USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 5 To 54/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 10/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 37 T 10/2018, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak jednáním popsaným pod bodem 1., jež bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a dále jednáním popsaným pod bodem 2., které bylo kvalifikováno jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl jmenovaný obviněný krajským soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti v trvání pěti let spočívající v zákazu výkonu podnikání a zaměstnání v oboru farmacie. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. krajským soudem uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody společně a nerozdílně se spoluobviněnými R. S. a J. G. (dále též jen „spoluobvinění) poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 21.765,50 Kč a poškozené RBP, zdravotní pojišťovně částku ve výši 48.285,50 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu majetkové škody pak byly poškozené Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a RBP, zdravotní pojišťovna podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci, který svým usnesením ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 5 To 54/2023, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněný J. H. předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (tj. s již dříve odsouzenými R. S. a J. G.) v podstatě tím, že:
1. společně s již pravomocně odsouzenými R. S., narozeným XY, a J. G., narozenou XY, v období nejméně od 8. 4. 2016 do 29. 9. 2017, na území města Ostravy se podílel na opakovaném neoprávněném opatřování a následném prodeji nejméně níže uvedených léčiv dostupných výhradně na lékařský předpis s vědomím, že obsahují návykové látky, srozuměn s psychotropními účinky těchto látek na lidský organismus, zejména pak s tím, že ovlivňují vnímání i chování jejich uživatele a mohou vyvolat závislost, kdy na uvedeném jednání se podílel tím, že jako provozovatel lékárny XY v XY, ul.
XY, a současně osoba podnikající v oboru lékárenství, odborně vzdělaná v oboru farmacie, umožnil R. S. a J. G. neoprávněné opatření níže uvedených léčiv a další neoprávněné nakládání s nimi tím, že v rozporu se svými odbornými znalostmi i zákonnými povinnostmi, zejména s ustanovením § 83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, jmenovaným osobně na základě R. S. padělaných lékařských předpisů znějících na jména R. S. a J. G.
vydal minimálně 12 druhů níže označených léčiv obsahujících psychotropní látky, v originálním balení s příbalovým letákem, v minimálním celkovém počtu 759 balení, s celkovým obsahem 8.570 mg účinné látky alprazolam, 6.120 mg účinné látky bromazepam, 2.900 mg účinné látky diazepam, 3.000 mg účinné látky fentermin, 600 mg účinné látky chlordiazepoxid, 8.400 mg účinné látky klonazepam, 600 mg účinné látky oxazepam, 264.350 mg účinné látky zolpidem, konktrétně nejméně 2 ks stotabletového balení léku Adipex retard CPS 100 x 15 mg, balených v blistrech, v ceně 2.100 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 1.500 mg účinné látky fentermin, tedy celkem 3.000 mg účinné látky fentermin za 4.200 Kč, nejméně celkem 3 ks stotabletových balení léku Apo-Zolpidem 10 mg POR TBL, balených v blistrech, v průměrné ceně 1.212,50 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 1.000 mg účinné látky zolpidem, dohromady tedy celkem 3.000 mg účinné látky zolpidem za celkem 3.637,50 Kč, nejméně celkem 29 ks dvacetitabletových balení léku Diazepam TBL 20 x 10 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 355 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 100 mg účinné látky diazepam, dohromady tedy celkem 2.900 mg účinné látky diazepam za celkem 10.295 Kč, nejméně celkem 6 ks desetitabletových balení léku Elenium TBL OBD 20 x 10 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 375 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 100 mg účinné látky chlordiazepoxid, dohromady tedy celkem 600 mg účinné látky chlordiazepoxid za celkem 2.250 Kč, nejméně celkem 9 ks patnáctitabletových balení léku Hypnogen POR TBL FLM 100 x 10 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 1.345 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 150 mg účinné látky zolpidem, dohromady tedy celkem 1.350 mg účinné látky zolpidem za celkem 12.105 Kč, nejméně celkem 68 ks třicetitabletových balení léku Lexaurin TBL 30 x 3 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 480 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 90 mg účinné látky bromazepam, dohromady tedy celkem 6.120 mg účinné látky bromazepam za celkem 32.640 Kč, nejméně celkem 177 ks třicetitabletových balení léku Neurol 1.0 TBL 30 x 1 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 430 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 30 mg účinné látky alprazolam, dohromady tedy celkem 5.310 mg účinné látky alprazolam za celkem 76.110 Kč, nejméně celkem 3 ks dvacetitabletových balení léku Oxazepam LÉČIVA TBL 20 x 10 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 262,50 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 200 mg účinné látky oxazepam, dohromady tedy celkem 600 mg účinné látky oxazepam za celkem 787,50 Kč, nejméně celkem 140 ks třicetitabletových balení léku Rivotril 2.0 MG TBL 30 x 2 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 325 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 60 mg účinné látky klonazepam, dohromady tedy celkem 8.400 mg účinné látky klonazepam, za celkem 45.500 Kč, nejméně celkem 260 ks stotabletových balení léku Sanval 10 MG POR TBL FLM 100 x 10 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 1.100 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 1.000 mg účinné látky zolpidem, dohromady tedy celkem 260.000 mg účinné látky zolpidem za celkem 286.000 Kč, nejméně celkem 42 ks
třicetitabletových balení léku Xanax 1.0 TBL 30 x 1.0 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 470 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 30 mg účinné látky alprazolam, dohromady tedy celkem 1.260 mg účinné látky alprazolam za celkem 19.740 Kč, nejméně celkem 20 ks padesátitabletových balení léku Xanax 2.0 TBL 50 x 2.0 mg, balených v blistrech, v průměrné ceně 1.125 Kč za balení, přičemž jedno balení obsahuje 100 mg účinné látky alprazolam, dohromady tedy celkem 2.000 mg účinné látky alprazolam, za celkem 22.500 Kč, a to i přesto, že z okolností, za kterých jim léčiva vydával, mu muselo být zřejmé, že vydávaná léčiva nemohou jmenovaným sloužit k osobní terapeutické spotřebě, nýbrž vysoce pravděpodobně k další neoprávněné dispozici, neboť vydávané množství násobně převyšovalo doporučené terapeutické dávkování, recepturní tiskopisy na uvedená léčiva byla opatřována otiskem razítka jediného lékaře, což vzbuzovalo významné pochybnosti o jejich pravosti, a léčiva tudíž neměla být vůbec vydána, přičemž při řádném plnění svých zákonných povinností mohl popsanému neoprávněnému nakládání s léčivy zabránit, načež R.
S. a J. G. tato neoprávněně opatřená léčiva společně přechovávali v místě svého trvalého bydliště a následně je na základě emailových či telefonických objednávek rozesílali prostřednictvím České pošty s. p. odběratelům po celém území České republiky, a to buď na dobírku, nebo po předchozí úhradě dohodnuté kupní ceny bezhotovostním převodem na jimi ovládané bankovní účty, přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN) v českém jazyce – alprazolam, bromazepam, diazepam, fentermin, chlordiazepoxid, klonazepam, oxazepam a zolpidem jsou psychotropními látkami uvedenými v přílohách č. 5 a č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydanému na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, a zacházel s přípravky obsahujícími psychotropní látku v rozporu s podmínkami stanovenými pro legální nakládání s nimi zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb., tedy protiprávně,
2. společně s již pravomocně odsouzenými R. S., narozeným XY, a J. G., narozenou XY, v období nejméně od 11. 4. 2016 do 3. 10. 2017, na území města Ostravy, se záměrem se neoprávněně obohatit, společně uvedli v omyl poškozené zdravotní pojišťovny, konkrétně Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, IČ: 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, 703 00 Ostrava, jako zdravotní pojišťovnu R. S., a Revírní bratrskou pokladnu, zdravotní pojišťovnu, IČ: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, 710 15 Ostrava, jako zdravotní pojišťovnu J. G., předstíráním nepravdivé skutečnosti, že léčiva jim byla skutečně ordinována lékařem v rámci poskytování řádné zdravotní péče, a že tudíž mají nárok na jejich částečnou či plnou úhradu z prostředků veřejného zdravotního pojištění, poté co pomocí padělaných lékařských předpisů společně neoprávněně opatřili nejméně 26 druhů níže specifikovaných léčiv dostupných výhradně na lékařský předpis, následně od uvedených zdravotních pojišťoven vylákali úhradu z veřejného zdravotního pojištění na tato léčiva v celkové výši 70.051 Kč, tím způsobem, že J. H., jako provozovatel lékárny XY v XY, ul. XY, po výdeji léčiv na základě lékařských předpisů, jejichž nepravost měl předpokládat s ohledem na své povinnosti a odborné znalosti, uplatnil jejich částečnou nebo plnou úhradu z veřejného zdravotního pojištění jejich předložením u zdravotních pojišťoven R. S. a J. G., a to v níže uvedeném rozsahu: u České průmyslové zdravotní pojišťovny lékařské předpisy vystavené na jméno R. S. jako pacienta, a to konkrétně předpisy na celkem 252 ks léčivých přípravků DIAZEPAM SLOVAKOFARMA 10 mg, ELENIUM, FAMOSAN 40 mg, MABRON 50 mg, MABRON RETARD 200 mg, NEUROL 1 mg, OXAZEPAM LÉČIVA 10 mg, PROTHIADEN 75 mg, RIVOTRIL 2 mg, SUSTANON 250 mg, TISERCIN 25 mg, TRALGIT GTT 96 ml, TRAMABENE GTT 100 ml, TRAMAL GTT 96 ml, TRAMAL RETARD 150 mg, TRITACE 10 mg, XANAX 1 mg, XANAX 2 mg, ZITROCIN 500 mg a FURORESE 125 mg v celkové hodnotě 21.765,50 Kč, čímž způsobil České průmyslové zdravotní pojišťovně celkovou škodu ve výši 21.765,50 Kč, u Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, lékařské předpisy vystavené na jméno J. G. jako pacientky, a to konkrétně lékařské předpisy na celkem 457 ks léčivých přípravků ANASTROZOL ACTAVIS 1 mg, APO-OME 20 mg, DIAZEPAM SLOVAKOFARMA 10 mg, ELENIUM 10 mg, EPILETAM 500 mg, LISKANTIN, MABRON RETARD 200 mg, MIRTAZAPIN SANDOZ 30 mg, NEUROL 1 mg, RIVOTRIL 2 mg, SUMATRIPTAN ACTAVIS 50 mg, TRALGIT GTT 96 ml, TRAMABENE GTT 100 ml, TRAMAL GTT 96 ml, XANAX 1 mg, XANAX 2 mg v celkové hodnotě 48.285,50 Kč, čímž způsobil Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně (nyní RBP, zdravotní pojišťovna) celkovou škodu ve výši 48.285,50 Kč.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 5 To 54/2023, napadl obviněný J. H. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Zároveň pak podle názoru obviněného napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že veškeré provedené důkazy byly ze strany soudů nižších stupňů hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, čímž tyto soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Skutkové závěry na jejichž základě byl stanoven počátek doby, po kterou měl páchat trestnou činnost, pro níž byl odsouzen, jsou nadto podle jeho přesvědčení v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný totiž podle svého tvrzení dne 8. 4. 2016 nemohl mít povědomí o protiprávnosti jednání spoluobviněných R.
S. a J. G. a být srozuměn s tím, že jim vydávané léky překračují terapeutickou dávku, jelikož se jednalo o den, kdy těmto osobám po značném časovém odstupu vydával léky v množství, které samo o sobě terapeutickou dávku na tři měsíce v žádném případě nepřekračovalo. Obviněnému přitom nemohlo být k tomuto dni známo, kolik léčiv bude v budoucnu vydáno, přičemž z provedených důkazů stran výdejů léčiv za období do 8. 4. 2016 nevyplynulo žádné jeho pochybení ohledně hodnocení věrohodnosti předkládaných receptů.
Z výdejů léčiv uskutečněných po 8. 4. 2016 pak nelze (retrospektivně) dovozovat úmysl k datu předcházejícímu těmto výdejům. Podle obviněného dále z výpovědi lékárnic v postavení svědkyň a vyjádření Státního ústavu pro kontrolu léčiv vyplynulo, že nebylo v jeho možnostech rozpoznat nepravost receptů předkládaných spoluobviněnými. Tyto recepty byly vystaveny na správných tiskopisech, splňovaly všechny náležitosti v souladu s vyhláškou, dávkování předepisovaných léků bylo správné a jejich pravost nebyla zpochybněna ani žádnou z dalších lékárnic vydávajících na předmětné recepty léčiva.
Přestože podle obviněného z výpovědí svědkyň vyplynulo, že vyšší preskripce hypnotik je zcela běžná, soudy uzavřely, že se jednalo o situaci zcela se vymykající normálu, jelikož celkové množství vydaných hypnotik značně přesahovalo možnou osobní spotřebu, a to bez toho, aniž by přistoupily k zadání znaleckého posudku. Z provedeného dokazování dále podle obviněného vyplynulo, že spoluobvinění chodili do lékárny XY jednou za dva až tři týdny, a to obvykle se dvěma, maximálně třemi recepty. Obviněný měl tedy možnost se s nimi setkat v průměru jednou za tři až čtyři týdny, a to mezi dalšími 1.500 až 2.000 zákazníky.
Podle obviněného tak nemohlo být v jeho možnostech sledovat množství a druhy léčiv jim vydaných, přičemž takovouto povinnost ani jako lékárník neměl. Nebylo přitom neobvyklé, že zákazníci chodili i s větším množstvím receptů vystavených na své i na cizí jméno. Jelikož na neobvyklý výdej receptů neupozornil ani lékař, jehož jménem byla léčiva předepisována, ani poškozené pojišťovny, které recepty na jména spoluobviněných po dobu pěti let pravidelně proplácely, musela tato skutečnost v obviněném podle jeho tvrzení vyvolat jistotu o bezzávadnosti spoluobviněnými předložených receptů.
6. Obviněný dále namítl, že nejenže podezření na nevěrohodnost lékařských předpisů nenabyl ke dni 8. 4. 2016, ale vůbec. K spoluobviněným měl přitom podle svého tvrzení vztah pouze jako k běžným zákazníkům, mimo lékárnu se s nimi nesetkal a komunikoval s nimi pouze ohledně výdeje léčiv. Neexistovala tedy jakákoli dohoda mezi obviněným a spoluobviněnými ve vztahu k vydávaným léčivům a jejich následnému osudu, což podle jeho názoru právně vylučuje společný úmysl a tedy spolupachatelství. Ze zvukových záznamů pořízených odposlechů naopak vyplynula obava spoluobviněných, zda jim budou léky jeho osobou vydány, a to ještě v létě a na podzim roku 2017.
Obviněný byl nadto v době, kdy měl páchat trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu, vedoucím celkem tří lékáren a zajišťoval řadu činností spojených s jejich chodem. Přitom se nepokusil žádným způsobem zakrýt svoje jednání, nakládal s recepty předkládanými spoluobviněnými totožně stejně jako jeho kolegyně, tedy jako s dalšími lékařskými předpisy, které řádně zaevidoval, parafoval a uchoval v souladu se zákonem. Obviněný pak podle svého tvrzení nemohl být motivován ekonomickým zájmem, jelikož za vydaná léčiva požadoval pouze běžnou maloobchodní cenu, nevznikl mu jiný prospěch a platby spoluobviněných byly zanedbatelné v porovnání s běžným obratem lékárny XY.
Zároveň poukazuje na skutečnost, že byl bezúhonným občanem, který pracoval v oboru, v němž je nezbytná vysoká kvalifikace, přičemž tento obor mu poskytoval solidní živobytí, provozoval lékárnu po dobu deseti let, neměl žádné finanční problémy, závislosti či duševní poruchy, které by odůvodňovaly jakýkoliv motiv k úmyslnému protiprávnímu jednání, obzvlášť v rozsahu, jenž je mu kladen za vinu. Pokud proti těmto skutečnostem stojí pouze výpověď spoluobviněného R. S., pak se podle obviněného jednalo o výpověď zcela nevěrohodnou, jíž jmenovaný spoluobviněný účelově snižoval vlastní vinu a je založena jen na osobním názoru osoby závislé na lécích a alkoholu, která za účelem zisku páchala trestnou činnost, v jejímž rámci podvedla rovněž obviněného.
Spoluobviněný R. S. vypovídal podle obviněného rozporuplně, nevěrohodně a jeho výpověď neodpovídala provedeným důkazům (např. klíčová komunikace, jíž vybral krajský soud, podle přesvědčení obviněného neproběhla v roce 2016, nýbrž až v polovině roku 2017), přičemž v procesním postavení svědka se v opakovaném hlavním líčení ve věci dovolatele rozhodl nevypovídat. Obviněný navíc poukazuje na to, že jmenovaný spoluobviněný nikdy nevypověděl, že by se s ním bavil o jiném užití léčiv než pro vlastní potřebu, a naopak jej ujišťoval, že dávkování má prokonzultováno se svým lékařem.
7. S ohledem na výše uvedené podle obviněného ani u jednoho ze skutků, jež jsou mu kladeny za vinu, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy úmyslné protiprávní jednání, jelikož v jeho jednání zcela absentuje vůle, a to i vůbec představa možnosti výsledku, kterou měl uskutečnit svým jednáním. Pokud dovolatel pochybil při svém jednání, pak se tak podle jeho mínění stalo čistě z nedbalosti, kdy pro období od cca poloviny roku 2017 by mohlo jít o nedbalost vědomou. Jednání popsané pod bodem 1. by tak podle obviněného mohlo být posouzeno jako přečin nepřekažení trestného činu dle § 367 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož je mu kladeno za vinu, že měl při řádném plnění svých povinností zabránit neoprávněnému nakládání s léčivy, či maximálně jako účastenství ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jelikož z popisu předmětného skutku nevyplývá úmyslné společné jednání, když odsouzený se se spoluobviněnými na páchání trestné činnosti nedomlouval, společně s nimi nečinil žádné úkony, ani neměl žádný prospěch z jejich trestné činnosti.
8. Ani v případě jednání popsaného pod bodem 2., jímž měl obviněný spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, se soudy nižších stupňů podle obviněného dostatečně nezabývaly formou zavinění. V utržení částky 70.000,- Kč za období trvající cca jeden a půl roku lze podle obviněného jen těžko spatřovat úmysl obohatit se, když průměrný měsíční obrat lékárny činil asi 2 mil. Kč. Celková výše škody navíc nedosahovala ani měsíčního příjmu obviněného v posuzovaném období a ten by tak kvůli takto nízkému obohacení neriskoval ohrožení trestem odnětí svobody v délce až dvanácti let. Jelikož je skutek popsaný pod bodem 2. závislý na skutku popsaném pod bodem 1. napadaného rozsudku, nemůže být s ohledem na předchozí námitky stran absence vědomí obviněného o nepravosti receptů předkládaných spoluobviněnými naplněna ani subjektivní stránka přečinu podvodu.
9. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o jím podaném dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
10. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 349/2024-21, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K vlastním námitkám uplatněným obviněným pak státní zástupce konstatuje, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je možno podřadit pouze námitku směřující proti způsobu, jakým soudy ustálily počátek údajně páchaného jednání. Podle státního zástupce se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, jelikož z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je naprosto zřejmé, proč za rozhodný okamžik označil datum 8. 4. 2016 a z kterých důkazů skutková zjištění stran počátku trestné činnosti obviněného vyplývají. Své závěry přitom krajský soud logicky odůvodnil a rozhodně nelze dovodit, že by byly v rozporu s důkazy, na nichž je tento soud vystavěl.
Nadto Krajský soud v Ostravě podle státního zástupce postupoval striktně ve prospěch dovolatele a ve skutkové větě v návaznosti na podrobnou analýzu jednotlivých receptů ustanovil nejzazší možný počátek jednání obviněného a minimální množství léků, jejichž vydání spoluobviněným jeho trestní odpovědnost založilo. Naopak výtky obviněného vystavěné na prostém nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy pak pod daný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze.
11. Státní zástupce je dále toho názoru, že zbylé námitky, jimiž obviněný rozporuje subjektivní stránku, a tedy závěr soudů o úmyslném zavinění a existenci společného úmyslu všech spoluobviněných, lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I ty však postrádají opodstatnění. Z výpovědi spoluobviněného R. S., zajištěné elektronické komunikace mezi jmenovaným spoluobviněným a obviněným a především z objektivních skutečností v podobě druhů léčiv a četnosti opakovaného vydávání stejných druhů léčiv s odstupem několika dnů v kvantech, která i podle „předepsaného“ dávkování představovala zásoby na několik let dopředu, lze totiž podle státního zástupce nepochybně dojít k závěru, že právě nejpozději od 8. 4. 2016 musel mít dovolatel v podstatě jistotu, že spoluobviněnými předkládané recepty nejsou v pořádku. Dovolatel se přesto k dalším požadavkům spoluobviněných stavěl v rozporu se svými povinnostmi a odbornými znalostmi, přičemž mu z logiky věci muselo být zřejmé, že vydávané léky v daném množství nemohou být určeny pouze k léčbě spoluobviněných, a tedy že se nemůže jednat o pravé recepty vyhotovené k tomu oprávněným odborným lékařem. Stran dohody mezi obviněným a spoluobviněnými přitom podle státního zástupce z hlediska společného jednání postačí i dohoda konkludentní, která v daném případě nepochybně existovala. Byť je pravděpodobné, že samotným primárním cílem dovolatele nebylo podílet se na neoprávněném nakládání a distribuci léčiv obsahujících psychotropní látky, musel být s takovou eventualitou, která byla s ohledem na charakter léčiv vysoce pravděpodobná, v souladu se závěry Krajského soudu v Ostravě přinejmenším smířen.
12. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 2.c, kvalifikované jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pak zavinění ve formě nepřímého úmyslu bylo podle státního zástupce správně dovozeno i ve vztahu k tomuto jednání, neboť i v tomto případě musel být obviněný předložením předmětných receptů k úhradě zdravotním pojišťovnám přinejmenším srozuměn s tím, že tyto na jejich podkladě provedou platby, což také činily.
13. Podle státního zástupce tedy ze všech okolností zcela nepochybně vyplynulo, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, a to jak zájmu na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, tak i zájmu na ochraně majetku, přičemž pro případ, že je způsobí, byl s tím také srozuměn. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, když lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Úmyslnou formou zavinění v podobě nepřímého úmyslu je pak kryta rovněž zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy spáchání uvedeného trestného činu ve velkém rozsahu.
14. Státní zástupce dále pro úplnost uvedl, že jelikož rozsudek Krajského soudu v Ostravě není zatížen žádným z nedostatků tvrzených obviněným, nemohla být naplněna ani jím uplatněná druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného J. H., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Za tohoto stavu proto označil žádost obviněného o odklad či přerušení výkonu trestu za bezpředmětnou a navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
17. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným J. H. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
22. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda soudy nižších
stupňů provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu.
23. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak lze namítnout, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
24. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
25. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
26. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. H. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou částečně podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný postavil pouze na své polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně kterážto, při zdůraznění jím tvrzených skutečností, označuje za nepodložená a rozporná. Obviněný tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v jejímž rámci již před soudy nižších stupňů prostřednictvím prakticky zcela identické argumentace namítl, že byl sám spoluobviněnými nevědomky pouze využit v rámci jimi páchané trestné činnosti, nebylo fakticky v jeho možnostech rozpoznat, že mu předkládají padělané recepty a nevěděl, jak spoluobvinění s léky dále nakládají. O svá skutková tvrzení namísto skutkových závěrů, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl soud prvního stupně, pak obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu opřel také námitky, jimiž rozporoval právní posouzení svého jednání stran naplnění subjektivní stránky jemu přisouzených trestných činů.
27. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
28. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, v nichž obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění krajského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný se ve svém dovolání převážnou většinou svých námitek omezil na předložení vlastní verze skutkového stavu, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něj příznivějšího rozhodnutí. Teprve na základě jím požadovaných změn skutkového stavu pak rozporuje naplnění objektivní i subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Takovéto námitky obviněného však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
29. V poměrech projednávané trestní věci Nejvyšší soud přesto s ohledem na skutečnost, že obviněný v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl též relevantní námitku, v níž tvrdí rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, na jejichž základě byl určen počátek páchání trestné činnosti, a obsahem provedených důkazů, zrekapituluje skutkové závěry soudu prvního stupně. Podle těchto obviněný v rámci jednání popsaného pod bodem 1. jako provozovatel lékárny XY v Moravské Ostravě a současně jako osoba podnikající v oboru lékárenství, odborně vzdělaná v oboru farmacie, nejpozději od 8. 4. 2016 až do 29. 9. 2017 vydával spoluobviněným léčiva, a to rovněž léčiva obsahující psychotropní látky. Z okolností, za kterých jim léčiva vydával, mu přitom muselo být zřejmé, že vydávaná léčiva nemohou spoluobviněným sloužit k jejich osobní terapeutické spotřebě, nýbrž vysoce pravděpodobně k další neoprávněné dispozici, neboť vydávané množství násobně převyšovalo doporučené terapeutické dávkování a tiskopisy receptů na léčiva byly opatřeny otiskem razítka jediného lékaře. Tyto skutečnosti vzbuzovaly významné pochybnosti o pravosti spoluobviněnými předkládaných receptů a předmětná léčiva tudíž neměla být vůbec vydána. Jednání, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 2., pak lze stručně shrnout tak, že uplatněním úhrad léčiv vydaných na základě padělaných lékařských předpisů znějících na jména spoluobviněných u jejich zdravotních pojišťoven vylákal neoprávněně úhradu za tato léčiva, čímž způsobil uvedeným zdravotním pojišťovnám škodu v celkové výši 70.051 Kč.
30. Výše uvedené skutkové závěry přitom obviněný souhrnně ve svém dovolání - stejně jako v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů - rozporoval zejména tvrzením, že nevěděl a neměl ani dostatečně silné podezření o skutečnosti, že jsou mu spoluobviněnými předkládány falešné recepty. Skutková zjištění stran množství jím vydaných léčiv přitom obviněný v průběhu řízení a ani v jím podaném mimořádném opravném prostředku nikterak nerozporoval. Naopak již před soudem prvního stupně tato sám potvrdil tím, že identifikoval recepty označené jeho vlastnoruční parafou, která dokládá vydání konkrétních léčiv jeho osobou.
Vydání léčiv spoluobviněným na tyto recepty bylo dále prokázáno také daty získanými z lékárenského softwaru Lekis, která poskytují informace o objemu, druhu a ceně léčiv skutečně vydaných lékárnou, dále svědeckými výpověďmi lékárnic (zaměstnankyň obviněného), které rovněž identifikovaly parafu obviněného na zajištěných receptech, a daty poskytnutými poškozenými zdravotními pojišťovnami. Z těchto důkazů vyplynulo minimální množství a druh obviněným oproti padělaným receptům vydaných léčiv, jakož i datace jejich vydání, tedy četnost opakovaného vydávání stejných druhů léčiv s odstupem několika dnů v množství, které mělo i podle na receptech uvedeného dávkování představovat zásoby daného léčiva pro spoluobviněné na mnoho let.
Příkladmo lze poukázat na lék Sanval, obsahující účinnou látku zolpidem, kterého bylo pouze dovolatelem v průběhu 537 dnů od měsíce dubna 2016 do měsíce října 2017 osobně na základě pravidelně spoluobviněnými předkládaných receptů znějících na jejich jména vydáno celkem 260 kusů balení, tedy 26.000 ks tablet. Podle dávkování k tomu příslušných receptů přitom takto vydané množství léčiva Sanval představovalo zásoby tohoto léku na téměř dvacet let dopředu pro každého z obou spoluobviněných. Dovolatel zároveň vydával značné množství předmětného léku i v krátkých intervalech, když např. k výdejům 36 balení oproti receptům vystaveným na jméno jediného pacienta došlo v průběhu ani ne tří týdnů, přičemž toto množství v souhrnu představovalo dávku léku na více než tři roky.
Ke konkrétnímu množství jednotlivých léků vydaných dovolatelm oproti padělaným receptům spoluobviněným nepovažuje Nejvyšší soud za vhodné reprodukovat extenzivní a důsledný rozbor zajištěných receptů realizovaný soudem prvního stupně, pročež v podrobnostech odkazuje zejména na bod 61. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
31. Obviněný přitom od dubna 2016 do října 2017 vydával spoluobviněným léky na padělané recepty minimálně v 57 % všech případů, přičemž tak činil v případě stejných léčiv i s odstupem pouhých několika dnů a přesto, že byl seznámen s tím, že spoluobvinění již od roku 2012 v lékárně XY realizovali pravidelně četné nákupy značně narůstajícího množství léčiv. S nejvyšší pravděpodobností ovšem výdeje realizované obviněným představovaly ještě vyšší podíl na léčivech vydaných v rozhodné době v letech 2016 a 2017, ačkoli obviněný ve svém dovolání tvrdí, že bylo prokázáno, že zbylá léčiva vydaly jeho kolegyně.
Tímto tvrzením obviněný ovšem deformuje skutková zjištění soudu prvního stupně, který v souladu se zásadou in dubio pro reo konstatoval, že u 32 % receptů nebylo možno pro absenci parafy či jiného záznamu vydávající osobu spolehlivě určit. Z výpovědi spoluobviněného R. S. pak sice vyplynulo, že dovolatel od něj přebíral i čtyři nebo pět kusů receptů najednou a celkově mu léky vydával asi v 80 % případů, avšak tato výpověď ani jiný ve věci provedený důkaz neumožňovaly s dostatečnou jistotou určit významné části léčiv osobu, která je spoluobviněným v Lékárně XY vydala.
32. Již ze samotného množství léčiv vydaných obviněným oproti receptům opatřeným razítkem jediného lékaře bylo tedy podle soudu prvního stupně zcela zjevné, že tato léčiva nemohou být spoluobviněnými užívána k terapeutickým účelům, přičemž se jednalo ve velké míře o léčiva obsahující psychotropní látky, které ovlivňují vnímání i chování jejich uživatele, mohou vyvolat závislost a jejich opatřování a nakládání s nimi je regulováno, což nasvědčovalo tomu, že tato léčiva byla vysoce pravděpodobně spoluobviněnými opatřována k další neoprávněné dispozici.
Skutečnost, že dovolatel musel být obeznámen s tím, že za této situace neměl spoluobviněným léčiva vydat, přitom vyplynula nejen z detailního rozboru množství vydaných léčiv učiněného krajským soudem, ale rovněž z výpovědi spoluobviněného R. S. Jmenovaný spoluobviněný s dovolatelm stran výdeje léčiv hojně komunikoval a jím vedenou lékárnu si zvolil proto, že v jiných lékárnách mu byl výdej léků odmítnut v důsledku skutečnosti, že padělané recepty označil neoriginálním razítkem s chybným číslem odbornosti lékaře.
Spoluobviněný R. S. popsal četnost a způsob výdeje léků v lékárně vedené dovolatelem v rozhodné době, stejně jako skutečnost, že většinu výdejů léčiva realizoval přímo obviněný H., který nepřistoupil k důslednější kontrole pravosti receptů a vždy se spolehl pouze na slovní ujištění o tom, že je vše v pořádku, ačkoli sám spoluobviněnému s ohledem na markantní navýšení četnosti výdajů a množství výdejů léčiv sdělil, že „je toho hodně“ a při výdeji léčiv se vyjádřil o tom, že „to bude sranda, až se to bude vyšetřovat“.
Spoluobviněný R. S. přitom k podstatným skutečnostem vypovídal dostatečně podrobně, přičemž věrohodnost jeho výpovědi nebyla zpochybněna podstatným způsobem žádným ze zbylých provedených důkazů. Jmenovaný spoluobviněný ve své výpovědi uzavřel, že s ohledem na vystupování dovolatele se domnívá, že tento musel o nepravosti receptů vědět. Výpověď spoluobviněného R. S. pak byla podpořena rovněž dalšími důkazy provedenými v dané věci, jakož i výpovědí samotného obviněného, který vypověděl, že postupem času v něm množství vydávaných léčivých přípravků vyvolalo pochybnosti, nicméně se uspokojil tvrzením spoluobviněného R.
S., že má vše domluvené se svým lékařem. Současně se spoléhal na to, že by recepty mohly být nahlášeny jako padělané zdravotními pojišťovnami spoluobviněných či lékařem, jehož razítkem byly opatřeny.
33. Dovolatel byl o množství spoluobviněnými v jeho lékárně vyzvedávaných léků informován nejen z jimi předkládaných receptů, ale i z četné elektronické a telefonické komunikace vedené se spoluobviněným R. S. stran dostupnosti léčiv, z níž byl obviněný informován i o výdejích léčiv, které nerealizoval osobně. K zmiňované elektronické komunikaci se obviněný v hlavním líčení dne 3. 4. 2023 vyjádřil tak, že jej obtěžovaly úporné kontakty ze strany spoluobviněného R. S., který se mu zdál být roztěkaný a zmatený, pročež se jej dovolatel snažil přesvědčit, aby mu neustále nevolal a neptal se na dostupnost léků.
Skutečnosti vypovězené spoluobviněným R. S. o problémech s výdejem léčiv u zaměstnankyň obviněného, kteréžto jej přiměly vyptávat se telefonicky obviněného na jeho přítomnost v lékárně a podávat recepty u něj, pak odpovídaly rovněž výpovědi svědkyně I. K. Jmenovaná svědkyně v hlavním líčení vypověděla k svému působení v lékárně vedené obviněným o tom, že sama pojala podezření stran receptů předkládaných jmenovaným spoluobviněným a komunikovala s dovolatelem stran potřeby jejich prověření u vystavujícího lékaře P.
Š. Tuto skutečnost obviněný potvrdil, přičemž se v návaznosti na upozornění z její strany podle svého tvrzení pokusil neúspěšně telefonicky jmenovaného lékaře kontaktovat.
34. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění vzaly soudy nižších stupňů správně za zcela vyvrácenou obhajobu obviněného, který vylučoval jakékoli povědomí o možnosti, že vydával léčiva oproti padělaným receptům. Obviněným nabízená varianta, že neměl povinnost ani možnost podrobněji se zabývat výdeji léčiv spoluobviněným, nepovažoval je za abnormální a neměl vážných důvodů pochybovat o pravosti jimi předkládaných receptů, totiž byla vyvrácena s ohledem na výše uvedené zejména výpovědí spoluobviněného R.
S. a zjištěními stran množstvím a četnosti výdejů léčiv oproti receptům s razítkem jediného lékaře, na jejichž výčet v odůvodnění krajského soudu Nejvyšší soud odkázal výše. Ačkoli se obviněný opětovně ve svém dovolání pokusil vykreslit spoluobviněného R. S. jako řadového zákazníka, jehož nákupy s ohledem na svoji vytíženost nikterak zvlášť neregistroval, pak se mu to s ohledem na výše uvedené nemohlo podařit. V tomto směru totiž nelze pominout, že jmenovaný spoluobviněný sám i prostřednictvím své partnerky v průběhu téměř pěti let v rámci četných a pravidelných návštěv realizoval v lékárně dovolatele nákupy enormního množství léčiv za částku přesahující půl milionu korun, přičemž veškeré tyto nákupy byly učiněny oproti receptům opatřeným razítkem jediného lékaře a s obviněným ohledně podstatné části těchto nákupů elektronicky komunikoval v míře, jež obviněnému přišla obtěžující.
Nadto byl obviněný na pochybnosti stran receptů předkládaných spoluobviněným upozorněn svou zaměstnankyní a sám si povšiml navyšujících se požadavků spoluobviněného R. S., což potvrdil nejen jmenovaný spoluobviněný, ale rovněž sám obviněný. S ohledem na výše uvedené je přitom na místě označit za zcela irelevantní také snahu obviněného zpochybnit výpověď spoluobviněného R. S., a to jejím označením za účelovou a nevěrohodnou. Obviněný tak učinil prostým poukazem na skutečnost, že jmenovaný spoluobviněný je osobou závislou na lécích a alkoholu, která se za účelem naplnění svých potřeb neštítí páchat trestnou činnost.
Obviněný naopak ve svém dovolání nikterak relevantně nezpochybnil věrohodnost jmenovaného spoluobviněného s poukazem na zásadní rozpory mezi jeho výpovědí a důkazy provedenými v nyní posuzované věci. Pokud pak obviněný odkazoval na skutečnost, že léčiva vydávaly oproti padělaným receptům také další lékárnice, tak k této námitce již krajský soudu správně konstatoval, že posouzení toho, jaké množství léků vydaly jiné osoby a zda musely či nemusely získat pochybnosti o správnosti přijatých receptů, nemohlo být předmětem jeho rozhodování v této věci, přičemž identické platí (mimo jiné s ohledem na zásadu obžalovací) i v případě Nejvyššího soudu při rozhodování o mimořádném opravném prostředku obviněného.
35. Pokud přitom obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl rovněž to, že si nemohl být vědom padělání receptů již dne 8. 4. 2016 s ohledem na to, že v daný den se předložené recepty jevily jako splňující veškeré formální požadavky, obsahovaly správné dávkování a nebyly ničím podezřelé, lze tuto jeho námitku ve vztahu k jím odkázanému dovolacímu důvodu označit za relevantní, avšak zcela zjevně neopodstatněnou. Soud prvního stupně totiž svůj závěr o tom, že obviněný musel dne 8.
4. 2016 nabýt významných pochybností o pravosti spoluobviněnými předkládaných receptů, neučinil na základě jakéhokoli konkrétního skutkového zjištění vztahujícího se výlučně ke konkrétním receptům předloženým obviněnému dne 8. 4. 2016, nýbrž na základě souhrnu skutkových zjištění vztahujících se k opatřování léčiv spoluobviněnými v lékárně obviněného již od roku 2012 v jejich vzájemné časové souvislosti a ze způsobu, jakým na tyto spoluobvinění navázali po několikaměsíční přestávce v dubnu 2016.
Za situace, kdy ze skutkových zjištění bez jakýchkoli pochybností vyplynulo, že obviněný jakožto odborník podnikající v oboru lékárenství musel z okolností výdeje léků rozpoznat, že tak činí neoprávněně oproti padělaným receptům, totiž musel soud prvního stupně v souladu se zásadou in dubio pro reo stanovit nejzazší moment, kdy obviněný faktickou rezignací na své povinnosti lékárníka projevil své smíření s tím, že je s ohledem na množství neoprávněně vydávaných léků s obsahem psychotropní látky vysoce pravděpodobné, že je spoluobvinění využívají k další neoprávněné dispozici.
36. Tento den byl následně krajským soudem stanoven na 8. 4. 2016, přičemž tento soud v bodech 60. až 62 odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, proč a na základě jakých důkazů upravil počátek skutkového děje tímto datem. K danému Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že podle skutkových zjištění krajského soudu (jež obviněný nikterak věcně nerozporuje) spoluobviněný R. S. docházel do Lékárny XY s padělanými recepty již od roku 2012, přičemž k prvnímu výdeji léčiva obviněným na padělaný recept pak došlo nejpozději dne 14.
3. 2013. Již od prosince 2014 pak obviněný vydával léčiva také spoluobviněné J. G., přičemž si byl vědom skutečnosti, že se jedná o partnerku spoluobviněného R. S. a že recepty znějící na oba nosili každý zvlášť či spolu, a to dlouhodobě a v pravidelných intervalech, přičemž množství receptů jimi předkládaných narůstalo a rovněž narůstalo množství léčivých přípravků na jednotlivých jimi předkládaných receptech. Soud prvního stupně tedy své skutkové závěry stran stanovení počátku páchání trestné činnosti obviněným vystavěl na komplexním posouzení všech informací stran dlouhodobého a navyšujícího se odběru léčiv spoluobviněnými, kterýžto měl a musel v dovolateli vyvolat podezření již (nejpozději) ke dni 8.
4. 2016, přičemž z bezprostředně navazujících výdajů abnormálního množství léčiv je zcela zřejmé, že v jejich rámci již obviněný v podstatě rezignoval na své povinnosti vyplývající mu z jeho postavení lékárníka a byl smířen s tím, že léčiva s obsahem psychotropních látek s vysokou pravděpodobností vydává osobám, kterým tato nebyla předepsána žádným lékařem. Mimo již shora poukázané výdaje léku Sanval, jehož skutečně enormní množství je natolik „do očí bijící“, že pro závěr o tom, že převyšuje rozumnou osobní spotřebu, nebylo nikterak na místě posouzení této otázky znalcem, lze poukázat rovněž na skutečnost, že obviněný v období 52 dnů od 8.
4. 2016 osobně vydal J. G. na základě 7 receptů znějících na její jméno léčivo Rivotril v počtu 22 ks, tj. 660 tablet, což při dávkování uvedeném na receptech představovalo zásoby na téměř celý rok. V blízké návaznosti na to pak dne 3. 6. 2016 a dne 8. 6. 2016 vydal spoluobviněné J. G. na 2 recepty znějící na její jméno další 4 balení uvedeného léku, tj. dalších 120 tablet při stejném deklarovaném dávkování. Přitom již do období první poloviny roku 2016 spoluobviněný R. S. ve své výpovědi datoval vyjádření dovolatele, že „to bude sranda, až se to bude vyšetřovat“, které obviněný pronesl v souvislosti s množstvím léčiv uvedených na receptech předložených jmenovaným spoluobviněným.
Se závěry soudu prvního stupně se pak v podstatě ztotožnil v bodě 27. odůvodnění svého rozhodnutí rovněž Vrchní soud v Olomouci, podle něhož o nestandardním množství vydávaných léků mohl obviněný vědět dokonce již v roce 2015, avšak do skutkových zjištění krajského soudu v důsledku absence odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného nemohl nikterak zasáhnout.
Nejvyšší soud tedy prověřil, že mezi rozhodnými skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů na straně jedné, a skutkovými závěry na straně druhé neexistuje žádný zjevný (extrémní) rozpor, tedy že by měl být okamžik počátku páchání trestné činnosti obviněným krajským soudem stanoven v rozporu s důkazy provedenými v dané věci.
37. Ačkoli obviněný ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybnil též naplnění subjektivní stránky jemu přisouzených trestných činů, a to jak stran nepřímého úmyslu, tak stran existence společného úmyslu nezbytného pro závěr o spolupachatelství, spojil svoji argumentaci v tomto ohledu převážně se skutkovými námitkami, na jejichž základě vyloučil, že by měl představu možnosti výsledku, kterou měl uskutečnit svým jednáním. Podle obviněného tedy pouze měl vědět, a nikoli musel vědět, že s ohledem na okolnosti výdeje léčiv tato nemohou jmenovaným sloužit k osobní terapeutické spotřebě, nýbrž vysoce pravděpodobně k další neoprávněné dispozici. Obviněný k tomuto označil za nelogické, že by se dopouštěl páchání jemu přisouzené trestné činnosti s ohledem na skutečnost, že byl osobou bezúhonnou, s dobrými příjmy a prodej léčiv spoluobviněným nikterak nezatajoval, přičemž spoluobviněným R. S. byl ujišťován o pravosti receptů a o jiném nakládání s léčivy spolu nikdy nehovořili. Takto formulované námitky opírající se ve své podstatě o obviněným preferovaný skutkový stav je s ohledem na výše uvedené třeba kategoricky odmítnout jako irelevantní.
38. Jedinou námitku, jíž lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož touto obviněný rozporoval právní kvalifikaci svého jednání v návaznosti znění tzv. skutkové věty z rozhodnutí soudu prvního stupně a tedy v návaznosti na krajským soudem ustálená skutková zjištění, pak představuje dovolací námitka obviněného, podle níž se za absence popisu jeho výslovné dohody se spoluobviněnými ve skutkové větě nemohl dopustit zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným (a již odsouzenými) R. S. a J. G. Ve vztahu k uvedenému pak obviněný zdůraznil, že se se spoluobviněnými nikterak nedomlouval na dalším osudu jím vydávaného léčiva, a že spoluobvinění sami v jednom případě vyjádřili v komunikaci mezi sebou obavu o to, zda jim obviněný léčiva vydá.
39. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že závěr o zavinění pachatele je nutno vždy podložit výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze však zpravidla dovodit toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, apod.). Ve vztahu k posouzení zavinění obviněného je tedy nutné hodnotit nejen všechny ve věci provedené důkazy, ale v rámci dokazování rovněž celý kontext vývoje událostí, a na základě toho odvodit jak skutkové, tak hmotněprávní závěry.
40. S ohledem na uvedená teoretická východiska tedy Nejvyšší soud odkazuje na výše shrnutá skutková zjištění soudu prvního stupně, která poskytla podklad k právnímu závěru, že se obviněný J. H. jednáním popsaným pod bodem 1. dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a jednáním popsaným pod bodem 2. přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu nepřímém. Tento závěr totiž prokazatelně vyplývá ze všech relevantních okolností případu, výstižně vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou nižších stupňů. Obviněný nebyl laik, nýbrž odborně erudovaná osoba, která si musela být konsekvencí svého jednání vědoma a z okolností výdeje léčiv mu muselo být zřejmé, že na základě receptů předkládaných v rozhodném období spoluobviněnými nemělo k výdeji předmětných léčiv vůbec dojít. Ze všech okolností zcela nepochybně vyplynulo, že dovolatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, a to jak zájmu na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, tak i zájmu na ochraně majetku, přičemž pro případ, že je způsobí, s tím byl také srozuměn. Pokud přesto plnil požadavky spoluobviněných a rezignoval na své povinnosti vyplývající z jeho postavení lékárníka, musel být nejméně smířen s tím, že se může podílet na neoprávněném nakládání a distribuci látek s psychotropní látkou, když množství vydávaných léčiv nemohlo sloužit k osobním terapeutickým účelům spoluobviněných a jiné alternativy nakládání s léčivy se nejevily logickými, jak již správně konstatoval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně.
41. Podle § 23 tr. zákoníku přitom platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním dvou či více osob a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
42. K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně.
Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, nýbrž postačí dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho osoby i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh.
tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
43. Spolupachatelství je přitom třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod a pomoc). Účastník podle § 24 tr. zákoníku bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, avšak sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Organizátorství, pomoc ani návod nejsou součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 23 tr.
zákoníku. Účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333)]. Skutečnosti rozlišující spolupachatelství a účastenství vyplývají i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014, a další). Z těchto rozhodnutí je zároveň zjevné, že na spolupachatelství lze usuzovat pouze v případě aktivní účasti pachatele na jednání, které samo o sobě či v součinnosti s dalšími pachateli naplňuje (lhostejno jakou měrou či v jaké intenzitě) alespoň některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, popř. je oním článkem řetězu, který některý ze znaků skutkové podstaty vytváří.
44. Jednání obviněného J. H. tak, jak bylo skutkově ustáleno a stručně rekapitulováno výše, přitom v prvé řadě samo o sobě naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obviněný se tohoto jednání dopouštěl dlouhodobě v takové míře a provázanosti na identicky kvalifikované jednání spoluobviněných za smíření s tím, že jim léčiva vydává neoprávněně, nemají nárok na jejich částečnou či plnou úhradu těchto léčiv z prostředků veřejného zdravotního pojištění a z jejich strany bude s vysokou pravděpodobností docházet k nelegálnímu obchodování s léčivy. Je přitom nepochybné, že obviněný byl se spoluobviněnými propojen pouze s ohledem na jeho funkci v lékárenském oboru, přičemž jeho spolupráce se spoluobviněnými stála na plnění jejich požadavků a obviněný jí sledoval svůj ekonomický prospěch. Přistoupením na požadavky spoluobviněných a jejich dlouhodobým plněním, a to s vědomím, že tímto může umožnit spoluobviněným neoprávněné nakládání s léčivy s psychotropními látkami, i přes absenci výslovné dohody obviněného se spoluobviněnými došlo k faktickému uzavření konkludentní dohody. Na uvedeném přitom nemá žádného vlivu ani skutečnost, že se jednalo o dohodu nevyřčenou a spoluobvinění se tak nemohli plně spolehnout na její plnění obviněným v souladu s jejich představami. Jak zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písmeno c) tr. zákoníku, tak i přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se tedy obviněný dopustil za podmínek spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku se spoluobviněnými (již pravomocně odsouzenými) R. S. a J. G., když oba uvedené trestné činy byly spáchány jejich úmyslným společným jednáním, pročež námitku obviněného shledal Nejvyšší soud v tomto ohledu zcela neopodstatněnou.
45. Zároveň je s ohledem na výše uvedené třeba jako irelevantní kategoricky odmítnout námitku obviněného, podle které by jednání popsané pod bodem 1. mohlo být právně posouzeno jako přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž tento jím v dovolání prezentovaný názor neopírá o nic jiného než o jeho vlastní, značně deformovaný výklad skutkové podstaty jemu vytýkaných jednání, které podle jeho mínění spočívají pouze v tom, že nezabránil spoluobviněným v neoprávněném nakládání s léčivy.
46. Závěrem s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně soud prvního stupně přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, stejně jako tak již dříve učinil soud odvolací.
47. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Krajského soudu v Ostravě však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
VI. Závěr
48. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný J. H. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
49. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.
50. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 5 To 54/2023, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. H. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
51. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě obviněným podaného dovolání a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. ř. pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu