5 Tdo 1559/2018

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovoláních, která podali obvinění Z. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, K. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, F. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, D. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, Z. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, I. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 38/2013, 17 T 39/2013, 17 T 40/2013, 17 T 41/2013, 17 T 42/2013 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Z. B., K. S., F. V., D. H., Z. R., P. J., V. R. a M. D. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného I. T. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 17 T 38/2013, byli mj. obvinění Z. B., K. S. a F. V. uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), pomocí k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr.

zákona a pomocí k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr. zákona, jichž se dopustili jednáním popsaným pod bodem III. výroku o vině, a obviněný Z. B. byl dále uznán vinným skutkem popsaným pod bodem VIII. výroku o vině kvalifikovaném shodně jako v citovaném bodě III. výroku o vině tohoto rozsudku. Za uvedené trestné činy byl každému ze jmenovaných obviněných uložen podle § 158 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem podle § 60a odst. 1, 2 tr.

zákona, podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona byly též obviněným uloženy tresty zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena nebo zástupce obchodních společností a družstev v trvání pěti let, pokud se týká obviněného Z. B., a v trvání čtyř let u ostatních dvou obviněných, a současně byly obviněným uloženy podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžité tresty ve výměře 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců (u obviněného Z. B.), resp. ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců (u obviněných K.

S. a F. V.). Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 17 T 39/2013, byl obviněný D. H. odsouzen za pomoc k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pomoc k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a za pomoc k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr.

zákona ke zcela shodným trestům a ve stejném rozsahu jako obvinění K. S. a F. V.. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 17 T 40/2013, byli obvinění Z. R. a I. T. (shodně s výše uvedenými obviněnými) uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pomocí k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr.

zákona a pomocí k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr. zákona, za což byl obviněnému I. T. uložen trest zcela shodně s obviněnými K. S., F. V. a D. H. a obviněnému Z. R. soud uložil podle § 158 odst. 2 a § 35 odst.

1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem, a dále mu podle § 53 odst. 1 tr. zákona uložil peněžitý trest ve výměře 75 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců podle § 54 odst. 1 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 17 T 41/2013, byli obvinění P.

J. a V. R. shledáni vinnými jednak účastenstvím ve formě pomoci na totožných trestných činech jako výše uvedení obvinění a dále trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona, za což byl obviněný P. J. odsouzen podle § 158 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu tří let s dohledem podle § 60a odst. 1, 2 tr. zákona a podle § 53 odst. 1 tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a obviněný V.

R. byl odsouzen podle § 158 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho soud podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem, dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech v trvání sedmi let a podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč, k němuž soud pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 17 T 42/2013, byl obviněný M. D. odsouzen pro pokračující, dílem dokonané a dílem nedokonané ve stadiu pokusu trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona spáchané v jednočinném souběhu, dále pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr.

zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let podle § 158 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, pro výkon tohoto trestu ho soud podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem, dále byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu zákazu činnosti výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech v trvání osmi roků a podle § 53 odst. 1 tr. zákona také k peněžitému trestu ve výměře 800 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Shora uvedenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích (jejichž spisové značky jsou tučně zvýrazněny) bylo současně rozhodnuto o vině a trestech dalších 39 obviněných a spoluobvinění J. S. a I. Č.

byli zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Spoluobviněný J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 17 T 38/2013, zproštěn obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala pokračující pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr.

zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona. Obdobně byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 39/2013 zproštěna obžaloby obviněná I. Č. pro skutky kvalifikované jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona. Ve všech citovaných rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 38/2013, 17 T 39/2013, 17 T 40/2013, 17 T 41/2013 a 17 T 42/2013 bylo v adhezním řízení rozhodnuto tak, že poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem obrany byla podle § 229 odst. 1 tr.

řádu (resp. také podle § 229 odst. 3 tr. řádu pod sp. zn. 17 T 38/2013) odkázána s jejími nároky na náhradu škody specifikované v adhezních výrocích předmětných rozsudků na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti všem pěti shora citovaným rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích podali odvolání jmenovaní dovolatelé (každý proti rozsudku, který se ho týkal), kromě nich i dalších 36 spoluobviněných a v neprospěch obviněných

V. K. a J. S. také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Vrchní soud v Praze rozhodoval nejprve o spojení všech trestních věcí vedených v samostatných řízeních u soudu prvního stupně, jež byly u odvolacího soudu zapsány pod sp. zn. 1 To 46/2015, 1 To 47/2015, 1 To 48/2015, 1 To 49/2015 a 1 To 50/2015, ke společnému odvolacímu řízení usnesením ze dne 22. 3. 2016. Poté rozhodl Vrchní soud v Praze o všech odvoláních rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr.

řádu zrušil napadené rozsudky v následujícím rozsahu: rozsudek sp. zn. 17 T 38/2013 v celém rozsahu s výjimkou zprošťujícího výroku ohledně obviněného J. S., rozsudek sp. zn. 17 T 39/2013 v celém rozsahu s výjimkou zprošťujícího výroku ohledně obviněné I. Č., rozsudek 17 T 40/2013 v celém rozsahu s výjimkou výroku o vině a trestu ohledně obviněného R. K., rozsudek sp. zn. 17 T 41/2013 v celém rozsahu, přičemž ve vztahu k výrokům o vině a trestu obviněných P. K. a Z. U. (dříve K.) byl zrušen také podle § 261 tr.

řádu, a rozsudek sp. zn. 17 T 42/2013 soud zrušil v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. řádu. Současně vrchní soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestech celkem 45 obviněných, mj. i všech devíti dovolatelů, z nichž obviněného Z. B. (pod body III. a VIII. výroku o vině) uznal vinným dvojnásobnou pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též ve zkratce „tr. zákoníku“) ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 (poznámka Nejvyššího soudu: Vrchní soud v Praze označil ustanovení § 256 tr. zákoníku nesprávně jako „sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě“, ačkoli v částce č. 98 na str. 2987 Sbírky zákonů ze dne 17. 9. 2015 bylo vyhlášeno Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, obsahující změnu znění nadpisu § 256 tr.

zákoníku ze „sjednání“ výhody na „zjednání“ výhody, stejně tak byla opravena tisková chyba rovněž v textu tohoto zákonného ustanovení u slovesa „sjednat“ na „zjednat“. Nejvyšší soud proto v dalším textu tohoto usnesení již všude bude uvádět správný název a znak objektivní stránky tohoto trestného činu, a to i v částech, v nichž půjde o interpretaci rozhodnutí vrchního soudu, který se citovaným sdělením Ministerstva vnitra neřídil.). Obviněného M. D. uznal Vrchní soud v Praze pod body III., IV. a V.

výroku o vině vinným pokračujícími, dílem dokonanými a dílem nedokonanými ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 spáchanými v jednočinném souběhu a pod bodem X. výroku o vině také trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona, obviněného D. H. pod bodem V. výroku o vině uznal vrchní soud vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněné P. J. a V. R. pod bodem VI. výroku o vině každého pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr.

zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pod bodem X. také trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona, obviněné Z. R., I. T. pod bodem VI., K. S. a F. V. pod bodem III. odsoudil vrchní soud každého za pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr.

zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za uvedenou trestnou činnost uložil Vrchní soud v Praze obviněným Z. B. a Z. R. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20, resp. 30 denních sazeb po 500 Kč, resp. po 1 000 Kč, tedy celkem 10 000 Kč obviněnému Z.

B. a 30 000 Kč obviněnému Z. R., přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil vrchní soud obviněnému Z. B. náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce a obviněnému Z. R. v trvání 2 měsíců, obviněným M. D. a V. R. uložil tento soud podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 roků, podle § 73 odst. 1 tr.

zákoníku jim uložil dále trest zákazu činnosti výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech na dobu 5 roků, resp. 4 roků obviněnému V. R., a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 400, resp. 300 denních sazeb po 2 000 Kč, resp. 1 000 Kč, celkem tedy 800 000 Kč obviněnému M. D.

se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, a 300 000 Kč obviněnému V. R. se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, obviněným D. H., K. S., I. T., F. V. a P. J. vrchní soud uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, resp. 30 měsíců obviněnému P. J., a výkon podmíněných trestů odnětí svobody u těchto pěti obviněných podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku vrchní soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále vrchní soud podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného J. H. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích pro skutky, jimiž se měl dopustit pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr.

zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona. Zároveň Vrchní soud v Praze zamítl podle § 256 tr. řádu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obviněného J. S. jako nedůvodná. Poškozenou Českou republiku zastoupenou Ministerstvem obrany odkázal tento soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu, resp. podle § 229 odst. 3 tr. řádu s jejími nároky na náhradu škody (podrobně popsanými v adhezním výroku napadeného rozsudku) na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Trestná činnost posuzovaná v této trestní věci se týkala zadávání veřejných zakázek zadavatelů Vojenské ubytovací a stavební správy v Praze a Vojenské ubytovací a stavební správy v Olomouci (dále též jen ve zkratce „VUSS“) jako organizačních celků organizační složky státu - Ministerstva obrany České republiky v období let 2005 až 2007. Obvinění, kteří využili svého práva podat proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze citovanému shora, dovolání, vystupovali v následujících pozicích: obviněný Z. B. jako jednatel obchodní společnosti T., obviněný K. S. jako místopředseda představenstva obchodní společnosti T., obviněný F. V. jako předseda představenstva obchodní společnosti E., obviněný M. D. jako ředitel V., D. H. jako jednatel obchodní společnosti H., V. R. jako ředitel XY, Z. R. jako vedoucí XY, P. J. jako osoba s úzkými kontakty na spoluobviněné V. R. a V. K. a obviněný I. T. jako prokurista obchodní společnosti M., a jednatel obchodní společnosti M. V podstatě obvinění v různých skupinách a různým způsobem participovali na obcházení zákona o veřejných zakázkách účinného v době spáchání činů tak, aby minimálně nebyly dodrženy zásady rovného zacházení se všemi uchazeči, aby žádný z nich nebyl zvýhodněn a aby celý proces zadávání veřejných zakázek neproběhl transparentně, tj. průhledným a veřejně kontrolovatelným způsobem, docházelo nejprve k výběru vítězného dodavatele určité veřejné zakázky a k dohodám s ostatními soutěžiteli tak, aby mohl být vybrán předem určený uchazeč, to vše za různé finanční odměny či jiné výhody, event. pod jejich příslibem. Konkrétně pak pod bodem III. výroku o vině, se obvinění Z. B., K. S., F. V., M. D. (a také dalších šest ve výroku jmenovaných obviněných) dopustili manipulace s veřejnou zakázkou „Olomouc – obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic“ v období od května do října roku 2006.

4. Obviněný M. D. se dále (spolu s dalšími osmi obviněnými) dopustil trestné činnosti pod bodem IV. výroku o vině, v němž je podrobněji popsána manipulace s veřejnou zakázkou „V. – úklid vnitřních prostor“ probíhající nejméně od poloviny června roku 2006 do prosince roku 2006.

5. Trestné činnosti pod bodem V. výroku o vině se obvinění M. D. a D. H. (a dalších sedm obviněných) dopustili v období od května do 23. října roku 2006 v souvislosti se zadávacími řízeními na veřejné zakázky s názvem „kuchyně XY“ a „XY – rekonstrukce ČOV a nátokové kanalizace“.

6. Pomoc ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě spáchali obvinění V. R., Z. R., P. J. a I. T. jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o vině, jehož podstata se v období od května do října 2006 týkala umožnění a usnadnění manipulace s veřejnou zakázkou „XY – plynofikace, kotelny“. V tomto bodě je dále popsána trestná činnost dalších dvanácti obviněných.

7. Protiprávní jednání obviněného Z. B. pod bodem VIII. výroku o vině, (jímž bylo uznáno vinnými ještě šest spoluobviněných), spočívala v pomoci k manipulaci se zadávacím řízením „ VUSS XY – obsluhování tepelných zdrojů, výměníkových stanic a předávacích stanic“, a to v období od května do konce října roku 2006.

8. Pod bodem X. výroku o vině je popsán skutek, jímž se obvinění V. R., P. J. a M. D. (a dále ještě patnáct spoluobviněných) dopustili trestného činu účasti na zločinném spolčení, jenž spočíval v tom, že: v době nejméně od druhé poloviny roku 2005 do 27. 3. 2007 utvářeli cíleně po vzájemných dohodách stabilní utajené společenství, které fakticky hierarchicky uspořádali podle vlivu a možností, jež vyplývaly zejména z osobních kontaktů, pracovního zařazení nebo účasti na podnikání každého z nich tak, že vytvořili organizaci několika navzájem skrytě provázaných vazeb mezi osobami s přesně rozdělenými funkcemi a úkoly, a to vědomě za účelem dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti, spočívající v koordinovaném nezákonném ovlivňování procesu zadávání veřejných zakázek, realizovaných v rámci resortu Ministerstva obrany ve prospěch předem vybraných subjektů, přičemž vedoucí postavení v této nelegální organizaci zaujímali obvinění V. R., P. J., P. M., V. K., M. S., v rámci skupiny, která působila v resortu Ministerstva obrany a byla fakticky podřízena řídícím členům této nelegální organizace, zaujali vyšší pozice tehdejší vedoucí pracovníci článků resortu obvinění P. K., B. Š., M. D., L. T., P. B., B. N., v rámci stejné skupiny zaujali nižší pozice tehdejší níže postavení funkcionáři organizačních článků resortu Ministerstva obrany České republiky obvinění S. V., P. V., J. Š. Zcela podrobný popis jednotlivých skutků obsahuje výrok o vině rozsudku vrchního soudu, který pro jeho rozsáhlost, znalost jeho obsahu všemi obviněnými a zejména s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo nutné podrobněji reprodukovat.

II. Dovolání obviněných

9. Obvinění Z. B., M. D., D. H., P. J., V. R., Z. R., K. S., I. T. a F. V. podali proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný Z. R. také o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

a) Dovolání obviněného Z. B.

10. Obviněný Z. B. ve svém dovolání obecně k oběma skutkům pod body III. a VIII. výroku o vině napadeného rozsudku namítl, že se veřejné zakázky účastnil za obchodní společnost T., s úmyslem uspět a nikoli zjednat třetí osobě výhodu. Konkrétně k nesprávným skutkovým zjištěním u prvního ze zmíněných skutků poukázal na řadu důkazů, jež měly podporovat jeho verzi průběhu skutkového děje. Jednalo se o svědectví M. T., jednatele obchodní společnosti T., s níž se T., ve sdružení účastnila zadávacího řízení na danou veřejnou zakázku. Tento svědek potvrdil, že hlavní slovo v souvislosti s veřejnou zakázkou za sdružení měla obchodní společnost T. Dále zmínil úvěrovou smlouvu č. 110/16/06/SME z 29. 5. 2006, jíž mu byl schválen provozní úvěr na realizaci veřejné zakázky, a dne 3. 4. 2013 učiněnou svědeckou výpověď V. B., vedoucího skupiny akvizic při V., podle něhož sdružení T., a T., nesplnila jeden z kvalifikačních předpokladů (předložená bankovní garance nevyhovovala zadávací dokumentaci), bylo proto vyloučeno z výběrového řízení. Tato skutečnost měla podle obviněného stejný důsledek, jako kdyby se sdružení nikdy tohoto zadávacího řízení neúčastnilo.

11. Stejně tak i ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem VIII. výroku o vině napadeného rozsudku obviněný vytkl vrchnímu soudu nesprávné skutkové zjištění. Nepřihlédl totiž ke svědecké výpovědi zaměstnance obchodní společnosti T., J. K., provedené dne 18. 4. 2013. Tento svědek zpracovával v rozhodné době nabídku do soutěže o předmětnou zakázku a vyloučil jakýkoli zásah do kalkulace cenové nabídky osobou obviněného. Zaznamenané telefonní rozhovory vypovídají podle obviněného pouze o tom, že již dříve spolupracoval se spoluobviněnými V. a M. K., pro jejichž obchodní společnosti A., a C., prováděla T., subdodávky, což ani on sám nikdy nepopřel.

12. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spočívalo podle obviněného v nesprávném použití trestního zákona (zjevně měl na mysli zákon č. 140/1961 Sb.) a jiných relevantních zákonů ve vztahu k soudy prvního i druhého stupně nesprávně posouzené právní kvalifikaci otázek týkajících se znaků: veřejný činitel, veřejná soutěž, hospodářská soutěž, značný prospěch, organizátorství, účastenství ve formě pomoci a nesprávně byla vyhodnocena i otázka společenské nebezpečnosti činu ve vztahu k uloženým trestům. Podrobněji pak obviněný uvedl, že účastenství je akcesorické povahy, tedy trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, a tou se soud prvního stupně důsledně nezabýval. Z popisu skutkových okolností podle obviněného nevyplývá vztah mezi jednáním, které je mu vytýkáno a jednáním hlavních pachatelů. Rovněž vyslovil názor, že v trestním řízení nebyla vůbec prokázána přímá součinnost mezi ním a osobami označenými za hlavní pachatele, k nimž měla směřovat jeho činnost pomocníka. Odkázal přitom na obecné podmínky účastenství a na podporu svých výhrad o nenaplnění podmínek účastenství v posuzované trestné věci citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, a ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09.

13. Obviněný Z. B. také zpochybnil naplnění znaku veřejného činitele u jednotlivých ředitelů VUSS, M. D. a L. T., protože VUSS není správním orgánem a jmenovaní ředitelé nevystupovali v mocenském postavení, nerozhodovali o veřejných zakázkách, nenakládali s majetkem státu a nepožívali ochrany podle § 155, § 156 a § 157 tr. zákona (přitom zcela pominul změnu v použití trestního zákona, k níž přistoupil Vrchní soud v Praze, který skutky obviněného posoudil podle pozdějšího zákona č. 40/2009 Sb., který již nezná pojem „veřejný činitel“).

14. Podle obviněného nemohlo dojít ani k naplnění znaků prospěchu a neoprávněné výhody. Považoval za nedostatečný závěr soudu druhého stupně, podle něhož prospěch byl vítězům zakázek opatřen již samotnou manipulací a neoprávněným získáním velkoobjemových zakázek. Tvrdil, že jak škoda, tak prospěch a neoprávněná výhoda musí být zcela konkrétním způsobem určeny, nikoli pouze neurčitě kvantifikovány, jak se stalo v posuzované věci.

15. V další části svého dovolání se obviněný Z. B. zaměřil na výhrady týkající se nezákonného opatření některých důkazních prostředků, které však měly pro obžalobu zásadní význam. Za nezákonné důkazy obviněný označil záznamy o telekomunikačním provozu a také videonahrávky „údajně zajištěné při prohlídce jiných prostor“. Nejprve vznesl pochybnost, zda nebyly provedeny jako důkaz také odposlechy, jež Ústavní soud nařídil odstranit z trestního spisu nálezem ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07. Další výhrady převážně směřoval proti tomu, že z návrhů na povolení odposlechů ani z následných rozhodnutí nevyplývají důvody, pro které bylo třeba tyto úkony považovat za neodkladné a neopakovatelné, pokud byly provedeny před zahájením trestního stíhání. Taková praxe je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž nelze považovat za dostatečné odůvodnění tvrzení o obtížnosti dokumentovat trestnou činnost jiným způsobem. Podle obviněného rovněž není možné akceptovat dodatečné zdůvodnění splnění podmínek pro využití tohoto procesního institutu policejním orgánem, k němuž mělo dojít až následně dne 4. 11. 2011, tj. téměř po pěti letech od návrhu státního zástupce.

16. Videonahrávky zajištěné dne 27. 3. 2007 při prohlídce sídla obchodní společnosti C., postrádají podle obviněného důkazní hodnotu pro pochybnosti o jejich zajištění v souladu se zákonem. Obviněný poukázal na nesrovnalosti mezi protokoly ze dne 27. a 29. 3. 2007 ohledně položek B44, B45 a B58. Položka B58 nebyla podle prvního protokolu nijak konkretizována, avšak podle pozdějšího protokolu založeného na č. l. 108 tr. spisu již mělo jít o obálku s desítkami CD nosičů, jež podle V. K. byla majetkem kanceláře R. Po rozpečetění této obálky v budově České advokátní komory dne 7. 6. 2007 bylo zjištěno, že obsahuje pouze 15 kusů CD nosičů. Ani jeden z protokolů navíc nezmiňoval, že by se u položky B58 jednalo o zapečetěnou obálku. Naopak u položek B44 a B45 však tato charakteristika byla uvedena, již od počátku mělo jít o zapečetěné obálky. Obviněný si kladl otázku, jak mohl policejní orgán v textu druhého protokolu z 29. 3. 2007 popisovat obsah konkrétního nosiče (CD) včetně jeho rozsahu (desítky kusů) zapečetěné obálky. Vyslovil podezření, zda nemohly být videozáznamy pořízeny nezákonně Vojenským obranným zpravodajstvím, ale především s ohledem na uvedené námitky označil tyto důkazy za nepoužitelné v trestním řízení.

17. Závěrem svého podání proto obviněný Z. B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil podle § 265 odst. 1 tr. řádu (pravděpodobně měl na mysli § 265k odst. 1 tr. řádu) a obviněného sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.

b) Dovolání obviněného M. D.

18. Obviněný M. D. v úvodu svého dovolání shrnul, že deklarovaný dovolací důvod spatřuje zejména v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, v důsledku čehož byly zjištěné skutky nesprávně kvalifikovány jako trestné činy, ačkoli nejde vůbec o protiprávní jednání. Přestože podle obviněného správně soud druhého stupně zrušil na podkladě podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně, nepostupoval po tomto kroku správně, pokud věc nevrátil k novému projednání a rozhodnutí, ale sám ve věci rozhodl rozsudkem. Učinil tak po doplnění dokazování v minimálním rozsahu, v podstatě pouze formálně provedl některé důkazy, aniž by tím došlo k nápravě zásadních procesních nedostatků v předcházející fázi trestního řízení. Mezi ně zařadil zapojení Vojenského zpravodajství do počátků vyšetřování, dne 24. 1. 2007 měl tento zpravodajský subjekt předat policii 33 kusů CD nosičů se záznamy o telekomunikačním provozu, přičemž dozorující státní zástupce nezasáhl proti takovému nezákonnému postupu. Musel tak učinit až Ústavní soud, po jeho rozhodnutí byly předmětné CD nosiče vyřazeny z trestního spisu, aniž by však byly odstraněny další důsledky nezákonně opatřených důkazních prostředků v posuzované trestní věci. Na podkladě poznatků ze zpravodajských odposlechů totiž orgány činné v trestním řízení opatřily další důkazy, které měly být podle obviněného rovněž odmítnuty jako nepoužitelné pro rozhodnutí soudů, čímž obviněný naznačil (nikoli však výslovně) nutnost užití tzv. doktríny ovoce z otráveného stromu.

19. Další procesní výtka obviněného směřovala proti nedostatečnému odůvodnění příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám či k prohlídkám jiných prostor a pozemků, jež byly prováděny jako neodkladné a neopakovatelné úkony trestního řízení, aniž byla jejich neodkladnost či neopakovatelnost řádně zdůvodněna. Přestože se vrchní soud s touto již uplatněnou námitkou ztotožnil, považoval pochybení orgánů činných v trestním řízení za formální a nezasáhl. Samotným odposlechům telefonních rozhovorů, jež byly přehrávány v hlavním líčení, nebylo podle obviněného rozumět, doslova „nebyly slyšitelné“, tudíž v tomto ohledu nebylo možné přezkoumat faktický obsah záznamů o telefonické komunikaci a neměly být proto použity v neprospěch obviněných.

20. Trestní řízení bylo soudem prvního stupně rozděleno na samostatná trestní řízení, v jejichž rámci bylo prováděno oddělené dokazování, byť se týkalo různých spolupachatelů. Obviněný byl tímto procesním postupem soudu prvního stupně zkrácen na svém právu na obhajobu, protože nemohl klást otázky spoluobviněným, případně se vyjádřit k jejich tvrzením. Nesouhlasil s vrchním soudem, podle něhož takové pochybení nemohlo mít vliv na výsledek dokazování.

21. Za zásadní hmotněprávní námitku sám obviněný považoval výhradu proti naplnění znaku veřejného činitele, resp. úřední osoby ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zákona, resp. § 127 tr. zákoníku. Uvedl, že Vojenská ubytovací a stavební správa není správním orgánem a její ředitelé neměli jakékoli rozhodovací pravomoci, veškerá jejich rozhodnutí ohledně veřejných zakázek podléhala schválení nadřízených orgánů. Poukázal také na to, že veřejný činitel, resp. úřední osoba, požívá ochrany podle ustanovení hlavy X., díl 1 tr. zákoníku, což se však netýkalo obviněného, který proto nemohl být v postavení úřední osoby, resp. veřejného činitele.

22. Co se týká trestných činů podle § 127 a § 128a tr. zákona, jimiž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, jejich skutkové podstaty se netýkaly veřejných zakázek, a proto se podle právní úpravy platné v době, kdy měl být stíhaný skutek spáchán, obviněný vůbec nemohl dopustit protiprávního jednání. Soud druhého stupně pak podle obviněného postupoval nesprávně a nepřípustně aplikoval pozdější právní úpravu, tedy tr. zákoník, který již v ustanovení § 256 tr. zákoníku s veřejnými zakázkami výslovně počítá.

23. Obviněný považoval za nesprávné též použití ustanovení § 163a odst. 1 tr. zákona ve vztahu k jeho osobě, popřel, že by si byl vědom jakékoli trestné činnosti ostatních obviněných, on sám pouze spolupracoval s ostatními pracovníky V. při organizaci veřejných zakázek, jak jsou uvedeny v bodech III., IV. a V. výroku o vině. Zdůraznil, že se neúčastnil základní schůzky dne 21. 6. 2006 v sídle obchodní společnosti A., nemohl ovlivnit, pokud se o jeho osobě zmínil obviněný V. K. v jednom z telefonních rozhovorů, bylo to zcela bez jeho vědomí. Navíc V. K. sděloval, že obviněný vypsal výběrové řízení, jež sice bylo zveřejněno později než předmětný telefonní hovor, ale z ničeho nevyplývá, že by informaci o veřejné zakázce měl V. K. právě od obviněného. Není ani zřejmé, jakým způsobem měl obviněný manipulovat s losováním uchazečů o veřejnou zakázku, natož aby o této skutečnosti byl v trestním řízení opatřen a proveden důkaz. O průběhu losování byl vyhotoven notářský zápis, o němž platí vyvratitelná domněnka, že údaje v něm jsou pravdivé. Prokázáno nebylo ani to, že by obviněný získal jakýkoli úplatek.

24. Závěrem obviněný ještě stručně namítl, že soud se při ukládání peněžitého trestu nezabýval jeho majetkovými, rodinnými a finančními poměry.

25. Na podkladě uvedených námitek obviněný M. D. navrhl zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. řádu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. řádu.

c) Dovolání obviněného K. S.

26. Obviněný K. S. označil v textu svého podání kromě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také důvod dovolání uvedený pod písmenem b) téhož ustanovení. Vzhledem k tomu, že v rámci slovního vyjádření dovolacího důvodu i konkrétních námitek obviněný zmiňoval výlučně nesprávné hmotněprávní posouzení věci nebo jiné nesprávné právní posouzení a dále nezákonnost provedených důkazů, je zjevné, že šlo o pouhou písařskou chybu v dovolání. Obviněný totiž vůbec v rámci svého podání nevytýkal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Nejvyšší soud tudíž vycházel z toho, že obviněný zvolil jako jediný důvod dovolání ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

27. Obviněný K. S. se nejprve ohradil proti tomu, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud rozdělil společné trestní řízení na několik samostatně vedených trestních řízení po skupinách obviněných osob. V důsledku tohoto procesního postupu nebyli někteří spoluobvinění vůbec vyslechnuti v řízení vedeném pod sp. zn. 17 T 38/2013, obviněný jim tudíž nemohl klást otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím, popřípadě na ně poukázat v rámci své obhajoby. Soud druhého stupně sice tuto procesní vadu řízení konstatoval, ale sám ji v odvolacím řízení nenapravil tak, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Namísto toho zjištěné pochybení akceptoval s tím, že s ohledem na odmítnutí obviněných vypovídat ve věci a jejich předložená písemná vyjádření nemohla mít procesní vada soudu prvního stupně jakýkoli vliv na výsledek dokazování. S takovým hodnocením však obviněný K. S. nesouhlasil. K této námitce ještě dodal, že nebyl vyslechnut obviněný M. D., jehož soudy nesprávně považovaly za úřední osobu. Rovněž nebylo v hlavním líčení objasněno, jakým způsobem mělo dojít ke zmanipulování losování, přítomný notář byl zproštěn obžaloby a K., která losování provedla, nebyla nikdy obviněna. Proto byl přesvědčen, že v posuzované věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

28. Podle obviněného nemohl být obviněný M. D. úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku (ani veřejným činitelem podle § 89 odst. 9 tr. zákona) vzhledem k tomu, že jako ředitel VUSS nevykonával žádnou pravomoc, nevydával totiž jménem státu závazné a vynutitelné normativní nebo individuální právní akty. Jmenovaný spoluobviněný pouze postupoval podle zákona o zadávání veřejných zakázek, protože mu to tento zákon ukládal. Samotný proces zadávání veřejných zakázek je však podle obviněného K. S. soukromoprávního charakteru, podle zákona o zadávání veřejných zakázek může postupovat i soukromý subjekt, který by se tedy při akceptaci názoru soudů automaticky také stal úřední osobou, což je absurdní. Protože M. D. nevystupoval v zadávacím řízení jako úřední osoba, nemohl se obviněný dopustit pomoci ke spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.

29. Jelikož se obviněný nemohl dopustit pomoci ke zločinu podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, měla být trestnost činu posuzována pouze ve vztahu k jednání, jež podle soudu naplňovalo znaky pomoci ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. V době spáchání údajné pomoci k tomuto zločinu však dotčené jednání nebylo trestné, neboť zadávací řízení nebylo veřejnou soutěží a zjednávání výhody při zadávání veřejné zakázky se stalo součástí předmětné skutkové podstaty ustanovení § 256 až s přijetím zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010. V dané věci měl být proto správně aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, nikoli zákon pozdější.

30. Dále obviněný namítl nezákonnost použití některých důkazů, zejména těch, jež měly být pořízeny jako neodkladný a neopakovatelný právní úkon. V odůvodnění usnesení o nařízení příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu scházelo jakékoli vlastní odůvodnění soudu, veškerý text byl převzat z návrhů státního zástupce, a proto se dovolatel domníval, že soud se neseznámil před vydáním předmětného příkazu s obsahem spisu. Takový postup je v rozporu se zákonem, jak shledal např. i soud druhého stupně v trestní věci obviněného D.

R., ale i Nejvyšší soud ve svých usneseních ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 Tz 10/2007, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015. Rovněž zdůvodnění samotné neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu nebylo uvedeno v textu protokolu o prováděných úkonech a ani v návrzích státního zástupce na povolení jejich provedení. K tomu došlo až zpětně dne 4. 11. 2011, kdy policejní orgán odůvodnil neodkladnost a neopakovatelnost pořízení odposlechů, což však podle obviněného nemohlo zhojit nezákonnost předmětných důkazů.

Pokud velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodl, že i při absenci náležitého odůvodnění je třeba individuálně zvažovat, zda podmínky neodkladnosti byly dány s ohledem na konkrétní okolnosti případu, pak byl obviněný přesvědčen, že postup soudů obou stupňů v jeho trestní věci neobstojí ani z hlediska uvedeného výkladu Nejvyššího soudu. Výslovně konstatoval, že „v tomto případě předmětné podmínky dány nebyly, přičemž zde byla neodkladnost a neopakovatelnost úkonu odůvodněna až dodatečně, a to v jiné trestní věci“.

Za nejzávažnější vadu, pro niž byly odposlechy nezákonné, obviněný označil místní nepříslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích k vydání povolení k odposlechům. Poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, uveřejněný pod č. 201/2016 Sb., který lze podle názoru obviněného aplikovat i na povolení vydávaná před vyhlášením citovaného nálezu. Vrchní soud v Praze totiž ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 2016, č. j. 3VSPH 835/2016-B-315, vyslovil názor, že v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu nebyl prostor pro intertemporální účinky nálezu, který nezrušil žádné zákonné ustanovení, a proto bylo nutné řídit se zásadou vyjádřenou v čl.

89 odst. 2 Ústavy (vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby). Ústavní soud v podstatě poskytl pouze ústavně konformní výklad právního předpisu, k němuž však mohl dospět i soud již dříve v rámci svého oprávnění posoudit souladnost jiného právního předpisu se zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tolerování neústavního výkladu pravidel místní příslušnosti by se rovnalo tolerování porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Vzhledem k uvedeným důvodům nemělo být v trestním řízení vůbec přihlíženo k odposlechům, jež byly nařízeny místně nepříslušným Okresním soudem v Českých Budějovicích.

31. Co se týká prohlídky jiných prostor a pozemků, jež byla nařízena příkazem státního zástupce podle § 83a odst. 1 části věty první a věty druhé tr. řádu, i tento úkon vedl k opatření nezákonných důkazů, jež neměly být v trestním řízení provedeny. Citované ustanovení trestního řádu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu (obviněný měl pravděpodobně na mysli shora citovaný nález pléna Ústavního soudu) z toho důvodu, že porušovalo čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Úmluva přitom již dávno vztahovala pojem obydlí i na provozovny fyzických a právnických osob a k obydlí uvádí Listina v čl. 12 odst. 2, že domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení na písemný odůvodněný příkaz soudce. Tedy Ústavním soudem zrušené ustanovení procesního předpisu bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou i před vyhlášením zrušujícího nálezu a soudy správně podle čl. 10 Ústavy měly použít mezinárodní smlouvu, jež má přednost v těch případech, stanoví-li něco jiného než zákon. K nezákonným důkazům obviněný uzavřel, že skutkové závěry učiněné na podkladě nezákonných důkazů vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci, byl tudíž naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

32. Dále tento obviněný zpochybnil také naplnění objektivní stránky jakéhokoli trestného činu pouhou účastí obchodní společnosti T., v zadávacím řízení. Manipulace měla probíhat během losování, u kterého ale nebyl vůbec přítomen. Z faktu, že mezi sebou uchazeči o veřejnou zakázku komunikovali, nebylo možné dovodit jakoukoli trestnou činnost. Tehdejší zákon o zadávání veřejných zakázek umožňoval, aby jedna společnost byla uchazečem a zároveň subdodavatelem jiných uchazečů, nebylo tedy nic nezákonného na jejich vzájemné komunikaci. Současně obviněný namítl nedostatek v posouzení subjektivní stránky u obou trestných činů, protože o žádné manipulaci se zadávacím řízením neměl nejmenší povědomí, nemohl tudíž jednat úmyslně. Žádný ve věci provedený důkaz neprokazuje ani jen srozumění s trestnou činností, a to jak u jeho osoby, tak ani jiného účastníka zadávacího řízení či úřední osoby.

33. Obviněný dále brojil také proti naplnění znaku kvalifikovaných skutkových podstat spočívajícím v dosažení značného prospěchu. Namítl, že soud druhého stupně jeho naplnění nezjistil na základě objektivních hledisek podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, nekvantifikoval údajný prospěch, vyšel pouze z toho, že značný prospěch vznikl získáním velkoobjemových zakázek na úkor dalších uchazečů výběrových řízení. To však považoval obviněný za nesprávný přístup, zdůraznil, že při realizaci zakázky se dodavatel může ocitnout i ve ztrátě, natož dosáhnout značného zisku. Obviněný sice připustil, že i prospěch může mít nemateriální podobu, nikoli však v případě kvalifikované skutkové podstaty, v níž je prospěch vyjádřený ve kvantifikované podobě jako prospěch značný. Ke svému tvrzení poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, a ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008.

34. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný K. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně jeho osoby ve výroku o vině i o trestu a aby jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) nebo b) tr. řádu (aniž by však zároveň navrhl zrušit ve vztahu k jeho osobě také příslušnou část rozsudku krajského soudu). Jako alternativní způsob rozhodnutí navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů bez návrhu na další procesní postup.

d) Dovolání obviněného F. V.

35. Obviněný F. V. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Petržely a v úvodní části svého podání poukázal na vadný postup soudu prvního stupně, který rozdělil trestní věc všech obviněných na pět samostatných věcí, čímž bylo obviněnému a jeho obhájci znemožněno klást otázky a reagovat na výpovědi spoluobviněných a byl tak zkrácen na svých obhajovacích právech. Dále považoval za absurdní situaci, jestliže byl uznán vinným pomocí ke zločinům v době, kdy hlavní pachatelé za trestnou činnost, na níž se měl účastnit jako pomocník, odsouzeni nebyli, stalo se tak později. Takový postup je podle obviněného v rozporu s trestním řádem a též s pravidly formální logiky.

36. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu konkrétně namítl, že obviněný M. D., ředitel V. nebyl úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku, a proto mu obviněný F. V. nemohl ani poskytnout pomoc ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.

37. Byl přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno zmanipulování zadávacího řízení, zejména losování pěti uchazečů. Připomněl k tomu, že původně spoluobviněný notář J. S. byl obžaloby zproštěn již soudem prvního stupně. Dále uvedl, že nevěděl o jakékoli manipulaci se zadávacím řízením, ostatně ani soudy neuvedly, kdo měl losování zmanipulovat a jakým způsobem. Žalované trestné činnosti se nemohl ani dopustit jen v důsledku toho, že v rozhodné době zastupoval obchodní společnost E., jako jednoho z uchazečů o veřejnou zakázku. Pokud komunikoval s ostatními uchazeči, jak vyplývá z telefonních odposlechů, nejednalo se o protiprávní jednání, tehdy platný zákon o veřejných zakázkách umožňoval, aby uchazeč o veřejnou zakázku byl současně subdodavatelem jiného uchazeče o tutéž veřejnou zakázku, s nímž tedy mohl o dané zakázce jednat.

38. Obviněný nesouhlasil ani s naplněním znaku přísnější skutkové podstaty obou trestných činů, k nimž měl poskytnout pomoc, a to značného prospěchu. Soud druhého stupně sice konstatoval, že výši zisku vítězných firem nelze zjistit, přesto na základě své vlastní „vágní úvahy“ dospěl k závěru, že dotčený znak byl naplněn, aniž by však prospěch kvantifikoval ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku.

39. Ohradil se také proti místní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích k povolení odposlechů. Protože v obvodu tohoto soudu trestná činnost nebyla páchána, nebyl tento soud ani místně příslušný k rozhodnutí o povolení odposlechů.

40. S ohledem na uvedené důvody obviněný F. V. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit ohledně jeho osoby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a zprostit ho obžaloby (což by stejně jako u závěrečného návrhu obviněného K. S. nebylo možné učinit bez zrušení příslušné části rozsudku soudu prvního stupně), učinil též alternativní návrh, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek soudu druhého stupně, ale také rozsudek soudu prvního stupně, aniž by přednesl další procesní postup.

e) Dovolání obviněného D. H.

41. Obhájkyní Mgr. Monikou Coufalovou byl v řízení o dovolání zastoupen obviněný D. H., který nejprve předeslal, že si je vědom skutkové povahy některých svých námitek, avšak s ohledem na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, má za to, že Nejvyšší soud by se takovými námitkami měl zabývat, neboť jím vytýkaná pochybení měla negativní dopad na uplatnění jeho práva na spravedlivý proces.

42. Obviněný obecně vytkl Vrchnímu soudu v Praze nedostatečné odůvodnění odsuzujícího rozsudku, za nepřípustný považoval odkaz na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které však také nedosahovalo kvalit předpokládaných zákonem. Konkrétně se domníval, že koordinace jednání jednotlivých uchazečů o veřejnou zakázku v rozhodné době nenaplňovala znaky žádného trestného činu. Z provedeného dokazování dále nevyplývá, že by obviněný byl v kontaktu s M. D., popřípadě že by věděl o jeho zapojení do manipulace se zadávacím řízením. K tomuto ovlivňování nebyla nutná součinnost úřední osoby, což ostatně soud připustil, a obviněný tedy neměl ani důvod předpokládat účast další osoby v postavení úřední osoby. Způsob, jakým vrchní soud zdůvodnil naplnění subjektivní stránky ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, svědčí podle jeho názoru o nevědomé nedbalosti, jež ale k trestnosti účastenství na uvedeném trestném činu nepostačuje.

43. Soud druhého stupně podle obviněného rovněž postupoval nesprávně, pokud upustil od zjištění přesné výše čistého zisku obviněného, v důsledku toho byla nesprávně určena výše prospěchu, ale také se tímto vrchní soud dopustil opomenutí důkazů, k jejichž provedení byl povinen.

44. Protože své dovolání považoval za důvodné, obviněný D. H. na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu odsuzující část rozsudku vrchního soudu ohledně jeho osoby a aby jej podle § 265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby [také však nenavrhl zrušení příslušné části rozsudku soudu prvního stupně ani neoznačil některou z alternativ důvodů zproštění ve smyslu § 226 písm. a) až e) tr. řádu].

f) Dovolání obviněného Z. R.

45. Obviněný Z. R., jehož dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Čermáka, uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný nejprve obsáhle zopakoval svou odvolací argumentaci, kterou doplnil o nesouhlas se způsobem, jakým se s jeho námitkami vypořádal soud druhého stupně. Neodstranil například pochybení soudu prvního stupně, který rozdělil trestní věc tak, že se obviněný nemohl vyjadřovat k prováděným důkazům a k výpovědím dalších původně spoluobviněných, kteří byli stíháni pro stejný skutek, ačkoli porušení práva obviněného na spravedlivý proces v tomto ohledu shledal i sám vrchní soud.

46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl obviněným uplatněn v obou alternativách. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil námitky proti právnímu posouzení jeho jednání jako pomoci k trestné činnosti dalších obviněných. Podle obviněného není především z rozsudku ani patrno, komu a jakým způsobem měl poskytovat pomoc. Jeho jméno se nevyskytuje v žádném telefonním odposlechu, s nikým se na ničem předem nedomlouval, pouze byl přítomen losování spolu s notářem J. H., který však byl obžaloby zproštěn. Domníval se, že objasněna nebyla ani subjektivní stránka jeho jednání, byť zákon vyžaduje naplnění úmyslného zavinění, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004.

47. Další vadu v hmotněprávním posouzení věci obviněný spatřoval v aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Znak značného prospěchu nebyl v posuzované věci náležitě prokázán, jeho naplnění bylo soudy založeno na pouhých spekulacích. Správně proto měla být použita základní skutková podstata podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti upozornil na nesrovnalost ve skutkových závěrech soudu a právním posouzením skutku. Vrchní soud totiž jednoznačně uzavřel, že obviněný měl podvodné losování uskutečnit za úplatu. V rozporu s takovým skutkovým zjištěním však neaplikoval přísnější skutkovou podstatu podle § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 11. 2011. Nicméně obviněný samotné tvrzení o úplatném chování popřel, nikdo mu úplatu nesliboval, ani neposkytl a z žádného důkazu nevyplývá opak.

48. Další část dovolacích námitek směřoval obviněný Z. R. proti způsobu opatření důkazních prostředků zejména v přípravném řízení. Samotné trestní stíhání bylo podle obviněného zahájeno na podkladě nepoužitelných důkazů a šetření Vojenské zpravodajské služby, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, dále povolení k telefonním odposlechům postrádala řádné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti, ale i faktu, že byly povoleny na maximální možnou dobu. Za nezákonné označil obviněný také prohlídky jiných prostor v sídle C., i na jiných místech. Ačkoli povolení vydaná státním zástupcem byla z hlediska povolujícího orgánu zákonná s ohledem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, přesto nebyl jejich výsledek použitelný vzhledem k vadnému odůvodnění a původu v informacích opatřených Vojenskou zpravodajskou službou, jak vyplývá z doktríny plodů otráveného stromu. Ta byla ve prospěch obviněných použita Vrchním soudem v Praze, jak je blíže rozvedeno v bodech 86. až 99. a 113. až 132. usnesení tohoto soudu ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015.

49. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný Z. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

g) Dovolání obviněného I. T.

50. Obviněný I. T. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Poledníka „s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014“, podle něhož ústavní stížnost není přípustná, jestliže stěžovatel nepodal nejprve řádně dovolání. Své podání opřel stejně jako ostatní dovolatelé o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byl přesvědčen, že nedošlo k naplnění žádného ze znaků skutkových podstat podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Základ jeho dovolací argumentace tvoří nesouhlas s provedeným dokazováním a zejména se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudem vyhodnoceny. Podle obviněného z nich totiž nevyplývá, že by se dopustil pomoci k uvedeným trestným činům, jediným přímým důkazem byly telefonní odposlechy, jež však podle judikatury Ústavního soudu nemohou samostatně obstát jako jediný usvědčující důkaz. V rámci hodnocení důkazů soud nerespektoval podle obviněného procesní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. V průběhu trestního řízení došlo rovněž k porušení práva obviněného na spravedlivý proces představované právem na uplatnění obhajoby, neboť navrhoval vyslechnout svědka A. N., který zhotovoval rozpočet projektu, a mohl tedy poskytnout významné informace. Poté, co se tento svědek omluvil z účasti na hlavním líčení, soud prvního stupně od jeho výslechu upustil, aniž by tuto skutečnost náležitě zdůvodnil.

51. Závěrem svého dovolání obviněný I. T. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

h) Dovolání obviněného P. J.

52. Prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Vovsíka podal dovolání obviněný P. J. (ale současně také obviněný V. R., jak bude uvedeno níže). Tento obviněný již před soudy obou stupňů opakovaně namítal, že mu nebylo řádně doručeno nejen usnesení o rozšíření trestního stíhání pro skutek pod bodem X. obžaloby, ale též obžaloba a rozsudek soudu prvního stupně. Nesouhlasil s argumenty vrchního soudu, jimiž jeho shodné námitky označil za nedůvodné. Písemnosti převzal jeho syn nebo manželka, on sám se v době jejich doručování nacházel v Praze nebo Rakousku, k čemuž poskytl důkazy, jež však soudy odmítly provést. Na nedoručení usnesení o rozšíření trestního stíhání podle obviněného nemůže mít vliv jeho prohlášení v rámci výslechu na policii, ani skutečnost, že se doručované usnesení dostalo do jeho dispozice.

53. Rozdělení posuzované trestní věci na několik řízení soudem prvního stupně mu zabránilo řádně vykonávat obhajovací práva, nemohl klást spoluobviněným otázky, nemohl se k jejich výpovědím vyjadřovat. Žádný z nich totiž nebyl slyšen ani v postavení svědka v jeho vyloučené trestní věci.

54. Obviněný měl rovněž výhrady proti vydání povolení k odposlechům s tím, že o nich rozhodl nezákonný soudce. Podle tehdy platného rozvrhu práce u Okresního soudu v Českých Budějovicích měl o předmětných povoleních rozhodovat jiný soudce, tudíž jde o porušení jeho práva na zákonného soudce. Ve vztahu k odposlechům obviněný poukázal na „doktrínu jablka otráveného stromu“, tudíž tyto důkazní prostředky neměly být v trestním řízením vůbec použity. Sám okresní soud v odůvodnění příkazu k odposlechu uvedl, že ho vydává na základě zprávy Vojenského zpravodajství, poznatků Vojenské policie a Inspekce ministra obrany.

Poznatky Vojenské policie a Inspekce ministra obrany se však obviněného vůbec netýkaly, tudíž ve vztahu k němu byly odposlechy povoleny výhradně na základě poznatků Vojenského zpravodajství. Tento orgán však prověřováním zákonnosti přidělování civilních zakázek překročil svou působnost vymezenou v § 5 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. Kromě toho v příkazech k odposlechům chybělo věcné odůvodnění, přezkum návrhu byl pouze formální, soudce neměl dostatečný časový prostor seznámit se s podrobnostmi případu a k dispozici mu nebyl podle přesvědčení obviněného ani kriminální spis.

Obdobně i příkazy k domovním prohlídkám byly vydány nezákonným soudcem, na podkladě neúčinných a nepoužitelných důkazů, v jejich odůvodnění absentují základní náležitosti, zejména zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, a jsou důsledkem nezákonné ingerence Vojenského zpravodajství do trestního řízení. Vojenské zpravodajství nepřípustně navrhlo policii provést nejen domovní prohlídky, ale také prohlídky jiných prostor, jež tedy také nemohou obstát. Navíc prohlídky jiných prostor byly povoleny státním zástupcem a nikoli soudem.

55. Dále se obviněný domníval, že rovněž další důkazy, jež vedly k jeho odsouzení, nebyly procesně použitelné v trestním řízení. Jednak se jednalo o nahrávky zaznamenané na nosičích CD zajištěné při prohlídce jiných prostor v sídle obchodní společnosti C., a také o znalecký posudek vypracovaný obchodní společností Risk Analysis Consultants, s. r. o. Obviněný vyjádřil domněnku, že nahrávací zařízení, jež nebylo při prohlídce nalezeno (avšak v další části dovolání naopak tvrdí, že nalezeno bylo a bylo vráceno obviněnému V. K. bez toho, že by bylo podrobeno znaleckému zkoumání), do prostor instalovalo Vojenské zpravodajství a následně je před provedením prohlídky jiných prostor odstranilo. Napadl také způsob provedení prohlídky jiných prostor, neboť o jejím průběhu nebyla pořízena fotodokumentace ani ucelený videozáznam. Obviněný se také domníval, že s obsahem obálky s CD bylo manipulováno, poukázal k tomu na rozpory mezi zápisem z protokolu o provedení prohlídky a dopisem státního zástupce ze dne 9. 11. 2009 a na nesrovnalosti, ve které místnosti vlastně byla obálka s CD nalezena. Požadoval náležité objasnění uvedených nejasností s tím, že se jedná o zásadní důkaz, o který byl opřen závěr o vině obviněného pod bodem X. obžaloby (trestný čin účasti na zločinném spolčení). Znalecký ústav Risk Analysis Consultants, s. r. o., nedisponoval příslušným znaleckým oprávněním, obsah jeho posudku je v rozporu s výpovědí zástupce ústavu M. S. Znalecké posudky znalců RNDr. Vlastimila Klímy a Ing. Jindřicha Kodla, CSc., předložené obhajobou tvrdí, že bylo nezákonně nakládáno se zajištěnými daty ještě před jejich znaleckým zkoumáním, a proto byl znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem nepoužitelný.

56. Nesprávné právní posouzení skutku pod bodem VI. výroku o vině spatřoval obviněný v závěru o naplnění znaků skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nebyl podle něj dán znak úřední osoby, B. Š., ředitel Vojenské ubytovací a stavební správy XY, nedisponoval žádnou rozhodovací pravomocí, nebyl ani ve služebním poměru a ani ohledně veřejné zakázky nemohl učinit jakékoli autoritativní rozhodnutí. Vojenská ubytovací a stavební správa nebyla v té době žádným správním úřadem, nemohla rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 505/2010, podle obviněného na danou trestní věc nebylo možné aplikovat, protože obviněný Š. nebyl vojákem z povolání, naopak bylo třeba použít rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 5 Tz 136/2001, podle něhož Národní galerie v Praze není orgánem státní správy, samosprávy, ani jiným státním orgánem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zákona (§ 127 odst. 1 tr. zákoníku). Dále označil dvě rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. 3 To 20/85 a sp. zn. 5 To 6/80, v nichž bylo odmítnuto považovat postavení ředitele základní školy a vedoucího domova důchodců za odpovídající pojmu veřejných činitelů ve smyslu § 89 odst. 8 tr. zákona.

57. Značný prospěch byl soudem druhého stupně stanoven volnou úvahou z kalkulovaného zisku u velkoobjemových zakázek, což je podle obviněného nepřípustné, jedná se v podstatě o spekulaci. V praxi se běžně stane, že dodavatel nemá z realizace zakázky vůbec žádný zisk. Upozornil také na matematickou nesprávnost v úvaze vrchního soudu, jenž chybně dovodil jako dvacetiprocentní zisk ze zakázky o celkové hodnotě 10 milionů Kč částku 500 000 Kč, avšak ve skutečnosti dvaceti procentům z 10 milionů Kč odpovídá částka 2 miliony Kč.

58. Vrchní soud nesprávně právně posoudil také skutek pod bodem X. výroku o vině, v němž obviněného uznal vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení. Obviněný v této souvislosti poukázal na zákonné znaky zločinného spolčení s tím, že jednotliví členové jednají ve společném zájmu a nikoli, že by si konkurovali a měli spolu rozepře, jako tomu bylo v posuzované trestní věci. Příkladem je veřejná zakázka „XY – rekonstrukce ČOV a nátokové kanalizace“ zmíněná pod bodem V. výroku o vině, kdy V. K. jako vedoucí osoba zločinného spolčení z řad podnikatelů usiloval, aby o zakázku soutěžili jím určení uchazeči, avšak obviněný V. R. upřednostnil jinou skupinu uchazečů. Ve skutečnosti si členové údajného zločinného spolčení V. K., M. S., V. R., P. J. a P. M. chtěli vzájemně škodit, měli protichůdné zájmy a snažili se navzájem obelstít. Jako další příklad nespolupráce uvedl obviněný veřejné zakázky „XY – teplofikace kasáren“ a „Muniční sklad XY“, které byly zrušeny B., jehož by ale v případě skutečné existence zločinného spolčení jistě mohl nejdříve zkusit „přemluvit“ V. R. jako čelný představitel zločinného spolčení z řad Ministerstva obrany, a nikoli, že by se ho snad rovnou pokusili V. K. a M. S. uplatit.

59. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřoval obviněný ve vztahu ke skutkům pod body VI. i X. výroku o vině rozsudku vrchního soudu.

60. Na závěr své dovolací argumentace obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (ve skutečnosti se jedná o rozsudek) Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

i) Dovolání obviněného V. R.

61. Rovněž obviněný V. R. byl v dovolacím řízení zastoupen obhájcem Mgr. Martinem Vovsíkem. Až na úvodní část mimořádného opravného prostředku, tedy od čl. II. textu dovolání, se jeho dovolací argumentace doslova shodovala s dovoláním obviněného P. J.. Proto považuje Nejvyšší soud za nadbytečné opakovat reprodukci zásadních námitek tohoto obviněného, pro stručnost lze odkázat na rekapitulaci obsahu dovolání obviněného P. J.. Jediný rozdíl mezi námitkami těchto dvou obviněných tvoří výhrady proti vadnému doručování rozhodnutí v přípravném řízení. Obviněný V. R. si stěžoval, že mu nebyla řádně doručena dvě usnesení, a to usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek pod bodem VI. obžaloby a usnesení o rozšíření trestního stíhání pod bodem X. obžaloby. První usnesení o zahájení trestního stíhání totiž převzal jeho otec V. R. st., o čemž vypovídá podpis jeho otce na poštovní dodejce založené na č. l. 152 tr. spisu, kde je rovněž zaznamenáno číslo občanského průkazu nikoli obviněného, ale jeho otce. Druhé usnesení o rozšíření trestního stíhání potom nemohlo mít podle obviněného právní účinky již z toho důvodu, že navazovalo na usnesení o zahájení trestního stíhání, jež je v důsledku nedoručení také nemělo. Učinil tedy závěr, že trestní stíhání proti jeho osobě vůbec nebylo zákonným způsobem zahájeno, což nemůže změnit ani jeho následné prohlášení v rámci výslechu před policejním orgánem.

62. Závěrečný návrh obviněného V. R. byl také zcela shodný s petitem dovolání obviněného P. J., a to včetně chybného označení formy napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně.

III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných

63. Opisy všech dovolání byly zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zástupci, za něhož se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to dvěma podáními. Nejprve se vyjádřila dne 29. 5. 2017 k dovoláním všech dovolatelů s výjimkou obviněného M. D., k jehož dovolání se vyjádřila samostatně podáním ze dne 22. 6. 2017.

64. V prvním vyjádření ze dne 29. 5. 2017 nejprve státní zástupkyně připomněla trestné činy, jimiž byli obvinění D. H., K. S., F. V., Z. B., Z. R.,

I. T., V. R. a P. J. uznáni vinnými, a následně reagovala na jednotlivé námitky, a to vždy souhrnně, pokud byly uplatněny více obviněnými, jako např. výhrada proti naplnění znaku úřední osoby. Podle soudů obou stupňů se v postavení úřední osoby (resp. veřejného činitele) nacházeli obvinění M. D., B. Š. a L. T. Státní zástupkyně zdůraznila, že tito všichni jmenovaní jednali v postavení představitelů organizační složky Ministerstva obrany České republiky, jež představovala orgán státní správy ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.

Prakticky se podíleli na úkolech společnosti a státu, byli také nadáni pravomocemi nezbytnými k výkonu těchto úkolů, konkrétně při zadávání, organizování a vypořádání veřejných zakázek byli nadáni i oprávněním vydávat rozhodnutí. O tom, že byli úředními osobami ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku tak státní zástupkyně nepochybovala. Poukázala (podobně jako někteří obvinění v dovoláních) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 505/2010, jehož závěr bylo vhodné aplikovat také na tuto věc, a odmítla, že by na podobnosti postavení úředních osob v citované a posuzované trestní věci mohla mít vliv okolnost, zda obvinění byli ve služebním poměru nebo civilní zaměstnanci ministerstva.

Pokud se týká znaku značného prospěchu ve smyslu § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupkyně nesouhlasila s námitkou, že tento znak bylo nutné v odsuzujícím rozsudku kvantifikovat podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Akceptovala postup Vrchního soudu v Praze, který naplnění znaku značného prospěchu dovodil z přinejmenším dvacetiprocentní ziskovosti velkoobjemových veřejných zakázek, neboť tato minimální ziskovost s ohledem na skutečné hodnoty zakázek v desetimilionových řádech mnohonásobně překročila zákonnou hranici značného prospěchu.

Na správnosti posouzení jednání některých z obviněných popsaného pod bodem X. výroku o vině rozsudku vrchního soudu jako trestného činu účasti na zločinném spolčení nemohly podle státní zástupkyně nic změnit ani namítané rozbroje mezi členy zločinného spolčení, jehož zákonné znaky byly naplněny. Ostatně ani určité pnutí uvnitř zločinného spolčení nebránilo jeho členům v jednotném prosazování společného cíle dosaženého protiprávním jednáním. Nepřisvědčila ani další hmotněprávní námitce obviněného K.

S. o porušení zákazu retroaktivity použitím pozdějšího trestního zákona, který nebyl účinný v době trestné činnosti. Státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 17 T 38/2013, v němž bylo uvedeno, že soutěž realizovaná podle zákona o veřejných zakázkách (o zadávání veřejných zakázek) je veřejnou soutěží ve smyslu § 128a tr. zákona. Proto nová právní úprava provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s účinností od 1. 1.

65. Další skupinu dovolacích výhrad tvořily argumenty, jež nerespektovaly skutkový podklad výroku o vině obviněných, jak byl zjištěn soudy, nenaplňovaly tak zvolený dovolací důvod, a proto se k nim státní zástupkyně vyjádřila stručně a nad rámec podaného vyjádření. Jednalo se jednak o obhajobu obviněných D. H., F. V. a K. S., že v podstatě byli potrestáni za prostou účast v zadávacím řízení a že o jakékoli trestné činnosti neměli povědomí. K tomu státní zástupkyně poukázala především na příslušné části podrobných popisů jednotlivých skutků, z nichž naopak vědomý způsob zapojení se do trestné činnosti zadavatele veřejné zakázky jednoznačně vyplýval.

Dále obvinění Z. B. a K. S. popírali vztah mezi jejich jednáním a jednáním hlavního pachatele, k čemuž státní zástupkyně citovala z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 345/2010, podle něhož je možné, aby hlavnímu pachateli poskytla pomoc osoba jako účastník třeba i zprostředkovaně, ani za takových okolností není přerušena příčinná souvislost mezi jednáním pomocníka a hlavního pachatele. Citovaný judikát však bylo možné použít i na výhrady obviněných F. V. a Z. R., kteří se ohradili proti tomu, že původně také obvinění notáři J.

S. a J. H. byli obžaloby zproštěni. Za nedůvodnou označila státní zástupkyně také námitku obviněného F. V. proti časové posloupnosti odsouzení nejprve pomocníků a teprve poté hlavních pachatelů. Státní zástupkyně opět nad rámec svého vyjádření uvedla, že soudy otázku spáchání trestného činu hlavním pachatelem posuzují jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. řádu, a to i tehdy, pokud hlavní pachatel není ani trestně stíhán, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, a ze dne 1.

10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014.

66. Pokud se obvinění domáhali výjimečného zásahu do skutkového stavu z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů a jejich právními závěry, státní zástupkyně se s nimi neztotožnila. Byla přesvědčena, že mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými závěry na straně jedné a právním posouzením na straně druhé je logická návaznost. Neshledala ani vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť s návrhy obviněných na doplnění dokazování se soud vždy vypořádal, a pokud je zamítl, poskytl odůvodnění takového postupu. Většina obviněných si stěžovala na procesní nepoužitelnost některých důkazů, s čímž se však již obšírně zabýval zejména soud prvního stupně, na jehož odůvodnění v příslušných částech státní zástupkyně odkázala. Rovněž se přiklonila ke způsobu, jakým se tento soud vypořádal s námitkou chybějícího zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonů v rozhodnutích o povolení telefonních odposlechů a domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků. Také ona považovala za důležité zvažovat materiální hledisko, jak bylo judikováno v rozhodnutích Nejvyššího soudu č. 37/2013 a č. 13/2014 Sb. rozh. tr. Obdobně považovala za správné zvažovat materiální aspekt porušeného práva na spravedlivý proces obviněných v důsledku rozdělení trestní věci do pěti samostatných řízení a následného sloučení před soudem druhého stupně. S přihlédnutím k délce řízení ani v tomto ohledu nepovažovala způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s výtkami obviněných, za chybný.

67. Na závěr svého vyjádření k dovoláním obviněných D. H., K. S., F. V., Z. B., Z. R., I. T., V. R. a P. J. státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené důvody Nejvyššímu soudu navrhla všechna dovolání, s výjimkou dovolání obviněného I. T., odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného I. T. navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože nevznesl jedinou kvalifikovanou námitku způsobilou k věcnému přezkoumání v řízení o dovolání. Současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného způsobu rozhodnutí anebo rozhodnutí než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu.

68. Dále se státní zástupkyně dne 22. 6. 2017 vyjádřila také k dovolání obviněného M. D., z jehož podnětu bylo původně vedeno u Nejvyššího soudu samostatné dovolací řízení pod sp. zn. 5 Tdo 202/2019, avšak krátce po jeho zahájení byla trestní věc proti tomuto obviněnému usnesením ze dne 6. 3. 2019, č. j. 5 Tdo 202/2019-193, spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s trestní věcí výše uvedených osmi obviněných vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1559/2018. Obě věci tak nadále jsou vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 1559/2018.

Státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného M. D. rozdělila jeho námitky na dvě skupiny, a to na výtky skutkové povahy a právní námitky. Do první skupiny zařadila námitky proti procesním vadám, jež měly vést k porušení práva tohoto obviněného na spravedlivý proces (absence odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti povolených odposlechů telefonních hovorů, domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, zařazení do spisu 33 kusů CD s odposlechy Vojenského zpravodajství, rozdělení věci na pět samostatných věcí a jejich opětovné spojení) a tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno přijetí úplatku nebo zmanipulování losování uchazečů a že odposlechy nedávají podklad pro závěry o jeho vině, resp. o jeho povědomí o trestné činnosti spoluobviněných zejména ve vztahu ke skutku pod bodem X.

výroku o vině. Protože tyto námitky skutkové povahy již byly uplatněny ostatními dovolateli a státní zástupkyně se k nim již vyjádřila v rámci svého prvního podání, odkázala v jejich rozsahu na své předchozí vyjádření. Stejně postupovala i ve vztahu k některým právně relevantním námitkám, jimiž obviněný M. D. brojil proti naplnění znaku úřední osoby, resp. veřejného činitele, pouze doplnila, že souhlas správce s jeho rozhodováním z pozice ředitele Vojenské ubytovací a stavební správy nemohl ovlivnit naplnění znaku úřední osoby.

Ani s jedinou samostatnou, resp. novou výhradou obviněného, kterou směřoval proti uložení peněžitého trestu bez náležitého prověření jeho majetkových a rodinných poměrů soudem, se neztotožnila. Státní zástupkyně nepovažovala argumentaci obviněného za natolik precizní, aby z ní bylo patrno, že jejím smyslem je dožadování se aplikace ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku (Peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.), na což lze v souvislosti s peněžitým trestem pohlížet jako na právně relevantní námitku, ovšem z pohledu důvodu dovolání uvedeného pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr.

řádu, jak bylo judikováno v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010. Ostatně obviněný neuplatnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, aby bylo zřejmé, že má na mysli uvedenou hmotněprávní výtku. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného M. D. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Rovněž i na závěr tohoto vyjádření souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.

řádu.

69. Tato vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství byla zaslána obviněným, jichž se týkala, k případné replice, čehož využili obvinění V. R. a P. J., kteří byli zastoupeni stejným obhájcem, a proto reagovali na vyjádření nejvyššího státního zástupce jedním společným podáním. Stručně uvedli, že na svých dovoláních trvají a opětovně argumentovali zejména porušením práva na zákonného soudce, neboť o příkazech k odposlechům včetně jejich prodloužení a o příkazech k domovním prohlídkám rozhodovali soudci, kteří tak činili v rozporu s rozvrhem práce platným tehdy u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Na podporu této své dovolací námitky odkázali na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Dále repliku k vyjádření státní zástupkyně k dovoláním zaslal také obviněný K. S., který v podstatě setrval na svých námitkách proti porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívajícího v odnětí možnosti klást otázky spoluobviněným v důsledku rozdělení trestní věci. Současně také stále považoval za nenaplněný znak úřední osoby, pokud se týká spoluobviněného M. D., znak značného prospěchu, naplněna nebyla podle něj ani subjektivní stránka pomocníka k trestné činnosti, nesouhlasil s aplikací pozdějšího trestního zákona a opětovně tvrdil nezákonnost provedených důkazů, konkrétně měl v jeho trestní věci o povolení odposlechů rozhodovat místně nepříslušný soud. Obviněný K. S. svou repliku následně ještě doplnil, zdůraznil nutnost prokázat pomocníkovi trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby úmyslné zavinění, což se nestalo. Skutek se stal jinak, než naznaly soudy, obviněný o trestném jednání úřední osoby nic netušil, zadávacího řízení se jím zastupovaná obchodní společnost T., účastnila se záměrem získat veřejnou zakázku. Na závěr obviněný K. S. projevil přesvědčení, že vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nijak nevyvrátilo jeho dovolací argumentaci, na níž setrval, a opět navrhl Nejvyššímu soudu zrušit dovoláním napadená rozhodnutí a zprostit ho obžaloby.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

A. Obecná východiska

70. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou u všech obviněných, kteří podali dovolání, splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

71. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů, jak jsou vyjmenovány v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Na počátku řízení o dovolání Nejvyšší soud zkoumá, zda konkrétní dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, to znamená, zda není jen formálně deklarován, aniž by obsah vytýkaných vad takový důvod naplnil. Pokud

totiž vady, které dovolatel napadenému rozhodnutí či jeho předcházejícímu řízení vytýká, svým obsahem neodpovídají označenému důvodu dovolání, rozhodne Nejvyšší soud o odmítnutí takového dovolání jako podaného z jiného než zákonem vymezeného důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

72. V projednávané trestní věci všichni obvinění opřeli svá dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a obviněný Z. R. také o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Předpoklady pro uplatnění druhého z uvedených dovolacích důvodů však nebyly v posuzovaném řízení splněny, a to s ohledem na procesní situaci, neboť soud druhého stupně nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného Z. R. (a ostatních odvolatelů, s výjimkou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obviněného J. S.), ale mimo jiné i z jeho podnětu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 17 T 40/2013 ohledně obviněného Z. R. (ale i dalších spoluobviněných s výjimkou obviněného R.

K.) v rozsahu výroku o vině i o trestu a nově rozhodl rozsudkem o vině a trestech celkem 45 spoluobviněných. Mezi nimi byl i obviněný Z. R., který nesprávně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nicméně uvedená nesprávnost neměla žádný vliv na dovolací řízení u Nejvyššího soudu a rozhodnutí o dovolání obviněného Z. R.

73. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci je tudíž zkoumáno, zda soudy nepochybily při použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž konkrétní ustanovení trestního zákona spojuje trestní odpovědnost za trestný čin. Uvedený dovolací důvod může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může rovněž spočívat v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, eventuálně o jaký trestný čin jde. Totéž v zásadě platí u jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které je možné dovodit pouze v případech, v nichž určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Výklad tohoto dovolacího důvodu, jak byl stručně shrnut, vychází z povahy vytýkané vady napadeného rozhodnutí, která se může týkat výhradně jen použití hmotného práva. V dovolacím řízení tudíž nejsou přípustné výhrady směřující proti způsobu a rozsahu provedeného dokazování, dále proti způsobu hodnocení výsledků dokazování soudy, pokud mají obsahovou návaznost na důkazní prostředky a ctí zásady logického uvažování. Stejně tak Nejvyšší soud posuzuje skutková zjištění soudů, která se stala podkladem výroku o vině, zásadně nelze akceptovat změnu ve výsledku dokazování, kterou dovolatel sám předkládá a vychází přitom z vlastní interpretace průběhu skutkového děje. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.

74. Až na dovolání obviněného I. T., takové stručné charakteristice dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově odpovídala dovolání všech obviněných, avšak pouze v menší části jimi předložených námitek, jež Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými. Dovolací argumentace obviněného I. T. byla prostá jakékoli právně relevantní námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale neodpovídala ani jinému ze zbývajících dovolacích důvodů.

B. Ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

B.1. Základní skutková podstata

75. Všichni dovolatelé kromě obviněného M. D. byli napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznáni vinným mimo jiné pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný M. D. se tohoto zločinu dopustil jako hlavní pachatel a spáchal jej jako dílem dokonaný podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr.

zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky všech obviněných, které uplatnili proti použití této právní kvalifikace soudem druhého stupně na skutková zjištění, se ve značné míře shodovaly, Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve stručně shrnout podstatu tohoto trestného činu včetně zákonných znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty a platné judikatury k němu se vztahující. Stejně tak Nejvyšší soud bude postupovat i ve vztahu k dalším právním námitkám proti právnímu posouzení zjištěných skutků uplatněných obviněnými.

Podle základní skutkové podstaty se trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, přičemž přísněji podle § 256 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku bude potrestán pachatel, který takový čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. Další alternativa okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopadá na případy, v nichž pachatel získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele).

Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Ačkoli zpravidla jím bude osoba, která má určité povinnosti v zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Není vyloučeno, aby pachatelem byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih ať již v podobě informace o termínu jeho zahájení před veřejným vyhlášením, nebo v rámci průběhu zadávacího řízení, dražby nebo soutěže.

Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními.

V procesu zadávacího řízení může jít o stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů apod. Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl (přímý nebo nepřímý) a kromě něj zde musí být také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh.

tr.), přičemž ke způsobení škody ani k opatření prospěchu nemusí dojít (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.). V zásadě shodné znaky obsahovala základní skutková podstata ustanovení § 128a odst. 1 tr. zákona, přestože neobsahovala výslovně pojem „veřejná zakázka“. Pachatelem trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě mohl být ten, kdo v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjednal některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů.

Mezi okolnosti, které odůvodňovaly použití přísnější trestní sazby, byly rovněž zařazeny znaky spočívající v tom, že pachatel čin spáchal jako člen organizované skupiny, způsobil činem značnou škodu nebo pro jiného získal značný prospěch, nebo ten, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádal, přijmul nebo si dal slíbit majetkový nebo jiný prospěch [§128a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona].

76. Jak již bylo uvedeno, ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku stejně jako za účinnosti předcházející právní úpravy trestního práva hmotného ustanovení § 128a tr. zákona je, resp. bylo určeno k ochraně zájmu na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže nebo jakékoli veřejné dražby, zejména na dodržování stanoveného postupu a rovnosti všech účastníků soutěže, ačkoli současná ani předcházející právní úprava jej nedefinovala jako normu s tzv. blanketní nebo odkazovací dispozicí. Uvedená skutková podstata tudíž neodkazuje, ani neodkazovala na zákon o veřejných zakázkách či na jiný zákon, proto pro naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestní zákon nevyžaduje a trestní sankcí nepostihuje jakékoli protiprávní jednání v rámci či v souvislosti s obchodní veřejnou soutěží ve smyslu obecné úpravy (nyní § 1772 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1.

1. 2014, dříve § 281 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013, a § 847 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013). Naopak pod pojem „veřejná soutěž“ lze zařadit jakoukoli veřejnou soutěž splňující dva základní znaky spočívající ve veřejném vyhlášení a v možnosti účasti neomezeného okruhu subjektů, a to bez ohledu na povahu a druh právních vztahů, do nichž vstupují účastníci soutěže v souvislosti s jejím uskutečněním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Pod pojem „veřejná soutěž“ obsažený v ustanovení § 128a tr. zákona, resp. § 256 odst. 1 tr. zákoníku spadá i zadávání veřejných zakázek upravené v zákoně č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (resp. s účinností od 1. 7. 2006 v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, s účinností od 1.

10. 2016 v zákoně č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek), jenž byl speciální právní úpravou obchodní veřejné soutěže. Zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinný do 30. 6. 2006 v zásadě upravoval veřejnou soutěž pro veřejné zakázky, což vyplývalo z jeho ustanovení § 1 písm. d), § 72 a násl. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 842). Z uvedeného jasně vyplývá, že veřejná soutěž představuje širší pojem, jenž zahrnuje mj. i proces zadávání veřejných zakázek včetně veřejných zakázek malého rozsahu, jež byly poprvé definovány až v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinném od 1.

7. 2006 a které ze své podstaty vždy nebývají vyhlašovány veřejně neomezenému okruhu subjektů, dokonce veřejný zadavatel není povinen je zadávat podle zákona o veřejných zakázkách (resp. nyní zákona o zadávání veřejných zakázek; (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr., ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp.

77. U všech typů veřejných zakázek vždy byl (a stále je) společný zákonný požadavek na dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace (srov. rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17). Jedná se o principy, které bylo a stále je třeba při zadávání veřejných zakázek dodržet, a to u každé z nich, tj. u těch, které jsou zakázkou na dodávky, služby nebo stavební práce, jejímž zadavatelem je osoba uvedená v § 2, jejíž předpokládaná cena předmětu veřejné zakázky přesáhne 2 miliony Kč a je uskutečňována za úplatu na základě písemné smlouvy s jedním či více vybranými uchazeči (viz § 6 odst. 1, 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30.

6. 2006); v současnosti je veřejná zakázka taková zakázka na dodávky, služby nebo stavební práce, která je realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli a jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, resp. § 2 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek). Zásady postupu zadavatele, resp. zásady zadávání veřejných zakázek byly v rozhodné době upraveny v § 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., (v obou pozdějších právních normách v ustanovení § 6), přičemž jejich vymezení je v principu shodné.

Jde o zásady stejného (rovného) zacházení se všemi zájemci a uchazeči, zákazu diskriminace a o zásadu transparentnosti (podle znění zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného v době spáchání posuzované trestné činnosti obviněných). Dodržování základních zásad zadávacího řízení znamená, že zadavatel zachází stejně se všemi zájemci a uchazeči (resp. účastníky), s určitými zákonem zakotvenými výjimkami (např. dodavatel zaměstnávající osoby se zdravotním postižením u podlimitních veřejných zakázek).

Nejedná se však o taxativní výčet zásad, jimiž je ovládáno zadávací řízení, je třeba vždy přihlédnout i k jiným zásadám práva Evropské unie a je třeba je současně interpretovat tak, jak jsou vykládány v evropském právu, mj. ve smyslu příslušných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Současně je při posuzování respektování či naopak porušení těchto zásad u konkrétní veřejné zakázky důležité vždy přihlížet k základnímu účelu právní úpravy veřejných zakázek, kterým je zabezpečení soutěže při zadávání zakázek subjekty, které k tomu nejsou ekonomicky vedeny, tedy nejsou závislé na dosažení zisku.

Při absenci či omezení konkurence má zákon vytvořit u zadavatelů konkurenční prostředí při vydávání jejich finančních prostředků. Nejvhodnější nabídka je ta, která nejlépe vyhovuje stanoveným požadavkům zadavatele podle jím stanovených kritérií hodnocení nabídek, za což vždy nese odpovědnost zadavatel. Zabezpečení transparentnosti celého procesu zadávání veřejných zakázek, to znamená učinit jej průhledným a veřejně kontrolovatelným, předpokládá zajištění co nejvyšší míry informovanosti uchazečů (účastníků), zadavatelů, ale též veřejnosti o průběhu veřejných zakázek.

Za tímto účelem je tento proces ovládán též zásadou formálnosti zadávacího řízení se záměrem spravedlivého a korektního průběhu zadávacího řízení. Rovný přístup k veřejným zakázkám je doprovázen i rovností možného úspěchu ve výběrovém řízení ve veřejné zakázce a dále se projevuje v rovných podmínkách pro všechny v úvahu přicházející uchazeče, kteří splní vyhlášené podmínky zadavatele. Také rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie klade důraz na princip rovného přístupu k uchazečům, který považuje za obligatorní princip při pořádání výběrových řízení v podmínkách zemí Evropské unie (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 25.

4. 1996, C-87/94). Další stěžejní zásada zákazu v podstatě zamezuje jakémukoli zvýhodnění některého z dodavatelů diskriminace (srov. článek 3, bod 1 písm. B Směrnice 97/52/ES, jež byla od 1. 2. 2006 nahrazena Směrnicí 2004/18/ES, která upravovala zásady zadávání zakázek v čl. 2 Hlavy I. a jež byla k 18. 4. 2016 zrušena Směrnicí 2014/24/EU, v níž jsou zásady zadávání veřejných zakázek vymezeny v čl. 18). Širší pojetí pojmu diskriminace vychází z čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. z čl.

102 Smlouvy o Evropské unii, v němž je diskriminace z hlediska právní úpravy ochrany hospodářské soutěže definována jako jednání spočívající v uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým účastníkům trhu při shodném (srovnatelném) plnění, jímž dochází k jejich znevýhodňování v hospodářské soutěži. Za použití výkladového pravidla per analogiam lze citovaný čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 102 Smlouvy o Evropské unii použít i pro účely interpretace výrazu diskriminace pro oblast veřejných zakázek (viz Raus, D.

Neruda R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Linde Praha, a. s. 2007, str. 66).

78. Stejně jako tomu bylo u výkladu pojmu „veřejná soutěž“, také slovní spojení „zadání veřejné zakázky“ je nutné chápat s vědomím, že předmětné ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje blanketní nebo odkazovací dispozici. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu proto není nutné, resp. možné vycházet pouze z výkladových ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Obsah, resp. naplnění znaku „zadání“ veřejné zakázky ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku vychází z širšího výkladu tohoto pojmu v porovnání se stejným termínem užívaným pro účely zákona o veřejných zakázkách a je nutné do něho zahrnout všechna související jednání, která zpravidla předchází samotnému „zadání“ veřejné zakázky, které představuje rozhodnutí zadavatele o vítězi zadávacího řízení a následné uzavření smlouvy s konkrétním uchazečem [srov. § 17 písm. e) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 6. 2006, resp. později s účinností od 1. 7. 2006 ustanovení § 17 písm. k) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nyní § 2 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů]. Jde o celý proces „zadávání“ veřejné zakázky odpovídající zákonem upravenému postupu zadávacího řízení, tj. příprava včetně stanovení podmínek pro budoucího dodavatele, přijetí pravidel pro hodnocení nabídek, stanovení minimálních požadavků na dodavatele, například jeho kvalifikaci, schopnosti, zkušenosti, velikost obratu, apod. Tento proces může být déletrvající, zpravidla také ve skutečnosti je, a to v závislosti na charakteru, povaze a objemu předmětu veřejné zakázky. Opačný zužující výklad by v podstatě fakticky vyloučil trestní postih diskriminačního, netransparentního a protekčního vyjednávání mezi subjekty (dodavatelé a zadavatel) v procesu předcházejícímu uzavření smlouvy s vítězným uchazečem, protože v tento okamžik již v praxi zpravidla není zjednávána přednost nebo výhoda některému dodavateli. Kromě toho i z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku v části týkající se ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá jasný záměr zákonodárce vycházet z širšího pojetí znaku „zadání“ veřejné zakázky, jenž zahrnuje i přípravný proces (tedy její zadávání).

B.1. c) Subjektivní stránka a úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu

79. Ohledně zavinění jde o úmyslný trestný čin, pachatel musí jednat minimálně v úmyslu nepřímém, což vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku („k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví- li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“) ve spojení s § 15 odst. 1 tr. zákoníku, který definuje úmyslné spáchání trestného činu tak, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus), nebo pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis). Jak již bylo výše krátce zmíněno, tento trestný čin navíc obsahuje znak tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (také tzv. druhý úmysl, cíl či konečný účel jednání) spočívající v tom, že pachatel jedná popsaným způsobem s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Z hlediska aktivního volního vztahu pachatele k naplnění tohoto znaku postačí, když pachatel s možností vzniku škody či prospěchu počítá a je s tím srozuměn, tudíž k samotnému vzniku škody nebo k opatření prospěchu sobě nebo jinému nemusí fakticky dojít. Tudíž i zde postačí úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh. tr.).

B.1. d) Prospěch

80. Prospěch, jehož opatření je cílem trestné činnosti, může mít jak materiální, tak ale též imateriální podobu. Pokud jde o majetkový rozměr prospěchu opatřeného (sobě nebo jinému) protiprávním jednáním pachatele (půjde- li skutkově o případy zjednání výhody v rámci zadávacího řízení, jehož účelem je zadání veřejné zakázky), vychází soudní praxe z premisy, že vítězství v soutěži o takovou veřejnou zakázku s sebou přináší pro dodavatele zásadně majetkový prospěch. Není totiž pochyb o tom, že veřejná zakázka je z povahy věci úplatná (srov. definici veřejné zakázky v § 6 odst. 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách: „veřejná zakázka se uskutečňuje za úplatu“, resp. § 7 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách: „...úplatné poskytnutí dodávek…“, resp. § 2 zákona o zadávání veřejných zakázek: „...uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem…“). Pokud výhody zjednané některému z dodavatelů v průběhu zadávacího řízení dospěly do fáze uzavření smlouvy o dílo s tímto uchazečem (tedy k zadání veřejné zakázky tomuto dodavateli), který za realizaci předmětu veřejné zakázky obdrží odpovídající platbu, předpokládá se, že je v ní zahrnut, byť minimální, podnikatelský zisk (srov. rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). S ohledem na to tedy lze za uvedených okolností pohlížet na prospěch, který se pachatel snaží svým jednáním opatřit sobě nebo jinému, vždy jako na prospěch materiální povahy. Imateriálním prospěchem v praxi budou nejčastěji výhody typu vzájemné protislužby, zlepšení postavení na trhu a získání prestiže pro dodavatele a jeho další prezentaci na trhu apod.

B.2. Kvalifikovaná skutková podstata § 256 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku

B.2. a) Vyhlašovatel veřejné soutěže

81. Mezi okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jež byla aplikována v této trestní věci, patří alternativní splnění podmínek, aby pachatel čin uvedený v základní skutkové podstatě spáchal jednak jako „člen hodnotící komise“, nebo „vyhlašovatel veřejné soutěže“ anebo jako „člen organizované skupiny“. Obviněný M. D. vystupoval podle soudu druhého stupně jménem vyhlašovatele veřejné soutěže. Přestože zákon o veřejných zakázkách převzal pojem „zadavatel veřejné zakázky“, lze jím rozumět vyhlašovatele veřejné soutěže, protože pojem veřejná zakázka užitý v § 256 odst. 1 tr. zákoníku je užším, speciálním pojmem v porovnání s obecnějším pojmem veřejná soutěž. Zadání veřejné zakázky je totiž zvláštní formou veřejné soutěže a zadavatel veřejné zakázky je současně vyhlašovatelem veřejné soutěže (srov. rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy zadavatelem veřejné zakázky (a současně tedy vyhlašovatelem veřejné soutěže) bude právnická osoba, přičemž v posuzované věci jím bylo Ministerstvo obrany České republiky zastoupené organizačními celky Vojenskými ubytovacími a stavebními správami v XY, v XY, v XY a v XY, se uplatní institut jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že tyto jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. V rozhodné době patřily Vojenské ubytovací a stavební správy a také v současnosti patří mezi ústřední orgány státní správy, jak vyplývá z § 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jde současně o organizační složku státu oprávněnou nakládat s majetkem státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku toho je možné trestně stíhat pro spáchání posuzované trestné činnosti ředitele Vojenských ubytovacích a stavebních správ, a to jako úřední osoby, neboť v rozhodné době se nacházeli v pozici vedoucích těchto organizačních celků Ministerstva obrany České republiky.

B.2. b) Značný prospěch

82. Okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného v důsledku zjednání přednosti nebo výhodnější podmínky některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku je spodní hranicí pro stanovení značného prospěchu v jeho majetkové podobě minimálně částka 500 000 Kč. V případě imateriálního prospěchu by jeho závažnost měla mít srovnatelný význam či rozsah jako materiální prospěch ve výši nejméně 500 000 Kč. Pokud jde o zavinění tohoto následku, postačí jeho nedbalostní forma [§ 17 písm. a), § 16 tr. zákoníku].

C. K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

C. 1. Základní skutková podstata

83. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Přísněji ve smyslu § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bude takové jednání trestné tehdy, pokud úřední osoba takto opatří sobě nebo jinému (zde zvýhodněnému soutěžiteli) značný prospěch. Citované ustanovení základní skutkové podstaty chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a dále chrání práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Pachatelem může být pouze speciální subjekt – úřední osoba (tedy výhradně fyzická osoba), již definuje výkladové ustanovení trestního zákoníku § 127 odst. 1 pod písmeny a) až i), jak bude podrobněji uvedeno níže. Pro spáchání tohoto trestného činu je třeba úmyslného zavinění, avšak postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Kromě toho musí zavinění pachatele zahrnovat také úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, takže podmínkou dokonání činu není, aby škoda nebo újma skutečně vznikly (viz rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.). Shora uvedený úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku může být rovněž naplněn i ve formě nepřímého úmyslu (srov. rozhodnutí č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Neoprávněným prospěchem se rozumí neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba nedosáhli nebýt protiprávního jednání (zde neoprávněné získání veřejné zakázky, obecně jinak také např. protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.), škoda pak je představována materiální újmou vyčíslitelnou v penězích a jinou závažnou újmou pak je újma nemajetková, např. škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3147 a násl.).

C. 1. a) Úřední osoba

84. V posuzované trestní věci soudy obou stupňů shledaly u hlavního pachatele, který podal dovolání, M. D. naplněný znak úřední osoby ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. U této zákonné definice úřední osoby musí být pachatel členem zastupitelstva nebo je odpovědným úředníkem územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Zcela přesně uvedeno, podle vrchního soudu ti obvinění, kteří v rozhodné době zastávali pozici ředitele Vojenské ubytovací a stavební správy, nacházeli se tak v postavení úředníků orgánu státní správy podílejícími se na plnění úkolů společnosti a státu, přičemž používali pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena (srov. str.

122 poslední odstavec rozsudku vrchního soudu). Odpovědný úředník orgánu státní správy, nebo územní samosprávy či jiného orgánu veřejné moci, je ten úředník, který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc, a to ať už do určité míry samostatně nebo v návaznosti na výkon pravomoci příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci, kterému je podřízen. Proto je třeba odlišit takového odpovědného úředníka jednak od příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci ve smyslu § 127 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku a na druhé straně i od ostatních úředníků příslušného orgánu veřejné moci, kteří nevykonávají pravomoc k plnění úkolů společnosti nebo státu, a proto nemají postavení úředních osob ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Orgánem státní správy je subjekt vykonávající přímou státní správu, zpravidla je jím státní orgán. Pojem orgán státní správy užívá zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jehož ustanovení § 1 řadí mezi orgány státní správy mimo jiné Ministerstvo obrany.

Orgán státní správy je třeba odlišovat od pojmu správního úřadu, jímž se rozumí organizační jednotka, která je zřízena a její působnost stanovena zákonem, navenek ohraničená a vystupující vůči veřejnosti prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců, kteří jednají jménem subjektu, jehož je správní úřad organizační součástí (organizační složkou). Proto například funkci stavebního úřadu vykonávají útvary obecních úřadů. Mezi orgány správních úřadů spadají i orgány státní správy, tedy také Ministerstvo obrany, neboť v souladu s čl.

79 odst. 1 Ústavy České republiky lze ministerstva a jiné správní úřady zřídit pouze zákonem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1356, 1357). Podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku se k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Shodně byl vykládán znak „veřejného činitele“ ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zákona.

Z hlediska skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku musí úřední osoba (pachatel) vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, čímž je myšleno porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Z povahy věci se bude zpravidla jednat o aktivní konání.

85. Pro závěr, že byl naplněn znak okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že jednáním naplňujícím některou z alternativ trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby pachatel sobě nebo jinému opatřil značný prospěch v materiální podobě, je [podobně jako u značného prospěchu ve smyslu § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] určujícím kvantifikační hledisko podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle něhož opatřený prospěch dosahoval minimálně výše 500 000 Kč. Takové peněžní částce by pak měla odpovídat i závažnost případného imateriálního prospěchu.

D. K trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona

86. Trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona (novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 537/2004 Sb., nedošlo ke změnám ve znění prvního odstavce tohoto trestného činu), spáchá ten, kdo založí zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo zločinné spolčení podporuje. Tato skutková podstata chrání zájem na ochraně společnosti před velmi závažnou formou kriminality, jež je natolik organizovaná, že je výrazně znesnadněno její odhalení.

Z hlediska zavinění se jedná o úmyslný trestný čin, u něhož pachatel musí alespoň vědět, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, může být zločinným spolčením (tj. má znaky uvedené v § 89 odst. 17 tr. zákona), a je s tím srozuměn. Postačí přitom, když skutečnosti spadající pod tyto zákonné znaky jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Obvinění V. R., P. J. a M. D. (stejně jako další spoluobvinění označení ve výroku o vině pod bodem X. dovoláními napadeného rozsudku vrchního soudu) se tohoto trestného činu dopustili v té alternativě, že se účastnili činnosti zločinného spolčení, jak vyplývá z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku vrchního soudu pod bodem X.

Zákon takto postihuje i pouhé členství ve zločinném spolčení, tudíž pasivní formu účasti na takovém spolčení. Nicméně spadá sem i aktivnější forma účasti na činnosti zločinného spolčení bez toho, že by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu, např. zabezpečování některých prací či služeb pro zločinné společenství, resp. jeho členy, jako jsou ekonomické a právní poradenství apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání.

Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1011, 1012). Zločinné spolčení představuje jednu z forem trestné součinnosti, jež byla definována v § 89 odst. 17 tr. zákona tak, že se jedná o společenství více osob s vnitřní organizační strukturou s rozdělením funkcí a dělbou činností, jež je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti (v současnosti se jedná o organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku a účast na této organizované zločinecké skupině je postihována podle § 361 tr. zákoníku).

Půjde tedy o společenství nejméně tří trestně odpovědných osob, jehož vnitřní organizační struktura je charakterizována vztahy podřízenosti a nadřízenosti, relativní stabilností a dodržováním pravidel organizace, včetně jejího přísného utajení. Soustavnost úmyslného páchání trestné činnosti je dána, jestliže jednotliví pachatelé jednají nepřetržitě, pravidelně nebo opakovaně např. po delší dobu (např. několika měsíců), anebo tehdy, když pachatelé navazují na předchozí obdobně páchanou trestnou činnost.

Soustavnost se zkoumá ve vztahu ke zločinnému spolčení jako celku a nikoli ve vztahu k jeho jednotlivým členům s tím, že postačí zaměřenost zločinného spolčení na soustavné páchání trestné činnosti, tj. nemusí nutně nastat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn.