Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jana Wintra a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Jitky A. (jedná se o pseudonym), zastoupené advokátkou Mgr. Lenkou Drápalovou, sídlem na Vsetíně, Horní náměstí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 734/2024-657 ze dne 18. září 2024 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 2 To 179/2023-599 ze dne 12. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka totiž byla odsouzena za přečin pomluvy, ačkoli údajně její jednání nenaplňovalo znaky trestného činu, odsouzení bylo založeno na protokolech o podání vysvětlení a trestný čin měl být navíc promlčen.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 2 T 47/2022, stěžovatelka byla rozsudkem okresního soudu č. j. 2 T 47/2022-529 ze dne 15. 8. 2023 uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit ve zkratce tím, že během pobytu svého syna v léčebně sdělovala personálu nepravdivé informace o sexuálním zneužívání syna jeho otcem (poškozeným), o fyzickém násilí, kterého se poškozený na synovi údajně dopouští, či o tom, že poškozený plánuje synův únos. Za to byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 36 000 Kč. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením stěžovatelčino odvolání zamítl, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pokud se personálu zmiňovala o sexuálním zneužívání, pak vždy uváděla, že to říká syn a ona sama neví, zda je to pravda. Poukázala i na zprávu léčebny pro OSPOD. Skutková věta pak obsahuje mimo jiné osobní obavy a neurčité pojmy jako "jiné konfliktní situace, ke kterým mělo docházet", jakož i subjektivní názor stěžovatelky, že konfliktní situace mezi ní a poškozeným mohly zapříčinit zhoršení zdravotního stavu syna. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1933/24 ze dne 27. 11. 2024, podle něhož není akceptovatelné, aby jakákoli část výroku odsuzujícího rozsudku kriminalizovala ústavně zaručenou svobodu projevu.
4. Dále stěžovatelka poukazuje na opomenutý důkaz v podobě výslechu poškozeného, kterým jedině mohlo být postaveno najisto, jak pobyt syna v léčebně a návštěvy poškozeného probíhaly. Výpovědi svědků pak stěžovatelka považuje mimo jiné i s ohledem na velký časový odstup za nevěrohodné, v každém případě z nich ale vyplývá, že po dni 4. 11. 2018, kdy Policie České republiky provedla v léčebně šetření, nedocházelo k žádným problémům, a stěžovatelkou sdělovaná podezření tak již nebyla způsobilá značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného.
5. K výslechům svědků stěžovatelka dodává, že se soudy nezabývaly jejich vzájemnými rozpory a rozpory mezi těmito výpověďmi a obsahem zdravotní dokumentace a dalšími listinnými důkazy, v nichž není o některých údajných vyjádřeních stěžovatelky na adresu poškozeného ani slovo. Práva stěžovatelky měla být údajně porušena i tím, že soudy přistoupily k výslechům svědků, zároveň ale vycházely i z úředních záznamů o podání vysvětlení těchto osob, či výslech svědků vůbec neprovedly. Stěžovatelka sice se čtením záznamů souhlasila, ale ani tak nesmí úřední záznamy představovat rozhodující důkaz.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle Nejvyššího soudu způsobila poškozenému vážnou újmu, ačkoli k žádné takové újmě nedošlo. Závěrem se stěžovatelka domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe a poukazuje na to, že trestný čin byl promlčen. Promlčecí doba byla tříletá a přerušuje se zahájením trestního stíhání, k němuž došlo 30. 11. 2021 doručením opisu usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka se trestné činnosti měla údajně dopustit v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018, ale skutková věta ani odůvodnění rozhodnutí soudů neobsahují nic, z čeho by bylo patrno, kdy konkrétně měla jednotlivé údaje sdělovat. Rozhodnutí soudů jsou tak nepřezkoumatelná a jejich závěry, že měla nepravdivé údaje sdělovat každý den, paušalizující a bez opory v provedeném dokazování.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelčiny námitky, že v komunikaci s personálem léčebny pouze vyjadřovala vlastní názory a obavy, neodpovídá skutkovým závěrům soudů, z nichž plyne, že sdělovala také informace, které nejenže lze vyhodnotit jako nepravdivé, ale o kterých také sama věděla, že nepravdivými jsou. Při této trestné činnosti pak nelze vytrhávat jednotlivé věty z celkového kontextu a argumentovat, že samy o sobě nenaplňují skutkovou podstatu přečinu pomluvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení č. j. 8 Tdo 681/2018-56 ze dne 19.
11. 2018, o nepravdivý údaj jako znak skutkové podstaty přečinu pomluvy jde i tehdy, pokud je složen z více informací, z nichž jen některé jsou účelově smyšlené a ostatní jsou pravdivé, avšak jeho celkové vyznění neodpovídá realitě. Nepřípadný je proto odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1933/24 ze dne 27. 11. 2024, v němž byla řešena situace, kdy tehdejšímu stěžovateli - odsouzenému pro šíření toxikomanie - soudy výslovně daly k tíži publikaci článků věnujících se např. trestní politice státu ve vztahu k návykovým látkám či dalším otázkám, které zjevně jako šíření toxikomanie možné vnímat nebylo.
9. Jde-li o výpověď poškozeného, již krajský soud stěžovatelce vysvětlil (bod 19 jeho usnesení), že jeho výpověď z přípravného řízení byla v hlavním líčení čtena za souhlasu stěžovatelky. Stejně tak se podrobného vypořádání této námitky stěžovatelce dostalo ze strany Nejvyššího soudu (bod 21 jeho usnesení). Navíc přečin pomluvy je verbálním trestným činem, jehož skutkovou podstatu lze naplnit již komunikačním aktem a k jehož dokonání postačí i vznik reálného nebezpečí, nezáleží tedy na tom, zda osoba, jejíž vážnost mohla být ohrožena, si toho byla nebo mohla být vědoma. Lze dodat, že Nejvyšší soud oproti tomu, co tvrdí stěžovatelka, neuvedl, že stěžovatelka způsobila poškozenému vážnou újmu, nýbrž že nepravdivé skutečnosti sdělovala s cílem takovou újmu způsobit.
10. K použití záznamů o podaných vysvětleních Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka s tímto postupem vyslovila souhlas. Navíc v případě, kdy se to jevilo potřebné, okresní soud za účelem posílení práv stěžovatelky dokazování doplnil i přímým výslechem klíčových svědků, načež se zabýval i dílčími rozdíly mezi tím, co k věci uvedli původně a co od nich zaznělo v řízení před soudem (stěžovatelka tvrdí, že za dané situace už se nesmělo k úředním záznamům přihlížet, ale toto tvrzení nepodporuje žádnou argumentací). Úřední záznamy tedy nepředstavovaly jediný ani rozhodující důkaz.
11. Soudy se dostatečně zabývaly i zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž přesvědčivě vysvětlily, proč za daných okolností bylo užití prostředků trestního práva namístě (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Konečně, jde-li o tvrzené promlčení, stěžovatelka se podle skutkových zjištění soudů dopustila trestné činnosti v době, kdy byl její syn v léčebně, tedy v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018. Usnesení o zahájení trestného stíhání bylo vydáno 25. 11. 2021, stěžovatelce doručeno dne 30. 11. 2021.
13. Stěžovatelka tvrdí, že nebylo dostatečně prokázáno, že by k trestné činnosti docházelo ještě po dni 4. 11. 2018 (kdy léčebnu navštívila policie), ovšem podle názoru Ústavního soudu má závěr soudů, že se pomluvy stěžovatelka dopouštěla po celou dobu pobytu syna v léčebně, byť nejsou identifikovány jednotlivé dny, v provedeném dokazování dostatečnou oporu a není s ním v extrémním rozporu. O poškozeném stěžovatelka mluvila s personálem opakovaně, s některými zaměstnanci pětkrát až šestkrát, s jinými i vícekrát, dokonce i při ukončení pobytu se domáhala změny propouštěcí zprávy tak, aby v ní byly obsaženy dle personálu nepravdivé informace o tom, že syn byl po návštěvě poškozeného nervózní a podrážděný. Naznačená úvaha stěžovatelky, že její projevy v průběhu synova pobytu v léčebně náhle určitého dne ustaly, tedy provedeným důkazům neodpovídá.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu