Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem Zahradní 1297, Zlín - Malenovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 392/2025-47 ze dne 12. 9. 2025 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 87/2025-1308 ze dne 9. 9. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, osobní svobodu, obhajobu, ochranu soukromí, ochranu listovního tajemství a právo na zákonného soudce, zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 3, čl. 10, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dne 9. 8. 2024 havaroval na území České republiky s motorovým letadlem CESSNA P210N při registrovaném letu ze Slovenské republiky do Polska. U letadla a v letadle bylo nalezeno 8 sportovních tašek se sušinou konopí o celkové hmotnosti 73,73 kg, z čehož bylo 63,67 kg rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem 12,78 kg THC.
3. Dne 10. 8. 2024 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku.
4. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 4 Nt 2406/2024-36 ze dne 13. 8. 2024 vzat do vazby podle § 77 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Následně bylo rozhodnutí okresního soudu ze dne 13. 8. 2024 zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 405/2024-57 ze dne 16. 10. 2024, kterým krajský soud nově rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby pouze z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu. Vazební důvod podle § 67 písmeno b) trestního řádu pominul dne 10. 11. 2024.
5. Usnesením okresního soudu č. j. 4 Nt 2002/2024-13 ze dne 15. 1. 2025 bylo následně při přezkumu vazebních důvodů rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě podle § 67 písm. a) trestního řádu a písemný slib se nepřijímá. Dne 3. 4. 2025 o stěžovatelově stížnosti rozhodl krajský soud usnesením č. j. 47 To 129/2025-39 ze dne 3. 4. 2025, který kromě potvrzení ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. a) trestního řádu rozhodl, že se vazba nenahrazuje dalšími instituty, konkrétně dohledem probačního úředníka, a že se neukládají předběžná opatření.
6. Usnesením okresního soudu č. j. 4 Nt 2000/2025-23 ze dne 2. 7. 2025 ve spojení s (opravným) usnesením téhož soudu č. j. 4 Nt 2000/2025-36 ze dne 29. 7. 2025 byl stěžovatel (nepravomocně) propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu, vyslovení dohledu probačního úředníka a uložení povinností a omezení včetně předběžného opatření spočívajícího v zákazu pilotování letadel či jiných obdobných dopravních prostředků.
7. Krajský soud usnesením č. j. 47 To 392/2025-47 ze dne 12. 9. 2025 rozhodl tak, že se podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby, zrušuje a že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Dodal, že podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib obviněného, dále podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se nestanoví nad obviněným dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písmeno d) trestního řádu, § 88c písmena i) a § 88l odst. 1 trestního řádu a contrario se obviněnému neukládá předběžné opatření, spočívající v zákazu výkonu pilotování letadel či obdobných dopravních prostředků. Podle § 73 odst. 1, odst. 5 trestního řádu a contrario neuložil omezení, spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
8. U krajského soudu byla dne 21. 7. 2025 podána na stěžovatele obžaloba pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku.
9. Krajský soud usnesením č. j. 49 T 8/2025-1269 ze dne 12. 8. 2025 rozhodl tak, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Dále rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písmeno b) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib obviněného, podle § 73 odst. 1 písmeno c), odst. 4 trestního řádu a contrario se nestanoví nad obviněným dohled probačního úředníka (včetně elektronického kontrolního systému umožňující detekci pohybu), podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu, a contrario se obviněnému neukládají předběžná opatření.
10. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
11. Dne 18. 11. 2025 byl stěžovatel rozsudkem krajského soudu č. j. 49 T 8/2025-1477 (nepravomocně) shledán vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 a půl roku. Usnesením č. j. 49 T 8/2025-1496 ze dne 18. 11. 2025 krajský soud rozhodl tak, že se stěžovatel i nadále podle § 72 odst. 3, věta poslední, trestního řádu a § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě za trvání důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Dále nepřijal jeho písemný slib a rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního řádu nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka a že se podle § 73 odst. 1 písm. d), § 73 odst. 5 trestního řádu obviněnému neukládají předběžná opatření [§ 88c písm. i), písm. e) trestního řádu].
12. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá usnesení vrchního soudu č. j. 5 To 87/2025-1308 ze dne 9. 9. 2025 a usnesení krajského soudu č. j. 47 To 392/2025-47 ze dne 12. 9. 2025. Má za to, že krajský soud zcela pominul fakt, že je osobou bezúhonnou, že podnikal více než 20 let a že se před uvalením vazby nedostal do exekucí ani úpadku. Dodal, že v řízení (naposledy při hlavním líčení) uváděl, že již předtím, než došlo k nehodě letounu, činil jednání spojené se založením obchodní společnosti v České republice a že jeho vůle podnikat v České republice byla zřejmá již před začátkem trestního stíhání. Ačkoliv jsou zde podle stěžovatele zřejmé důvody, pro které by měl být propuštěn na svobodu, tak krajský soud zcela jistě mohl využít instituty nahrazující vazbu jednotlivě či ve vzájemné kombinaci, čímž mohl snížit obavu z útěku obviněného či jeho skrývání na minimum. K tomuto řešení totiž přistoupil i okresní soud v rámci usnesení ze dne 2. 7. 2025. Dále namítá, že o stížnosti proti usnesení krajského soudu o ponechání ve vazbě nebylo rozhodnuto přednostně a chronologicky, tedy dříve než o stížnosti státní zástupkyně proti vazebnímu usnesení okresního soudu č. j. 4 Nt 2000/2025-23 ze dne 2. 7. 2025. Tímto postupem došlo podle stěžovatele k porušení zásady zákonnosti, spravedlivého procesu a zásady zákonného soudce, kdy v době podání obžaloby běželo již jiné řízení, které mohlo a mělo skončit pravomocným rozhodnutím o vazbě odvolacím senátem krajského soudu, povolaným k přezkumu vazebních rozhodnutí vydaných ještě v době trvání přípravného řízení.
13. Stěžovatel konkrétně namítá, že k jeho vzetí do vazby ani k dalšímu trvání vazby nejsou splněny podmínky. Uvádí, že není dostatečně vyvrácena obhajoba stěžovatele směřující mj. do absence jeho úmyslu jako kvalifikovaného znaku skutkové podstaty daného trestného činu. Silné rodinné, sociální i další osobní vazby a poměry stěžovatele nepochybně představovaly zásadní zeslabující faktor pro snížení důvodnosti obav z útěku a nutnosti další útěkové vazby u stěžovatele. Důvody pro trvání vazby mají v jeho věci být zeslabeny i délkou trvání trestního řízení a opakovaným přezkumem důvodů pro trvání útěkové vazby. Podle stěžovatele nelze ani odhlédnout od toho, že již uplynulá doba trvání vazby, kterou by bylo možné započítat na případný trest odnětí svobody, rovněž zeslabovala motivaci k útěku stěžovatele, ani odhlédnout od skutečnosti, že od roku 2026 dojde ke změně legislativy a stěžovateli bude hrozit výrazně nižší trest.
14. Stěžovatel předkládá i argumentaci proti provedenému dokazování v jeho trestní věci, např. uvádí, že policejní orgán neoprávněně zadržel a otevřel zásilky na palubě letadla. Zároveň tvrdí, že jeho vzetí do vazby bylo rozporné se zákonem, tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení vazebních lhůt při vzetí do vazby a porušení práva na obhajobu (před vzetím do vazby). Také dovozuje porušení práva na ochranu soukromí a práva na ochranu listovního tajemství ve vztahu k postupu policejního orgánu při zajišťování důkazů při havárii letadla. Dále předkládá stížnostní argumentaci proti důvodům rozhodnutí o vzetí do vazby i následujícím rozhodnutím o existenci důvodů pro pokračování vazby. Nesouhlasí se způsobem, jakým se s jeho námitkami ve vazební věci zabývaly soudy (např. vrchní soud). Namítá i porušení zásady zákonného soudce v případě usnesení krajského soudu č. j. 47 To 129/2025-39 ze dne 3. 4. 2025.
15. Vrchní soud v reakci na ústavní stížnost uvedl, že v řízení před vrchním soudem stěžovatel v podstatné části užil obdobnou argumentaci. Vrchní soud konstatoval, že na tyto námitky reagoval v nyní napadeném usnesení. Dodal, že při rozhodování postupoval v souladu s trestním řádem, přičemž jako stížnostní soud se striktně vyjadřoval pouze k tehdejší aktuální fázi trestního řízení, přičemž neshledal žádné závažné procesní pochybení. Předmětem řízení nebylo přímo podrobně ustálit skutkový děj vytýkaného jednání a rozhodovat o vině či nevině stěžovatele, nehodnotil nashromážděný důkazní materiál s konečnou platností, po jeho nutném rozboru pouze konstatoval, že jsou zde takové skutečnosti, které zakládaly podezření ve smyslu dovětku ustanovení § 67 trestního řádu. V daném případě pak tyto uvedené skutečnosti postačovaly pro potřeby rozhodování o vazbě. K porušení základních práv a svobod stěžovatele podle vrchního soudu nedošlo. Proto navrhl, aby Ústavní soud tuto ústavní stížnost zamítl.
16. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a dodal, že mu nepřísluší jakkoliv zmíněná rozhodnutí komentovat. Má za to, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta. Současně sdělil, že v dané trestní věci byl dne 18. 11. 2025 vyhlášen odsuzující rozsudek, včetně dalšího usnesení o dalším trvání vazby.
17. Okresní soud v reakci na ústavní stížnost odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
18. Stěžovatel jako repliku na vyjádření obecných soudů zaslal Ústavnímu soudu odvolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 49 T 8/2025-1477, kterým byl (nepravomocně) shledán vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního.
19. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl ale k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
21. Ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení proto reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3352/24
ze dne 25. 6. 2025). Zásah Ústavního soudu je třeba toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo projevem libovůle. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o vazbě pak Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s detailními znalostmi o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě vědomosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody (blíže např. nález sp. zn. I. ÚS 356/16
ze dne 17. 3. 2016 či z poslední doby usnesení sp. zn. I. ÚS 1127/25
ze dne 30. 5. 2025).
22. Z napadených usnesení vyplývá, že podle orgánů činných v trestním řízení vazební důvody trvají. S ohledem na hrozící vysoký trest, posouzení vazeb stěžovatele k České republice, vyhodnocení jeho osobních a rodinných poměrů a způsobu života, trestní soudy nevyhověly požadavku na trvalé zrušení omezení útěkové vazby. Stěžovateli lze přisvědčit, že samotné cizí státní občanství nemůže zakládat důvod útěkové vazby, nicméně v projednávané věci nejde o argument stěžejní, - tím je právě jeho vztah a rodinné vazby do ciziny (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3352/24
ze dne 25. 6. 2025, bod 8) a skutečnost, že se v České republice ocitl prakticky náhodně, když přistání v tomto státu neplánoval. Tyto skutečnosti jsou v napadených usneseních srozumitelně vysvětleny, stěžovatel je toliko relativizuje a vyjadřuje s nimi svůj nesouhlas.
23. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění v těchto kritériích obstojí. Ani jedno z usnesení netrpí až takovými ústavněprávními vadami, které by odůvodňovaly jejich zrušení. Lze souhlasit se stěžovatelem, že v rozhodnutí krajského soudu č. j. 47 To 392/2025-47 lze nalézt některá paušalizující vyjádření a velmi stručné odůvodnění nemožnosti nahrazení vazby jinými instituty, které však porušení základních práv nezakládají ani jinak nezpochybňují rozhodnutí o pokračování důvodů trvání vazby. Usnesení krajského soudu č. j. 47 To 392/2025-47 bylo vydáno až poté, co o trvání vazby stěžovatele rozhodl senát krajského soudu 49 T (jako soud prvního stupně, když ve věci byla podána obžaloba). Ani taková situace procesního charakteru nemá být omluvou pro soud rozhodující o omezení osobní svobody, aby se dostatečným způsobem vypořádal s otázkou nutnosti omezení osobní svobody osoby.
Odůvodnění pokračování vazby i vyloučení jejích možných alternativ tak mělo být v usnesení krajského soudu č. j. 47 To 392/2025-47 podrobnější, ale ve výsledku (i v návaznosti na obsah předchozích odůvodnění rozhodnutí ve stěžovatelově věci) nevyústilo v postup rozporný se stěžovatelovými základními právy. Jako rozporný se základními právy stěžovatele neshledal Ústavní soud ani skutečnost, že krajský soud rozhodl v senátu 49 T o trvání vazby stěžovatele dříve, než byla projednána stížnost státní zástupkyně proti usnesení okresního soudu, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby. Vyřízení stížnosti v dřívějším termínu by bylo jistě vhodnější, avšak zvolený postup nepředstavuje ani rozpor s pravidly trestního procesu.
24. V souvislosti s odůvodněním dalších v ústavní stížnosti stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutí rovněž důvod pro svůj kasační zásah Ústavní soud neshledal. Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 87/2025-1308 ze dne 9. 9. 2025 a jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu 49 T 8/2025, tato rozhodnutí jsou již odůvodněna zcela řádně. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že ve stěžovatelově věci jsou dány důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Šlo o hrozbu uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody (bod 12 usnesení vrchního soudu) s důrazem na konkrétní způsob jeho jednání, charakter, kvalitu, hodnotu a množství drogy se zcela zřejmým několikanásobným překročením znaku velkého rozsahu.
Oba soudy se věnovaly hodnocení osoby stěžovatele a uzavřely, že v jeho případě obavy z možného uprchnutí nebo skrývání se nejsou podloženy jen hrozícím vysokým trestem (srov. bod 14 usnesení vrchního soudu). Krajský soud v této souvislosti poukázal především na osobní, rodinné a majetkové poměry stěžovatele jako cizího státního příslušníka bez pevných vazeb na území České republiky. Vrchní soud k tomu dodal, že stěžovatel v souvislosti s řízením svých obchodních společností nebyl pevně vázán na konkrétní místo, a přihlédl k jeho výrazné mobilitě, schopnostem a orientaci v rámci cestování v zahraničí, zabýval se i stěžovatelovým zdravotním stavem.
Zároveň oba soudy zvažovaly, zda ve stěžovatelově věci bylo možné vazbu nahradit jinými instituty (bod 15 usnesení vrchního soudu). Vrchní soud se podrobně zabýval i otázkou, zda je důvodnost vazby postupem času zesilována (bod 16 usnesení vrchního soudu). K tomu zdůraznil, že ve stěžovatelově věci byla podána obžaloba a že orgány činnými v trestním řízení bylo opatřeno dostatečné množství důkazů k tomu, aby byla stěžovatelova věc vyřízena v řízení před soudem. Dodal, že krajský soud pak v projednávané věci již nařídil a koná hlavní líčení, předvolal nejen svědka navrženého k výslechu v obžalobě, ale i aktivně vyhledávané svědky (policisty i zasahující členy hasičské jednotky) a učinil pokus o zajištění konkrétních požadovaných listinných důkazů.
25. Část argumentace směřující proti usnesení okresního soudu č. j. 4 Nt 2406/2024-36 ze dne 13. 8. 2024 (kterým byl stěžovatel vzat do vazby) je pak návrhem, k jehož projednání je Ústavní soud nepříslušný, neboť toto rozhodnutí bylo nahrazeno usnesením krajského soudu č. j. 47 To 405/2024-57 ze dne 16. 10. 2024. Část argumentace stěžovatele je pak návrhem opožděným vzhledem k tomu, že stěžovatel podal ústavní stížnost dne 7. 11. 2025. Námitky směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 47 To 405/2024-57 ze dne 16.
10. 2024 tak představují návrh podaný po lhůtě, kterou zákon o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti stanoví, shodně pak budou opožděnými související námitky stěžovatele o tvrzeném porušení vazebních lhůt (srov. § 72 zákona o Ústavním soudu). Směřuje-li argumentace stěžovatele proti usnesením okresního soudu č. j. 4 Nt 2002/2024-13 ze dne 15. 1. 2025 a usnesení krajského soudu č. j. 47 To 129/2025-39 ze dne 3. 4. 2025, i zde je ústavní stížnost opožděná, neboť uplynula lhůta k jejímu podání (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Uvedené platí i pro námitku porušení práva na zákonného soudce ve vztahu k posledně jmenovanému usnesení krajského soudu a předsedkyni senátu JUDr. Lenky Čechové. Argumentací proti rozhodnutím uvedeným v tomto odstavci se tak Ústavní soud zabývat nemohl. Námitky směřující proti postupu policejního orgánu pak budou v řízení před Ústavním soudem nepřípustné, neboť ve stěžovatelově věci dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí a stěžovatel má možnost tuto argumentaci uplatnit v řízení ve věci samé.
26. Jak dále Ústavní soud zjistil u Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel byl dne 18. 11. 2025 nepravomocně krajským soudem shledán vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 8 a půl roku. Tato skutečnost je pak významná z hlediska stěžovateli uloženého trestu i pro další pokračování vazby ve stěžovatelově věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 185/14
ze dne 10. 4. 2014).
27. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu