Průtahy v soudním řízení - Krajský soud v Brně
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 3. srpna 2004
sp. zn. I. ÚS 332/04
ve věci ústavní stížnosti L. M. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Co 352/2001.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2004 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně nepokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 352/2001, neboť těmito průtahy jsou porušována jeho základní práva garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy o mezinárodním přístupu k soudům (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 58/2001 Sb. m. s.).
Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, dne 14. 9. 1993 doručil Okresnímu soudu v Jihlavě žalobu ve věci poskytnutí náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Dne 23. 5. 2001 pak okresní soud vydal rozsudek č. j. 10 C 1076/93-151, který byl dne 15. 8. 2001 napaden vedlejším účastníkem (žalované Z. d. T.). Dále tvrdí, že od toho dne nedošlo ze strany Krajského soudu v Brně k projednání věci. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudů obou stupňů, kdy od podání žaloby do vydání rozsudku uplynulo déle než 9 let, a nyní postupem soudu odvolacího, kde věc leží bez vyřízení 3 roky, došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených mu Ústavou České republiky a Listinou. Vzhledem k tomu navrhuje Ústavnímu soudu, aby ve svém nálezu vyslovil, že došlo k porušení základních práv a svobod zaručených stěžovateli čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 38 Listiny, tedy k porušení práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů, a dále aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 352/2001.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele za dalšího účastníka, Krajský soud v Brně, vyjádřila JUDr. I. N:, členka senátu 16 Co. Uvedla, že v senátu 16 Co jsou vyřizovány věci postupně dle svého nápadu. K datu 1. 6. 2004 je v tomto senátu nevyřízených 498 věcí. Potíže při vyřizování agendy činí dle jejího vyjádření časté střídání členů senátu, spojení senátů 16 Co a 54 Co a dlouhodobá nepřítomnost předsedkyně senátu 16 Co. Dále JUDr. N. uvedla, že věc, v níž je stěžovatel žalobcem, jí byla přidělena do referátu k vyřízení dne 15. 10. 2003, přičemž nařízení jednání před odvolacím soudem lze v této věci očekávat v září 2004.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil.
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že z jejího obsahu ani z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel před jejím podáním využil možnosti podat stížnost u předsedy soudu, resp. Ministerstva spravedlnosti na průtahy v řízení podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však nelze trvat na podání takového procesního prostředku, který je v důsledku neefektivní (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 240/95
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 5, nález č. 36, str. 298). Shodně k této problematice přistupuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, přičemž tento soud uvedl v rozhodnutí ve věci Hartman vs. Česká republika (2003), že v České republice neexistuje účinný právní prostředek nápravy umožňující konkrétní osobě stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení.
Ústavní soud dále konstatuje, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti nabylo účinnosti ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které bylo zakotveno novelou provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. Toto ustanovení umožňuje účastníkovi nebo tomu, kdo je stranou řízení, má-li za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Ústavní soud v daném případě přihlédl k datu podání ústavní stížnosti a ke skutečnosti, že stěžovatel sám po nabytí účinnosti výše citovaného ustanovení návrh u obecného soudu nepodal.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem shledal Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele přípustnou a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání (podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), ji shledal důvodnou.
Dne 15. 8. 2001 bylo Okresnímu soudu v Jihlavě doručeno odvolání vedlejšího účastníka proti výše citovanému rozsudku. Celý spis byl soudu odvolacímu předložen dne 19. 9. 2001. Dne 28. 3. 2002 pak bylo odvolacímu soudu doručeno vyjádření stěžovatele k odvolání vedlejšího účastníka.
sp. zn. IV. ÚS 55/94
, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je nazíráno na jurisdikční a správní složku soudní moci odděleně (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 254). Pokud tedy Ústavní soud posuzuje průtahy řízení či jeho nepřiměřenou délku, není rozhodující, zda jsou tyto způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečné administrativní a technické zázemí obecných soudů).
Dalším důležitým hlediskem při posuzování průtahů v řízení je skutečnost, zda jsou průtahy způsobeny pouze státní mocí (soudem) nebo jsou zapříčiněny i samotným jednáním účastníků řízení či stěžovatele. Takové hledisko je respektováno i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť v jeho rozhodnutích jsou rozlišovány důvody zapříčiněné postupem státu na jedné straně a postupem účastníků řízení na straně druhé (viz Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).
Po prostudování výše citovaného spisového materiálu Ústavní soud uvádí, že po podání odvolání vedlejšími účastníky nedošlo ze strany odvolacího soudu k jedinému úkonu. Fakticky tudíž odvolací soud nejedná od 19. 9. 2001, kdy mu byl soudem nalézacím předložen celý spis s odvoláním proti výše citovanému rozsudku. Ústavnímu soudu tedy nezbývá, než konstatovat, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Co 352/2001 shledal neodůvodněné průtahy, čímž došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K takovému hodnocení vedla Ústavní soud nejen skutečně uplynulá doba faktické nečinnosti na straně soudu, ale také fakt, že téměř po jedenáctiletém řízení nemá stěžovatel k dispozici pravomocné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud nehodnotil, zda průtahy v řízení spočívají v subjektivních či objektivních faktorech, protože jak bylo již výše řečeno, tato otázka není z hlediska zásahu státní moci do práva jednotlivce na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě rozhodující. Nelze tudíž ani tolerovat porušení základních práv a svobod jednotlivce s odkazem na objektivní stav obecné justice, resp. personální obsazení. Ústavní soud si je na druhou stranu vědom i toho, že konkrétní individuální rozhodnutí není systematickým řešením, neboť pokud by i účastníci jiných soudních řízení vedených u Krajského soudu v Brně podali ústavní stížnost a Ústavní soud by jí případně vyhověl, nedošlo by de facto k nápravě dané situace. Ústavní soud za dané situace nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž lze apelovat na příslušné orgány státní moci, aby odstranily či eliminovaly zásahy do základních práv jednotlivce, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto zásahy způsobeny subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. S vědomím neefektivnosti svého rozhodnutí Ústavní soud přesto takto činí, neboť by v opačném případě mohl přispět vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky (srov. rozsudek ve věci Hartman vs. Česká republika , Schmidtová vs. Česká republika).
Další namítané zásahy do základních práv stěžovatele, příp. porušení ústavních principů Ústavní soud nezkoumal, když zásah do základního práva na spravedlivý proces postačuje k vyhovění návrhu stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem dospěl Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Co 352/2001 došlo k neopodstatněným průtahům, a tím k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích v řízení výše uvedené značky a aby neprodleně jednal.