Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1332/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 6 Tdo 1396/2020-4315, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020 č. j. 3 To 175/2019-4050 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019 č. j. 48 T 7/2017-3864, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let a trest propadnutí majetku, a to peněžních prostředků ve výši 850 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu propadnutí majetku a jinak zůstal nezměněn, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že skutkové i právní závěry trestních soudů neodpovídají objektivně zjištěným okolnostem a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Uvádí, že jeho trestní odpovědnost byla dovozena z formálních skutečností spočívajících toliko v podpisu dvou předávacích protokolů týkajících se fotovoltaických elektráren, v čemž podle něj nelze spatřovat uvedení Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") v omyl.
Podle něj nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti svědčící o jeho vědomosti o některých okolnostech podstatných pro posouzení jeho trestní odpovědnosti, zejména o tom, že předávací protokoly budou sloužit jako jeden z podkladů pro udělení licence. Tvrdí, že nemohl mít úmysl podvést ERÚ a že smlouva s objednatelem díla neuváděla nic o předávání majetku při jeho dokončení, licenčním řízení či revizních postupech. Stěžovatel dále namítá, že v daném případě nebyla prokázána ani příčinná souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v podepsání předávacích protokolů a uvedením ERÚ v omyl za účelem získání licence, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že se této jeho námitce vůbec nevěnoval.
Tvrdí, že nemohl být srozuměn s vývojem příčinné souvislosti ani v hrubých rysech, neboť se licenčního řízení neúčastnil a neměl o něm žádné informace. Připomíná existenci třicetidenní správní lhůty k vydání rozhodnutí a pravidlo, podle kterého je rozhodující stav v době rozhodnutí, přičemž uvádí, že v tu dobu již byly předmětné fotovoltaické elektrárny dokončeny. Podotýká, že v předávacích protokolech není žádná zmínka o dokončenosti fotovoltaických elektráren a ustanovení energetického kona a prováděcí vyhlášky neobsahují žádnou zmínku o předávacích protokolech.
Trestní soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jeho námitkou, že licence k výrobě elektrické energie je obdobou živnostenského oprávnění. Jako zjednodušující odmítá závěr Nejvyššího soudu, že podmínka pro dodávání do elektrické soustavy nemůže být naplněna jednáním, které není v souladu s právním řádem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
7 Tdo 753/2018, z něhož dovozuje, že poskytování dotované výkupní ceny elektřiny není závislé na tom, kdy fotovoltaická elektrárna získala licenci, ale pouze na započetí dodávek elektrické energie. Na základě toho tvrdí, že svým jednáním mohl jiným osobám maximálně dopomoci k získání licence, avšak nic víc. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy nerespektovaly úpravu obsaženou v zákoně č. 137/2010 Sb., a proto vycházely z mylného předpokladu, že výkupní ceny elektřiny byly v roce 2010 vyšší než v roce 2011.
Tvrdí, že ve skutečnosti tomu bylo naopak, odkazuje na srovnávací tabulku obsaženou v doplnění dovolání, nicméně k ústavní stížnosti takovou tabulku nepřiložil. Je přesvědčen, že na jeho případ nemělo být aplikováno cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Odmítá závěr Nejvyššího soudu, že jako předseda představenstva společnosti X, musel o uvedeném cenovém rozhodnutí vědět. Zdůrazňuje, že ze stíhaného skutku neměl žádný prospěch. Vytýká trestním soudům, jak přistoupily k hodnocení znaleckých posudků ČVUT, VUT a Vysoké školy Báňské, kdy je podle něj zřejmé, že závěry znaleckého posudku ČVUT stojí osamoceně.
Takový postup trestních soudů považuje za projev libovůle a nevypracování revizního znaleckého posudku pak za opomenutý důkaz. Ve vztahu k subjektivní stránce podvodu poukazuje na skutečnost, že Státní energetická inspekce vydala oficiální protokol o tom, že fotovoltaická elektrárna je dostavěná. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil i tím, že nepředložil věc Soudnímu dvou Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby.
Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ). Ústavní soud konstatuje, že s výše uvedenými námitkami stěžovatele se důkladně vypořádal ve svém usnesení zejména Nejvyšší soud. Ten na č. l. 20-24 přesvědčivě vyvrátil tvrzení stěžovatele o obdobě licence k výrobě elektrické energie a živnostenského oprávnění, resp. o tom, že poskytování dotované výkupní ceny elektřiny není závislé na získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje tuto argumentaci Nejvyššího soudu za zjednodušující, neboť Nejvyšší soud pozorně analyzoval relevantní ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), jakož i příslušná cenová rozhodnutí ERÚ, a dovodil z nich, že licence na výrobu elektrické energie vydávaná ERÚ představuje speciální oprávnění, které není možno ztotožňovat s obecným živnostenským oprávněním.
Odkázal přitom také na judikaturu Nejvyššího soudu, která uvedenou námitku stěžovatele rovněž vyvrací. Neopomněl ani reagovat na usnesení sp. zn. 7 Tdo 753/2018, na něž odkazoval stěžovatel, přičemž poukázal na skutečnost, že to se primárně týkalo skutkově odlišné situace. Závěr Nejvyššího soudu, že bez licence nelze provozovat elektrárnu, a nelze tudíž uplatňovat nárok na zvýhodněné výkupní ceny za elektrickou energii, neboť podmínky dodávání elektřiny do elektrizační soustavy nemohou být splněny jednáním, které není v souladu s právem, tak Ústavní soud považuje za logický a opodstatněný a neshledává v uvedených úvahách Nejvyššího soudu žádné prvky libovůle.
Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl ve vztahu ke způsobu, jakým se Nejvyšší soud na č. l. 29-32 svého usnesení vypořádal s námitkou stěžovatele, že na jeho případ nemělo být aplikováno cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Stěžovatel na tuto argumentaci Nejvyššího soudu v podstatě nereaguje a omezuje se toliko na vyjádření nesouhlasu. Blíže ani nevysvětluje své tvrzení, že zmíněné cenové rozhodnutí ERÚ bylo v rozporu se zákonem. I z těchto důvodů Ústavní soud považuje za dostačující stěžovatele odkázat na výše uvedenou pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se na č. l. 19 svého usnesení vypořádal se stěžovatelovou námitkou týkající se jeho vědomosti o cenovém rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. Připomněl, že stěžovatel byl předsedou představenstva společnosti X, s návazností na společnost X, vykupující elektrickou energii, tudíž mu vydání nového cenového rozhodnutí muselo být známo. Nejvyšší soud dále správně odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1394/19 , který v jiném případě takovou argumentaci akceptoval. Ani v nyní projednávané věci proto Ústavní soud neshledává potřebu uvedené úvahy rozporovat.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že se Nejvyšší soud ve svém usnesení nevěnoval jeho námitce týkající se údajné neexistence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v podepsání předávacích protokolů a uvedením ERÚ v omyl za účelem získání licence. Nejvyšší soud předně na č. l. 32 svého usnesení vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že podepsáním předávacích protokolů k fotovoltaickým elektrárnám nemohl uvést ERÚ v omyl. Uvedené předávací protokoly totiž popisují, že zhotovitel předává objednatelům zhotovená díla.
To vyvrací i stěžovatelovu námitku, že předávací protokoly neobsahují žádnou zmínku o dokončenosti fotovoltaických elektráren. Údaj o předání zhotovených děl tedy byl zjevně nepravdivý, a podepsání předávacích protokolů proto bez jakýchkoli pochybností naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v uvedení jiné osoby v omyl. Nejvyšší soud dále na č. l. 32-34 svého usnesení vysvětlil význam předávacích protokolů i to, proč nelze přijmout obhajobu stěžovatele, že mu nebyl znám tento význam, ani že budou sloužit jako jeden z podkladů pro udělení licence.
Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu, v níž již bylo podrobně rozebráno, že bez předložení předávacích protokolů (společně s ostatními dokumenty) by k vydání licence nedošlo. Dále správně připomněl, že trestněprávní relevantní jednání stěžovatele spočívalo nejen v podepsání předávacích protokolů, ale též v tom, že prostřednictvím další osoby nechal tyto protokoly, jakož i nepravdivé revizní zprávy, předložit se žádosti o udělení licence na ERÚ. Ústavní soud k tomu dodává, že jedině právě okamžik, kdy stěžovatel uvedená jednání uskutečnil, jsou z trestněprávního hlediska relevantní.
Lhůta pro vydání rozhodnutí ve správním řízení, na kterou stěžovatel poukazuje, je proto v této souvislosti bez významu. Kromě toho lze odkázat na č. l. 30-31 usnesení odvolacího soudu, kde připomněl, že podle výsledků dokazování ještě na počátku měsíce ledna chyběly na obou elektrárnách stovky fotovoltaických panelů, tudíž elektrárny ani v tuto dobu nebyly dokončeny, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani první paralelní připojení do sítě. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelovo jednání představovalo jeden z předpokladů vzniku zamýšleného následku v podobě získání licence k výrobě elektrické energie na základě nepravdivých podkladů a nárokování garantované výkupní ceny pro zařízení uvedené do provozu v roce 2010.
Mezi jednáním stěžovatele a uvedeným následkem lze tedy bez důvodných pochybností identifikovat příčinnou souvislost, která je v hrubých rysech kryta jeho úmyslným zaviněním. Skutečnost, že stěžovatel neměl z daného jednání prospěch nehraje žádnou roli, protože o trestný čin podvodu se může jednat i tehdy, pokud má z pachatelova podvodného jednání prospěch jiná osoba. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou týkající se údajného opomenutého důkazu v podobě nepořízení revizního znaleckého posudku, resp.
upřednostnění znaleckého posudku ČVUT, Ústavní soud nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či
I. ÚS 362/96 ). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či
I. ÚS 459/2000 ). V nyní projednávané věci se jednalo právě o takový případ. Vrchní soud v Olomouci na č. l. 30 svého usnesení vysvětlil, že se v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu ustálil názor aprobovaný Ústavním soudem, že závěry znaleckého posudku ČVUT jsou správné. Trestní soudy proto tytéž závěry z uvedeného znaleckého posudku logicky také převzaly jako spolehlivé, tudíž provádění revizního znaleckého dokazování navrhovaného stěžovatelem vyhodnotily jako nadbytečné.
Na usnesení Vrchního soudu v Olomouci lze odkázat rovněž ve vztahu k námitce stěžovatele, že podle protokolu Státní energetické inspekce byla jedna z předmětných fotovoltaických elektráren dostavěná. Odvolací soud na č. l. 31-32 svého usnesení totiž vysvětlil, proč (stejně jako nalézací soud) nepovažuje uvedený protokol za důkaz, který by věrohodným způsobem popisoval skutečný stav dané elektrárny. Jelikož odůvodnění tohoto hodnocení zmíněného důkazu je dostatečně podrobné, logické a přesvědčivé, Ústavní soud není oprávněn je rozporovat.
Nejvyšší soud na č. l. 25-29 usnesení řádně odůvodnil také svůj závěr, že nejsou splněny podmínky k tomu, aby byla věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení předběžné otázky, jak navrhoval stěžovatel. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti na tuto argumentaci nijak adekvátně nereagoval a ani nevysvětlil důvody, kvůli kterým by k předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie mělo dojít, nepovažuje Ústavní soud za potřebné uvedené odůvodnění Nejvyššího soudu jakkoli doplňovat. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak tvrdí stěžovatel.
Trestní soudy své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud v jejich argumentaci neidentifikoval libovůli či logický exces. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu