Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Jaroslava Nedbala, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 21 Cdo 1601/2024-139 a výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. března 2024 č. j. 60 Co 27/2024-112, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je spor o odstupné a o určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního poměru. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel býval zaměstnancem vedlejší účastnice na pozici mechanik - opravář motocyklů. Vedlejší účastnice se stěžovatelem chtěla rozvázat pracovní poměr výpovědí ze dne 13. ledna 2023 kvůli nedostatečné kvalifikaci stěžovatele s odvoláním na § 52 písm. c) zákoníku práce. Z důvodu pochybností o doručení a platnosti výpovědi přistoupila dne 21. července 2023 k okamžitému zrušení pracovního poměru.
2. Stěžovatel se před civilními soudy žalobou domáhal na vedlejší účastnici zaplacení odstupného a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Další žalobou se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") obě řízení spojil a dospěl k závěru, že pracovní poměr byl rozvázán výpovědí z 13. ledna 2023. S ohledem na to vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovateli zaplatit z titulu práva na odstupné a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou 35 848 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na zaplacení s tím související náhrady mzdy ve výši 64 838 Kč zamítl (výroky II a III). Uvedl, že předmětem sporu podle § 72 zákoníku práce nemůže být pracovní poměr, který skončil již dříve na základě jiného rozvazovacího projevu vůle - v tomto případě výpovědi z 13. ledna 2023. Okresní soud dále konstatoval, že stěžovatel nemůže být úspěšný ani podle ustanovení o běžné určovací žalobě ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, neboť neprokázal naléhavý právní zájem. Konečně okresní soud stěžovateli uložil na základě poměru úspěchu obou účastníků ve věci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 20 210 Kč (výrok IV).
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný, pouze korigoval výši soudního poplatku a nákladů řízení, které je stěžovatel povinen zaplatit. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace účelná. Účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 28 Listiny. Jeho argumentaci lze stručně shrnout ve třech bodech. Zaprvé stěžovatel označil výklad § 72 zákoníku práce (určovací žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru) ze strany Nejvyššího soudu za formalistický, nelogický a odpírající ochranu slabší straně pracovněprávních vztahů. Podle stěžovatele daný výklad stanoví, že při opakovaných ukončeních pracovního poměru, kdy soud dospěje k závěru, že pracovní spor skončil již dříve, nelze na strany pohlížet jako na subjekty v postavení zaměstnavatele a zaměstnance, a proto nemohou postupovat podle § 72 zákoníku práce. Skutečnost, že podle výkladu Nejvyššího soudu mohou subjekty stále uplatnit obecnou určovací žalobu podle § 80 občanského soudního řádu, problém neřeší, neboť jmenované ustanovení vyžaduje prokázání naléhavého právního zájmu, kterou však zákonodárce pro pracovněprávní vztahy vyloučil (§ 72 zákoníku práce). Zadruhé stěžovatel namítl, že odmítnutí jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu bylo neoprávněné a nedostatečně odůvodněné. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu trval na tom, že rozhodovací činnost Nejvyššího soudu je nekonzistentní a je třeba se přiklonit k širšímu výkladu § 72 zákoníku práce. Zatřetí stěžovatel označil rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení na základě poměru úspěchu obou účastníků ve věci za extrémně nespravedlivé, zvlášť s ohledem na stěžovatelovo postavení zaměstnance, jemuž má náležet zvýšená ochrana. Soudy měly aplikovat § 150 občanského soudního řádu, který slouží k odstranění tvrdostí.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho rolí v řízení o ústavní stížnosti je přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně zaručených práv stěžovatele, popř. dalších ústavněprávních principů. Výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je oproti tomu věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo tzv. kvalifikovanými vadami, tj. vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. K takovým vadám však v nyní posuzovaném případu nedošlo.
7. Stěžejním závěrem obecných soudů bylo, že pracovní poměr stěžovatele skončil již 31. března 2023 na základě výpovědi z 13. ledna 2023, a proto stěžovateli okresní soud přiznal nárok na odstupné a náhradu mzdy. Obecné soudy uznaly, že výpověď byla stěžovateli doručena v době, kdy se nacházel v dočasné pracovní neschopnosti, tedy v době zákazu výpovědi ve smyslu § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. S odkazem na § 72 zákoníku práce však dovodily, že na výpověď je i přesto třeba pohlížet jako na platnou, protože se stěžovatel v zákonné dvouměsíční lhůtě u soudu nedovolával její neplatnosti. Okresní soud proto připustil posouzení stěžovatelovy žaloby na základě § 80 občanského soudního řádu. Uzavřel však, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem (viz zejména body 8-17 rozsudku okresního soudu). To potvrdil odvolací soud a dodal, že v případu nevyvstávají ani mimořádné okolnosti, které by poukazovaly na naléhavý právní zájem podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. října 2017
sp. zn. II. ÚS 3245/16
.
8. Ústavní soud považuje uvedené závěry obecných soudů za srozumitelné a pečlivě odůvodněné. Co se týče obecnými soudy zastávaného výkladu § 72 zákoníku práce a § 80 občanského soudního řádu, lze odkázat na dřívější rozhodnutí, v nichž Ústavní soud tento výklad neshledal ústavně problematickým (usnesení ze dne 25. března 2020
sp. zn. I. ÚS 581/20
a ze dne 29. dubna 2014
sp. zn. III. ÚS 3426/13
).
9. Pokud jde o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, také Nejvyšší soud dostatečným způsobem odůvodnil závěr o nepřípustnosti dovolání. Usnesení neobsahuje vady dosahující ústavního rozměru, které by opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu (usnesení ze dne 8. listopadu 2023
sp. zn. II. ÚS 2524/23
, bod 7, a ze dne 19. listopadu 2014
sp. zn. II. ÚS 2577/14
, bod 6).
10. Ve vztahu k otázce nákladů řízení Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v této oblasti staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019
sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012
sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Takové mimořádné okolnosti v posuzované věci Ústavní soud neshledal a dospěl k závěru, že věc nedosahuje ústavní intenzity (srov. čl. 83 Ústavy). Takovou okolností není, jak ostatně vysvětlily již obecné soudy (napadený rozsudek krajského soudu, bod 13), ani to, že stěžovatel je bývalým zaměstnancem vedlejší účastnice.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu