Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 571/2024-8312 ze dne 31. července 2024, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 54/2023-8245 ze dne 10. ledna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 10/2018-8193 ze dne 7. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozsudkem č. j. 37 T 10/2018-7995 ze dne 23. listopadu 2021 uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1) zločinu [§ 283 odst. 1, 3 písm. b) a c) trestního zákoníku] a (2) přečinu [§ 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku] a uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") usnesením č. j. 5 To 62/2022-8050 ze dne 14. prosince 2022 rozsudek v neveřejném zasedání zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání v jiném složení senátu.
2. Napadeným rozsudkem uznal krajský soud stěžovatele vinným ze spáchání (1) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku a (2) přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu podnikání a zaměstnání v oboru farmacie na pět let, a povinnost zaplatit poškozeným zdravotním pojišťovnám na náhradu škody v souhrnu 70 051 Kč; se zbytkem nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, má za to, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně byla učiněna při absenci důkazů. V řízení nebyl objektivně zjištěn počátek období, v němž měl trestnou činnost páchat, a není opora pro závěr o naplnění kvalifikované podstaty trestného činu. Stěžovatel poukazuje na původní rozhodnutí vrchního soudu a má za to, že jím vytčená pochybení obsahují i následná rozhodnutí. Podle stěžovatele nebyla prokázána domluvená spolupráce se spoluobviněnými a namítá, že ani ostatním lékárníkům nebylo podezřelé (s výjimkou jednoho případu), že spoluobviněným je předepisováno nepřiměřeně vysoké množství léků.
Podle stěžovatele nebyl v řízení prokázán nepřímý úmysl a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. března 2010 (N 43/56 SbNU 479) či sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. ledna 2010 (N 2/56 SbNU 11)], podle které nelze úmysl jen předpokládat, ale musí být prokázán a jen z nesplnění povinností nelze automaticky nepřímý úmysl dovodit. Stěžovatel poukazuje na podobné případy, v nichž byl odsouzeným lékárníkům uložen obdobný trest za podstatně vyšší množství prodaných balení léčivých přípravků, a proto je přesvědčen, že i v jeho případě mu měl být uložen nižší trest odnětí svobody.
S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, Ústavní soud napravuje zrušením napadených rozhodnutí. Takové pochybení v posuzované věci nezjistil.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (lékárník) prodával (vydával) dvěma konkrétním osobám (spoluobviněným) nepřiměřeně vysoké množství léků obsahujících psychotropní látky na základě padělaných receptů. Přestože měl určité pochybnosti, činil tak bez dalšího řadu měsíců. Obecné soudy zohlednily množství vydaných léků i dobu, po kterou šetřené jednání trvalo, a na základě toho uzavřely, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém, minimálně ve formě srozumění. S ohledem na velké množství léků (například dávka na řadu let byla vydána během několika dní) vyloučily aplikaci netrestního přístupu.
Za uvedené jednání uložil krajský soud stěžovateli trest pod dolní hranicí trestní sazby (8 - 12 let) při zohlednění délky řízení i polehčujících okolností. Vrchní soud nesdílel závěr o existenci důvodů pro mimořádné snížení trestu, vycházel však z odvolání podaného pouze stěžovatelem. Také Nejvyšší soud označil postup a zjištění krajského soudu za správný a dostatečný - s tím že subjektivní stránka konkrétního trestného činu byla prokázána; vycházel přitom i z faktu, že stěžovatel se svými odbornými znalostmi nemohl vydávané množství léků považovat za přiměřené, a to ani při individualizaci předpisu lékaře konkrétnímu pacientovi, přičemž pravost a správnost předpisů žádným způsobem neověřil.
7. Soudy si pro svá rozhodnutí obstaraly dostatek důkazů a přesvědčivě vysvětlily, proč na jejich základě dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Dokazování bylo provedeno důkladně a vyslovené závěry vyplynuly bez jakékoli deformace provedených důkazů. Vina stěžovatele byla prokázána na základě konkrétních okolností, aniž by krajský soud nepřímý úmysl jen předpokládal na základě nějakého ojedinělého důkazu (odst. 72). Obdobně se subjektivní stránkou zabýval vrchní soud (odst. 34) i Nejvyšší soud, který se vypořádal s formou účastenství a vztahem stěžovatele k protiprávnímu jednání spoluobviněných - odsouzených v samostatném řízení po přijetí prohlášení viny. Obecné soudy se zabývaly i uloženým trestem, který nelze s ohledem na okolnosti případu považovat za nepřiměřený.
8. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ale toliko, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně předkládá své námitky z řízení před obecnými soudy, odmítá jimi vyslovené právní závěry a předkládá alternativní verzi skutkového děje. Taková polemika však nepředstavuje porušení práva nebýt stíhán a zbaven osobní svobody (čl.
8 odst. 1 a 2 Listiny). Obecné soudy zákonným způsobem dovodily aktivní účast stěžovatele na stíhaném jednání a řádně vysvětlily, jaké závěry na základě provedeného dokazování učinily. Aplikace zásady in dubio pro reo, vyplývající presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je možná pouze v situaci, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje.
V projednávané věci nebyl důvod uvedenou zásadu aplikovat, neboť možné pochybnosti o zapojení stěžovatele do trestné činnosti byly v řízení vypořádány.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit tvrzený zásah do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí pečlivě zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení při tom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu