Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 33 Cdo 3011/2022-191, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2022 č. j. 30 Co 194/2021-152 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. září 2021 č. j. 12 C 156/2021-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Statky Hostivař a. s., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala vůči vedlejší účastnici jako žalované určení, že je vlastnicí pozemku p. č. X v k. ú. a obci D. (dále jen "sporný pozemek") [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II.]. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 15. 6. 2020 nabyl právní moci rozsudek ze dne 5. 5. 2020 č. j. 29 Co 290/2019-513, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, nahrazující projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu, uzavřít s Helenou Bártlovou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, přičemž jedním z pozemků byl sporný pozemek. Hana Bártlová byla zapsána jako vlastnice sporného pozemku do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 2. 9. 2020. Dne 1. 10. 2020 uzavřela Hana Bártlová kupní smlouvu, jíž prodala sporný pozemek vedlejší účastnici, a ta byla jako vlastnice zapsána do katastru nemovitostí ke dni 8. 10. 2020. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2868/2020 byl zrušen (mimo jiné) rozsudek krajského soudu ze dne 5. 5. 2020 č. j. 29 Co 290/2019-513 v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, ve znění opravných usnesení, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované (zde stěžovatelky) k bezúplatnému převodu předmětného pozemku na Hanu Bártlovou, a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V nyní posuzované věci okresní soud žalobě stěžovatelky nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že na posuzovaný případ je třeba aplikovat § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Kupní smlouva byla uzavřena dne 1. 10. 2020, tedy po právní moci rozhodnutí okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, jež Nejvyšší soud zrušil až dne 13. 10. 2020. Uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohou být poměry vedlejší účastnice, která nebyla a není účastnicí řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 232/2018, dotčeny. Výhrady směřující k výši kupní ceny a absenci dobré víry okresní soud nesdílel. Vědomost o podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo možno předpokládat. Naopak dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí se podle § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předpokládá. Nesprávné výše kupní ceny se stěžovatelka podle okresního soudu dovolávat nemůže, neboť nebyla stranou kupní smlouvy.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), když se ztotožnil se závěry okresního soudu. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2020 sledovaly nemravné cíle, tj. že by kontraktační jednání vedlejší účastnice vykazovalo charakter, jenž se zjevně příčí dobrým mravům a který právní norma sankcionuje neplatností (§ 588 občanského zákoníku), navíc v situaci, kdy obě smluvní strany věděly o podaném dovolání v původním řízení (sp. zn. 15 C 232/2018). Krajský soud rovněž dovodil, že sama nízká kupní cena nemusí být závazně nastavena cenovými předpisy, byla-li výsledkem smluvního ujednání účastníků, nemůže naplnit znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy a ve svém důsledku být absolutně neplatným jednáním.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 243g odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dříve podle § 243d odst. 2 o. s. ř.), právní poměry (vztahy) někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Závěr, že pro účely aplikace této zásady není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře, že věc kupuje od vlastníka, ačkoli ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka (tedy, že ochrana práv třetích osob podle § 243g odst. 2 o. s. ř., nevyžaduje, aby třetí osoba nabyla vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2178/2013 zdůraznil, že nabyla-li třetí osoba (i před 1. 1. 2014) na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčilo v té době pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabyla originárním způsobem a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že k otázce "dobré víry" se vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 12. 2016 sp. zn. 29 Cdo 4938/2014, v němž učinil závěr, podle něhož pro účely aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel při nabývání nemovitost jednal v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ačkoli ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka). Pro rozhodnutí krajského soudu nebyla určující otázka existence vztahu mezi restituentem a třetí osobou, která de facto disponuje s restitučním nárokem restituenta. Pro její řešení tak podle Nejvyššího soudu nemůže být dovolání přípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu řízení před obecnými soudy zdůrazňovala nutnost posouzení otázky dobré víry vedlejší účastnice a restituentky při uzavírání kupní smlouvy, tedy i vytvoření "systému" mezi restituentem a třetí osobou, soukromou společností, kdy soukromá společnost de facto disponuje restitučním nárokem restituenta, sama si vybírá náhradní pozemky, které jménem restituenta nárokuje v soudních řízeních a následně je od restituenta vykupuje za nepřiměřeně nízkou cenu (a tím profituje), je či není zneužitím restitučních předpisů. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy měly otázku dobré víry vedlejší účastnice a restituentky vyřešit jako otázku předběžnou. Dospěly-li by obecné soudy na základě dokazování k závěru, že v jednání restituentky a vedlejší účastnice absentuje dobrá víra a jde o zneužití restitučních předpisů, mělo by to vliv na rozhodnutí ve věci samé.
6. Stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání uplatnila otázku zneužití restitučních předpisů, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud se však touto otázkou, která byla pro meritorní rozhodnutí v předmětné věci stěžejní a v dovolací praxi nebyla dosud řešena, nezabýval. Nejvyšší soud navíc v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevysvětlil, z jakého důvodu uvedenou otázku meritorně neposoudil a proč podle jeho názoru na jejím zodpovězení není rozhodnutí krajského soudu závislé. Uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud se vzhledem k opomenutí vyřešení stěžovatelkou předestřené otázky řádně nevypořádal s neexistencí dobré víry vedlejší účastnice jakožto kupující předmětný pozemek. Stěžovatelka poukazuje na to, že pozemek byl vydán na základě rozsudku krajského soudu ze dne 5. 5. 2020 č. j. 29 Co 290/2019-513, který nabyl právní moci 15. 6. 2020. Dne 17. 9. 2020 byl zástupce restituentky informován o dovolání stěžovatelky podaném proti tomuto rozsudku. Přesto dne 1. 10. 2020 restituentka prodala předmětný pozemek vedlejší účastnici za cenu podstatně nižší, než byla jeho tržní hodnota. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 č. j. 28 Cdo 2868/2020-550, který nabyl právní moci dne 27. 11. 2020, však zrušil předchozí rozhodnutí a určil, že předmětný pozemek nelze vydat restituentce. Popsané jednání považuje stěžovatelka za účelové, protože kupující vědí o možných pozemcích již předem. Po pravomocném ukončení restitučního sporu dochází k urychlenému převodu pozemků, aby v případě zrušení rozhodnutí nebyly pozemky vráceny stěžovatelce. V řízení před obecnými soudy vyplynulo, že kupní cena byla určena podle znaleckých posudků z roku 1991, což znamená, že vedlejší účastnice nabyla pozemky za výrazně nižší cenu než je jejich aktuální tržní hodnota. Vedlejší účastnice spolu s advokátní kanceláří využívají situaci restituentů, kteří chtějí "mít klid", a kupují pozemky za ceny stanovené k roku 1991, ačkoliv jejich tržní hodnota je mnohonásobně vyšší, což je v rozporu s dobrými mravy. Fakticky je tak převáděn majetek podnikajícímu subjektu, třetí osobě, odlišné od restituenta.
7. Stěžovatelka dovozuje, že shledal-li by však Nejvyšší soud v praktikách restituentky a vedlejší účastnice porušení dobrých mravů a rozpor s restitučními předpisy, mělo by to vliv na platnost kupní smlouvy uzavřené mezi restituentkou a vedlejší účastnicí, tedy na úspěch stěžovatelky ve věci. Popsaným postupem Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud i obecné soudy v otázkách dobré víry rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, čímž porušily právo stěžovatelky vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V posuzované věci obecné soudy vyšly přiléhavě z § 243g odst. 2 o. s. ř., podle kterého právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. V předmětné věci byla kupní smlouva uzavřena dne 1. 10. 2020, tedy po právní moci rozhodnutí okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 č. j. 15 C 232/2018-376, které Nejvyšší soud zrušil až dne 13. 10. 2020. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu proto nemohou být poměry vedlejší účastnice, která nebyla a není účastníkem řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 232/2018, dotčeny.
Krajský soud v té souvislosti uvedl, že uvedené ustanovení představuje procesní ochranu třetí osoby, která svá nabytá práva odvíjí od práv a povinností vyplývajících z pravomocných soudních rozhodnutí, jež byla později v dovolacím řízení zrušena, přičemž v důsledku nového rozhodnutí byla upravena tato práva a povinnosti oproti předchozímu rozhodnutí odlišně. Právě takováto situace nastala v nyní posuzovaném případě, když po dovolacím řízení obecné soudy nakonec rozhodly o zamítnutí žaloby na vydání náhradního pozemku Heleně Bártlové.
Krajský soud přitom po provedeném dokazování současně nedospěl k závěru, že by okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy dne 1. 10. 2020 sledovaly nemravné cíle, tedy že by jednání vedlejší účastnice vykazovalo charakter, který se zjevně příčí dobrým mravům a který je sankcionován neplatností podle § 588 občanského zákoníku. Samotná nízká kupní byla-li výsledkem smluvního ujednání účastníků, nemůže naplnit znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy, a ve svém důsledku být absolutně neplatným jednáním.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč napadené rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s judikaturou uváděnou stěžovatelkou v dovolání. Výstižně poukázal na to, že v souladu s § 243g odst. 2 o. s. ř., právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, přičemž závěr, že pro účely aplikace této zásady není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře, že věc kupuje od vlastníka, ačkoli ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že ve své judikatuře se zabýval rovněž otázkou "dobré víry" nabyvatele s tím, že pro účely aplikace § 243g odst. 2 o. s. ř., není podstatné, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka.
13. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud tím, že neshledal v praktikách restituentky a vedlejší účastnice porušení dobrých mravů a rozpor s restitučními předpisy, což podle ní mělo vliv na platnost kupní smlouvy uzavřené mezi restituentkou a vedlejší účastnicí, tedy na úspěch stěžovatelky ve věci, odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení také vyložil, že pro rozhodnutí krajského soudu nebyla otázka existence vztahu mezi restituentem a třetí osobou, která de facto disponuje s restitučním nárokem restituenta, určující, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné.
V souladu s § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání může založit pouze otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. S ohledem na výše uvedené však otázka existence vztahu mezi restituentem a třetí osobou takovou otázkou, která by mohla založit přípustnost dovolání, není, neboť právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Nejvyšší soud proto správně dovodil, že dovolání není přípustné.
14. Ústavní soud k tomu dodává, že ve své judikatuře také rovněž opakovaně zdůraznil, že z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá zásada, že smlouvy se mají dodržovat (pacta sunt servanda) a této zásady je možné se dovolávat i v řízení o ústavní stížnosti [viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 34/17
(N 132/86 SbNU 247)]. Ochrana autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny zajišťuje především to, aby veřejná moc uznala vůli jednotlivce tak, jak ji v konkrétním okamžiku projevil. Avšak v případech, kdy dojde ke shodě takto projevené vůle dvou stran a vznikne smlouva, je to právě zásada pacta sunt servanda, která zaručuje, že tato smlouva a její právní důsledky budou ze strany veřejné moci respektovány a že bude možné domoci se práv a povinností plynoucích z této smlouvy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1653/17
(N 192/87 SbNU 175), bod 36].
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěr, že dovolání není přípustné, je ústavně konformní. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu