Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Richarda Pospíšila, zastoupeného Mgr. Monikou Hlaváčovou, advokátkou se sídlem Michalská 440/11, Praha, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024 č. j. 28 Co 155/2024-466 za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Petry Pospíšilové, zastoupené Mgr. Lukášem Kluckým, LL.M., advokátem se sídlem Pražského povstání 1985, Benešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Řízení před obecnými soudy se týkalo vypořádání společného jmění manželů po rozvodu stěžovatele a vedlejší účastnice. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně výroku, týkajícího se náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 106 141,20 Kč. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (dále jen "stanovisko pléna Ústavního soudu") tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv podle č. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vydání napadeného rozsudku předcházelo řízení u Okresního soudu Praha-západ. Ten mimo jiné přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví stěžovatele dům, ve kterém bývalí manželé se svými dětmi dříve žili společně a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici vyrovnávací podíl ve výši 5 125 000 Kč, a to 4 000 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku, 625 000 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku a zbývajících 500 000 Kč do dvou let od právní moci rozsudku. Okresní soud vyšel z návrhu vedlejší účastnice, která nemovitosti navrhla přikázat do vlastnictví stěžovatele, jenž v domě nadále žije s jejich dětmi. Vedlejší účastnice ani nerozporovala možnost žalovaného opatřit si potřebné finanční prostředky. Okresní soud nepřistoupil ke stěžovatelovu návrhu na disparitu podílů a nedal mu za pravdu ohledně tvrzeného odklonu prostředků vedlejší účastnice ze společného jmění. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že považoval rozsah úspěchu a neúspěchu obou účastníků za rovnocenný.
3. Proti prvostupňovému rozsudku podali oba bývalí manželé odvolání. Stěžovatel zopakoval požadavek na disparitní vypořádání ve svůj prospěch a vznesl námitky vůči znaleckému posudku, na základě něhož byla určena cena domu. Vedlejší účastnice nesouhlasila s uložením povinnosti stěžovateli zaplatit jí část vypořádacího podílu ve výši 4 000 000 Kč do dvou měsíců, protože stěžovatel sliboval neprodlenou úhradu této sumy již od roku 2021. Požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení i náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně, protože měla ve věci plný úspěch a stěžovatelovo chování v průběhu řízení považovala za účelové a obstrukční.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil prvostupňový rozsudek a nařídil prodej domu ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude mezi bývalé manžele rozdělen rovným dílem. Dále vypořádal aktiva rozvodem zaniklého společného jmění. Na rozdíl od okresního soudu nepovažoval za prokázanou stěžovatelovu solventnost pro možnost přikázat dům do jeho výlučného vlastnictví a zaplatit vypořádací podíl vedlejší účastnici. Protože se stěžovatel nedostavil bez omluvy k jednání, připravil se tím o možnost být poučen o povinnosti unesení důkazního břemene podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu.
5. Po změně rozsudku okresního soudu krajský soud znovu rozhodl o nákladech prvostupňového řízení. Vyšel ze stanoviska pléna Ústavního soudu, podle něhož v řízení typu iudicium duplex nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků. Krajský soud neshledal důvod se od tohoto stanoviska odchýlit. Stěžovatel prosazoval a hájil svá práva způsobem nevybočujícím z obvyklých mantinelů chování účastníka v soudním řízení. To, že se jeho návrhy ukázaly nedůvodné, se do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepromítá.
6. Ohledně nákladů odvolacího řízení krajský soud již měl za to, že jsou dány důvody pro přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici. Zdůvodnil, že stěžovatel neuspěl s žádnou ze svých odvolacích námitek, nadto se bez omluvy nedostavil k jednání v odvolacím řízení. Podaným odvoláním podle krajského soudu řízení pouze nedůvodně prodloužil, vedlejší účastnici vznikly náklady spojené se zajištěním právní pomoci, která je s ohledem na předmět sporu zcela na místě; ty by jinak nemusela vynaložit. Za její účelně vynaložené náklady považoval krajský soud sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání. Náhradu nákladů uložil stěžovateli zaplatit výrokem III. svého rozsudku, proti němuž stěžovatel podal ústavní stížnost.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje způsob, jakým krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Není mu jasné, proč ohledně nákladů prvostupňového řízení vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu, aby se od něj záhy odchýlil při rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Takové rozhodnutí krajského soudu má podle něj znaky libovůle a nerespektuje ustálenou judikaturu. Krajský soud zasáhl do stěžovatelova legitimního očekávání a právní jistoty. Vzhledem k výši uložené povinnosti nahradit náklady řízení jde o znatelný zásah do majetkové sféry stěžovatele.
8. Rozhodování o vypořádání společného jmění je podle stěžovatele typem řízení iudicium duplex, a to včetně odvolacího řízení, jestliže je v něm postavení účastníků rovnocenné a nelze jednoznačně určit, kdo měl plný úspěch. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci nebyly naplněny zvláštní důvody podle stanoviska pléna Ústavního soudu, pro které by bylo možné rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady procesního úspěchu. Sám krajský soud to v napadeném rozsudku uvádí.
9. I v případě, že by býval krajský soud rozhodoval podle zásady procesního úspěchu, měl by vedlejší účastnici přiznat pouze náhradu nákladů za účast při jednání, kterého se jeho zástupkyně neúčastnila. Ostatní úkony stěžovatel nepovažuje za účelně vynaložené. Krajský soud navíc ignoroval, že ani vedlejší účastnice nebyla plně úspěšná ve svých odvolacích námitkách a rovněž podala odvolání, tudíž by rozsudek okresního soudu nenabyl právní moci, i kdyby se neodvolal stěžovatel. Jeho odvolání tudíž není možné považovat za obstrukční.
10. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti vysvětlil, že stěžovatel nebyl úspěšný se svými odvolacími námitkami, kterými se snažil co nejvíce ponížit vypořádací podíl, který měl vyplatit vedlejší účastnici. Tímto odvoláním podaným ve věci samé řízení jen nedůvodně prodloužil. Naproti tomu vedlejší účastnice v odvolání napadla nákladový výrok a jen část výroku o lhůtě k plnění. Ohledně nákladů sice úspěšná nebyla, ale ohledně lhůty k plnění v podstatě ano, jelikož krajský soud nařídil prodej domu. Prvostupňový rozsudek tedy skutečně změnil, ale jen protože se stěžovatel nedostavil k jednání odvolacího soudu, kde by byl poučen o povinnosti prokázat solventnost k vyplacení vypořádacího podílu. To totiž v nalézacím řízení neprokázal, takže mu dům nemohl být přikázán do výlučného vlastnictví. Kdyby však stěžovatel nepodal odvolání, krajský soud by rozhodoval o odvolání vedlejší účastnice v neveřejném zasedání bez dokazování, včetně výslechu znalkyně. K rozhodování podle zásady procesního úspěchu krajský soud uvedl, že stěžovatelka byla neúspěšná jen s odvoláním do nákladového výroku, tedy jen v poměrně nepatrné části, zatímco stěžovatel neuspěl s odvoláním ve věci samé.
11. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovateli oponovala v tom, že by odvolací řízení mělo povahu iudicii duplicis. Podle ní stěžovatel vznik dodatečných nákladů způsobil vlastním procesním jednáním a krajský soud to přiměřeně zohlednil. Stanovisko pléna Ústavního soudu podle vedlejší účastnice nebrání jedné straně přiznat náhradu nákladů řízení, jestliže jej druhá strana prodloužila a nad rámec běžného procesního průběhu zatížila. Vedlejší účastnice popsala, že sama odvolání podala až po potvrzení informace, že tak učinil stěžovatel. Původně totiž nabídla stěžovateli možnost rozložení plateb až do takřka dvou let, ale rozhodnutí krajského soudu o odvolání nešlo očekávat dříve než za dva měsíce.
12. Stěžovatel v replice setrval na tom, že krajský soud nerespektoval rámec stanoviska pléna Ústavního soudu. Argumentace krajského soudu je založena na extenzivním pojetí zvláštních důvodů pro odchýlení se od pravidla nepřiznávání nákladů v řízení iudicii duplicis a na jejich selektivní aplikaci v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel respektuje, že mohou existovat i zvláštní důvody neuvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu, avšak z napadeného rozhodnutí ani z vyjádření krajského soudu mu není zřejmé, o jaké důvody mělo jít. Stěžovatel neměl úmysl řízení prodloužit a rozhodnutí prodat dům ve veřejné dražbě nebylo výsledkem jeho procesní aktivity, ale nezávislého zjištění soudu. Z vyjádření vedlejší účastnice je podle stěžovatele zjevné, že vedlejší účastnice vnímá rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení jako sankci vůči stěžovateli. Aby na tuto premisu krajský soud mohl přistoupit, musel by podle stěžovatele řádně zdůvodnit, proč prolomil zásadu nepřiznávání nákladů řízení ve sporech s povahou iudicii duplicis.
13. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen advokátkou. Stěžovatel sice mohl proti rozsudku krajského soudu jako celku podat dovolání, avšak v zákonné lhůtě tak neučinil a dovolání nepodala ani vedlejší účastnice, což Ústavní soud ověřil v databázi https://infosoud.justice.cz/. V ústavní stížnosti proti věcnému vyřešení sporu stěžovatel koneckonců nijak nebrojí, napadá jen nákladový výrok rozsudku krajského soudu. Proti tomu dovolání ani samostatně podat nemohl [§ 238 odst. písm. h) občanského soudního řádu], jeho ústavní stížnost je proto přípustná (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
14. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
15. Se stěžovatelem sice lze v obecné rovině souhlasit ve výkladu stanoviska Ústavního soudu a jeho aplikace na rozhodování o nákladech odvolacího řízení. V jeho případě však Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ani nepovažoval postup krajského soudu za svévolný či jinak kolidující s právem na soudní a jinou ochranu.
16. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (včetně řízení o vypořádání společného jmění), majícím povahu iudicii duplicis, zpravidla nelze určit (není-li žaloba zamítnuta), který účastník měl ve věci plný úspěch (podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva a práva na soudní ochranu, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.
17. Ústavní soud i Nejvyšší soud pak obecně vycházejí z toho, že se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu prosadí i v odvolacím řízení o vypořádání spoluvlastnictví (společného jmění), protože je nutné je posuzovat jako jeden celek (usnesení sp. zn. I. ÚS 721/24 , bod 10). A to především tam, kde k odvolání účastníka odvolací soud provádí změnu prvostupňového rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3082/2023). Na druhou stranu, zohlednění fáze, ve které se řízení vede, může být i zvláštním důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků (bod 38 stanoviska pléna Ústavního soudu nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3082/2023).
Stanovisko pléna Ústavního soudu navíc ze své povahy nemohlo předvídat veškeré možné situace a jednou provždy obecným soudům určit, jak mají v individuálních případech rozhodovat o náhradě nákladů v řízeních o vypořádání spoluvlastnictví. Pro Ústavní soud zůstává podstatné, zda je způsob náhrady nákladů řízení podle zásady úspěchu v každé jednotlivé věci adekvátně zdůvodněn, a tedy není zjevně svévolný.
18. Ve stěžovatelově případě šlo o odvolací řízení iniciované oběma stranami sporu. Zatímco vedlejší účastnice ale brojila jen proti výroku V. o náhradě nákladů prvostupňového řízení a proti lhůtě k zaplacení splátky vypořádacího podílu stanovené výrokem III., stěžovatel (jak sám uvádí) prvostupňový rozsudek napadl nejen ohledně nákladových výroků V. a VI., ale také ohledně výroku III. jako celku. Odvolací řízení již mělo trochu jiný charakter než nalézací řízení a jeho výsledek byl způsoben kombinací stěžovatelovy procesní aktivity (podání odvolání) a procesní neaktivity (neomluvené neúčasti na jednání).
Krajský soud tedy přesvědčivě vysvětluje, že pokud by nepodal odvolání stěžovatel, o odvolání vedlejší účastnice by bylo možné rozhodnout bez nařizování jednání [srov. § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu]. V ilustrovaném případě by krajský soud vůbec neřešil samotný způsob vypořádání společného jmění. Neposuzoval by tedy, jak došlo k vypořádání společného jmění u okresního soudu, a neměl by ani důvod prvostupňový rozsudek měnit po zmíněném jednání. Byl to tedy skutečně stěžovatel, kdo soudní řízení pro soud i pro protistranu (ač třeba nezaviněně) zkomplikoval, čímž způsobil náklady druhé straně.
Nelze odhlédnout ani od motivace vedlejší účastnice podat odvolání ve snaze domoci se zaplacení vypořádacího podílu bez splátkového kalendáře.
19. Krajský soud tedy evidentně shledal určitý zvláštní legitimní důvod, pro který přistoupil k výpočtu náhrady nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci a pro který na odvolací fázi soudního řízení již nenahlížel jako na řízení s povahou iudicii duplicis. Pro stěžovatele by možná bylo srozumitelnější, aby tuto úvahu krajský soud zdůvodnil o něco pečlivěji již ve svém rozsudku, nikoliv až ve vyjádření k jeho ústavní stížnosti, avšak podstatu důvodů lze dobře seznat už v bodě 45 (čteném ve spojení s bodem 28) napadeného rozsudku.
20. Do hodnocení účelnosti jednotlivých úkonů v řízení, se kterým také stěžovatel nesouhlasil, se Ústavní soud nepouští, protože jde o prostor vyhrazený obecným soudům.
21. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně poté, co obdržel veškerá vyžádaná vyjádření, nerozhodoval již samostatně o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2025
Tomáš Langášek předseda senátu