USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Blue bar s. r. o., IČO 27658741, se sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 118 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 232/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 91 Co 69/2023-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 7. 2022 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 118 187 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 440/2014.
2. Obvodní soudu pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 21 C 232/2022-53, zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 118 187 Kč se zákonným úrokem v zákonné výši z částky 200 000 Kč od 3. 7. 2022 do 22. 7. 2022 a z částky 118 187 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 91 Co 69/2023-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 437 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 11. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 570 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, a to v rozsahu částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Námitka žalobkyně pod bodem III. dovolaní, označená jako „Postup rozhodujícího orgánu/Postup žalobce/Princip proporcionality“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Podstatou námitky je výhrada, že odvolací soud nepoměrně zohlednil kritérium složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále jen „OdpŠk“) a jednání žalobkyně v posuzovaném řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) celkovým snížením o 10 % základní částky na straně jedné a současně zohlednil kritérium průtahů v posuzovaném řízení na straně soudů (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) celkovým zvýšením základní částky o 10 %. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na libovůli, je nelogické a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, 30 Cdo 3509/2015, 30 Cdo 1276/2022 a další), podle které je třeba zhodnotit vliv jednotlivých skutečností na celkovou délku řízení a v jejich vzájemných souvislostech ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. V posuzovaném řízení soud prvního stupně postupoval zmatečně a několikrát porušil své procesní povinnosti a tyto jeho průtahy zatížily řízení extrémním způsobem. Odvolací soud tak měl zohlednit zjevný nepoměr při vyhodnocení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk, když průtahy byly způsobeny zejména postupem soudů v posuzovaném řízení.
6. Dovolatelce je namístě dát za pravdu, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, rezultuje závěr, že dovolání může být zcela výjimečně shledáno důvodným i v případě, že odvolací soud se ve své do značné míry diskreční úvaze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021) při stanovení procentuálního podílu jednotlivých kritérií relevantních pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk dopustí zcela zjevného nedopatření při vyhodnocení jejich míry jejich závažnosti. Nedojde-li však k takovému zcela zásadnímu a zjevnému pochybení, má dovolací soud prostor pouze k posouzení správnosti základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, je-li jejich nesprávnost dovoláním napadena (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021).
7. Nelze však přehlédnout, že žalobkyně oproti skutkovým zjištěním odvolacího soudu usuzuje na zjevný nepoměr při vyhodnocování kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk z toho, že postupem žalobkyně ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk a skutečnostmi, pro které se řízení mělo stát složitějším ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, došlo k navýšení doby trvání řízení o úhrnem jeden rok, zatímco nekoncentrovaností řízení na straně soudu došlo k prodloužení řízení o 5,25 roku; dovolatelka z toho dovozuje, že závěr odvolacího soudu o snížení základní částky odškodného o 10 % pro důvody podle § 31a odst. 3 písm. b), c) OdpŠk a naopak navýšení základní částky odškodného od 10 % pro důvod podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je zcela zjevně nepřiměřený.
8. Odvolací soud ovšem na rozdíl od dovolatelkou předestíraných skutkových závěrů dovodil, že relevantním nedostatkem ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je nečinnost soudu prvního stupně v období od ledna 2015 (po obdržení odůvodněného odporu žalované) do června 2015 (tj. před vydáním výzvy soudu k doplnění žaloby) a poté především o nekoncentrovaný postup soudu a prodloužení řízení v souvislosti s opakovaným vrácením spisu odvolacím soudem bez věcného vyřízení v období od prosince 2019 do září 2021 (viz odst. 17 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
Průtahy v řízení na straně soudu tedy odvolací soud shledal v celkové délce cca 28 měsíců, nikoliv 66 měsíců, jak uvádí žalobkyně. Jde-li o podíl dovolatelky na nepřiměřené délce řízení podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, odvolací soud žádný neshledal (viz odst. 21 dovoláním napadeného rozsudku). Složitost řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk odvolací soud pokládal za mírně zvýšenou vzhledem k opakovaným výzvám žalobkyně k odstranění vad jejích podání, vzhledem k tomu, že ve věci byl ustanoven tlumočník z vietnamského jazyka, propláceno tlumočné a proto, že soud zjišťoval adresu žalobkyní navržených svědků – cizinců (srov. odst. 20 dovoláním napadeného rozsudku).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí přímo nekvanitifikoval, jakým způsobem se jednotlivé jím zjištěné procesní úkony vedoucí k vyšší míře složitosti řízení projevily v celkové délce řízení, avšak z jejich prostého výčtu je zřetelné, že jejich celkový dopad nebyl řádově odlišný od průtahových prodlev, které odvolací soud zjistil a o nichž uzavřel, že řízení prodloužily o cca 28 měsíců. Přičemž současně platí to, na co sám dovolatel odkazuje, tedy že prodlevy v postupu na straně soudu jsou zpravidla (nikoliv však vždy) příčinou celkové nepřiměřené délky řízení, tudíž se odráží v základní částce zadostiučinění, a jeho zvýšení tak nemusí být přímo úměrné rozsahu, v němž se tyto prodlevy na celkové délce řízení podílely.
V kontextu souzeného případu není proto nezbytné, aby se zvýšení základní částky zadostiučinění aplikací kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk rovnalo dvojnásobku snížení základní částky z důvodu aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022). Za uvedených okolností dovolací soud neměl důvod do úvahy odvolacího soudu o procentuálním navýšení, a naopak snížení základní částky ročního odškodného zasahovat. Nejvyšší soud totiž již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021) stran způsobu, na jehož základě má být odůvodněna výše přiměřeného zadostiučinění, s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dovodil, že částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst.
3
zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“ Současně judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, podle nějž při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době (§ 31a odst. 3 OdpŠk), je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku.
Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné. V judikatuře Nejvyššího soudu je tak již ustálen postup, dle nějž procentuální modifikace základní částky je vyčíslována ve vztahu k jednotlivým kritériím, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, jež soud v rámci toho kterého kritéria zohledňuje. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci snížil základní částku o 10 % na základě kritéria složitosti řízení a již se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, jaká část z tohoto procentuálního vyjádření se vztahuje ke skutkové složitosti, jaká ke složitosti procesní a jaká k zohlednění průběhu řízení před více instancemi, jde o postup v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
9. Uzavřel-li tak odvolací soud na základě popsaných okolností, že okolnosti ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk na straně jedné a okolnosti ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk na straně druhé jsou v posuzované věci v zásadě srovnatelné, není tento jeho úsudek zcela zjevně nepřiměřený a neopravňuje proto dovolací soud k zásahu do úvahy odvolacího soudu při vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022). Nesoulad mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a skutkovým úsudkem dovolatelky přitom sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je podle § 241a odst. 1,3 o. s. ř. povolán pouze k právnímu přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1116/2023).
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata ani námitkou žalobkyně pod bodem V. dovolání, označeném jako „Základní částka/ valorizace“, a vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflací. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud základní částku nenavýšil a vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom žalobkyně v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná (a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k odškodňování nepřiměřeně dlouhých řízení).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu