Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Blue bar s. r. o., sídlem Libušská 319/126, Praha 4, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2974/2023-144 ze dne 5. 12. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 69/2023-98 ze dne 7. 6. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 232/2022-53 ze dne 4. 1. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku 118 187 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 440/2014 u Obvodního soudu pro Prahu 8.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu na uhrazení částky 118 187 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici (žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku I. tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 14 437 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku městského soudu). Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 570 Kč (výrok II. rozsudku městského soudu).
4. Proti výroku I. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, a napadeným usnesením ho podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Kromě jiného Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky o odchýlení městského soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a odkázal na judikaturu týkající se problematiky valorizace základní částky odškodnění.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je obecné a nepřezkoumatelné a naprosto opominulo objektivizaci svých úvah. Uvádí, že "napadené rozhodnutí je založeno na libovůli, která je založena na "žonglování" odvolacího soudu s hodnotami snížení/navýšení za současného popření a vyloučení principu proporcionality".
Odůvodnění dovolacího soudu považuje za projev naprosté neúcty k právům stěžovatelky. Předmětné řízení bylo podle stěžovatelky extrémně dlouhé. Z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vůbec nevyplývá, jak dovolací soud dospěl k závěru, že by složitost věci bylo možné objektivizovat na cca. 28 měsíců, resp. na 63 měsíců. Stěžovatelka uvádí, že je zde zcela extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že řízení bylo složité. Stěžovatelka má za to, že např. ustanovení tlumočníka, proplácení tlumočného a zjišťování adresy svědka cizince nejsou okolnostmi, které by judikatura považovala za skutečnosti činící zřízení řízení složité.
Má za to, že odškodnění poškozených by mělo být valorizováno s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku ve smyslu zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace) a označuje názory uvedené v napadených rozhodnutích za "projev pokrytectví nejhrubšího zrna" urážející normální lidské cítění. Námitka, že výše náhrady (resp. její přiměřenost) je nepřiměřeně nízká, získala podle stěžovatelky nový rozměr v situaci, kdy byl Senátem Parlamentu České republiky odmítnut kandidát na ústavního soudce JUDr.
Pavel Simon, který stojí za rozhodovací praxí senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. To svědčí podle stěžovatelky o tom, že se volení zástupci (senátoři), reprezentující společnost, politicky vymezili vůči stávající praxi týkající se výše náhrad za nepřiměřenou délku řízení. Zároveň se stěžovatelka vymezuje vůči vyjádření JUDr. Pavla Simona pro server Česká justice, ze kterého stěžovatelce plyne, že odškodnění má být poskytnuto v co nejmenší míře, neboť je nutné chránit fiskální zájem státu, což stěžovatelka označuje za projev "zvrácené logiky", kdy časová zátěž řízení způsobená státem je eufemizována.
Stěžovatelka celkově nesouhlasí s výší náhrady, která jí byla v řízení, z nějž vyšla napadaná rozhodnutí, přiznána.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti výroku II. městského soudu (náklady řízení) a v části výroku I. rozsudku městského soudu, kterým městský soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 3750 Kč, nepřípustná. Stěžovatelka totiž v tomto rozsahu nenapadla rozsudek městského soudu dovoláním, výrok II. rozsudku městského soudu nebyl napaden dovoláním vůbec a výrok I. pouze v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a tedy v této části nevyčerpala všechny procesní prostředky určené k ochraně jejích práv. K projednání části ústavní stížnosti, napadající rozsudek obvodního soudu v části, jež byla změněna rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno.
7. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. K samotné výši odškodnění, která je stěžovatelkou považována za neadekvátní, Ústavní soud předesílá, že není další přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. K možnosti ingerovat do rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výše odškodnění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. Nemajetková újma je z povahy věci exaktně vědecky neměřitelná. I když Nejvyšší soud stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, mimo jiné určením tzv. základního rozpětí, jde o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění. Obecné soudy tak mají možnost posoudit výši adekvátního odškodnění v jednotlivých případech s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci. Ústavní soud vymezil kritéria přezkumu tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Ústavní soud tak v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy v situaci, kdy bude osoba odškodněná s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená.
10. K námitce, že u výše základní částky nebyl zohledněn hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud podotýká, že ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska Nejvyššího soudu z roku 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, nemusí to samo o sobě ještě způsobovat neústavnost napadených rozhodnutí. K námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, Ústavní soud plně odkazuje na body 43 až 45 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 ze dne 17. 8. 2021, v nichž byla prakticky totožná argumentace jiné stěžovatelky (zastoupené stejným právním zástupcem) podrobně vypořádána. V návaznosti na výše uvedené jsou úvahy stěžovatelky nad tím, co vyplývá z neschválení kandidáta na ústavního soudce JUDr. Pavla Simona (prezentujícího údajně restriktivní přístup k odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb.), z pohledu posouzení této věci zcela irelevantní.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolací soud jasně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo třeba dovolání stěžovatelky odmítnout jako nepřípustné. Zejména vyložil, i na základě četných odkazů na svou judikaturu, proč nebyl naplněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.
12. I závěry rozhodnutí městského soudu lze označit řádně odůvodněné a srozumitelné (srov. body 16 a násl. napadeného rozsudku městského soudu). Lze shrnout, že takto odůvodněné závěry nehodlá - a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - Ústavní soud přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na soudní ochranu (resp. spravedlivý proces), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení a právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
14. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu