zúžilo ve své podstatě na jediný písemný materiál založený kdesi v trezoru jedné advokátní kanceláře, odkud se podivným a dosud neobjasněným způsobem vytratilo, doposud tak nebylo vůbec zjištěno, v čem mělo spočívat.

72. Další úvahy na dané téma jsou ovšem nadbytečné, protože obviněným nakonec nebylo kladeno za vinu zneužití pravomoci úředních osob a tzv. nevěrná správa veřejného majetku, ale pouhé protiprávní jednání při zadání veřejné zakázky, které ve výsledku vedlo ke škodě a obohacení jiného. To byla podstata výtek obviněným a tomu byla věnována pozornost.

73. Další výhrady obviněných se týkají jednotlivých skutkových zjištění, některé jsou na pomezí námitek právních (k tomu pak zevrubně dále). Konkrétně u jednotlivých dovolatelů se jedná o následující námitky. Všichni obvinění svými námitkami, kterými brojili proti odsouzení pro trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona, měli za to, že zde chyběl úmysl. Jeho posouzení ovšem je závislé na učiněných skutkových zjištěních, proto obvinění nabízeli jiné závěry, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, resp. vycházeli přitom z jiného hodnocení provedených důkazů. V daném případě ovšem pomíjeli, že soudy nižších stupňů vycházely z toho, že obvinění si byli dobře vědomi toho, že výběrové řízení bylo připraveno na míru tak, aby v něm uspěla obchodní společnost D&D Projekt, která jako vítěz veřejné soutěže měla mít ze získané veřejné zakázky také prospěch v tom směru, že jí měla být zaplacena odměna za poskytnutí „know-how“. Tuto částku obvinění též dobře znali. Pokud si tedy byli obvinění jistě vědomi všech těchto rozhodných okolností, nemohli je nechtít (viz k tomu níže). Obvinění se přitom zčásti hájili i tím, že výběrové řízení o veřejnou zakázku vypsali jen proto, aby dosáhli lepší ceny od dříve vybrané obchodní společnost D&D Projekt. Jinými slovy tedy uplatňovali i zcela protichůdnou argumentaci, že šlo o výběrové řízení o veřejnou zakázku provedenou jen „na oko“, „fiktivně“, aby přiměli obchodní společnost poskytnout plnění levněji, což se jim vlastně podařilo, čímž údajně uspořili výdaje z veřejných financí. Tím ale obvinění ve své podstatě zcela doznávali, že porušili veškeré zásady a principy zadávání veřejných zakázek při výběru dodavatele, že se rozhodně neřídili § 6 ZVZ, jak jim ostatně po celou dobu tohoto řízení bylo vytýkáno, že vůbec neměli zájem na transparentnosti (a to dokonce ani vůči později vybranému dodavateli), rovného zacházení a zákazu diskriminace. c) Námitky nesprávného právního posouzení skutku

74. Obvinění sice formálně napadali právní hodnocení skutku soudy nižších stupňů (především z důvodu absence znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu), zčásti však přitom brojili proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasili, zpochybňovali rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, s čímž se jejich námitky právního charakteru značně prolínaly a bylo je možno uznat za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jen s jistou mírou benevolence. K tomu též viz shora.

75. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod lze označit jednak výhrady všech obviněných, že nezjednali žádnému soutěžiteli přednost a výhodnější podmínky, že nejednali v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, že nejednali v úmyslu opatřit jinému prospěch a že by jiný získal jejich činností značný prospěch. Zpochybňovali tak naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona [nezpochybňovali další kvalifikační okolnost uvedenou ve druhém odstavci pod písm. a) tr. zákona]. Obvinění též zpochybňovali řádné uplatnění principu subsidiarity trestní represe, jakož i důvodné použití tr. zákona a nikoli tr. zákoníku.

76. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost v obecné rovině připomíná, že trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zákona se dopustil, kdo v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjednal některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v § 128 odst. 2 písm. a) tr. zákona bylo, pokud spáchal takový čin jako vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, člen privatizační komise nebo člen organizované skupina, a v § 128 odst. 2 písm. b) tr. zákona, že způsobil takovým činem značnou škodu nebo získal značný prospěch.

77. Obviněným bylo (ze všech alternativně uvedených znaků) konkrétně kladeno za vinu, že společným jednáním v souvislosti s veřejnou soutěží v úmysl opatřit jinému prospěch zjednali některému soutěžiteli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů, uvedený čin spáchali jako pořadatelé veřejné soutěže a pro jiného získali značný prospěch.

78. Nejvyšší soud může jen ve stručnosti zopakovat, že podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným Š. R., M. K. a J. V. kladeno za vinu, že poté, co byli pověřeni poškozeným KHK jako veřejným zadavatelem k provedení výběrového řízení na získání veřejné zakázky jako zakázky malého rozsahu na dodání „know-how“ pro zpracování a využití odpadní dendromasy, realizovali výběrové řízení v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a Směrnicí KHK, když oslovili uchazeče výzvou k podání nabídky, stanovili kratší lhůtu k podání nabídek a oslovili předem vybranou obchodní společnost D&D Projekt, která se jako jediná zabývala činností odpovídající veřejné zakázce, spolu s dalšími subjekty, které se ovšem touto činností vůbec nezabývaly, a to přesto, že si byli vědomi, že společně s obviněným P.

B. se již před tímto výběrovým řízením účastnili jednání se zmíněnou obchodní společností ohledně projektu „Green Profit“, a věděli, že tato obchodní společnost tak získala ještě před zahájením výběrového řízení informace o této veřejné zakázce a mohla tak s předstihem zpracovat svou nabídku. Uvedené informace zamlčeli dalším členům hodnotící komise i Rady KHK a sami jako členové hodnotící komise doporučili jako vítěze výběrového řízení jediného uchazeče o veřejnou zakázku právě obchodní společnost D&D Projekt.

Rada KHK poté vybrala jako vítěze uvedenou obchodní společnost a zmocnila obviněného P. B. k uzavření licenční smlouvy, na jejímž základě obdržela od KHK sjednanou odměnu ve výši 2 368 100 Kč včetně DPH. Obviněný P. B. se na tomto jednání podílel tak, že jako hejtman a člen hodnotící komise se spolu s ostatními obviněným zúčastnil minimálně jednoho jednání s představiteli této společnosti ohledně projektu „Green Profit“ a zamlčel tyto informace ostatním členům Rady KHK před hlasováním o schválení nabídky.

Následně sám jako člen Rady KHK hlasoval pro přijetí usnesení o schválení uvedené nabídky a poté jako hejtman uzavřel jménem KHK s takto zvýhodněnou společností licenční smlouvu k poskytnutému „know-how“, na základě které obdržela obchodní společnost D&D Projekt sjednanou odměnu ve výši 2 368 100 Kč včetně DPH. Všichni obvinění si přitom byli dobře vědomi, že zvoleným postupem porušili ustanovení § 6 ZVZ.

79. Obviněným bylo kladeno za vinu, že zjednali některému soutěžiteli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Tímto zvýhodněným subjektem byla obchodní společnost D&D Projekt. Přednost a výhodnější podmínky spočívaly především v tom, že celé výběrové řízení bylo tzv. ušito na míru této obchodní společnosti, s níž byli obvinění jako reprezentanti Královéhradeckého kraje v úzkém kontaktu ještě před vypsáním výběrového řízení na získání veřejné zakázky, s touto obchodní společností chtěli vstoupit do společně připravovaného projektu zpracování dendrobiomasy, což chtěli provádět prostřednictvím zamýšlené účelově nově založené obchodní společnosti Silvestris HK, a.

s. Tato nová obchodní společnost měla mít podle jedné z plánovaných verzí (viz č. l. 273 trestního spisu) základní kapitál ve výši 2 milionů Kč, na jehož upsání se měl Královéhradecký kraj podílet 55 % v podobě vložení nepeněžitého vkladu v podobě licence k „know-how“, zatímco obchodní společnost D&D Projekt 10 % v podobě peněžitého vkladu (200 tis. Kč), stejně tak i Lesy České republiky, s. p., se 35 % vkladu v peněžité podobě (700 tis. Kč, ovšem Lesy České republiky, s. p., nakonec na tuto plánovanou spolupráci a vstup do uvedené obchodní společnosti nepřistoupily).

To měl být též základní důvod pro vypsání výběrového řízení na získání veřejné zakázky.

80. Obvinění jednali společně jako osoby v různém postavení jednající za veřejného zadavatele veřejné zakázky územně samosprávný celek (kraj), jak bylo popsáno shora – viz k tomu § 2 odst. 1, odst. 2 písm. c) ZVZ. Lze souhlasit i s tím, že šlo o výběrové řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu ve smyslu § 12 odst. 6 ZVZ (ve znění účinném do 14. 3. 2008 – muselo jít o zakázku s předpokládanou hodnotou plnění nepřevyšující 2 miliony Kč bez daně z přidané hodnoty, čemuž skutečně odpovídala nabídka obchodní společnosti D&D Projekt na 1 990 000 Kč bez DPH – viz č.l.

1033 trestního spisu). Je také pravdou, jak se hájili obvinění, že v takovém případě se mohla uplatnit obecná výjimka z působnosti zákona o veřejných zakázkách obsažená v jeho § 18 odst. 3 ZVZ, podle nějž zadavatel nebyl povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné zakázky malého rozsahu, avšak byl povinen dodržet zásady uvedené v § 6 ZVZ. Předně je možno uvést, že zde byl upraven fakultativní postup pro veřejného zadavatele, na jehož uvážení bylo, zda jej využije či nikoli. Pokud však zvolil postup podle zákona o veřejných zakázkách, byl povinen jej respektovat a dodržet.

V každém případě, i když nepostupuje ze své vůle podle zákona o veřejných zakázkách, je povinen dodržet zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, jak jsou upraveny v § 6 ZVZ. Tyto závěry potvrdil Nejvyšší soud i ve své ustálené rozhodovací praxi, odkázat lze v tomto směru především na rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr. a na jeho právní větu, s níž bylo toto rozhodnutí publikováno, a to ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17 (odkázat je ovšem možno i na řadu dalších rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, nebo ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018). Obvinění jako reprezentanti veřejného zadavatele a osoby odpovědné za řádné zadání veřejné zakázky malého rozsahu nedodrželi zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace podle § 6 ZVZ. Bylo jim též vytýkáno porušení pravidel vyplývajících z interního předpisu, konkrétně Směrnice č. 3 rady KHK, jejího čl. 5 bodu II., kterou byl stanoven obecný postup KHK při zadávání veřejných zakázek. V tomto směru je možno především odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v bodě 25.

na str. 8), který se touto námitkou dostatečně zabýval.

81. Nelze tak souhlasit s námitkou obviněných (zejm. obviněného M. K.), že obvinění nejednali protiprávně, že nedošlo k porušení interních předpisů ani zmíněného zákonného ustanovení. Bylo totiž dostatečně prokázáno, že byla především porušena zásada transparentnosti, jakož i rovného zacházení a zákazu diskriminace. Veřejná zakázka byla totiž vypsána účelově, podmínky výběrového řízení byly zcela přizpůsobeny tak, aby v něm uspěl jediný a předem vybraný subjekt. Přihlášky měly být podány ve velmi krátké lhůtě, ač pro stanovení takto krátké lhůty nebyl žádný relevantní důvod, zvláště pokud obvinění jednali s předem vybraným vítězem veřejné zakázky po dobu několika předcházejících měsíců.

I tím mu v podstatě zjednávali přednost, protože předmětem zakázky bylo plnění, o kterém společně předtím dlouhou dobu diskutovali, které mělo být veřejným zadavatelem později vloženo do společného podniku v podobě nepeněžitého vkladu do nově společně založené obchodní společnosti. Výzva k podání nabídky byla zaslána vedle obchodní společnosti D&D Projekt dalším 4 subjektům (viz č.l.1008 a násl. trestního spisu), které se danou oblastí nezabývaly, nadto jim bylo uloženo, aby podrobnou nabídku s podrobně stanovenými specifiky zaslalo ve velmi krátké lhůtě – výzva byla zaslána e-mailem dne 21.

1. 2008 krátce pod 9. hodině a lhůta byla stanovena do 24. 1. 2008 do 8:00 hod. (viz č.l. 1020 trestního spisu), tj. vlastně nešlo ani o celé tři dny. Takovou lhůtu stanovili za situace, kdy s jednou z oslovených obchodních společností měli vše předjednáno, tato obchodní společnost jim již dříve stejný produkt nabízela, ovšem za vyšší cenu. Zadání veřejné zakázky bylo přitom zcela přizpůsobeno uvedenému nabízenému produktu tak, že mu zcela odpovídalo. V tom rozhodně nelze spatřovat zachování principu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.

Bylo předem zřejmé, že žádná z oslovených obchodních společností podmínky zadávacího řízení nesplní, a to již jen vzhledem k jejich výběru, oslovili-li obvinění subjekty, které se danou činností vůbec nezabývaly. Nemohla by to ovšem splnit zřejmě ani žádná jiná obchodní společnost, jež oslovena nebyla a danou činností se zabývá, protože nebylo zřejmě v silách splnit podmínky stanovené obviněnými. I kdybychom připustili, že obvinění mohli nedodržet minimální lhůtu 15 dnů pro podání nabídek, pokud o tom rozhodla rada KHK (již ale obvinění ve skutečnosti ovládli), rozhodně měli dodržet shora uvedené parametry § 6 ZVZ, které nesplnili.

Stejně tak nesplnili ani další parametry zadávání veřejných zakázek podle uvedené směrnice č. 3 rady KHK, jak jim též bylo soudem prvního stupně vytýkáno (nezveřejnění zadávacího řízení ve smyslu čl. 6 téže směrnice), což jen dokládá účelovost a netransparentnost jejich postupu.

82. Nelze souhlasit ani s výtkami některých obviněných, že svým jednáním nezpůsobili nikomu žádnou škodu a neopatřili nikomu žádný prospěch, že to ani nebylo jejich záměrem. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že trestný čin podle § 128a odst. 1 tr. zákona musí být spáchán v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. V daném případě k naplnění základní skutkové podstaty způsobení škody ani získání prospěchu není nezbytnou podmínkou pro spáchání a dokonání uvedeného trestného činu, postačí, pokud pachatelé jednají v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Obviněným bylo kladeno za vinu, že jednali s úmyslem opatřit jinému (D&D Projekt) prospěch, pro nějž také prospěch získali, a to dokonce značný prospěch, což je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Lhostejné přitom je, zda oni sami z toho nějaký prospěch měli či nikoli. Prospěchem v daném případě byla hodnota získaná obchodní společností D&D Projekt za poskytnutí licence na základě zmanipulovaného výběrového řízení na zadání veřejné zakázky ze strany obviněných. Obchodní společnost D&D Projekt získala díky jednání obviněných značný prospěch, tedy finanční prospěch spočívající především v úhradě sjednané ceny ze strany KHK ve výši 2 368 100 Kč včetně DPH za dodání „know-how“ na zpracování a využití dendromasy. Takový prospěch bylo možno považovat za značný ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zákona, neboť výrazně převyšoval tehdejší zákonem stanovenou hranici 500 000 Kč (a to i po odečtení DPH).

83. Nejvyšší soud dále pro úplnost znovu odkazuje na právní větu rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., v níž Nejvyšší soud vyslovil tento právní názor: „Je-li v rámci zadávacího řízení ohledně zakázky malého rozsahu ustanovena komise k hodnocení nabídek, jedná se o hodnotící komisi ve smyslu § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byť nebyly dodrženy podmínky § 74 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“ Uvedený názor je třeba uplatnit v plném rozsahu i na věc obviněných, jejichž trestná činnost byla posouzena ještě podle předchozího trestního zákona.

84. Přiměřeně je třeba na případ obviněných uplatnit též závěry obsažené v rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr.: „I. Ustanovení § 256 tr. zákoníku o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě není normou s blanketní, ani s odkazovací skutkovou podstatou, neboť se nedovolává ani obecně, ani konkrétně mimotrestního předpisu, který by bylo třeba užít nebo jehož porušením je podmíněna trestní odpovědnost. Tento trestný čin lze spáchat i v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky malého rozsahu, u níž se nemusí konat zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách.

II. Ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obsahuje alternativně více znaků vyjadřujících zvláštní postavení pachatele, které podmiňují použití vyšší trestní sazby a spočívají v tom, že pachatel spáchá čin uvedený v § 256 odst. 1 tr. zákoníku jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. I když zde není výslovně uveden "zadavatel veřejné zakázky", lze ho považovat za speciální případ "vyhlašovatele veřejné soutěže". Je-li vyhlašovatelem veřejné soutěže právnická osoba (např. územní samosprávný celek), uplatní se institut tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, tedy postačí, že takové postavení má tato právnická osoba, jejímž jménem pachatel jedná.

III. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku je tzv. nepravým zvláštním deliktem ve smyslu třídění trestných činů podle osoby pachatele. Jde totiž o takový delikt, u něhož trestní zákoník stanoví zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost pachatele v ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pouze jako tzv. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy okolnost zvlášť přitěžující, ovšem základní skutkovou podstatu podle § 256 odst. 1 tr.

zákoníku může naplnit kdokoliv. U nepravých zvláštních deliktů je spolupachatelství přípustné, přičemž přísněji bude postižen pouze ten ze spolupachatelů, který naplnil uvedenou okolnost zvlášť přitěžující a u něhož je dána příslušná zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, takže je konkrétním či speciálním subjektem ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Přísnější trestní postih podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se uplatní jen u toho ze spolupachatelů, který byl např. vyhlašovatelem veřejné soutěže.

To ovšem nevylučuje, aby i další pachatel, který není vyhlašovatelem veřejné soutěže, mohl jako spolupachatel zjednat (spolu s ostatními pachateli) výhodu při zadání veřejné zakázky. Zákon v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele, tudíž se tohoto trestného činu jako spolupachatel může dopustit i tzv. extraneus, který není zadavatelem veřejné zakázky či vyhlašovatelem veřejné soutěže, resp. žádným jiným způsobem (např. jako člen hodnotící komise) se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku či soutěžitele, ani na následném zadání veřejné zakázky.

Proto i zjednání výhody v součinnosti se zadavatelem veřejné zakázky je třeba považovat za spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) na daném trestném činu, neboť takový spolupachatel svým jednáním přímo naplňuje znaky uvedeného trestného činu.“

85. Shora uvedené závěry je možno v plné rozsahu použít i ve vztahu k dřívější právní úpravě, neboť ta nebyla v podstatných vykládaných bodech odlišná. I podle dřívější úpravy mohli být přísněji postiženi pořadatelé veřejné soutěže ve smyslu § 128a odst. 2 písm. a) tr. zákona, jimiž mohl být i veřejný zadavatel veřejné zakázky, a to i malého rozsahu. Veřejná zakázka je ve své podstatě veřejnou soutěží. Stejně tak i za dřívější právní úpravy se uplatnil institut jednání za jiného, který byl tehdy upraven v § 90 odst. 2 tr. zákona. Není ani pravdou, jak namítal obviněný P. B., že by byl odsouzen za jednání právnické osoby, naopak právnické osobě bylo přičítáno jeho protiprávní jednání, na základě institutu jednání za jiného se fyzické osobě přičítá jedině zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, která je u určitého deliktu vyžadována, pokud ji v daném konkrétním případě splňuje právnická osoba, jejímž jménem nebo za niž pachatel jedná, pokud on sám ji nesplňuje.

86. Konečně obvinění uplatnili námitky, jimiž zpochybnili naplnění znaku zavinění. K tomu lze uvést, že trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zákona je úmyslným trestným činem, který navíc obsahuje tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty. V obou případech přitom postačí i úmysl nepřímý. V tomto směru může Nejvyšší soud odkázat na své dřívější rozhodnutí publikované pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr., které se též plně uplatní i ve vztahu k jinak podobně koncipované předchozí právní úpravě. Podle něj přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku (do 31. 12. 2009 trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 tr. zák.) je trestným činem úmyslným (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku, resp. 3 odst. 3 tr. zákona), jenž navíc obsahuje znak tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (též tzv. obmysl, dolus coloratus) spočívající v tom, že pachatel jedná s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. K naplnění tohoto znaku se nevyžaduje skutečné způsobení škody či získání prospěchu, ale postačí, když pachatel s možností vzniku škody či prospěchu počítá a je s tím srozuměn, tedy postačuje zde nepřímý úmysl (dolus eventualis).

87. Soud prvního stupně (viz zejména body 25. a 27. na str. 8 a bod 29. na str. 9 odůvodnění jeho rozsudku) shledal u obviněných zavinění ve formě přímého úmyslu, byť nesprávně odkazoval na § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku namísto § 4 písm. a) tr. zákona (v tomto směru je ovšem právní úprava stejná). Soud prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud, uzavřel, že obvinění jednali v úmyslu opatřit obchodní společnosti D&D Projekt prospěch. Podle soudu prvního stupně byla subjektivní stránka naplněna tak, že všichni obvinění si byli vědomi účelového vypsání veřejné zakázky, a to tak, že vítězem měla být obchodní společnost D&D Projekt. Byla prokázána i skutečnost, že všem obviněným bylo po celou dobu zřejmé, že pokud Rada KHK schválí vybranou nabídku této společnosti, bude k podpisu licenční smlouvy zmocněn jako hejtman KHK právě obviněný J. B., což se také dne 5. 2. 2008 stalo a poté byla licenční smlouva k „know-how“ mezi KHK a obchodní společností D&D Projekt podepsána. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasil, když uvedl (zejména v bodě 40. a 41. na str. 8 odůvodnění jeho usnesení), že závěr o úmyslném jednání obviněných odpovídal i dříve odvolacím soudem formulovanému názoru, že celé výběrové řízení bylo tzv. ušito na míru obchodní společnosti D&D Projekt, tedy vítězné společnosti, s níž byla obviněným J. B. za KHK podepsaná smlouva. Soudy nižších stupňů zde shodně dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněných. Nejvyšší soud může jen potvrdit, že závěry soudů týkající se úmyslu obviněných jsou správné. Obvinění v tomto případě velmi dobře věděli, co činí. Chtěli, aby uvedená obchodní společnost veřejnou zakázku získala, věděli dobře též, že za poskytnutí licence obdrží plnění znatelně převyšující hranici 500 000 Kč (tehdy určující hranici značného prospěchu).

88. Dále obvinění zpochybňovali, že by soudy nižších stupňů řádně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Předně je třeba připomenout, že obvinění byli v souladu s pravidly o časové působnosti trestních zákonů postiženi podle právní úpravy účinné v době spáchání jejich činu, neboť pozdější právní úprava pro ně nebyla příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zákona a § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Proto nebyl případný jejich odkaz na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, mnohem spíše měl být zmiňován § 3 odst. 2 a 4 tr. zákona (případně ve spojitosti s § 88 odst. 1 tr. zákona). Takto ovšem obvinění svou obranu neformulovali a není úkolem Nejvyššího soudu za ně jakkoliv jejich dovolací námitky domýšlet.