Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 663/2024-979 ze dne 28. 8. 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 39/2024-933 ze dne 5. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 76/2020-818 ze dne 2. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Mělníku v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem týrání zvířat a odsoudil jej k peněžitému trestu celkem 150 000 Kč. Dále stěžovateli uložil trest zákazu držení a chovu koní na dobu čtyř let a též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy právnické osoby s předmětem činnosti držení a chov koní, jakož i zákaz jednat na základě plné moci za právnickou osobu s právě uvedeným předmětem činnosti na dobu čtyř let. Okresní soud zjistil, že stěžovatel jako jednatel tehdejší společnosti X ("společnost"), po řadu měsíců především nezajistil minimálně třiceti dvěma chovaným koním dostatečně početný a odborně způsobilý personál, nezajistil dostatečné a kvalitní krmivo, včetně napájení, nezajistil potřebnou veterinární péči a choval koně v nevhodných podmínkách, čímž došlo ke značnému výživovému deficitu koní a k trvalým následkům také u koní hříběcího věku. Tyto následky spočívaly např. ve zpomalení růstu a vývoje koní, v nevratných patologických změnách končetin a problémech pohybového aparátu, v úhynu a ve vážných zraněních některých koní, v rození hříbat neschopných života pro absolutní podvýživu či v nuceném utracení některých koní pro vyčerpání způsobené podvýživou.
2. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl.
3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zejména namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení "na 11 stranách textu jen rozvláčně a nadbytečně opisuje rozsudky, jakož i mimořádný opravný prostředek stěžovatele a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství" a že "[d]ovolací soud se věnoval konkrétním námitkám stěžovatele jen velmi okrajově, bez patřičného odůvodnění". Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že byla vyvrácena jeho argumentace, že nebyl majitelem ani chovatelem koní. Také zbylé soudy se podle stěžovatele nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Údajně nevyložily pojem chovatel, přesto shledaly vinu stěžovatele. Soudy měly také nepochopitelně tvrdit, že v období, kdy byl jednatelem společnosti, jím už nebyl, ač správnost údajů z obchodního rejstříku nikdo nezpochybnil. Stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu také tím, že soudy nepostavily najisto otázku jednání za společnost v rozhodném období. Stejně tak nesouhlasí s tím, že likvidátor společnosti nebyl předvolán jako svědek. Jako příklad nesprávného hodnocení důkazů stěžovatel uvádí, že znalec vycházel z fotografií koní, které ale zachycovaly jiné plemeno. Byla-li za tentýž čin odsouzena společnost, nemůže být současně stěžovatel. Stěžovatel také tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nepřímého úmyslu, jak rozhodly soudy.
5. Dále stěžovatel namítá, že mu protokoly o kontrolách ze strany Státní veterinární správy nebyly doručeny, proto se k nim nemohl vyjádřit. Dále namítá nedostatečná poučení ze strany okresního soudu či znemožnění položit otázku znalci. Stěžovatel spatřuje zjevný rozpor v hodnocení důkazů např. v tom, že ačkoli soud vymezil rozhodné období údajného jednání stěžovatele, tak prováděl také důkazy bez uvedení časového období. Současně se domnívá, že samo rozhodné období bylo vymezeno nesprávně. Dále brojí proti použití některých listinných důkazů, neboť na rozdíl od státního zástupce k nim neměl přístup, a nemohl tak navrhovat protidůkazy. Soudy měly porušit pravidlo in dubio pro reo a zásadu subsidiarity trestní represe. Pouhá lhostejnost nemůže postačovat k dovození úmyslu. Stěžovatel trvá na tom, že jeho argumenty nebyly vyvráceny a že vina nebyla prokázána nade vši pochybnost.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a advokátem zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k procesním předpokladům řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Z toho také plyne, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se při hodnocení důkazů dopustily libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud předesílá, že rozhodné stěžovatelovy námitky byly v napadených rozhodnutích ústavně konformně vyvráceny. Společným jmenovatelem stížnostních námitek je stěžovatelův názor, že "[e]xistuje-li jakákoliv pochybnost, nelze ji vyložit v neprospěch obviněného" (viz bod 45 ústavní stížnosti). Avšak § 2 odst. 5 trestního řádu stanoví, "aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti". V posuzované věci důvodné pochybnosti zjevně nepanovaly. Krajský soud dal najevo své přesvědčení o správnosti skutkových zjištění konstatováním, že "bylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se obžalovaný dopustil jednání, které mu je obžalobou kladeno za vinu".
9. Stěžovatel dovozuje z personální struktury společnosti a z průběhu likvidace následky, které nemají na posouzení jeho trestněprávní odpovědnosti vliv. Krajský soud v bodě 10 napadeného usnesení srozumitelně odůvodnil, že chovatelem je v právně relevantním smyslu také osoba, která je povinna se o zvíře starat. V bodu 11 pak shrnul, že klíčové činnosti měl ve společnosti na starosti stěžovatel, což vyplynulo mj. z výpovědi čtyř svědků. Nejvyšší soud pak v bodu 37 napadeného usnesení přehledně vysvětlil, že formální postavení stěžovatele ve společnosti nemá pro právní posouzení věci význam. Zásadní je, že okresní soud učinil dostatečná skutková zjištění, a to na základě logického hodnocení řady důkazů, a svá zjištění řádně odůvodnil. Soudy nevycházely z názoru, že stěžovatel je odpovědný z porušení zájmů chráněných trestním zákonem automaticky proto, že byl jednatelem (statutárním zástupcem) společnosti. Z uvedeného souhrnně plyne, že soudy v souladu s ústavním pořádkem posoudily také otázku zavinění. Stěžovatel předestřel obšírnou polemiku, ale věcně neodůvodnil konkrétní rozpor v hodnocení konkrétního důkazu ani neuvedl přiléhavou ústavněprávní argumentaci. Poukázal toliko na obecné citace z nálezů Ústavního soudu, aniž by odůvodnil, jak by se měly promítat do poměrů jeho případu. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich dovozenými. Proto ani nemůže blíže hodnotit dokazování před obecným soudem, neboť je to mimo jeho pravomoc (viz výše bod 7).
10. Ústavní soud neshledal ani nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí či jejich nepřezkoumatelnost. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud "na 11 stranách textu jen rozvláčně a nadbytečně opisuje rozsudky, jakož i mimořádný opravný prostředek stěžovatele a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství" a že "se věnoval konkrétním námitkám stěžovatele jen velmi okrajově, bez patřičného odůvodnění". Ústavní soud má za to, že takové nezaměření se na podstatu věci vykazuje spíše stěžovatelova ústavní stížnost. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a ujišťuje stěžovatele, že usnesení Nejvyššího soudu namítanými vadami (natož ústavněprávní intenzity) netrpí.
11. Stejně tak není z napadených rozhodnutí patrné, že by se stěžovatel nemohl k některým důkazům vyjádřit či že by se s nimi nemohl seznámit. Stěžovatel uplatnil řadu námitek technicistní povahy, které detailně rozebírají nepodstatné aspekty dokazování či průběhu řízení a které nemají bližší vztah k nosným důvodům napadených rozhodnutí. Jakékoli řešení těchto otázek nemůže mít podstatný vliv na výsledek řízení. Soudy nemají povinnost samostatně vypořádat každou jednotlivou námitku, nýbrž mají povinnost reagovat ucelenou argumentací tak, aby v souhrnu odpověděly na okruhy námitek, které jsou rozhodné pro řešení věci. Proto ani Ústavní soud nepovažuje za účelné se více výslovně vyjadřovat ke každé jedné stěžovatelově námitce, neboť již byly obecnými soudy vyvráceny a jejich zbylá část nemůže nic změnit na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Nesouhlas stěžovatele se závěry či argumenty soudů sám o sobě nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3608/18 ze dne 29. 1. 2019).
13. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu