U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o
dovoláních, která podali obvinění Z. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, K. S.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, F. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, D. H.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, Z. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, I. T.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. R.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 17 T 38/2013, 17 T 39/2013, 17 T 40/2013, 17 T 41/2013, 17 T
42/2013 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Z. B., K.
S., F. V., D. H., Z. R., P. J., V. R. a M. D. odmítají.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného I. T.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2014,
sp. zn. 17 T 38/2013, byli mj. obvinění Z. B., K. S. a F. V. uznáni vinnými
pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10
odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), pomocí k
trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1
písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a pomocí k
trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 10
odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr. zákona, jichž se dopustili jednáním
popsaným pod bodem III. výroku o vině, a obviněný Z. B. byl dále uznán vinným
skutkem popsaným pod bodem VIII. výroku o vině kvalifikovaném shodně jako v
citovaném bodě III. výroku o vině tohoto rozsudku. Za uvedené trestné činy byl
každému ze jmenovaných obviněných uložen podle § 158 odst. 2 za použití § 35
odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon
byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem podle § 60a
odst. 1, 2 tr. zákona, podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona byly též
obviněným uloženy tresty zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu,
jeho člena nebo zástupce obchodních společností a družstev v trvání pěti let,
pokud se týká obviněného Z. B., a v trvání čtyř let u ostatních dvou
obviněných, a současně byly obviněným uloženy podle § 53 odst. 1 tr. zákona
peněžité tresty ve výměře 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v
trvání čtyř měsíců (u obviněného Z. B.), resp. ve výměře 50 000 Kč s náhradním
trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců (u obviněných K. S. a F. V.). Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 17
T 39/2013, byl obviněný D. H. odsouzen za pomoc k trestnému činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pomoc k trestnému činu pletichy při veřejné
soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a za pomoc k trestnému činu porušování závazných
pravidel hospodářského styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr. zákona ke zcela shodným trestům a ve stejném rozsahu jako obvinění K. S. a F. V.. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 17 T 40/2013, byli obvinění Z. R. a I. T. (shodně s výše uvedenými
obviněnými) uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pomocí k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a
veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b),
odst. 3 tr. zákona a pomocí k trestnému činu porušování závazných pravidel
hospodářského styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr. zákona, za
což byl obviněnému I. T. uložen trest zcela shodně s obviněnými K. S., F. V. a
D. H. a obviněnému Z. R. soud uložil podle § 158 odst. 2 a § 35 odst.
1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 60a
odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let s
dohledem, a dále mu podle § 53 odst. 1 tr. zákona uložil peněžitý trest ve
výměře 75 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v
trvání tří měsíců podle § 54 odst. 1 tr. zákona pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 17 T 41/2013, byli obvinění P. J. a V. R. shledáni vinnými jednak účastenstvím ve formě pomoci na totožných trestných
činech jako výše uvedení obvinění a dále trestným činem účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona, za což byl obviněný P. J. odsouzen
podle § 158 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu tří let s
dohledem podle § 60a odst. 1, 2 tr. zákona a podle § 53 odst. 1 tr. zákona k
peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, a obviněný V. R. byl odsouzen podle § 158 odst. 2 za použití §
35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro
jehož výkon ho soud podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s
dozorem, dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest
zákazu činnosti výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech
v trvání sedmi let a podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 600
000 Kč, k němuž soud pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 17 T
42/2013, byl obviněný M. D. odsouzen pro pokračující, dílem dokonané a dílem
nedokonané ve stadiu pokusu trestné činy zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pletichy
při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b),
odst. 3 tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §
127 odst. 1 tr. zákona spáchané v jednočinném souběhu, dále pro trestný čin
účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let podle § 158 odst. 2 za použití § 35 odst. 1
tr. zákona, pro výkon tohoto trestu ho soud podle § 39a odst. 3 tr. zákona
zařadil do věznice s dozorem, dále byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu zákazu činnosti výkonu funkce vedoucího zaměstnance ve
veřejnoprávních orgánech v trvání osmi roků a podle § 53 odst. 1 tr. zákona
také k peněžitému trestu ve výměře 800 000 Kč se stanovením náhradního trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku. Shora uvedenými rozsudky Krajského soudu
v Českých Budějovicích (jejichž spisové značky jsou tučně zvýrazněny) bylo
současně rozhodnuto o vině a trestech dalších 39 obviněných a spoluobvinění J. S. a I. Č.
byli zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Českých Budějovicích. Spoluobviněný J. S. byl rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 17 T
38/2013, zproštěn obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala pokračující
pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2
písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského
styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona. Obdobně byla rozsudkem Krajského soudu v
Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 39/2013 zproštěna obžaloby obviněná I. Č. pro
skutky kvalifikované jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k
trestným činům pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku
podle § 127 odst. 1 tr. zákona. Ve všech citovaných rozsudcích Krajského soudu
v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 38/2013, 17 T 39/2013, 17 T 40/2013, 17 T
41/2013 a 17 T 42/2013 bylo v adhezním řízení rozhodnuto tak, že poškozená
Česká republika zastoupená Ministerstvem obrany byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu (resp. také podle § 229 odst. 3 tr. řádu pod sp. zn. 17 T 38/2013)
odkázána s jejími nároky na náhradu škody specifikované v adhezních výrocích
předmětných rozsudků na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti všem pěti shora citovaným rozsudkům Krajského soudu v Českých
Budějovicích podali odvolání jmenovaní dovolatelé (každý proti rozsudku, který
se ho týkal), kromě nich i dalších 36 spoluobviněných a v neprospěch obviněných
V. K. a J. S. také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích. Vrchní soud v Praze rozhodoval nejprve o spojení všech trestních
věcí vedených v samostatných řízeních u soudu prvního stupně, jež byly u
odvolacího soudu zapsány pod sp. zn. 1 To 46/2015, 1 To 47/2015, 1 To 48/2015,
1 To 49/2015 a 1 To 50/2015, ke společnému odvolacímu řízení usnesením ze dne
22. 3. 2016. Poté rozhodl Vrchní soud v Praze o všech odvoláních rozsudkem ze
dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c),
d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozsudky v následujícím rozsahu: rozsudek
sp. zn. 17 T 38/2013 v celém rozsahu s výjimkou zprošťujícího výroku ohledně
obviněného J. S., rozsudek sp. zn. 17 T 39/2013 v celém rozsahu s výjimkou
zprošťujícího výroku ohledně obviněné I. Č., rozsudek 17 T 40/2013 v celém
rozsahu s výjimkou výroku o vině a trestu ohledně obviněného R. K., rozsudek
sp. zn. 17 T 41/2013 v celém rozsahu, přičemž ve vztahu k výrokům o vině a
trestu obviněných P. K. a Z. U. (dříve K.) byl zrušen také podle § 261 tr. řádu, a rozsudek sp. zn. 17 T 42/2013 soud zrušil v celém rozsahu podle § 258
odst. 1 písm. c), d) tr. řádu. Současně vrchní soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestech celkem 45 obviněných, mj. i všech devíti
dovolatelů, z nichž obviněného Z. B. (pod body III. a VIII. výroku o vině)
uznal vinným dvojnásobnou pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009
Sb, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též ve zkratce „tr. zákoníku“) ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné
zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a),
c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 (poznámka Nejvyššího soudu:
Vrchní soud v Praze označil ustanovení § 256 tr. zákoníku nesprávně jako
„sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě“, ačkoli v částce č. 98 na str. 2987 Sbírky zákonů ze dne 17. 9. 2015
bylo vyhlášeno Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, obsahující změnu znění nadpisu § 256 tr. zákoníku
ze „sjednání“ výhody na „zjednání“ výhody, stejně tak byla opravena tisková
chyba rovněž v textu tohoto zákonného ustanovení u slovesa „sjednat“ na
„zjednat“. Nejvyšší soud proto v dalším textu tohoto usnesení již všude bude
uvádět správný název a znak objektivní stránky tohoto trestného činu, a to i v
částech, v nichž půjde o interpretaci rozhodnutí vrchního soudu, který se
citovaným sdělením Ministerstva vnitra neřídil.). Obviněného M. D. uznal Vrchní
soud v Praze pod body III., IV. a V. výroku o vině vinným pokračujícími, dílem
dokonanými a dílem nedokonanými ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při
veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 spáchanými v jednočinném souběhu a
pod bodem X. výroku o vině také trestným činem účasti na zločinném spolčení
podle § 163a odst. 1 tr. zákona, obviněného D. H. pod bodem V. výroku o vině
uznal vrchní soud vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke
zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné
soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve
znění účinném do 30. 11. 2011, obviněné P. J. a V. R. pod bodem VI. výroku o
vině každého pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinům
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži
a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění
účinném do 30. 11. 2011 a pod bodem X. také trestným činem účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona, obviněné Z. R., I. T. pod bodem VI.,
K. S. a F. V. pod bodem III. odsoudil vrchní soud každého za pomoc podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zjednání výhody při
zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za uvedenou
trestnou činnost uložil Vrchní soud v Praze obviněným Z. B. a Z. R. podle § 329
odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu 1 roku, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20,
resp. 30 denních sazeb po 500 Kč, resp. po 1 000 Kč, tedy celkem 10 000 Kč
obviněnému Z. B. a 30 000 Kč obviněnému Z. R., přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanovil vrchní soud obviněnému Z. B. náhradní trest odnětí svobody v trvání 1
měsíce a obviněnému Z. R. v trvání 2 měsíců, obviněným M. D. a V. R. uložil
tento soud podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání
3 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 roků,
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jim uložil dále trest zákazu činnosti výkonu
funkce vedoucího zaměstnance ve veřejnoprávních orgánech na dobu 5 roků, resp. 4 roků obviněnému V. R., a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve
výměře 400, resp. 300 denních sazeb po 2 000 Kč, resp. 1 000 Kč, celkem tedy
800 000 Kč obviněnému M. D.
se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v
trvání 20 měsíců, a 300 000 Kč obviněnému V. R. se stanovením náhradního trestu
odnětí svobody v trvání 1 roku, obviněným D. H., K. S., I. T., F. V. a P. J. vrchní soud uložil podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 2 roků, resp. 30 měsíců obviněnému P. J., a výkon podmíněných
trestů odnětí svobody u těchto pěti obviněných podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku vrchní soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále vrchní soud podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného J. H. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích pro skutky, jimiž se měl dopustit pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, pletich při veřejné soutěži
a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a
porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zákona. Zároveň Vrchní soud v Praze zamítl podle § 256 tr. řádu odvolání
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a
obviněného J. S. jako nedůvodná. Poškozenou Českou republiku zastoupenou
Ministerstvem obrany odkázal tento soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu, resp. podle § 229 odst. 3 tr. řádu s jejími nároky na náhradu škody (podrobně
popsanými v adhezním výroku napadeného rozsudku) na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Trestná činnost posuzovaná v této trestní věci se týkala zadávání
veřejných zakázek zadavatelů Vojenské ubytovací a stavební správy v Praze a
Vojenské ubytovací a stavební správy v Olomouci (dále též jen ve zkratce
„VUSS“) jako organizačních celků organizační složky státu - Ministerstva obrany
České republiky v období let 2005 až 2007. Obvinění, kteří využili svého práva
podat proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze citovanému shora,
dovolání, vystupovali v následujících pozicích: obviněný Z. B. jako jednatel
obchodní společnosti T., obviněný K. S. jako místopředseda představenstva
obchodní společnosti T., obviněný F. V. jako předseda představenstva obchodní
společnosti E., obviněný M. D. jako ředitel V., D. H. jako jednatel obchodní
společnosti H., V. R. jako ředitel XY, Z. R. jako vedoucí XY, P. J. jako osoba
s úzkými kontakty na spoluobviněné V. R. a V. K. a obviněný I. T. jako
prokurista obchodní společnosti M., a jednatel obchodní společnosti M. V
podstatě obvinění v různých skupinách a různým způsobem participovali na
obcházení zákona o veřejných zakázkách účinného v době spáchání činů tak, aby
minimálně nebyly dodrženy zásady rovného zacházení se všemi uchazeči, aby žádný
z nich nebyl zvýhodněn a aby celý proces zadávání veřejných zakázek neproběhl
transparentně, tj. průhledným a veřejně kontrolovatelným způsobem, docházelo
nejprve k výběru vítězného dodavatele určité veřejné zakázky a k dohodám s
ostatními soutěžiteli tak, aby mohl být vybrán předem určený uchazeč, to vše za
různé finanční odměny či jiné výhody, event. pod jejich příslibem. Konkrétně
pak pod bodem III. výroku o vině, se obvinění Z. B., K. S., F. V., M. D. (a
také dalších šest ve výroku jmenovaných obviněných) dopustili manipulace s
veřejnou zakázkou „Olomouc – obsluhování tepelných zdrojů a předávacích stanic“
v období od května do října roku 2006.
4. Obviněný M. D. se dále (spolu s dalšími osmi obviněnými) dopustil
trestné činnosti pod bodem IV. výroku o vině, v němž je podrobněji popsána
manipulace s veřejnou zakázkou „V. – úklid vnitřních prostor“ probíhající
nejméně od poloviny června roku 2006 do prosince roku 2006.
5. Trestné činnosti pod bodem V. výroku o vině se obvinění M. D. a D. H.
(a dalších sedm obviněných) dopustili v období od května do 23. října roku 2006
v souvislosti se zadávacími řízeními na veřejné zakázky s názvem „kuchyně XY“ a
„XY – rekonstrukce ČOV a nátokové kanalizace“.
6. Pomoc ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby a zjednání výhody
při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě spáchali
obvinění V. R., Z. R., P. J. a I. T. jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o
vině, jehož podstata se v období od května do října 2006 týkala umožnění a
usnadnění manipulace s veřejnou zakázkou „XY – plynofikace, kotelny“. V tomto
bodě je dále popsána trestná činnost dalších dvanácti obviněných.
7. Protiprávní jednání obviněného Z. B. pod bodem VIII. výroku o vině,
(jímž bylo uznáno vinnými ještě šest spoluobviněných), spočívala v pomoci k
manipulaci se zadávacím řízením „ VUSS XY – obsluhování tepelných zdrojů,
výměníkových stanic a předávacích stanic“, a to v období od května do konce
října roku 2006.
8. Pod bodem X. výroku o vině je popsán skutek, jímž se obvinění V. R.,
P. J. a M. D. (a dále ještě patnáct spoluobviněných) dopustili trestného činu
účasti na zločinném spolčení, jenž spočíval v tom, že:
v době nejméně od druhé poloviny roku 2005 do 27. 3. 2007 utvářeli cíleně po
vzájemných dohodách stabilní utajené společenství, které fakticky hierarchicky
uspořádali podle vlivu a možností, jež vyplývaly zejména z osobních kontaktů,
pracovního zařazení nebo účasti na podnikání každého z nich tak, že vytvořili
organizaci několika navzájem skrytě provázaných vazeb mezi osobami s přesně
rozdělenými funkcemi a úkoly, a to vědomě za účelem dosahování zisku soustavným
pácháním úmyslné trestné činnosti, spočívající v koordinovaném nezákonném
ovlivňování procesu zadávání veřejných zakázek, realizovaných v rámci resortu
Ministerstva obrany ve prospěch předem vybraných subjektů, přičemž vedoucí
postavení v této nelegální organizaci zaujímali obvinění V. R., P. J., P. M.,
V. K., M. S., v rámci skupiny, která působila v resortu Ministerstva obrany a
byla fakticky podřízena řídícím členům této nelegální organizace, zaujali vyšší
pozice tehdejší vedoucí pracovníci článků resortu obvinění P. K., B. Š., M. D.,
L. T., P. B., B. N., v rámci stejné skupiny zaujali nižší pozice tehdejší níže
postavení funkcionáři organizačních článků resortu Ministerstva obrany České
republiky obvinění S. V., P. V., J. Š. Zcela podrobný popis jednotlivých skutků
obsahuje výrok o vině rozsudku vrchního soudu, který pro jeho rozsáhlost,
znalost jeho obsahu všemi obviněnými a zejména s ohledem na způsob rozhodnutí
Nejvyššího soudu nebylo nutné podrobněji reprodukovat.
II. Dovolání obviněných
9. Obvinění Z. B., M. D., D. H., P. J., V. R., Z. R., K. S., I. T. a F.
V. podali proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně dovolání, která shodně
opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný
Z. R. také o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
a) Dovolání obviněného Z. B.
10. Obviněný Z. B. ve svém dovolání obecně k oběma skutkům pod body
III. a VIII. výroku o vině napadeného rozsudku namítl, že se veřejné zakázky
účastnil za obchodní společnost T., s úmyslem uspět a nikoli zjednat třetí
osobě výhodu. Konkrétně k nesprávným skutkovým zjištěním u prvního ze zmíněných
skutků poukázal na řadu důkazů, jež měly podporovat jeho verzi průběhu
skutkového děje. Jednalo se o svědectví M. T., jednatele obchodní společnosti
T., s níž se T., ve sdružení účastnila zadávacího řízení na danou veřejnou
zakázku. Tento svědek potvrdil, že hlavní slovo v souvislosti s veřejnou
zakázkou za sdružení měla obchodní společnost T. Dále zmínil úvěrovou smlouvu
č. 110/16/06/SME z 29. 5. 2006, jíž mu byl schválen provozní úvěr na realizaci
veřejné zakázky, a dne 3. 4. 2013 učiněnou svědeckou výpověď V. B., vedoucího
skupiny akvizic při V., podle něhož sdružení T., a T., nesplnila jeden z
kvalifikačních předpokladů (předložená bankovní garance nevyhovovala zadávací
dokumentaci), bylo proto vyloučeno z výběrového řízení. Tato skutečnost měla
podle obviněného stejný důsledek, jako kdyby se sdružení nikdy tohoto
zadávacího řízení neúčastnilo.
11. Stejně tak i ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem VIII. výroku o
vině napadeného rozsudku obviněný vytkl vrchnímu soudu nesprávné skutkové
zjištění. Nepřihlédl totiž ke svědecké výpovědi zaměstnance obchodní
společnosti T., J. K., provedené dne 18. 4. 2013. Tento svědek zpracovával v
rozhodné době nabídku do soutěže o předmětnou zakázku a vyloučil jakýkoli zásah
do kalkulace cenové nabídky osobou obviněného. Zaznamenané telefonní rozhovory
vypovídají podle obviněného pouze o tom, že již dříve spolupracoval se
spoluobviněnými V. a M. K., pro jejichž obchodní společnosti A., a C.,
prováděla T., subdodávky, což ani on sám nikdy nepopřel.
12. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spočívalo podle obviněného v
nesprávném použití trestního zákona (zjevně měl na mysli zákon č. 140/1961 Sb.)
a jiných relevantních zákonů ve vztahu k soudy prvního i druhého stupně
nesprávně posouzené právní kvalifikaci otázek týkajících se znaků: veřejný
činitel, veřejná soutěž, hospodářská soutěž, značný prospěch, organizátorství,
účastenství ve formě pomoci a nesprávně byla vyhodnocena i otázka společenské
nebezpečnosti činu ve vztahu k uloženým trestům. Podrobněji pak obviněný uvedl,
že účastenství je akcesorické povahy, tedy trestní odpovědnost účastníka závisí
na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, a tou se soud prvního stupně
důsledně nezabýval. Z popisu skutkových okolností podle obviněného nevyplývá
vztah mezi jednáním, které je mu vytýkáno a jednáním hlavních pachatelů. Rovněž
vyslovil názor, že v trestním řízení nebyla vůbec prokázána přímá součinnost
mezi ním a osobami označenými za hlavní pachatele, k nimž měla směřovat jeho
činnost pomocníka. Odkázal přitom na obecné podmínky účastenství a na podporu
svých výhrad o nenaplnění podmínek účastenství v posuzované trestné věci
citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, a ze
dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09.
13. Obviněný Z. B. také zpochybnil naplnění znaku veřejného činitele u
jednotlivých ředitelů VUSS, M. D. a L. T., protože VUSS není správním orgánem a
jmenovaní ředitelé nevystupovali v mocenském postavení, nerozhodovali o
veřejných zakázkách, nenakládali s majetkem státu a nepožívali ochrany podle §
155, § 156 a § 157 tr. zákona (přitom zcela pominul změnu v použití trestního
zákona, k níž přistoupil Vrchní soud v Praze, který skutky obviněného posoudil
podle pozdějšího zákona č. 40/2009 Sb., který již nezná pojem „veřejný
činitel“).
14. Podle obviněného nemohlo dojít ani k naplnění znaků prospěchu a
neoprávněné výhody. Považoval za nedostatečný závěr soudu druhého stupně, podle
něhož prospěch byl vítězům zakázek opatřen již samotnou manipulací a
neoprávněným získáním velkoobjemových zakázek. Tvrdil, že jak škoda, tak
prospěch a neoprávněná výhoda musí být zcela konkrétním způsobem určeny, nikoli
pouze neurčitě kvantifikovány, jak se stalo v posuzované věci.
15. V další části svého dovolání se obviněný Z. B. zaměřil na výhrady
týkající se nezákonného opatření některých důkazních prostředků, které však
měly pro obžalobu zásadní význam. Za nezákonné důkazy obviněný označil záznamy
o telekomunikačním provozu a také videonahrávky „údajně zajištěné při prohlídce
jiných prostor“. Nejprve vznesl pochybnost, zda nebyly provedeny jako důkaz
také odposlechy, jež Ústavní soud nařídil odstranit z trestního spisu nálezem
ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07. Další výhrady převážně směřoval
proti tomu, že z návrhů na povolení odposlechů ani z následných rozhodnutí
nevyplývají důvody, pro které bylo třeba tyto úkony považovat za neodkladné a
neopakovatelné, pokud byly provedeny před zahájením trestního stíhání. Taková
praxe je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž nelze
považovat za dostatečné odůvodnění tvrzení o obtížnosti dokumentovat trestnou
činnost jiným způsobem. Podle obviněného rovněž není možné akceptovat dodatečné
zdůvodnění splnění podmínek pro využití tohoto procesního institutu policejním
orgánem, k němuž mělo dojít až následně dne 4. 11. 2011, tj. téměř po pěti
letech od návrhu státního zástupce.
16. Videonahrávky zajištěné dne 27. 3. 2007 při prohlídce sídla obchodní
společnosti C., postrádají podle obviněného důkazní hodnotu pro pochybnosti o
jejich zajištění v souladu se zákonem. Obviněný poukázal na nesrovnalosti mezi
protokoly ze dne 27. a 29. 3. 2007 ohledně položek B44, B45 a B58. Položka B58
nebyla podle prvního protokolu nijak konkretizována, avšak podle pozdějšího
protokolu založeného na č. l. 108 tr. spisu již mělo jít o obálku s desítkami
CD nosičů, jež podle V. K. byla majetkem kanceláře R. Po rozpečetění této
obálky v budově České advokátní komory dne 7. 6. 2007 bylo zjištěno, že
obsahuje pouze 15 kusů CD nosičů. Ani jeden z protokolů navíc nezmiňoval, že by
se u položky B58 jednalo o zapečetěnou obálku. Naopak u položek B44 a B45 však
tato charakteristika byla uvedena, již od počátku mělo jít o zapečetěné obálky.
Obviněný si kladl otázku, jak mohl policejní orgán v textu druhého protokolu z
29. 3. 2007 popisovat obsah konkrétního nosiče (CD) včetně jeho rozsahu
(desítky kusů) zapečetěné obálky. Vyslovil podezření, zda nemohly být
videozáznamy pořízeny nezákonně Vojenským obranným zpravodajstvím, ale
především s ohledem na uvedené námitky označil tyto důkazy za nepoužitelné v
trestním řízení.
17. Závěrem svého podání proto obviněný Z. B. navrhl, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek vrchního soudu zrušil podle § 265 odst. 1 tr. řádu
(pravděpodobně měl na mysli § 265k odst. 1 tr. řádu) a obviněného sám podle §
265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.
b) Dovolání obviněného M. D.
18. Obviněný M. D. v úvodu svého dovolání shrnul, že deklarovaný
dovolací důvod spatřuje zejména v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními
a provedenými důkazy, v důsledku čehož byly zjištěné skutky nesprávně
kvalifikovány jako trestné činy, ačkoli nejde vůbec o protiprávní jednání.
Přestože podle obviněného správně soud druhého stupně zrušil na podkladě
podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně, nepostupoval po tomto kroku
správně, pokud věc nevrátil k novému projednání a rozhodnutí, ale sám ve věci
rozhodl rozsudkem. Učinil tak po doplnění dokazování v minimálním rozsahu, v
podstatě pouze formálně provedl některé důkazy, aniž by tím došlo k nápravě
zásadních procesních nedostatků v předcházející fázi trestního řízení. Mezi ně
zařadil zapojení Vojenského zpravodajství do počátků vyšetřování, dne 24. 1.
2007 měl tento zpravodajský subjekt předat policii 33 kusů CD nosičů se záznamy
o telekomunikačním provozu, přičemž dozorující státní zástupce nezasáhl proti
takovému nezákonnému postupu. Musel tak učinit až Ústavní soud, po jeho
rozhodnutí byly předmětné CD nosiče vyřazeny z trestního spisu, aniž by však
byly odstraněny další důsledky nezákonně opatřených důkazních prostředků v
posuzované trestní věci. Na podkladě poznatků ze zpravodajských odposlechů
totiž orgány činné v trestním řízení opatřily další důkazy, které měly být
podle obviněného rovněž odmítnuty jako nepoužitelné pro rozhodnutí soudů, čímž
obviněný naznačil (nikoli však výslovně) nutnost užití tzv. doktríny ovoce z
otráveného stromu.
19. Další procesní výtka obviněného směřovala proti nedostatečnému
odůvodnění příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám či k prohlídkám jiných
prostor a pozemků, jež byly prováděny jako neodkladné a neopakovatelné úkony
trestního řízení, aniž byla jejich neodkladnost či neopakovatelnost řádně
zdůvodněna. Přestože se vrchní soud s touto již uplatněnou námitkou ztotožnil,
považoval pochybení orgánů činných v trestním řízení za formální a nezasáhl.
Samotným odposlechům telefonních rozhovorů, jež byly přehrávány v hlavním
líčení, nebylo podle obviněného rozumět, doslova „nebyly slyšitelné“, tudíž v
tomto ohledu nebylo možné přezkoumat faktický obsah záznamů o telefonické
komunikaci a neměly být proto použity v neprospěch obviněných.
20. Trestní řízení bylo soudem prvního stupně rozděleno na samostatná
trestní řízení, v jejichž rámci bylo prováděno oddělené dokazování, byť se
týkalo různých spolupachatelů. Obviněný byl tímto procesním postupem soudu
prvního stupně zkrácen na svém právu na obhajobu, protože nemohl klást otázky
spoluobviněným, případně se vyjádřit k jejich tvrzením. Nesouhlasil s vrchním
soudem, podle něhož takové pochybení nemohlo mít vliv na výsledek dokazování.
21. Za zásadní hmotněprávní námitku sám obviněný považoval výhradu proti
naplnění znaku veřejného činitele, resp. úřední osoby ve smyslu § 89 odst. 9
tr. zákona, resp. § 127 tr. zákoníku. Uvedl, že Vojenská ubytovací a stavební
správa není správním orgánem a její ředitelé neměli jakékoli rozhodovací
pravomoci, veškerá jejich rozhodnutí ohledně veřejných zakázek podléhala
schválení nadřízených orgánů. Poukázal také na to, že veřejný činitel, resp.
úřední osoba, požívá ochrany podle ustanovení hlavy X., díl 1 tr. zákoníku, což
se však netýkalo obviněného, který proto nemohl být v postavení úřední osoby,
resp. veřejného činitele.
22. Co se týká trestných činů podle § 127 a § 128a tr. zákona, jimiž byl
obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, jejich skutkové podstaty se
netýkaly veřejných zakázek, a proto se podle právní úpravy platné v době, kdy
měl být stíhaný skutek spáchán, obviněný vůbec nemohl dopustit protiprávního
jednání. Soud druhého stupně pak podle obviněného postupoval nesprávně a
nepřípustně aplikoval pozdější právní úpravu, tedy tr. zákoník, který již v
ustanovení § 256 tr. zákoníku s veřejnými zakázkami výslovně počítá.
23. Obviněný považoval za nesprávné též použití ustanovení § 163a odst.
1 tr. zákona ve vztahu k jeho osobě, popřel, že by si byl vědom jakékoli
trestné činnosti ostatních obviněných, on sám pouze spolupracoval s ostatními
pracovníky V. při organizaci veřejných zakázek, jak jsou uvedeny v bodech III.,
IV. a V. výroku o vině. Zdůraznil, že se neúčastnil základní schůzky dne 21. 6.
2006 v sídle obchodní společnosti A., nemohl ovlivnit, pokud se o jeho osobě
zmínil obviněný V. K. v jednom z telefonních rozhovorů, bylo to zcela bez jeho
vědomí. Navíc V. K. sděloval, že obviněný vypsal výběrové řízení, jež sice bylo
zveřejněno později než předmětný telefonní hovor, ale z ničeho nevyplývá, že by
informaci o veřejné zakázce měl V. K. právě od obviněného. Není ani zřejmé,
jakým způsobem měl obviněný manipulovat s losováním uchazečů o veřejnou
zakázku, natož aby o této skutečnosti byl v trestním řízení opatřen a proveden
důkaz. O průběhu losování byl vyhotoven notářský zápis, o němž platí
vyvratitelná domněnka, že údaje v něm jsou pravdivé. Prokázáno nebylo ani to,
že by obviněný získal jakýkoli úplatek.
24. Závěrem obviněný ještě stručně namítl, že soud se při ukládání
peněžitého trestu nezabýval jeho majetkovými, rodinnými a finančními poměry.
25. Na podkladě uvedených námitek obviněný M. D. navrhl zrušení
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. řádu a
přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst.
1 tr. řádu.
c) Dovolání obviněného K. S.
26. Obviněný K. S. označil v textu svého podání kromě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také důvod dovolání uvedený pod písmenem
b) téhož ustanovení. Vzhledem k tomu, že v rámci slovního vyjádření dovolacího
důvodu i konkrétních námitek obviněný zmiňoval výlučně nesprávné hmotněprávní
posouzení věci nebo jiné nesprávné právní posouzení a dále nezákonnost
provedených důkazů, je zjevné, že šlo o pouhou písařskou chybu v dovolání.
Obviněný totiž vůbec v rámci svého podání nevytýkal, že ve věci rozhodl
vyloučený orgán, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu. Nejvyšší soud tudíž vycházel z toho, že obviněný zvolil jako jediný
důvod dovolání ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
27. Obviněný K. S. se nejprve ohradil proti tomu, že soud prvního stupně
porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud rozdělil společné trestní
řízení na několik samostatně vedených trestních řízení po skupinách obviněných
osob. V důsledku tohoto procesního postupu nebyli někteří spoluobvinění vůbec
vyslechnuti v řízení vedeném pod sp. zn. 17 T 38/2013, obviněný jim tudíž
nemohl klást otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím, popřípadě na ně
poukázat v rámci své obhajoby. Soud druhého stupně sice tuto procesní vadu
řízení konstatoval, ale sám ji v odvolacím řízení nenapravil tak, aby zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a
rozhodnutí. Namísto toho zjištěné pochybení akceptoval s tím, že s ohledem na
odmítnutí obviněných vypovídat ve věci a jejich předložená písemná vyjádření
nemohla mít procesní vada soudu prvního stupně jakýkoli vliv na výsledek
dokazování. S takovým hodnocením však obviněný K. S. nesouhlasil. K této
námitce ještě dodal, že nebyl vyslechnut obviněný M. D., jehož soudy nesprávně
považovaly za úřední osobu. Rovněž nebylo v hlavním líčení objasněno, jakým
způsobem mělo dojít ke zmanipulování losování, přítomný notář byl zproštěn
obžaloby a K., která losování provedla, nebyla nikdy obviněna. Proto byl
přesvědčen, že v posuzované věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti.
28. Podle obviněného nemohl být obviněný M. D. úřední osobou ve smyslu §
127 tr. zákoníku (ani veřejným činitelem podle § 89 odst. 9 tr. zákona)
vzhledem k tomu, že jako ředitel VUSS nevykonával žádnou pravomoc, nevydával
totiž jménem státu závazné a vynutitelné normativní nebo individuální právní
akty. Jmenovaný spoluobviněný pouze postupoval podle zákona o zadávání
veřejných zakázek, protože mu to tento zákon ukládal. Samotný proces zadávání
veřejných zakázek je však podle obviněného K. S. soukromoprávního charakteru,
podle zákona o zadávání veřejných zakázek může postupovat i soukromý subjekt,
který by se tedy při akceptaci názoru soudů automaticky také stal úřední
osobou, což je absurdní. Protože M. D. nevystupoval v zadávacím řízení jako
úřední osoba, nemohl se obviněný dopustit pomoci ke spáchání zločinu zneužití
pravomoci úřední osoby.
29. Jelikož se obviněný nemohl dopustit pomoci ke zločinu podle § 329
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, měla být trestnost činu
posuzována pouze ve vztahu k jednání, jež podle soudu naplňovalo znaky pomoci
ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a
veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění
účinném do 30. 11. 2011. V době spáchání údajné pomoci k tomuto zločinu však
dotčené jednání nebylo trestné, neboť zadávací řízení nebylo veřejnou soutěží a
zjednávání výhody při zadávání veřejné zakázky se stalo součástí předmětné
skutkové podstaty ustanovení § 256 až s přijetím zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, účinného od 1. 1. 2010. V dané věci měl být proto správně aplikován
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, nikoli zákon
pozdější.
30. Dále obviněný namítl nezákonnost použití některých důkazů, zejména
těch, jež měly být pořízeny jako neodkladný a neopakovatelný právní úkon. V
odůvodnění usnesení o nařízení příkazů k odposlechům a záznamům
telekomunikačního provozu scházelo jakékoli vlastní odůvodnění soudu, veškerý
text byl převzat z návrhů státního zástupce, a proto se dovolatel domníval, že
soud se neseznámil před vydáním předmětného příkazu s obsahem spisu. Takový
postup je v rozporu se zákonem, jak shledal např. i soud druhého stupně v
trestní věci obviněného D. R., ale i Nejvyšší soud ve svých usneseních ze dne
28. 2. 2007, sp. zn. 4 Tz 10/2007, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 10/2015.
Rovněž zdůvodnění samotné neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu nebylo
uvedeno v textu protokolu o prováděných úkonech a ani v návrzích státního
zástupce na povolení jejich provedení. K tomu došlo až zpětně dne 4. 11. 2011,
kdy policejní orgán odůvodnil neodkladnost a neopakovatelnost pořízení
odposlechů, což však podle obviněného nemohlo zhojit nezákonnost předmětných
důkazů. Pokud velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodl, že i při
absenci náležitého odůvodnění je třeba individuálně zvažovat, zda podmínky
neodkladnosti byly dány s ohledem na konkrétní okolnosti případu, pak byl
obviněný přesvědčen, že postup soudů obou stupňů v jeho trestní věci neobstojí
ani z hlediska uvedeného výkladu Nejvyššího soudu. Výslovně konstatoval, že „v
tomto případě předmětné podmínky dány nebyly, přičemž zde byla neodkladnost a
neopakovatelnost úkonu odůvodněna až dodatečně, a to v jiné trestní věci“. Za
nejzávažnější vadu, pro niž byly odposlechy nezákonné, obviněný označil místní
nepříslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích k vydání povolení k
odposlechům. Poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp.
zn. Pl. ÚS 4/14, uveřejněný pod č. 201/2016 Sb., který lze podle názoru
obviněného aplikovat i na povolení vydávaná před vyhlášením citovaného nálezu.
Vrchní soud v Praze totiž ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 2016, č. j. 3VSPH
835/2016-B-315, vyslovil názor, že v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu
nebyl prostor pro intertemporální účinky nálezu, který nezrušil žádné zákonné
ustanovení, a proto bylo nutné řídit se zásadou vyjádřenou v čl. 89 odst. 2
Ústavy (vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány
a osoby). Ústavní soud v podstatě poskytl pouze ústavně konformní výklad
právního předpisu, k němuž však mohl dospět i soud již dříve v rámci svého
oprávnění posoudit souladnost jiného právního předpisu se zákonem podle čl. 95
odst. 1 Ústavy. Tolerování neústavního výkladu pravidel místní příslušnosti by
se rovnalo tolerování porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci. Vzhledem k uvedeným důvodům nemělo být v trestním řízení vůbec
přihlíženo k odposlechům, jež byly nařízeny místně nepříslušným Okresním soudem
v Českých Budějovicích.
31. Co se týká prohlídky jiných prostor a pozemků, jež byla nařízena
příkazem státního zástupce podle § 83a odst. 1 části věty první a věty druhé
tr. řádu, i tento úkon vedl k opatření nezákonných důkazů, jež neměly být v
trestním řízení provedeny. Citované ustanovení trestního řádu bylo zrušeno
nálezem Ústavního soudu (obviněný měl pravděpodobně na mysli shora citovaný
nález pléna Ústavního soudu) z toho důvodu, že porušovalo čl. 12 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 17
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Úmluva přitom již dávno
vztahovala pojem obydlí i na provozovny fyzických a právnických osob a k obydlí
uvádí Listina v čl. 12 odst. 2, že domovní prohlídka je přípustná jen pro účely
trestního řízení na písemný odůvodněný příkaz soudce. Tedy Ústavním soudem
zrušené ustanovení procesního předpisu bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou i
před vyhlášením zrušujícího nálezu a soudy správně podle čl. 10 Ústavy měly
použít mezinárodní smlouvu, jež má přednost v těch případech, stanoví-li něco
jiného než zákon. K nezákonným důkazům obviněný uzavřel, že skutkové závěry
učiněné na podkladě nezákonných důkazů vedly k nesprávnému právnímu posouzení
věci, byl tudíž naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
32. Dále tento obviněný zpochybnil také naplnění objektivní stránky
jakéhokoli trestného činu pouhou účastí obchodní společnosti T., v zadávacím
řízení. Manipulace měla probíhat během losování, u kterého ale nebyl vůbec
přítomen. Z faktu, že mezi sebou uchazeči o veřejnou zakázku komunikovali,
nebylo možné dovodit jakoukoli trestnou činnost. Tehdejší zákon o zadávání
veřejných zakázek umožňoval, aby jedna společnost byla uchazečem a zároveň
subdodavatelem jiných uchazečů, nebylo tedy nic nezákonného na jejich vzájemné
komunikaci. Současně obviněný namítl nedostatek v posouzení subjektivní stránky
u obou trestných činů, protože o žádné manipulaci se zadávacím řízením neměl
nejmenší povědomí, nemohl tudíž jednat úmyslně. Žádný ve věci provedený důkaz
neprokazuje ani jen srozumění s trestnou činností, a to jak u jeho osoby, tak
ani jiného účastníka zadávacího řízení či úřední osoby.
33. Obviněný dále brojil také proti naplnění znaku kvalifikovaných
skutkových podstat spočívajícím v dosažení značného prospěchu. Namítl, že soud
druhého stupně jeho naplnění nezjistil na základě objektivních hledisek podle §
138 odst. 1 tr. zákoníku, nekvantifikoval údajný prospěch, vyšel pouze z toho,
že značný prospěch vznikl získáním velkoobjemových zakázek na úkor dalších
uchazečů výběrových řízení. To však považoval obviněný za nesprávný přístup,
zdůraznil, že při realizaci zakázky se dodavatel může ocitnout i ve ztrátě,
natož dosáhnout značného zisku. Obviněný sice připustil, že i prospěch může mít
nemateriální podobu, nikoli však v případě kvalifikované skutkové podstaty, v
níž je prospěch vyjádřený ve kvantifikované podobě jako prospěch značný. Ke
svému tvrzení poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2005, sp. zn.
7 Tdo 207/2005, a ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008.
34. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný K. S. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně jeho osoby ve výroku o vině
i o trestu a aby jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) nebo b) tr. řádu
(aniž by však zároveň navrhl zrušit ve vztahu k jeho osobě také příslušnou část
rozsudku krajského soudu). Jako alternativní způsob rozhodnutí navrhl zrušit
rozsudky soudů obou stupňů bez návrhu na další procesní postup.
d) Dovolání obviněného F. V.
35. Obviněný F. V. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr.
Miloslava Petržely a v úvodní části svého podání poukázal na vadný postup soudu
prvního stupně, který rozdělil trestní věc všech obviněných na pět samostatných
věcí, čímž bylo obviněnému a jeho obhájci znemožněno klást otázky a reagovat na
výpovědi spoluobviněných a byl tak zkrácen na svých obhajovacích právech. Dále
považoval za absurdní situaci, jestliže byl uznán vinným pomocí ke zločinům v
době, kdy hlavní pachatelé za trestnou činnost, na níž se měl účastnit jako
pomocník, odsouzeni nebyli, stalo se tak později. Takový postup je podle
obviněného v rozporu s trestním řádem a též s pravidly formální logiky.
36. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
konkrétně namítl, že obviněný M. D., ředitel V. nebyl úřední osobou ve smyslu §
127 tr. zákoníku, a proto mu obviněný F. V. nemohl ani poskytnout pomoc ke
zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.
37. Byl přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno
zmanipulování zadávacího řízení, zejména losování pěti uchazečů. Připomněl k
tomu, že původně spoluobviněný notář J. S. byl obžaloby zproštěn již soudem
prvního stupně. Dále uvedl, že nevěděl o jakékoli manipulaci se zadávacím
řízením, ostatně ani soudy neuvedly, kdo měl losování zmanipulovat a jakým
způsobem. Žalované trestné činnosti se nemohl ani dopustit jen v důsledku toho,
že v rozhodné době zastupoval obchodní společnost E., jako jednoho z uchazečů o
veřejnou zakázku. Pokud komunikoval s ostatními uchazeči, jak vyplývá z
telefonních odposlechů, nejednalo se o protiprávní jednání, tehdy platný zákon
o veřejných zakázkách umožňoval, aby uchazeč o veřejnou zakázku byl současně
subdodavatelem jiného uchazeče o tutéž veřejnou zakázku, s nímž tedy mohl o
dané zakázce jednat.
38. Obviněný nesouhlasil ani s naplněním znaku přísnější skutkové
podstaty obou trestných činů, k nimž měl poskytnout pomoc, a to značného
prospěchu. Soud druhého stupně sice konstatoval, že výši zisku vítězných firem
nelze zjistit, přesto na základě své vlastní „vágní úvahy“ dospěl k závěru, že
dotčený znak byl naplněn, aniž by však prospěch kvantifikoval ve smyslu
ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Ohradil se také proti místní příslušnosti Okresního soudu v Českých
Budějovicích k povolení odposlechů. Protože v obvodu tohoto soudu trestná
činnost nebyla páchána, nebyl tento soud ani místně příslušný k rozhodnutí o
povolení odposlechů.
40. S ohledem na uvedené důvody obviněný F. V. Nejvyššímu soudu navrhl
zrušit ohledně jeho osoby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a zprostit
ho obžaloby (což by stejně jako u závěrečného návrhu obviněného K. S. nebylo
možné učinit bez zrušení příslušné části rozsudku soudu prvního stupně), učinil
též alternativní návrh, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek soudu druhého
stupně, ale také rozsudek soudu prvního stupně, aniž by přednesl další procesní
postup.
e) Dovolání obviněného D. H.
41. Obhájkyní Mgr. Monikou Coufalovou byl v řízení o dovolání zastoupen
obviněný D. H., který nejprve předeslal, že si je vědom skutkové povahy
některých svých námitek, avšak s ohledem na extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, má za to,
že Nejvyšší soud by se takovými námitkami měl zabývat, neboť jím vytýkaná
pochybení měla negativní dopad na uplatnění jeho práva na spravedlivý proces.
42. Obviněný obecně vytkl Vrchnímu soudu v Praze nedostatečné odůvodnění
odsuzujícího rozsudku, za nepřípustný považoval odkaz na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, které však také nedosahovalo kvalit předpokládaných
zákonem. Konkrétně se domníval, že koordinace jednání jednotlivých uchazečů o
veřejnou zakázku v rozhodné době nenaplňovala znaky žádného trestného činu. Z
provedeného dokazování dále nevyplývá, že by obviněný byl v kontaktu s M. D.,
popřípadě že by věděl o jeho zapojení do manipulace se zadávacím řízením. K
tomuto ovlivňování nebyla nutná součinnost úřední osoby, což ostatně soud
připustil, a obviněný tedy neměl ani důvod předpokládat účast další osoby v
postavení úřední osoby. Způsob, jakým vrchní soud zdůvodnil naplnění
subjektivní stránky ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední
osoby, svědčí podle jeho názoru o nevědomé nedbalosti, jež ale k trestnosti
účastenství na uvedeném trestném činu nepostačuje.
43. Soud druhého stupně podle obviněného rovněž postupoval nesprávně,
pokud upustil od zjištění přesné výše čistého zisku obviněného, v důsledku toho
byla nesprávně určena výše prospěchu, ale také se tímto vrchní soud dopustil
opomenutí důkazů, k jejichž provedení byl povinen.
44. Protože své dovolání považoval za důvodné, obviněný D. H. na závěr
navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu
odsuzující část rozsudku vrchního soudu ohledně jeho osoby a aby jej podle §
265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby [také však nenavrhl zrušení příslušné
části rozsudku soudu prvního stupně ani neoznačil některou z alternativ důvodů
zproštění ve smyslu § 226 písm. a) až e) tr. řádu].
f) Dovolání obviněného Z. R.
45. Obviněný Z. R., jehož dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce
Mgr. Tomáše Čermáka, uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný nejprve obsáhle zopakoval svou odvolací
argumentaci, kterou doplnil o nesouhlas se způsobem, jakým se s jeho námitkami
vypořádal soud druhého stupně. Neodstranil například pochybení soudu prvního
stupně, který rozdělil trestní věc tak, že se obviněný nemohl vyjadřovat k
prováděným důkazům a k výpovědím dalších původně spoluobviněných, kteří byli
stíháni pro stejný skutek, ačkoli porušení práva obviněného na spravedlivý
proces v tomto ohledu shledal i sám vrchní soud.
46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl obviněným
uplatněn v obou alternativách. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu podřadil námitky proti právnímu posouzení jeho jednání jako pomoci k
trestné činnosti dalších obviněných. Podle obviněného není především z rozsudku
ani patrno, komu a jakým způsobem měl poskytovat pomoc. Jeho jméno se
nevyskytuje v žádném telefonním odposlechu, s nikým se na ničem předem
nedomlouval, pouze byl přítomen losování spolu s notářem J. H., který však byl
obžaloby zproštěn. Domníval se, že objasněna nebyla ani subjektivní stránka
jeho jednání, byť zákon vyžaduje naplnění úmyslného zavinění, k čemuž odkázal
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004.
47. Další vadu v hmotněprávním posouzení věci obviněný spatřoval v
aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku. Znak značného prospěchu nebyl v posuzované věci náležitě prokázán,
jeho naplnění bylo soudy založeno na pouhých spekulacích. Správně proto měla
být použita základní skutková podstata podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. V této souvislosti upozornil na nesrovnalost ve skutkových závěrech
soudu a právním posouzením skutku. Vrchní soud totiž jednoznačně uzavřel, že
obviněný měl podvodné losování uskutečnit za úplatu. V rozporu s takovým
skutkovým zjištěním však neaplikoval přísnější skutkovou podstatu podle § 256
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 11. 2011. Nicméně
obviněný samotné tvrzení o úplatném chování popřel, nikdo mu úplatu nesliboval,
ani neposkytl a z žádného důkazu nevyplývá opak.
48. Další část dovolacích námitek směřoval obviněný Z. R. proti způsobu
opatření důkazních prostředků zejména v přípravném řízení. Samotné trestní
stíhání bylo podle obviněného zahájeno na podkladě nepoužitelných důkazů a
šetření Vojenské zpravodajské služby, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze
dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, dále povolení k telefonním odposlechům
postrádala řádné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti, ale i faktu, že
byly povoleny na maximální možnou dobu. Za nezákonné označil obviněný také
prohlídky jiných prostor v sídle C., i na jiných místech. Ačkoli povolení
vydaná státním zástupcem byla z hlediska povolujícího orgánu zákonná s ohledem
na stanovisko Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10,
přesto nebyl jejich výsledek použitelný vzhledem k vadnému odůvodnění a původu
v informacích opatřených Vojenskou zpravodajskou službou, jak vyplývá z
doktríny plodů otráveného stromu. Ta byla ve prospěch obviněných použita
Vrchním soudem v Praze, jak je blíže rozvedeno v bodech 86. až 99. a 113. až
132. usnesení tohoto soudu ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015.
49. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný Z. R. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek vrchního soudu a vrátil věc tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
g) Dovolání obviněného I. T.
50. Obviněný I. T. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, prostřednictvím svého obhájce JUDr.
Petra Poledníka „s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-
st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014“, podle něhož ústavní stížnost není přípustná,
jestliže stěžovatel nepodal nejprve řádně dovolání. Své podání opřel stejně
jako ostatní dovolatelé o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byl
přesvědčen, že nedošlo k naplnění žádného ze znaků skutkových podstat podle §
329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 256 odst. 1, 2
písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Základ jeho
dovolací argumentace tvoří nesouhlas s provedeným dokazováním a zejména se
způsobem, jakým byly provedené důkazy soudem vyhodnoceny. Podle obviněného z
nich totiž nevyplývá, že by se dopustil pomoci k uvedeným trestným činům,
jediným přímým důkazem byly telefonní odposlechy, jež však podle judikatury
Ústavního soudu nemohou samostatně obstát jako jediný usvědčující důkaz. V
rámci hodnocení důkazů soud nerespektoval podle obviněného procesní zásady
presumpce neviny a in dubio pro reo. V průběhu trestního řízení došlo rovněž k
porušení práva obviněného na spravedlivý proces představované právem na
uplatnění obhajoby, neboť navrhoval vyslechnout svědka A. N., který zhotovoval
rozpočet projektu, a mohl tedy poskytnout významné informace. Poté, co se tento
svědek omluvil z účasti na hlavním líčení, soud prvního stupně od jeho výslechu
upustil, aniž by tuto skutečnost náležitě zdůvodnil.
51. Závěrem svého dovolání obviněný I. T. Nejvyššímu soudu navrhl, aby
zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal věc
znovu projednat a rozhodnout.
h) Dovolání obviněného P. J.
52. Prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Vovsíka podal dovolání obviněný
P. J. (ale současně také obviněný V. R., jak bude uvedeno níže). Tento obviněný
již před soudy obou stupňů opakovaně namítal, že mu nebylo řádně doručeno nejen
usnesení o rozšíření trestního stíhání pro skutek pod bodem X. obžaloby, ale
též obžaloba a rozsudek soudu prvního stupně. Nesouhlasil s argumenty vrchního
soudu, jimiž jeho shodné námitky označil za nedůvodné. Písemnosti převzal jeho
syn nebo manželka, on sám se v době jejich doručování nacházel v Praze nebo
Rakousku, k čemuž poskytl důkazy, jež však soudy odmítly provést. Na nedoručení
usnesení o rozšíření trestního stíhání podle obviněného nemůže mít vliv jeho
prohlášení v rámci výslechu na policii, ani skutečnost, že se doručované
usnesení dostalo do jeho dispozice.
53. Rozdělení posuzované trestní věci na několik řízení soudem prvního
stupně mu zabránilo řádně vykonávat obhajovací práva, nemohl klást
spoluobviněným otázky, nemohl se k jejich výpovědím vyjadřovat. Žádný z nich
totiž nebyl slyšen ani v postavení svědka v jeho vyloučené trestní věci.
54. Obviněný měl rovněž výhrady proti vydání povolení k odposlechům s
tím, že o nich rozhodl nezákonný soudce. Podle tehdy platného rozvrhu práce u
Okresního soudu v Českých Budějovicích měl o předmětných povoleních rozhodovat
jiný soudce, tudíž jde o porušení jeho práva na zákonného soudce. Ve vztahu k
odposlechům obviněný poukázal na „doktrínu jablka otráveného stromu“, tudíž
tyto důkazní prostředky neměly být v trestním řízením vůbec použity. Sám
okresní soud v odůvodnění příkazu k odposlechu uvedl, že ho vydává na základě
zprávy Vojenského zpravodajství, poznatků Vojenské policie a Inspekce ministra
obrany. Poznatky Vojenské policie a Inspekce ministra obrany se však obviněného
vůbec netýkaly, tudíž ve vztahu k němu byly odposlechy povoleny výhradně na
základě poznatků Vojenského zpravodajství. Tento orgán však prověřováním
zákonnosti přidělování civilních zakázek překročil svou působnost vymezenou v §
5 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky.
Kromě toho v příkazech k odposlechům chybělo věcné odůvodnění, přezkum návrhu
byl pouze formální, soudce neměl dostatečný časový prostor seznámit se s
podrobnostmi případu a k dispozici mu nebyl podle přesvědčení obviněného ani
kriminální spis. Obdobně i příkazy k domovním prohlídkám byly vydány nezákonným
soudcem, na podkladě neúčinných a nepoužitelných důkazů, v jejich odůvodnění
absentují základní náležitosti, zejména zdůvodnění neodkladnosti a
neopakovatelnosti úkonu, a jsou důsledkem nezákonné ingerence Vojenského
zpravodajství do trestního řízení. Vojenské zpravodajství nepřípustně navrhlo
policii provést nejen domovní prohlídky, ale také prohlídky jiných prostor, jež
tedy také nemohou obstát. Navíc prohlídky jiných prostor byly povoleny státním
zástupcem a nikoli soudem.
55. Dále se obviněný domníval, že rovněž další důkazy, jež vedly k jeho
odsouzení, nebyly procesně použitelné v trestním řízení. Jednak se jednalo o
nahrávky zaznamenané na nosičích CD zajištěné při prohlídce jiných prostor v
sídle obchodní společnosti C., a také o znalecký posudek vypracovaný obchodní
společností Risk Analysis Consultants, s. r. o. Obviněný vyjádřil domněnku, že
nahrávací zařízení, jež nebylo při prohlídce nalezeno (avšak v další části
dovolání naopak tvrdí, že nalezeno bylo a bylo vráceno obviněnému V. K. bez
toho, že by bylo podrobeno znaleckému zkoumání), do prostor instalovalo
Vojenské zpravodajství a následně je před provedením prohlídky jiných prostor
odstranilo. Napadl také způsob provedení prohlídky jiných prostor, neboť o
jejím průběhu nebyla pořízena fotodokumentace ani ucelený videozáznam. Obviněný
se také domníval, že s obsahem obálky s CD bylo manipulováno, poukázal k tomu
na rozpory mezi zápisem z protokolu o provedení prohlídky a dopisem státního
zástupce ze dne 9. 11. 2009 a na nesrovnalosti, ve které místnosti vlastně byla
obálka s CD nalezena. Požadoval náležité objasnění uvedených nejasností s tím,
že se jedná o zásadní důkaz, o který byl opřen závěr o vině obviněného pod
bodem X. obžaloby (trestný čin účasti na zločinném spolčení). Znalecký ústav
Risk Analysis Consultants, s. r. o., nedisponoval příslušným znaleckým
oprávněním, obsah jeho posudku je v rozporu s výpovědí zástupce ústavu M. S.
Znalecké posudky znalců RNDr. Vlastimila Klímy a Ing. Jindřicha Kodla, CSc.,
předložené obhajobou tvrdí, že bylo nezákonně nakládáno se zajištěnými daty
ještě před jejich znaleckým zkoumáním, a proto byl znalecký posudek vypracovaný
znaleckým ústavem nepoužitelný.
56. Nesprávné právní posouzení skutku pod bodem VI. výroku o vině
spatřoval obviněný v závěru o naplnění znaků skutkové podstaty podle § 329
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nebyl podle něj dán znak
úřední osoby, B. Š., ředitel Vojenské ubytovací a stavební správy XY,
nedisponoval žádnou rozhodovací pravomocí, nebyl ani ve služebním poměru a ani
ohledně veřejné zakázky nemohl učinit jakékoli autoritativní rozhodnutí.
Vojenská ubytovací a stavební správa nebyla v té době žádným správním úřadem,
nemohla rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů. Usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 505/2010, podle obviněného
na danou trestní věc nebylo možné aplikovat, protože obviněný Š. nebyl vojákem
z povolání, naopak bylo třeba použít rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2001, sp. zn. 5 Tz 136/2001, podle něhož Národní galerie v Praze není orgánem
státní správy, samosprávy, ani jiným státním orgánem ve smyslu § 89 odst. 9 tr.
zákona (§ 127 odst. 1 tr. zákoníku). Dále označil dvě rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. 3 To 20/85 a sp. zn. 5
To 6/80, v nichž bylo odmítnuto považovat postavení ředitele základní školy a
vedoucího domova důchodců za odpovídající pojmu veřejných činitelů ve smyslu §
89 odst. 8 tr. zákona.
57. Značný prospěch byl soudem druhého stupně stanoven volnou úvahou z
kalkulovaného zisku u velkoobjemových zakázek, což je podle obviněného
nepřípustné, jedná se v podstatě o spekulaci. V praxi se běžně stane, že
dodavatel nemá z realizace zakázky vůbec žádný zisk. Upozornil také na
matematickou nesprávnost v úvaze vrchního soudu, jenž chybně dovodil jako
dvacetiprocentní zisk ze zakázky o celkové hodnotě 10 milionů Kč částku 500 000
Kč, avšak ve skutečnosti dvaceti procentům z 10 milionů Kč odpovídá částka 2
miliony Kč.
58. Vrchní soud nesprávně právně posoudil také skutek pod bodem X.
výroku o vině, v němž obviněného uznal vinným trestným činem účasti na
zločinném spolčení. Obviněný v této souvislosti poukázal na zákonné znaky
zločinného spolčení s tím, že jednotliví členové jednají ve společném zájmu a
nikoli, že by si konkurovali a měli spolu rozepře, jako tomu bylo v posuzované
trestní věci. Příkladem je veřejná zakázka „XY – rekonstrukce ČOV a nátokové
kanalizace“ zmíněná pod bodem V. výroku o vině, kdy V. K. jako vedoucí osoba
zločinného spolčení z řad podnikatelů usiloval, aby o zakázku soutěžili jím
určení uchazeči, avšak obviněný V. R. upřednostnil jinou skupinu uchazečů. Ve
skutečnosti si členové údajného zločinného spolčení V. K., M. S., V. R., P. J.
a P. M. chtěli vzájemně škodit, měli protichůdné zájmy a snažili se navzájem
obelstít. Jako další příklad nespolupráce uvedl obviněný veřejné zakázky „XY –
teplofikace kasáren“ a „Muniční sklad XY“, které byly zrušeny B., jehož by ale
v případě skutečné existence zločinného spolčení jistě mohl nejdříve zkusit
„přemluvit“ V. R. jako čelný představitel zločinného spolčení z řad
Ministerstva obrany, a nikoli, že by se ho snad rovnou pokusili V. K. a M. S.
uplatit.
59. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
spatřoval obviněný ve vztahu ke skutkům pod body VI. i X. výroku o vině
rozsudku vrchního soudu.
60. Na závěr své dovolací argumentace obviněný P. J. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení (ve skutečnosti se jedná o rozsudek) Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 To 19/2016, a aby tomuto soudu
přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
i) Dovolání obviněného V. R.
61. Rovněž obviněný V. R. byl v dovolacím řízení zastoupen obhájcem Mgr.
Martinem Vovsíkem. Až na úvodní část mimořádného opravného prostředku, tedy od
čl. II. textu dovolání, se jeho dovolací argumentace doslova shodovala s
dovoláním obviněného P. J.. Proto považuje Nejvyšší soud za nadbytečné opakovat
reprodukci zásadních námitek tohoto obviněného, pro stručnost lze odkázat na
rekapitulaci obsahu dovolání obviněného P. J.. Jediný rozdíl mezi námitkami
těchto dvou obviněných tvoří výhrady proti vadnému doručování rozhodnutí v
přípravném řízení. Obviněný V. R. si stěžoval, že mu nebyla řádně doručena dvě
usnesení, a to usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek pod bodem VI.
obžaloby a usnesení o rozšíření trestního stíhání pod bodem X. obžaloby. První
usnesení o zahájení trestního stíhání totiž převzal jeho otec V. R. st., o čemž
vypovídá podpis jeho otce na poštovní dodejce založené na č. l. 152 tr. spisu,
kde je rovněž zaznamenáno číslo občanského průkazu nikoli obviněného, ale jeho
otce. Druhé usnesení o rozšíření trestního stíhání potom nemohlo mít podle
obviněného právní účinky již z toho důvodu, že navazovalo na usnesení o
zahájení trestního stíhání, jež je v důsledku nedoručení také nemělo. Učinil
tedy závěr, že trestní stíhání proti jeho osobě vůbec nebylo zákonným způsobem
zahájeno, což nemůže změnit ani jeho následné prohlášení v rámci výslechu před
policejním orgánem.
62. Závěrečný návrh obviněného V. R. byl také zcela shodný s petitem
dovolání obviněného P. J., a to včetně chybného označení formy napadeného
rozhodnutí soudu druhého stupně.
III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných
63. Opisy všech dovolání byly zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu
zástupci, za něhož se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to dvěma podáními. Nejprve se
vyjádřila dne 29. 5. 2017 k dovoláním všech dovolatelů s výjimkou obviněného M.
D., k jehož dovolání se vyjádřila samostatně podáním ze dne 22. 6. 2017.
64. V prvním vyjádření ze dne 29. 5. 2017 nejprve státní zástupkyně
připomněla trestné činy, jimiž byli obvinění D. H., K. S., F. V., Z. B., Z. R.,
I. T., V. R. a P. J. uznáni vinnými, a následně reagovala na jednotlivé
námitky, a to vždy souhrnně, pokud byly uplatněny více obviněnými, jako např. výhrada proti naplnění znaku úřední osoby. Podle soudů obou stupňů se v
postavení úřední osoby (resp. veřejného činitele) nacházeli obvinění M. D., B. Š. a L. T. Státní zástupkyně zdůraznila, že tito všichni jmenovaní jednali v
postavení představitelů organizační složky Ministerstva obrany České republiky,
jež představovala orgán státní správy ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Prakticky se podíleli na úkolech společnosti a státu, byli také nadáni
pravomocemi nezbytnými k výkonu těchto úkolů, konkrétně při zadávání,
organizování a vypořádání veřejných zakázek byli nadáni i oprávněním vydávat
rozhodnutí. O tom, že byli úředními osobami ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d)
tr. zákoníku tak státní zástupkyně nepochybovala. Poukázala (podobně jako
někteří obvinění v dovoláních) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010,
sp. zn. 5 Tdo 505/2010, jehož závěr bylo vhodné aplikovat také na tuto věc, a
odmítla, že by na podobnosti postavení úředních osob v citované a posuzované
trestní věci mohla mít vliv okolnost, zda obvinění byli ve služebním poměru
nebo civilní zaměstnanci ministerstva. Pokud se týká znaku značného prospěchu
ve smyslu § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupkyně nesouhlasila s námitkou, že tento znak bylo nutné v
odsuzujícím rozsudku kvantifikovat podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Akceptovala postup Vrchního soudu v Praze, který naplnění znaku značného
prospěchu dovodil z přinejmenším dvacetiprocentní ziskovosti velkoobjemových
veřejných zakázek, neboť tato minimální ziskovost s ohledem na skutečné hodnoty
zakázek v desetimilionových řádech mnohonásobně překročila zákonnou hranici
značného prospěchu. Na správnosti posouzení jednání některých z obviněných
popsaného pod bodem X. výroku o vině rozsudku vrchního soudu jako trestného
činu účasti na zločinném spolčení nemohly podle státní zástupkyně nic změnit
ani namítané rozbroje mezi členy zločinného spolčení, jehož zákonné znaky byly
naplněny. Ostatně ani určité pnutí uvnitř zločinného spolčení nebránilo jeho
členům v jednotném prosazování společného cíle dosaženého protiprávním
jednáním. Nepřisvědčila ani další hmotněprávní námitce obviněného K. S. o
porušení zákazu retroaktivity použitím pozdějšího trestního zákona, který nebyl
účinný v době trestné činnosti. Státní zástupkyně odkázala na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně sp. zn. 17 T 38/2013, v němž bylo uvedeno, že
soutěž realizovaná podle zákona o veřejných zakázkách (o zadávání veřejných
zakázek) je veřejnou soutěží ve smyslu § 128a tr. zákona. Proto nová právní
úprava provedená zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s účinností od 1. 1.
65. Další skupinu dovolacích výhrad tvořily argumenty, jež
nerespektovaly skutkový podklad výroku o vině obviněných, jak byl zjištěn
soudy, nenaplňovaly tak zvolený dovolací důvod, a proto se k nim státní
zástupkyně vyjádřila stručně a nad rámec podaného vyjádření. Jednalo se jednak
o obhajobu obviněných D. H., F. V. a K. S., že v podstatě byli potrestáni za
prostou účast v zadávacím řízení a že o jakékoli trestné činnosti neměli
povědomí. K tomu státní zástupkyně poukázala především na příslušné části
podrobných popisů jednotlivých skutků, z nichž naopak vědomý způsob zapojení se
do trestné činnosti zadavatele veřejné zakázky jednoznačně vyplýval. Dále
obvinění Z. B. a K. S. popírali vztah mezi jejich jednáním a jednáním hlavního
pachatele, k čemuž státní zástupkyně citovala z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 345/2010, podle něhož je možné, aby hlavnímu
pachateli poskytla pomoc osoba jako účastník třeba i zprostředkovaně, ani za
takových okolností není přerušena příčinná souvislost mezi jednáním pomocníka a
hlavního pachatele. Citovaný judikát však bylo možné použít i na výhrady
obviněných F. V. a Z. R., kteří se ohradili proti tomu, že původně také
obvinění notáři J. S. a J. H. byli obžaloby zproštěni. Za nedůvodnou označila
státní zástupkyně také námitku obviněného F. V. proti časové posloupnosti
odsouzení nejprve pomocníků a teprve poté hlavních pachatelů. Státní zástupkyně
opět nad rámec svého vyjádření uvedla, že soudy otázku spáchání trestného činu
hlavním pachatelem posuzují jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. řádu,
a to i tehdy, pokud hlavní pachatel není ani trestně stíhán, k čemuž odkázala
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, a ze
dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014.
66. Pokud se obvinění domáhali výjimečného zásahu do skutkového stavu z
důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů a jejich právními
závěry, státní zástupkyně se s nimi neztotožnila. Byla přesvědčena, že mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými závěry na straně
jedné a právním posouzením na straně druhé je logická návaznost. Neshledala ani
vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť s návrhy obviněných na
doplnění dokazování se soud vždy vypořádal, a pokud je zamítl, poskytl
odůvodnění takového postupu. Většina obviněných si stěžovala na procesní
nepoužitelnost některých důkazů, s čímž se však již obšírně zabýval zejména
soud prvního stupně, na jehož odůvodnění v příslušných částech státní
zástupkyně odkázala. Rovněž se přiklonila ke způsobu, jakým se tento soud
vypořádal s námitkou chybějícího zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti
úkonů v rozhodnutích o povolení telefonních odposlechů a domovních prohlídek a
prohlídek jiných prostor a pozemků. Také ona považovala za důležité zvažovat
materiální hledisko, jak bylo judikováno v rozhodnutích Nejvyššího soudu č.
37/2013 a č. 13/2014 Sb. rozh. tr. Obdobně považovala za správné zvažovat
materiální aspekt porušeného práva na spravedlivý proces obviněných v důsledku
rozdělení trestní věci do pěti samostatných řízení a následného sloučení před
soudem druhého stupně. S přihlédnutím k délce řízení ani v tomto ohledu
nepovažovala způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s výtkami obviněných, za
chybný.
67. Na závěr svého vyjádření k dovoláním obviněných D. H., K. S., F. V.,
Z. B., Z. R., I. T., V. R. a P. J. státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené
důvody Nejvyššímu soudu navrhla všechna dovolání, s výjimkou dovolání
obviněného I. T., odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněná. Dovolání obviněného I. T. navrhla odmítnout podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. řádu, protože nevznesl jedinou kvalifikovanou námitku způsobilou
k věcnému přezkoumání v řízení o dovolání. Současně vyjádřila svůj souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli
navrhovaného způsobu rozhodnutí anebo rozhodnutí než jsou uvedena v § 265r
odst. 1 písm. a), b) tr. řádu.
68. Dále se státní zástupkyně dne 22. 6. 2017 vyjádřila také k dovolání
obviněného M. D., z jehož podnětu bylo původně vedeno u Nejvyššího soudu
samostatné dovolací řízení pod sp. zn. 5 Tdo 202/2019, avšak krátce po jeho
zahájení byla trestní věc proti tomuto obviněnému usnesením ze dne 6. 3. 2019,
č. j. 5 Tdo 202/2019-193, spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s
trestní věcí výše uvedených osmi obviněných vedenou u Nejvyššího soudu pod sp.
zn. 5 Tdo 1559/2018. Obě věci tak nadále jsou vedeny pod sp. zn. 5 Tdo
1559/2018. Státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného M. D.
rozdělila jeho námitky na dvě skupiny, a to na výtky skutkové povahy a právní
námitky. Do první skupiny zařadila námitky proti procesním vadám, jež měly vést
k porušení práva tohoto obviněného na spravedlivý proces (absence odůvodnění
neodkladnosti a neopakovatelnosti povolených odposlechů telefonních hovorů,
domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, zařazení do spisu 33 kusů CD s
odposlechy Vojenského zpravodajství, rozdělení věci na pět samostatných věcí a
jejich opětovné spojení) a tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno přijetí
úplatku nebo zmanipulování losování uchazečů a že odposlechy nedávají podklad
pro závěry o jeho vině, resp. o jeho povědomí o trestné činnosti
spoluobviněných zejména ve vztahu ke skutku pod bodem X. výroku o vině. Protože
tyto námitky skutkové povahy již byly uplatněny ostatními dovolateli a státní
zástupkyně se k nim již vyjádřila v rámci svého prvního podání, odkázala v
jejich rozsahu na své předchozí vyjádření. Stejně postupovala i ve vztahu k
některým právně relevantním námitkám, jimiž obviněný M. D. brojil proti
naplnění znaku úřední osoby, resp. veřejného činitele, pouze doplnila, že
souhlas správce s jeho rozhodováním z pozice ředitele Vojenské ubytovací a
stavební správy nemohl ovlivnit naplnění znaku úřední osoby. Ani s jedinou
samostatnou, resp. novou výhradou obviněného, kterou směřoval proti uložení
peněžitého trestu bez náležitého prověření jeho majetkových a rodinných poměrů
soudem, se neztotožnila. Státní zástupkyně nepovažovala argumentaci obviněného
za natolik precizní, aby z ní bylo patrno, že jejím smyslem je dožadování se
aplikace ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku (Peněžitý trest soud neuloží,
je-li zřejmé, že by byl nedobytný.), na což lze v souvislosti s peněžitým
trestem pohlížet jako na právně relevantní námitku, ovšem z pohledu důvodu
dovolání uvedeného pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr. řádu, jak bylo judikováno
v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, a ze
dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010. Ostatně obviněný neuplatnil ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, aby bylo zřejmé, že má
na mysli uvedenou hmotněprávní výtku. Vzhledem k uvedeným důvodům státní
zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného M. D. jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Rovněž i na závěr tohoto
vyjádření souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro
případ rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
69. Tato vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
byla zaslána obviněným, jichž se týkala, k případné replice, čehož využili
obvinění V. R. a P. J., kteří byli zastoupeni stejným obhájcem, a proto
reagovali na vyjádření nejvyššího státního zástupce jedním společným podáním.
Stručně uvedli, že na svých dovoláních trvají a opětovně argumentovali zejména
porušením práva na zákonného soudce, neboť o příkazech k odposlechům včetně
jejich prodloužení a o příkazech k domovním prohlídkám rozhodovali soudci,
kteří tak činili v rozporu s rozvrhem práce platným tehdy u Okresního soudu v
Českých Budějovicích. Na podporu této své dovolací námitky odkázali na
judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Dále repliku k vyjádření státní
zástupkyně k dovoláním zaslal také obviněný K. S., který v podstatě setrval na
svých námitkách proti porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívajícího v
odnětí možnosti klást otázky spoluobviněným v důsledku rozdělení trestní věci.
Současně také stále považoval za nenaplněný znak úřední osoby, pokud se týká
spoluobviněného M. D., znak značného prospěchu, naplněna nebyla podle něj ani
subjektivní stránka pomocníka k trestné činnosti, nesouhlasil s aplikací
pozdějšího trestního zákona a opětovně tvrdil nezákonnost provedených důkazů,
konkrétně měl v jeho trestní věci o povolení odposlechů rozhodovat místně
nepříslušný soud. Obviněný K. S. svou repliku následně ještě doplnil, zdůraznil
nutnost prokázat pomocníkovi trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby
úmyslné zavinění, což se nestalo. Skutek se stal jinak, než naznaly soudy,
obviněný o trestném jednání úřední osoby nic netušil, zadávacího řízení se jím
zastupovaná obchodní společnost T., účastnila se záměrem získat veřejnou
zakázku. Na závěr obviněný K. S. projevil přesvědčení, že vyjádření státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nijak nevyvrátilo jeho dovolací
argumentaci, na níž setrval, a opět navrhl Nejvyššímu soudu zrušit dovoláním
napadená rozhodnutí a zprostit ho obžaloby.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
A. Obecná východiska
70. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou u všech obviněných, kteří
podali dovolání, splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího
řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek
ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
71. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů, jak jsou vyjmenovány v § 265b odst. l písm. a) až
l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu
je vyloučeno. Na počátku řízení o dovolání Nejvyšší soud zkoumá, zda konkrétní
dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, to znamená, zda není jen
formálně deklarován, aniž by obsah vytýkaných vad takový důvod naplnil. Pokud
totiž vady, které dovolatel napadenému rozhodnutí či jeho předcházejícímu
řízení vytýká, svým obsahem neodpovídají označenému důvodu dovolání, rozhodne
Nejvyšší soud o odmítnutí takového dovolání jako podaného z jiného než zákonem
vymezeného důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T
420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp.
zn. II. ÚS 68/11).
72. V projednávané trestní věci všichni obvinění opřeli svá dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, a obviněný Z. R. také o ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a
odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předpoklady pro uplatnění druhého z
uvedených dovolacích důvodů však nebyly v posuzovaném řízení splněny, a to s
ohledem na procesní situaci, neboť soud druhého stupně nezamítl ani neodmítl
odvolání obviněného Z. R. (a ostatních odvolatelů, s výjimkou státního zástupce
Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obviněného J. S.),
ale mimo jiné i z jeho podnětu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně
sp. zn. 17 T 40/2013 ohledně obviněného Z. R. (ale i dalších spoluobviněných s
výjimkou obviněného R. K.) v rozsahu výroku o vině i o trestu a nově rozhodl
rozsudkem o vině a trestech celkem 45 spoluobviněných. Mezi nimi byl i obviněný
Z. R., který nesprávně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu. Nicméně uvedená nesprávnost neměla žádný vliv na dovolací řízení u
Nejvyššího soudu a rozhodnutí o dovolání obviněného Z. R.
73. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně
uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci je tudíž
zkoumáno, zda soudy nepochybily při použití norem trestního práva hmotného,
případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s
nimiž konkrétní ustanovení trestního zákona spojuje trestní odpovědnost za
trestný čin. Uvedený dovolací důvod může být naplněn tehdy, jestliže skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky
žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může rovněž spočívat
v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k
závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, eventuálně o jaký trestný
čin jde. Totéž v zásadě platí u jiného nesprávného hmotněprávního posouzení,
které je možné dovodit pouze v případech, v nichž určitá skutková okolnost byla
posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Výklad tohoto dovolacího důvodu, jak byl stručně shrnut, vychází z povahy
vytýkané vady napadeného rozhodnutí, která se může týkat výhradně jen použití
hmotného práva. V dovolacím řízení tudíž nejsou přípustné výhrady směřující
proti způsobu a rozsahu provedeného dokazování, dále proti způsobu hodnocení
výsledků dokazování soudy, pokud mají obsahovou návaznost na důkazní prostředky
a ctí zásady logického uvažování. Stejně tak Nejvyšší soud posuzuje skutková
zjištění soudů, která se stala podkladem výroku o vině, zásadně nelze
akceptovat změnu ve výsledku dokazování, kterou dovolatel sám předkládá a
vychází přitom z vlastní interpretace průběhu skutkového děje. Dovolání je
koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací
není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném
dokazování.
74. Až na dovolání obviněného I. T., takové stručné charakteristice
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově odpovídala
dovolání všech obviněných, avšak pouze v menší části jimi předložených námitek,
jež Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými. Dovolací argumentace obviněného I.
T. byla prostá jakékoli právně relevantní námitky z hlediska uplatněného důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale neodpovídala ani jinému ze
zbývajících dovolacích důvodů.
B. Ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a
veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
B.1. Základní skutková podstata
75. Všichni dovolatelé kromě obviněného M. D. byli napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze uznáni vinným mimo jiné pomocí ke zločinu zjednání
výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §
24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Obviněný M. D. se tohoto zločinu dopustil jako hlavní pachatel a spáchal jej jako dílem
dokonaný podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem nedokonaný ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky všech obviněných, které uplatnili proti
použití této právní kvalifikace soudem druhého stupně na skutková zjištění, se
ve značné míře shodovaly, Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve stručně
shrnout podstatu tohoto trestného činu včetně zákonných znaků základní i
kvalifikované skutkové podstaty a platné judikatury k němu se vztahující. Stejně tak Nejvyšší soud bude postupovat i ve vztahu k dalším právním námitkám
proti právnímu posouzení zjištěných skutků uplatněných obviněnými. Podle
základní skutkové podstaty se trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné
zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku
dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží
nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo
jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby
přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů,
přičemž přísněji podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bude potrestán
pachatel, který takový čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo
pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen
organizované skupiny. Další alternativa okolnosti podmiňující použití přísnější
trestní sazby podle § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopadá na případy, v
nichž pachatel získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli
veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména
zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich
účastníky (soutěžitele). Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická
osoba. Ačkoli zpravidla jím bude osoba, která má určité povinnosti v zadávacím
řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo
veřejné dražby. Není vyloučeno, aby pachatelem byl kdokoli jiný i mimo osoby
podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo
veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele,
soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový
předstih ať již v podobě informace o termínu jeho zahájení před veřejným
vyhlášením, nebo v rámci průběhu zadávacího řízení, dražby nebo soutěže. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho
či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními.
V procesu
zadávacího řízení může jít o stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro
některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo
realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů apod. Z hlediska zavinění je
vyžadován úmysl (přímý nebo nepřímý) a kromě něj zde musí být také úmysl
způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl
nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož
naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh. tr.), přičemž ke způsobení škody ani k opatření prospěchu nemusí dojít (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.). V zásadě shodné znaky obsahovala základní
skutková podstata ustanovení § 128a odst. 1 tr. zákona, přestože neobsahovala
výslovně pojem „veřejná zakázka“. Pachatelem trestného činu pletichy při
veřejné soutěži a veřejné dražbě mohl být ten, kdo v souvislosti s veřejnou
soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě
nebo jinému prospěch zjednal některému soutěžiteli nebo účastníku dražby
přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Mezi okolnosti,
které odůvodňovaly použití přísnější trestní sazby, byly rovněž zařazeny znaky
spočívající v tom, že pachatel čin spáchal jako člen organizované skupiny,
způsobil činem značnou škodu nebo pro jiného získal značný prospěch, nebo ten,
kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádal, přijmul nebo si dal slíbit
majetkový nebo jiný prospěch [§128a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona].
76. Jak již bylo uvedeno, ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku stejně
jako za účinnosti předcházející právní úpravy trestního práva hmotného
ustanovení § 128a tr. zákona je, resp. bylo určeno k ochraně zájmu na řádném a
zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže nebo jakékoli veřejné dražby,
zejména na dodržování stanoveného postupu a rovnosti všech účastníků soutěže,
ačkoli současná ani předcházející právní úprava jej nedefinovala jako normu s
tzv. blanketní nebo odkazovací dispozicí. Uvedená skutková podstata tudíž
neodkazuje, ani neodkazovala na zákon o veřejných zakázkách či na jiný zákon,
proto pro naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestní zákon nevyžaduje a
trestní sankcí nepostihuje jakékoli protiprávní jednání v rámci či v
souvislosti s obchodní veřejnou soutěží ve smyslu obecné úpravy (nyní § 1772 a
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, dříve § 281 a násl. zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013, a
§ 847 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinný do 31. 12. 2013). Naopak pod pojem „veřejná soutěž“ lze
zařadit jakoukoli veřejnou soutěž splňující dva základní znaky spočívající ve
veřejném vyhlášení a v možnosti účasti neomezeného okruhu subjektů, a to bez
ohledu na povahu a druh právních vztahů, do nichž vstupují účastníci soutěže v
souvislosti s jejím uskutečněním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Pod pojem „veřejná soutěž“ obsažený v ustanovení § 128a tr. zákona, resp. § 256 odst. 1 tr. zákoníku spadá i zadávání veřejných zakázek
upravené v zákoně č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (resp. s účinností od
1. 7. 2006 v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, s účinností od 1. 10. 2016 v zákoně č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek), jenž byl
speciální právní úpravou obchodní veřejné soutěže. Zákon č. 40/2004 Sb., o
veřejných zakázkách, účinný do 30. 6. 2006 v zásadě upravoval veřejnou soutěž
pro veřejné zakázky, což vyplývalo z jeho ustanovení § 1 písm. d), § 72 a násl. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6.,
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 842). Z uvedeného
jasně vyplývá, že veřejná soutěž představuje širší pojem, jenž zahrnuje mj. i
proces zadávání veřejných zakázek včetně veřejných zakázek malého rozsahu, jež
byly poprvé definovány až v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
účinném od 1. 7. 2006 a které ze své podstaty vždy nebývají vyhlašovány veřejně
neomezenému okruhu subjektů, dokonce veřejný zadavatel není povinen je zadávat
podle zákona o veřejných zakázkách (resp. nyní zákona o zadávání veřejných
zakázek; (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr., ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp.
77. U všech typů veřejných zakázek vždy byl (a stále je) společný
zákonný požadavek na dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a
zákazu diskriminace (srov. rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr., ve spojení s
usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17). Jedná se
o principy, které bylo a stále je třeba při zadávání veřejných zakázek dodržet,
a to u každé z nich, tj. u těch, které jsou zakázkou na dodávky, služby nebo
stavební práce, jejímž zadavatelem je osoba uvedená v § 2, jejíž předpokládaná
cena předmětu veřejné zakázky přesáhne 2 miliony Kč a je uskutečňována za
úplatu na základě písemné smlouvy s jedním či více vybranými uchazeči (viz § 6
odst. 1, 2 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 6. 2006); v současnosti je veřejná zakázka taková zakázka na dodávky, služby nebo
stavební práce, která je realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a
jedním či více dodavateli a jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či
služeb nebo úplatné provedení stavebních prací (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, resp. § 2 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek). Zásady postupu zadavatele, resp. zásady zadávání
veřejných zakázek byly v rozhodné době upraveny v § 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., (v obou pozdějších právních normách v ustanovení § 6), přičemž
jejich vymezení je v principu shodné. Jde o zásady stejného (rovného) zacházení
se všemi zájemci a uchazeči, zákazu diskriminace a o zásadu transparentnosti
(podle znění zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, účinného v době
spáchání posuzované trestné činnosti obviněných). Dodržování základních zásad
zadávacího řízení znamená, že zadavatel zachází stejně se všemi zájemci a
uchazeči (resp. účastníky), s určitými zákonem zakotvenými výjimkami (např. dodavatel zaměstnávající osoby se zdravotním postižením u podlimitních
veřejných zakázek). Nejedná se však o taxativní výčet zásad, jimiž je ovládáno
zadávací řízení, je třeba vždy přihlédnout i k jiným zásadám práva Evropské
unie a je třeba je současně interpretovat tak, jak jsou vykládány v evropském
právu, mj. ve smyslu příslušných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Současně je při posuzování respektování či naopak porušení těchto zásad u
konkrétní veřejné zakázky důležité vždy přihlížet k základnímu účelu právní
úpravy veřejných zakázek, kterým je zabezpečení soutěže při zadávání zakázek
subjekty, které k tomu nejsou ekonomicky vedeny, tedy nejsou závislé na
dosažení zisku. Při absenci či omezení konkurence má zákon vytvořit u
zadavatelů konkurenční prostředí při vydávání jejich finančních prostředků. Nejvhodnější nabídka je ta, která nejlépe vyhovuje stanoveným požadavkům
zadavatele podle jím stanovených kritérií hodnocení nabídek, za což vždy nese
odpovědnost zadavatel. Zabezpečení transparentnosti celého procesu zadávání
veřejných zakázek, to znamená učinit jej průhledným a veřejně kontrolovatelným,
předpokládá zajištění co nejvyšší míry informovanosti uchazečů (účastníků),
zadavatelů, ale též veřejnosti o průběhu veřejných zakázek.
Za tímto účelem je
tento proces ovládán též zásadou formálnosti zadávacího řízení se záměrem
spravedlivého a korektního průběhu zadávacího řízení. Rovný přístup k veřejným
zakázkám je doprovázen i rovností možného úspěchu ve výběrovém řízení ve
veřejné zakázce a dále se projevuje v rovných podmínkách pro všechny v úvahu
přicházející uchazeče, kteří splní vyhlášené podmínky zadavatele. Také
rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie klade důraz na princip rovného
přístupu k uchazečům, který považuje za obligatorní princip při pořádání
výběrových řízení v podmínkách zemí Evropské unie (srov. rozhodnutí Soudního
dvora Evropské unie ze dne 25. 4. 1996, C-87/94). Další stěžejní zásada zákazu
v podstatě zamezuje jakémukoli zvýhodnění některého z dodavatelů diskriminace
(srov. článek 3, bod 1 písm. B Směrnice 97/52/ES, jež byla od 1. 2. 2006
nahrazena Směrnicí 2004/18/ES, která upravovala zásady zadávání zakázek v čl. 2
Hlavy I. a jež byla k 18. 4. 2016 zrušena Směrnicí 2014/24/EU, v níž jsou
zásady zadávání veřejných zakázek vymezeny v čl. 18). Širší pojetí pojmu
diskriminace vychází z čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. z čl. 102 Smlouvy o Evropské unii, v němž je diskriminace z hlediska právní
úpravy ochrany hospodářské soutěže definována jako jednání spočívající v
uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým účastníkům trhu při shodném
(srovnatelném) plnění, jímž dochází k jejich znevýhodňování v hospodářské
soutěži. Za použití výkladového pravidla per analogiam lze citovaný čl. 82
Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. čl. 102 Smlouvy o Evropské
unii použít i pro účely interpretace výrazu diskriminace pro oblast veřejných
zakázek (viz Raus, D. Neruda R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Linde
Praha, a. s. 2007, str. 66).
78. Stejně jako tomu bylo u výkladu pojmu „veřejná soutěž“, také slovní
spojení „zadání veřejné zakázky“ je nutné chápat s vědomím, že předmětné
ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje blanketní nebo odkazovací
dispozici. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu
proto není nutné, resp. možné vycházet pouze z výkladových ustanovení zákona o
veřejných zakázkách. Obsah, resp. naplnění znaku „zadání“ veřejné zakázky ve
smyslu § 256 odst. 1 tr. zákoníku vychází z širšího výkladu tohoto pojmu v
porovnání se stejným termínem užívaným pro účely zákona o veřejných zakázkách a
je nutné do něho zahrnout všechna související jednání, která zpravidla
předchází samotnému „zadání“ veřejné zakázky, které představuje rozhodnutí
zadavatele o vítězi zadávacího řízení a následné uzavření smlouvy s konkrétním
uchazečem [srov. § 17 písm. e) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách,
účinného do 30. 6. 2006, resp. později s účinností od 1. 7. 2006 ustanovení §
17 písm. k) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, nyní § 2 odst. 1
zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších
předpisů]. Jde o celý proces „zadávání“ veřejné zakázky odpovídající zákonem
upravenému postupu zadávacího řízení, tj. příprava včetně stanovení podmínek
pro budoucího dodavatele, přijetí pravidel pro hodnocení nabídek, stanovení
minimálních požadavků na dodavatele, například jeho kvalifikaci, schopnosti,
zkušenosti, velikost obratu, apod. Tento proces může být déletrvající,
zpravidla také ve skutečnosti je, a to v závislosti na charakteru, povaze a
objemu předmětu veřejné zakázky. Opačný zužující výklad by v podstatě fakticky
vyloučil trestní postih diskriminačního, netransparentního a protekčního
vyjednávání mezi subjekty (dodavatelé a zadavatel) v procesu předcházejícímu
uzavření smlouvy s vítězným uchazečem, protože v tento okamžik již v praxi
zpravidla není zjednávána přednost nebo výhoda některému dodavateli. Kromě toho
i z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku v části týkající se ustanovení § 256
odst. 1 tr. zákoníku vyplývá jasný záměr zákonodárce vycházet z širšího pojetí
znaku „zadání“ veřejné zakázky, jenž zahrnuje i přípravný proces (tedy její
zadávání).
B.1. c) Subjektivní stránka a úmysl přesahující objektivní stránku trestného
činu
79. Ohledně zavinění jde o úmyslný trestný čin, pachatel musí jednat
minimálně v úmyslu nepřímém, což vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku
(„k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-
li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“) ve spojení s § 15
odst. 1 tr. zákoníku, který definuje úmyslné spáchání trestného činu tak, že
pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus), nebo pachatel věděl, že
svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis). Jak již bylo
výše krátce zmíněno, tento trestný čin navíc obsahuje znak tzv. úmyslu
přesahujícího objektivní stránku trestného činu (také tzv. druhý úmysl, cíl či
konečný účel jednání) spočívající v tom, že pachatel jedná popsaným způsobem s
úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Z
hlediska aktivního volního vztahu pachatele k naplnění tohoto znaku postačí,
když pachatel s možností vzniku škody či prospěchu počítá a je s tím srozuměn,
tudíž k samotnému vzniku škody nebo k opatření prospěchu sobě nebo jinému
nemusí fakticky dojít. Tudíž i zde postačí úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č.
14/2018 Sb. rozh. tr.).
B.1. d) Prospěch
80. Prospěch, jehož opatření je cílem trestné činnosti, může mít jak
materiální, tak ale též imateriální podobu. Pokud jde o majetkový rozměr
prospěchu opatřeného (sobě nebo jinému) protiprávním jednáním pachatele (půjde-
li skutkově o případy zjednání výhody v rámci zadávacího řízení, jehož účelem
je zadání veřejné zakázky), vychází soudní praxe z premisy, že vítězství v
soutěži o takovou veřejnou zakázku s sebou přináší pro dodavatele zásadně
majetkový prospěch. Není totiž pochyb o tom, že veřejná zakázka je z povahy
věci úplatná (srov. definici veřejné zakázky v § 6 odst. 2 zákona č. 40/2004
Sb., o veřejných zakázkách: „veřejná zakázka se uskutečňuje za úplatu“, resp. §
7 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách: „...úplatné poskytnutí
dodávek…“, resp. § 2 zákona o zadávání veřejných zakázek: „...uzavření úplatné
smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem…“). Pokud výhody zjednané některému z
dodavatelů v průběhu zadávacího řízení dospěly do fáze uzavření smlouvy o dílo
s tímto uchazečem (tedy k zadání veřejné zakázky tomuto dodavateli), který za
realizaci předmětu veřejné zakázky obdrží odpovídající platbu, předpokládá se,
že je v ní zahrnut, byť minimální, podnikatelský zisk (srov. rozhodnutí č.
1/2019 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp.
zn. 5 Tdo 1263/2017). S ohledem na to tedy lze za uvedených okolností pohlížet
na prospěch, který se pachatel snaží svým jednáním opatřit sobě nebo jinému,
vždy jako na prospěch materiální povahy. Imateriálním prospěchem v praxi budou
nejčastěji výhody typu vzájemné protislužby, zlepšení postavení na trhu a
získání prestiže pro dodavatele a jeho další prezentaci na trhu apod.
B.2. Kvalifikovaná skutková podstata § 256 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku
B.2. a) Vyhlašovatel veřejné soutěže
81. Mezi okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty
podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jež byla aplikována v této
trestní věci, patří alternativní splnění podmínek, aby pachatel čin uvedený v
základní skutkové podstatě spáchal jednak jako „člen hodnotící komise“, nebo
„vyhlašovatel veřejné soutěže“ anebo jako „člen organizované skupiny“. Obviněný
M. D. vystupoval podle soudu druhého stupně jménem vyhlašovatele veřejné
soutěže. Přestože zákon o veřejných zakázkách převzal pojem „zadavatel veřejné
zakázky“, lze jím rozumět vyhlašovatele veřejné soutěže, protože pojem veřejná
zakázka užitý v § 256 odst. 1 tr. zákoníku je užším, speciálním pojmem v
porovnání s obecnějším pojmem veřejná soutěž. Zadání veřejné zakázky je totiž
zvláštní formou veřejné soutěže a zadavatel veřejné zakázky je současně
vyhlašovatelem veřejné soutěže (srov. rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr.). V
případě, kdy zadavatelem veřejné zakázky (a současně tedy vyhlašovatelem
veřejné soutěže) bude právnická osoba, přičemž v posuzované věci jím bylo
Ministerstvo obrany České republiky zastoupené organizačními celky Vojenskými
ubytovacími a stavebními správami v XY, v XY, v XY a v XY, se uplatní institut
jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jestliže
zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti
nebo postavení, postačí, že tyto jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem
pachatel jedná. V rozhodné době patřily Vojenské ubytovací a stavební správy a
také v současnosti patří mezi ústřední orgány státní správy, jak vyplývá z § 1
zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jde současně o
organizační složku státu oprávněnou nakládat s majetkem státu podle zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku toho je možné trestně stíhat
pro spáchání posuzované trestné činnosti ředitele Vojenských ubytovacích a
stavebních správ, a to jako úřední osoby, neboť v rozhodné době se nacházeli v
pozici vedoucích těchto organizačních celků Ministerstva obrany České republiky.
B.2. b) Značný prospěch
82. Okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 256
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je získání značného prospěchu pro sebe nebo pro
jiného v důsledku zjednání přednosti nebo výhodnější podmínky některému
dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných dodavatelů nebo
soutěžitelů v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo
veřejnou dražbou a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému
prospěch. Ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku je spodní hranicí
pro stanovení značného prospěchu v jeho majetkové podobě minimálně částka 500
000 Kč. V případě imateriálního prospěchu by jeho závažnost měla mít
srovnatelný význam či rozsah jako materiální prospěch ve výši nejméně 500 000
Kč. Pokud jde o zavinění tohoto následku, postačí jeho nedbalostní forma [§ 17
písm. a), § 16 tr. zákoníku].
C. K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
C. 1. Základní skutková podstata
83. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Přísněji
ve smyslu § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bude takové jednání trestné
tehdy, pokud úřední osoba takto opatří sobě nebo jinému (zde zvýhodněnému
soutěžiteli) značný prospěch. Citované ustanovení základní skutkové podstaty
chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu
s právním řádem, a dále chrání práva a povinnosti fyzických a právnických osob.
Pachatelem může být pouze speciální subjekt – úřední osoba (tedy výhradně
fyzická osoba), již definuje výkladové ustanovení trestního zákoníku § 127
odst. 1 pod písmeny a) až i), jak bude podrobněji uvedeno níže. Pro spáchání
tohoto trestného činu je třeba úmyslného zavinění, avšak postačí úmysl nepřímý
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Kromě toho musí zavinění pachatele
zahrnovat také úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, takže podmínkou dokonání činu
není, aby škoda nebo újma skutečně vznikly (viz rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh.
tr.). Shora uvedený úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu podle §
329 odst. 1 tr. zákoníku může být rovněž naplněn i ve formě nepřímého úmyslu
(srov. rozhodnutí č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Neoprávněným prospěchem se rozumí
neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by
pachatel nebo jiná osoba nedosáhli nebýt protiprávního jednání (zde neoprávněné
získání veřejné zakázky, obecně jinak také např. protiprávní zvýhodnění při
přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného
činu apod.), škoda pak je představována materiální újmou vyčíslitelnou v
penězích a jinou závažnou újmou pak je újma nemajetková, např. škoda na
právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě
apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3147 a násl.).
C. 1. a) Úřední osoba
84. V posuzované trestní věci soudy obou stupňů shledaly u hlavního
pachatele, který podal dovolání, M. D. naplněný znak úřední osoby ve smyslu
ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. U této zákonné definice úřední
osoby musí být pachatel členem zastupitelstva nebo je odpovědným úředníkem
územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud
plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro
plnění těchto úkolů. Zcela přesně uvedeno, podle vrchního soudu ti obvinění,
kteří v rozhodné době zastávali pozici ředitele Vojenské ubytovací a stavební
správy, nacházeli se tak v postavení úředníků orgánu státní správy podílejícími
se na plnění úkolů společnosti a státu, přičemž používali pravomoci, která jim
byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena (srov. str. 122
poslední odstavec rozsudku vrchního soudu). Odpovědný úředník orgánu státní
správy, nebo územní samosprávy či jiného orgánu veřejné moci, je ten úředník,
který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou
odvozenou pravomoc, a to ať už do určité míry samostatně nebo v návaznosti na
výkon pravomoci příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci, kterému je
podřízen. Proto je třeba odlišit takového odpovědného úředníka jednak od
příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci ve smyslu § 127 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku a na druhé straně i od ostatních úředníků příslušného orgánu
veřejné moci, kteří nevykonávají pravomoc k plnění úkolů společnosti nebo
státu, a proto nemají postavení úředních osob ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Orgánem státní správy je subjekt vykonávající přímou státní správu, zpravidla
je jím státní orgán. Pojem orgán státní správy užívá zákon č. 2/1969 Sb., o
zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, jehož ustanovení § 1 řadí mezi orgány státní
správy mimo jiné Ministerstvo obrany. Orgán státní správy je třeba odlišovat od
pojmu správního úřadu, jímž se rozumí organizační jednotka, která je zřízena a
její působnost stanovena zákonem, navenek ohraničená a vystupující vůči
veřejnosti prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců, kteří jednají jménem
subjektu, jehož je správní úřad organizační součástí (organizační složkou). Proto například funkci stavebního úřadu vykonávají útvary obecních úřadů. Mezi
orgány správních úřadů spadají i orgány státní správy, tedy také Ministerstvo
obrany, neboť v souladu s čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky lze
ministerstva a jiné správní úřady zřídit pouze zákonem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 1356, 1357). Podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku se k trestní odpovědnosti a
ochraně úřední osoby podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje,
aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Shodně byl vykládán znak „veřejného činitele“ ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zákona. Z hlediska skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku
musí úřední osoba (pachatel) vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím
jinému právnímu předpisu, čímž je myšleno porušování nebo obcházení konkrétního
zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Z povahy věci se bude
zpravidla jednat o aktivní konání.
85. Pro závěr, že byl naplněn znak okolnosti podmiňující použití
přísnější trestní sazby podle § 329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že
jednáním naplňujícím některou z alternativ trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby pachatel sobě nebo jinému opatřil značný prospěch v materiální
podobě, je [podobně jako u značného prospěchu ve smyslu § 256 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku] určujícím kvantifikační hledisko podle § 138 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, podle něhož opatřený prospěch dosahoval minimálně výše 500 000 Kč.
Takové peněžní částce by pak měla odpovídat i závažnost případného
imateriálního prospěchu.
D. K trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona
86. Trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona (novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 537/2004 Sb., nedošlo ke
změnám ve znění prvního odstavce tohoto trestného činu), spáchá ten, kdo založí
zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo
zločinné spolčení podporuje. Tato skutková podstata chrání zájem na ochraně
společnosti před velmi závažnou formou kriminality, jež je natolik
organizovaná, že je výrazně znesnadněno její odhalení. Z hlediska zavinění se
jedná o úmyslný trestný čin, u něhož pachatel musí alespoň vědět, že spolčení,
na jehož činnosti se účastní, může být zločinným spolčením (tj. má znaky
uvedené v § 89 odst. 17 tr. zákona), a je s tím srozuměn. Postačí přitom, když
skutečnosti spadající pod tyto zákonné znaky jsou zahrnuty v představě
pachatele alespoň v obecných rysech. Obvinění V. R., P. J. a M. D. (stejně jako
další spoluobvinění označení ve výroku o vině pod bodem X. dovoláními
napadeného rozsudku vrchního soudu) se tohoto trestného činu dopustili v té
alternativě, že se účastnili činnosti zločinného spolčení, jak vyplývá z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku vrchního soudu pod bodem X. Zákon takto
postihuje i pouhé členství ve zločinném spolčení, tudíž pasivní formu účasti na
takovém spolčení. Nicméně spadá sem i aktivnější forma účasti na činnosti
zločinného spolčení bez toho, že by takovým jednáním pachatel naplnil znaky
některého jiného úmyslného trestného činu, např. zabezpečování některých prací
či služeb pro zločinné společenství, resp. jeho členy, jako jsou ekonomické a
právní poradenství apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,
str. 1011, 1012). Zločinné spolčení představuje jednu z forem trestné
součinnosti, jež byla definována v § 89 odst. 17 tr. zákona tak, že se jedná o
společenství více osob s vnitřní organizační strukturou s rozdělením funkcí a
dělbou činností, jež je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti
(v současnosti se jedná o organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku a účast na této organizované zločinecké skupině je postihována podle §
361 tr. zákoníku). Půjde tedy o společenství nejméně tří trestně odpovědných
osob, jehož vnitřní organizační struktura je charakterizována vztahy
podřízenosti a nadřízenosti, relativní stabilností a dodržováním pravidel
organizace, včetně jejího přísného utajení. Soustavnost úmyslného páchání
trestné činnosti je dána, jestliže jednotliví pachatelé jednají nepřetržitě,
pravidelně nebo opakovaně např. po delší dobu (např. několika měsíců), anebo
tehdy, když pachatelé navazují na předchozí obdobně páchanou trestnou činnost. Soustavnost se zkoumá ve vztahu ke zločinnému spolčení jako celku a nikoli ve
vztahu k jeho jednotlivým členům s tím, že postačí zaměřenost zločinného
spolčení na soustavné páchání trestné činnosti, tj. nemusí nutně nastat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn.